Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 7. 2011

II. V lese

 

Flashback

Hermiona Grangerová opustila stan, kde s Harrym a Ronem slavila zničení viteálu. Byla stejně šťastná jako Harry, že našli meč Godrika z Nebelvíru a zničili prsten, který je tak dlouho trápil. Ještě šťastnější byla z toho, že Harry při té akci v zamrzlém jezírku nepřišel o život. A Ronův návrat zaplnil prázdnotu, kterou s Harrym v uplynulých týdnech pociťovali.

Přesto se nedokázala bavit, upíjet máslový ležák a užívat si vzácné chvíle spokojenosti. Někde uvnitř její mysli přetrvával neklid…

Noc byla jasná a chladná. Na obloze zářil měsíc a zaléval les přízračným bílým světlem. Pod nohama jí křupaly zmrzlé větvičky. Atmosféra v lese měla zvláštní kouzlo a přeci tam bylo něco, co jí zabraňovalo, aby si vychutnala klid noci.

Pod zasněženým stromem se mihl černý stín. Stejně jako na hřbitovně byla okamžitě ve střehu, hůlku vytaženou. Očima pročesávala černostříbrnou tmu, ale nic neviděla. Nikoho neviděla.

„Pouta na tebe!“ vykřikla. Instinkty jí napovídaly, že tam někdo je. Červený paprsek kouzla zmizel ve tmě.

Ozvalo se překvapené, tlumené zalapání po dechu a pak rána, jak cosi těžkého dopadlo na zmrzlou zem.

Hermiona, potěšení i polekaná zároveň, že tam skutečně někdo byl, se vydala pod stromy. Na zemi ležel spoutaný muž. Vysoký, oděný v těžkém černém zimním plášti, s bledou, ostře řezanou tváří, dlouhými černými vlasy a neproniknutelným pohledem.

„Vy!“ vykřikla. Zlost se v ní vzedmula jako přílivová vlna – ale něco, snad vštěpované morální hodnoty, nebo přirozená laskavost – jí zabránily, aby ho na místě zabila. Nebo alespoň vážně zranila.

„Ano, jsem to já, slečno Grangerová. „Přiznávám, že jsem nedoufal, že byste někdy přišla o svou výřečnost,“ poznamenal s typickou ironií. To, že leží na zemi a spoutaný, ho očividně o obvyklý sarkasmus nepřipravilo.

Hermiona se sklonila, prohledala mu plášť a z kapsy vytáhla hůlku.

Ušklíbl se. „Kdybych vás chtěl zabít, slečno Grangerová, už byste byla mrtvá.“

Musela uznat, že má nejspíš pravdu. Zlost se přes ní přelila ještě jednou, tentokrát mnohem intenzivněji.

„Zrádče!“ zasyčela. „Co teď uděláte? Přinesete nás Voldemortovi jako trofej? Ale jak to chcete udělat, když se nemůže hýbat, hm?“ protáhla s ironií, která se téměř vyrovnala té jeho.

„Našel Potter meč Godrika z Nebelvíru?“ zeptal se Severus Snape tiše.

Hermiona se ohromeně dívala na svázaného muže ležícího na promrzlé zemi. Čekala cokoliv, ale tohle ne. Její mysl pracovala tak usilovně, že myšlenky jí musely být jasně vidět na tváři. Severus Snape zůstal překvapivě potichu, jen ji pozoroval.

„Dal jste ho tam vy…“ řekla váhavě.

„Výborně, slečno Grangerová,“ poznamenal Snape, ironicky to znělo jen trošku.

„Ale proč…?“

„Proč byste řekla?“ Ironie se vrátila.

„Dal jste nám zbraň ke zničení viteálů… To znamená, že nejste zrádce…“ Její hlas kolísal mezi přemýšlením a nevěřícností.

„Voldemort by s vámi nejspíš nesouhlasil, slečno Grangerová. A teď, mohla byste mě rozvázat? Musím se vrátit zpět do Bradavic.“

Hermiona nevěděla, co má dělat. Snape jim přinesl meč Godrika z Nebelvíru. Snape nejspíš nebyl zrádce. Snape ukázal cosi jako smysl pro humor. A taky ji pochválil… Zakroutila sama nad sebou hlavou. Jak může v této chvíli myslet na něco tak triviálního, jako je to, že jí poprvé po sedmi letech Snape řekl „výborně.“ A nemyslel to ironicky. Ne úplně. Kdyby před ní nestál – tedy neležel – zrovna profesor lektvarů, hystericky by se rozesmála.

„Asi vám budu muset věřit...“ řekla váhavě.

„Asi ano.“

Zaváhala, ale nakonec kouzelná pouta zrušila. Hůlku ale nesklonila.

„Děkuji, slečno Grangerová. Je možné, abyste o našem setkání neřekla Potterovi a Weasleymu?“

„Vy nechcete, aby věděli, že jste na naší straně?“

„Raději ne. Čím méně lidí to ví, tím menší je šance, že budu prozrazen. Teď mi, prosím, vraťte mou hůlku.“  Byl to mnohem víc příkaz, než zdvořilá žádost a Hermiona zaváhala. Nakonec mu ji podala.

„Nashledanou, slečno Grangerová.“ Otočil se a chystal se přemístit.

„Profesore, uvidím vás ještě někdy?“ vykřikla Hermiona impulzivně. Sama nevěděla, proč se na to ptá.

„Možná, slečno Grangerová,“ dolehla k ní odpověď ze stínů.

Pak zůstala sama.

A/N: Povídka je stále bez beta-readu. Pokud by se této nevděčné úlohy chtěl někdo ujmout, budu ráda.

A/N 2: S kapitolou nejsem moc spokojená. Scéna v lese je klišé, ale zase by byl hřích ji nevyužít...

 

předchozí kapitola           následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Filomena, 17. 7. 2011 23:16)

Jé, mně se to líbilo. A to jsem na to narazila až teď, a o to víc :) Nabízím své drobné služby coby beta-readu, pokud bys měla zájem tak mejl (filomena-soleil@seznam.cz) nebo můj blog (http://fictional.blog.cz). Povídka je moc pěkná a hlavně: jsem neskutečně zvědavá, jak to bude pokračovat!

:)

(zuzule, 16. 7. 2011 19:47)

No jistě. Kdy jindy byla Hermiona sama a kdy jindy byl Severus tak blízko. :)
Beta-reada sem v životě nedělala, ale jestli se nenajde někdo lepší, můžu to zkusit.

:)

(Bebush, 16. 7. 2011 17:26)

wau mne sa kapitolka páčila :) + je to super poviedka :-*