Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 2. 2016

 Ministerský ples

 

ministersky-ples.jpg

 

Poznámka autorky: Z časových důvodů se mi stále nedaří dopsat Ze života Malfoyů. Tak vám jako cenu útěchy přináším jednorázovou povídku Ministerský ples. (Název je nudný, neoriginální a původně měl být jen pracovní, stále jsem ale nepřišla na to, jak by se povídka měla jmenovat. Až si ji přečtete, tak mi klidně napište nějaké návrhy na výstižnější název.)

V hlavní roli se tu opět objevuje náš oblíbený plavovlasý aristokrat, což vás (jak doufám) potěší. Povídka nemá se Životem Malfoyů nic společného. Ehm… Až na to, že Ze života Malfoyů slušně vykrádá. Tenhle nápad se mi totiž zrodil právě při jejím psaní – a po přečtení budete přesně vědět kdy.

Na druhou stranu si říkám, že některé autorky donekonečna vykrádají samy sebe – a ještě tím vydělávají desítky milionů. Takže si myslím, že já si taky můžu dovolit vykrádání vlastních nápadů. Obzvlášť když za to nedostanu ani korunu. Doufám, že se vám Ministerský ples a Ze života Malfoyů ale nebudou plést, protože k sobě opravdu nepatří, jen pracují se stejným nápadem:)

♥♥♥

„Zvládneš rozčtvrtit dospělého chlapa za míň než za třicet vteřin, ale jak si uvázat motýlka, to netušíš?“  zeptala jsem se svého kolegy a podřízeného Harryho Pottera, zatímco jsem v plesových šatech klečela u svého psacího stolu, v jehož dolní zásuvce jsem měla slušnou sbírku kravat, motýlků, dámských punčoch, pásků a dalších doplňků.

Mí podřízení – speciální bystrozorové pro boj s černou magií – měli spoustu obdivuhodných i děsivých schopností, ale dobrý vkus k nim většinou nepatřil. Jednou z mála výjimek byl Harryho bystrozorský partner Draco Malfoy, ale to byl syn svého otce, takže u něj bych nic jiného nečekala.

„Hele, zvládnul bych na tom motýlku dospělého chlapa oběsit,“ bránil se Harry.

„Zatím to ale vypadá, že tím chlapem budeš ty,“ zasmála jsem se. „Chceš šedý, nebo ti stačí klasická černá?“ Zkoumavě jsem se na něj podívala a, aniž bych čekala na odpověď, jsem poznamenala: „Ne, šedý motýlek bude lepší. Je to trochu méně formální a mladistvější.“

„Co je špatného na tom mém?“ zamával Harry červeným kusem látky.

„Má divný vzorek. Vypadá, jako by na něm snad byla košťata… nebo se mýlím?“ Kde se dá proboha koupit červený motýlek se vzorkem košťat? V žertovných potřebách?

„Dostal jsem ho od Freda a George k Vánocům,“ bránil se Harry.

„Tak tím se to vysvětluje… U Merlina, radši ho někam zahoď, než ti zfialoví vlasy nebo se osypeš.“

„Dvojčata už z toho vyrostla.“

„Vážně? Na minulém plese nalila do punče lektvar lásky, což málem způsobilo mezinárodní skandál, když se venezuelský velvyslanec pokoušel dostat pod hábit našemu drahému ministrovi Kinsgleymu, který je navíc ke všemu heterosexuál.“

„No jo, to je pravda,“ vzpomněl si Harry na ošemetnou situaci, kterou jsme loni museli řešit přímo uprostřed večírku. Doslova. Vyžadovalo to spoustu taktu, bezhůlkové i neverbální magie, mlžení, polopravd a víc než jen pár Obliviate.

„Věř mi, tenhle motýlek je lepší,“ zamávala jsem šedým kusem hedvábí Harrymu před nosem. „A kdyžtak to můžeš brát jako rozkaz.“

„Ano, velitelko,“ postavil se Harry do pozoru, ale pak se na mě zakřenil. Věděl, že titul velitelka, který k mému postavení shodou náhod přináležel, z duše nesnáším. Ale pořád to bylo lepší než oslovení madam.

Vzal si ode mě motýlka a nedůvěřivě si ho prohlédl. „Vypadá draze.“

„Nosí ho i James Bond,“ usmála jsem se. „Dej ho sem, uvážu ti ho. Nechci, aby můj nejlepší bystrozor zemřel tak potupnou smrtí, jakou je oběšení se na vlastním motýlku.“

„Kolik taková věc stojí?“

„Asi dvě stě dolarů,“ řekla jsem, zatímco jsem stála Harrymu za zády a utahovala ten hedvábný mučicí nástroj. „Neškrtí tě?“ zeptala jsem se s obavou, když vydal přidušený zvuk.

„U Merlina, kdo si koupí takový kousek látky za dvě stě dolarů?“ vyhrkl Harry. „A jak to, že ty ho máš jen tak ve stole a půjčuješ ho? Dvě stě dolarů, proboha. Netušil jsem, že máš až tak vysoký plat.“

Všichni jsme měli vysoké platy, protože pravidelně se vystavovat riziku smrti, ochrnutí, zmrzačení nebo prokletí se muselo někde projevit. Jinak by tu práci nikdo nedělal.

„Pracuji jako bystrozorka už dvacet let, Harry. Z toho jako speciální bystrozorka pro boj s černou magií dvanáct let, čtyři roky z toho ten útvar vedu. A navíc jsem z bohaté rodiny.“

„No jo, já zapomínám, že patříš mezi aristokracii.“

„A aristokracie raději zapomíná, že patřím mezi ně,“ zasmála jsem se bez hořkosti. Pokud to někdy bolelo, bylo to tak dávno, že už jsem si to ani nepamatovala.

„Krucinál, něco takového nosí akorát Lucius Malfoy. A dobře, ještě Draco,“ zavrtěl hlavou Harry a opatrně se motýlka dotkl, nejspíš ve strachu, aby drahou látku nepoškodil.

„Oba mají skvělý vkus, co se týče oblékání,“ souhlasila jsem s úsměvem. „Ale můžu tě ujistit, že nad motýlkem za dvě stě dolarů by ohrnuli nos.“

„Co se týče oblečení, jsou to snobové,“ poznamenal Harry, ale neznělo to zle. Koneckonců byli s Dracem kolegové a navíc i přátelé, a s Luciusem dokázali být ve stejné místnosti a mluvit spolu, aniž by lítaly kletby nebo urážky. „I když momentálně by je polovina kouzelnické Británie chtěla vidět bez oblečení. Nebo jenom s tím motýlkem. Tedy alespoň toho staršího z nich.“

„Ne, nepřipomínej mi to,“ zasténala jsem.

Lucius Malfoy, sen všech vdavek – nebo jen sexu – chtivých dívek, žen a homosexuálů v kouzelnické Británii. Naše malá soukromá noční můra.

„Dokážeš si představit, že chce někdo vidět Luciuse Malfoye nahého?“ zeptal se Harry, aniž by bral v potaz mé protesty.

Snažila jsem se z hlavy vypudit představu Luciuse Malfoye oblečeného – nebo spíš neoblečeného – jenom v hedvábném motýlku. Uhm.

„Vlastně jo, dokážu.“

„U Merlina, i ty, Brute?“

„Hele, řekla jsem jen, že si dokážu představit, že lidé chtějí vidět Luciuse Malfoye nahého,“ zvedla jsem před sebe dlaně v obraně.

I když ta představa s tím motýlkem, hmm…

Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou.

„Navíc jsem ho viděla nahého. Víceméně.“

„Co-cože?“ zaskočila Harrymu slina.

Začala jsem mít dojem, že o svého nejlepšího bystrozora stejně přijdu – tentokrát svou vlastní vinou. A Luciusovou.

„Bylo to za války, když jsme spolu spolupracovali, ošetřovala jsem mu zranění…,“ pokoušela jsem se to uvést na pravou míru, než se Harry opravdu udusí.

„Jo tááák,“ protáhl Harry významně. Očividně mi to moc nevěřil. „A co znamená to víceméně?“

„No, moc toho na sobě neměl, ale byl zraněný, měli jsme za zadkem pár přisluhovačů Pána zla, takže jsem měla důležitější věci na práci, než ho očumovat.“

„Takže mi asi neprozradíš, jestli nahý vypadá tak dobře, jak si všichni po tom rozhovoru – a těch fotkách – myslí?“ usmál se s hranou nevinností.

Zavrtěla jsem beznadějně hlavou. „Měli bychom jít,“ řekla jsem a vydala se ke dveřím ze své kanceláře, abychom prošli chodbami ministerstva až do velkého sálu, kde se konaly plesy a bankety.

„Takže mi žádné zákulisní informace neprozradíš?“

„Žádné zákulisní informace nemám,“ zabrblala jsem.

„Jsi nejlepší bystrozorka, co znám, takže promiň, ale to, že sis ho nestihla prohlédnout, ti nežeru. Všímáš si věcí, i když si je neprohlížíš.“

„No, je vidět, že si při mých lekcích přeci jen dával pozor.“

Harry se upřímně rozesmál. „A pořád jsi mi neodpověděla.“

„No dobře,“ kapitulovala jsem. „Všimla jsem si, že byl zraněný… a že navzdory tomu vypadá dobře. Ale bylo to před deseti lety, takže těžko říct, jak na tom bude teď.“

„Je to Malfoy, ti nestárnou…“

„To máš od Draca, co?“

„Přesně.“ Harry se nepřestával smát a já nepřestávala hroutit hlavou a okázale utrápeně vzdychat. Hrála jsem to jen napůl.

♥♥♥

Á, má osobní noční můra.

„Dobrý večer, Antheo,“ pozdravil mě Lucius formálně a políbil na obě tváře.

„Připomeň mi, že tě mám v nejbližší době zabít,“ zasyčela jsem mu do ucha a stále jsem se přitom usmívala. Předpokládala jsem, že můj úsměv vypadá jako po špatném kosmetickém zákroku s větší dávkou botoxu.

„Rozhodně nejsi s těmito úmysly jediná, ale smím se zeptat, čím jsem si to zasloužil?“ odtušil klidně.

„Komplikuješ mi práci. Moje oddělení je díky tobě absolutně k ničemu.“

„Mohu tě ujistit, že už víc než deset let nemám s černou magií nic společného,“ opáčil Lucius. „Jak sama dobře víš.“

„Nepotřebuješ černou magii, stačíš si sám,“ odsekla jsem. „Polovina mého oddělení vzdychá nad tvýma fotkama v tom stupidním časopise a druhá polovina loví po celé Británii tvoje dvojníky!“ syčela jsem na něj tlumeně, zatímco jsem stála tak blízko, že jsem při každém rozčileném nádechu vnímala vůni jeho drahého parfému.  Musela jsem sama sobě přiznat, že mě to trochu rozptylovalo v mé tirádě, které navíc musela být vedena potichu, s úsměvem, a vypadat jako důvěrný přátelský rozhovor.

„Moje oddělení se má potýkat s prokletími, sériovými vrahy, rituálními vraždami, terorismem, hrozbou národní bezpečnosti a všemi závažnými zločiny, které byly spáchané za pomoci černé magie. Naneštěstí nějaký slabomyslný úředník charakterizoval nezákonné používání mnoholičného lektvaru jako černou magii, takže moji lidé teď místo toho, aby pronásledovali černokněžníky a vrahy, přistihují tvoje dvojníky… in opus delicti.“ Otřásla jsem se při té představě, čeho musí být moji nebozí podřízení svědkem. Alespoň jejich mužská a heterosexuální část, což byla většina. Té ženské by to možná až tak nevadilo.

 „Naštěstí se ukázalo, že to všechno byla jen zastírací kouzla a nešlo o skutečné použití mnoholičného lektvaru,“ dodala jsem, ačkoliv mě neskutečně rozčilovalo, že mí lidé byli zaměstnáváni obyčejnými přestupky. „Ale být tebou, tak si dneska večer dávám pozor na vlasy.“

„Děkuji za radu, dávám si na ně pozor. I na své jiné části. Raději se snažím všem vyhýbat. Upřímně řečeno, neměl jsem tušení, že to bude mít až takový… dopad,“ přiznal trochu rozpačitě.

Normálně bych si Luciuse v rozpacích náležitě vychutnala, ale teď ve mně ještě pořád doutnala zlost a frustrace.

„Jak tě to, u Merlina, mohlo napadnout, Luciusi? Dát takovýhle rozhovor časopisu Enchanted. Lucius Malfoy jako člověk. Jako normální muž. Mluvící o soukromí, o samotě, o lásce… Naznačující, že by se nebránil – ba, že by si to dokonce přál – aby našel novou životní partnerku… A navíc se k tomu nechat vyfotit v rozhalené košili…Ááá,“ zasténala jsem bezmocně.

„Nebyla rozhalená!“ ohradil se Lucius. „Měl jsem rozepnuté jen horní knoflíčky.“

„To je u někoho tak chladného, jako jsi ty, prakticky totéž, jako kdyby ses vyfotil bez košile,“ zašeptala jsem rozčileně. „Navíc tě vyfotili z takového úhlu, že je vidět, jak máš vypracované tělo… Nebo je snadné si to domyslet.“

Lucius povytáhl obočí. „To sis tu fotku prohlížela tak podrobně?“

Jo, já a polovina kouzelnické Británie. U Merlinových vousů, mohl mi to mít někdo za zlé? Lucius byl výjimečně přitažlivý muž, i když mu nedávno minula padesátka.

„Nějakým záhadným způsobem se z tvých fotografií v rozhalené košili stala moje práce!“ urazila jsem se.

Přece mu nemůžu přiznat, že slintám nad jeho fotkama jako… jako každá druhá ženská v Británii.

„Ještě jednou, nebyla rozhalená! A navíc jsem si myslel, že by bylo zajímavé ukázat někomu… ehm, některým lidem, že jsem taky jenom člověk. Že nejsem tak chladný a nedostupný, za jakého mě všichni považují. Že se od ostatních zase tak moc neliším.“

„Ty nejsi normální člověk!“ Nepatrně jsem zvýšila hlas, takže jsem se rychle rozhlédla, jestli si někdo naší trochu vyhrocené komunikace nevšímá, ale naštěstí jsme stáli příhodně většině lidí z dohledu. Máme jednou štěstí.

„A co tedy jsem?“ zeptal se a znělo to trochu uraženě. Ne, dotčeně.

„Ty jsi… Lucius Malfoy. Zvláštní živočišný druh!“ Rozhodila jsem rukama a zůstala na něj zírat. Copak to neviděl? Žádný normální chlap nevypadal… takhle… takhle… dokonale. Do hajzlu. Povzdychla jsem si. „Kdybys byl normální muž, tak by si ženy pořád nestěžovaly, že muži vymřeli. A tvých pár cituplných slov a fotografií, kde jsi jenom v košili a navíc s rozepnutými knoflíčky, by nevyvolalo masové šílenství, kdy se každá dívka a žena vidí jako příští lady Malfoyová, a když už ne jako lady, tak alespoň v tvé posteli… A v neposlední řadě by to nevyhnalo cenu tvých-zaručeně-pravých-vlasů na černém trhu na vyšší částky, než mají zakázané omamné lektvary a afrodiziaka.“

„Moje vlasy se dají koupi na černém trhu?“ zeptal se Lucius spíš se zájmem než s obavou. Jak typické.

„Jen to ne,“ otřásla jsem se. „Ač nejsem věřící, modlím se, ať jsou to všechno jenom padělky. Nejsem si jistá, jestli by kouzelnická Británie zvládla dva skutečné Luciuse Malfoye – i když ten jeden by byl skutečný jen vzhledově, samozřejmě,“ povzdychla jsem si.

„Doufal jsem, že máš o mě lepší mínění,“ povzdechl si Lucius. Znělo to netypicky upřímně… Kdybych ho neznala, tak bych řekla, že téměř… lítostivě? Blbost.

„Znám tě,“ odtušila jsem, a protože jsem na něj byla stále ještě trochu naštvaná, znělo to úsečněji, než jsem chtěla.

Koneckonců, mé mínění o něm bylo vysoké, ačkoliv jsem mu to nedávala příliš najevo, abych ještě nezvyšovala jeho už tak nabubřelé malfoyovské ego. Domnívala jsem se ale, že on si je dobře vědom toho, jaký mám na něj názor. Znali jsme se téměř dvacet let, spolupracovali jsme spolu, kryli jsme si záda, zachránili si život, byli jsme přátelé…

Lucius si povzdechl. „Ale přesto – nebo právě proto - smím prosit?“

Prosit? Co prosit?

„Cože?“ zareagovala jsem zmateně na ten náhlý obrat v konverzaci.

„Byl bych rád, kdybys mi věnovala tanec,“ vysvětlil mi Lucius trpělivě. Předpokládám, že tu trpělivost jen hrál.

Věnovala jsem mu podezřívavý pohled.

„Seřvu tě a ty mě požádáš o tanec?“ ujistila jsem se, že mi v našem rozhovoru něco neuniklo. Byla jsem absolutně střízlivá – bohužel – ale měla jsem dojem, že mi něco nedochází.

Lucius nonšalantně pokrčil rameny. „Mým i tvým cílem je pro tento večer nedovolit nikomu, aby se ke mně přiblížil a mohl mi nenápadně sebrat vlas, pokud se nemýlím. Předpokládám, že když budu tančit s nejnebezpečnější bystrozorkou, tak se ke mně nikdo neodváží přiblížit.“

Aha, to dávalo smysl.

„To je nejspíš pravda,“ pokrčila jsem rameny. „Ale upozorňuji tě, že lépe ovládám Avadu kedavru než waltz.“

„To, co ti lidé, kteří přešlapují z nohy na nohu, předvádějí na tanečním parketu, v žádném případně není waltz,“ poznamenal Lucius opovržlivě. „Ukážu ti, jak se tančí.“

♥♥♥

Nakonec jsme skončili u kombinace waltzu a klasického ploužáku, což bylo ono Luciusem opovrhované přešlapování z nohy na nohu. Náš tanec však vypadal překvapivě elegantně, i když na Nevilla Longbottoma, který se svou manželkou Hannah plavně plul po parketu, jsme ani zdaleka neměli.

„Dneska vypadáš úchvatně,“ pronesl zničehonic Lucius.

Pokud je vám bez pár měsíců čtyřicet, tak se buď smíříte se svými nedokonalostmi, nebo už máte dost peněz a zkušeností, abyste se jich zbavili. Vzhledem k mému povolání – a k tomu, že jizvy po temných kletbách se nedají zahojit kouzlem – vyžadovalo spoustu peněz a zákroků, abych vypadala tak, jak jsem vypadala. Výsledek za to nicméně stál, ačkoliv mi to nebylo k ničemu jinému než k tomu, že jsem vyhlížela dobře při tiskových konferencích a v médiích. Můj soukromý život se tak dlouho vylučoval s mou kariérou elitní bystrozorky, že postupem času přestal úplně existovat. Už mě to ani moc netrápilo – možná někdy v noci, když mi bylo smutno nebo jsem v sobě měla pár skleniček vína – ale faktem bylo, že jsem si na tu situaci zvykla a dokázala z ní vytěžit všechny výhody.

Dneska jsem zvolila jednoduchou, ale osvědčenou – no dobře, luxusní – kombinaci černých večerních šatů s korzetovým živůtkem a širokou sukní z černého hedvábí s brokátovým potiskem, natočených vlasů sepnutých dozadu, což jsem odkoukala od mudlovských hollywoodských hvězd, a dlouhých náušnic jiskřících diamanty. Věděla jsem, že vypadám dobře. Jen mě nenapadlo, že natolik dobře, aby si to zasloužilo lichotku. Navíc lichotku od Luciuse Malfoye. I když to možná byla jen přátelská poznámka, aby řeč nestála…

Lehce jsem pokrčila rameny. „Snažila jsem se nedělat ostudu,“ odbyla jsem jeho kompliment, který mě vyvedl z míry.

Chvíli jsme tančili mlčky a mě na okamžik zrádně napadlo, jak je příjemné nechat se vést. Pro jednou svěřit kontrolu nad tím, co se děje, někomu jinému. Jak příjemné je o někoho se opřít. K někomu se přitisknout. Jak příjemné je cítit – i když přes vrstvu látek – štíhlé a pevné mužské tělo na svém… Do prdele!

Během tance jsme se k sobě přiblížili… přitiskli natolik, že jsme měli hlavy prakticky u sebe… mezi našimi ústy zbývalo jen pár centimetrů… a mezi našimi těly nezbývalo žádné místo. Ani špendlík by tudy nepropadl.  Tohle v žádném případě nebyl tanec dvou přátel, třebaže dlouholetých.

Chtěla jsem se odtáhnout, ale Lucius mě nepustil. Měl sílu, ačkoliv to nebylo nic, s čím bych si neporadila. Jenže jsem nechtěla vyvolat scénu.

„Víš, proč jsem Enchanted poskytl ten rozhovor, Antheo?“

Zavrtěla jsem hlavou, neschopná slova. Něco – možná ten chraplavý podtón, kterým Lucius vyslovil mé jméno, mě úplně paralyzovalo.

„Chtěl jsem dokázat… tobě dokázat, že jsem taky jen člověk…,“ zašeptal mi Lucius do ucha. „Že se můžu cítit sám. Že bych si přál s někým sdílet život…“

Proboha. Takže za ten neskutečný binec v práci vlastně můžu já? I když nepřímo?

A proč mě, u Merlina, zrovna tohle napadne jako první, když mi Lucius Malfoy řekne… tohle.

Ale to znamená…

Do hajzlu.

„Myslel jsem, že takové veřejné prohlášení o tom, co si přeju a jakou ženu bych si vedle sebe představoval –  a která, jen tak mimochodem, vypadá přesně jako ty,“ ušklíbl se, ale nemyslel to zle, „nebylo na škodu, když jsi mé city zvládla takovou dobu ignorovat. Netušil jsem, že to bude mít takový nečekaný dopad v podobě pozornosti snad od celé kouzelnické Británie, ale jediné osobě, které to všechno bylo určeno, to nedojde. A navíc ji to naštve.“

Nejnebezpečnější a nejlepší bystrozorka, která si nevšimne, že ji balí nějaký chlap. Krucinál, to nebyl jen tak nějaký chlap. Kdo by si všiml, že o vás projevuje zájem zrovna Lucius Malfoy? Já teda ne. Očividně.

„Jak… jak dlouho?“ vysoukala jsem ze sebe tiše.

„Dost dlouho.“

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Dost,“ opakoval dokonale klidně. Očividně se mu po tom přiznání vrátila všechna chladnokrevnost a povznesenost lorda Malfoye, zatímco mé bystrozorské schopnosti poprvé po dobrých patnácti letech dokonale selhaly.

Bylo jasné, že mi nic konkrétnějšího neřekne, tak jsem to nechala být. Jednou to z něho dostanu.

Lucius Malfoy má o mě zájem dost dlouho, a já jsem si ničeho nevšimla? No, zjevně nevšimla.

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Antheo… Chodíme spolu minimálně jednou za čtrnáct dní na večeři. Byla jsi asi tisíckrát u mě doma na návštěvě nebo na skleničce. Víš o mně i to, co neví můj syn. Doprovázím tě domů… Chodím za tebou do kanceláře, i když mě nepotřebuješ jako konzultanta v nějakém případu… Byl jsem s tebou i na procházce v parku a to ne jednou… Posílám ti kytky…“

„Ty… kytky byly od tebe?“

„No, pokud nemáš víc ctitelů, což nevylučuji, tak byly ode mě.“

Aha, další záhada rozlousknuta. Možná bych měla jít do důchodu, když jsem na to doteďka nepřišla. Posílal mi mé oblíbené květiny. V oblíbených barvách. V obrovských pugétech, které musely stát majlant. Ne že by to zcela jasně ukazovalo na Luciuse Malfoye, ale napadnout mě to mohlo, že. Perfektně to na něj sedělo.

Navíc neexistovalo tolik lidí, co by mě tak dobře znali, aby věděli, jakým květinám a barvám dávám přednost. Kariéra elitní bystrozorky se nevylučovala jenom s milostným životem, ale prakticky s téměř jakýmkoliv osobním životem.

Jak můžu dělat svoji práci, když si nejsem schopná dát dohromady dvě a dvě, sakra?

„Ehm, tak tedy děkuji… Byly překrásné.“

Lucius si povzdychl. „Co jsem měl ještě udělat, aby ses na mě začala dívat jinak?“

„Nenapadlo tě nic jiného, než dát cituplný rozhovor do největšího kouzelnického dámského časopisu?“ zeptala jsem se a hlasem mi prosakovalo veselí. Možná maličko hysterické, ale pořád to bylo lepší než naprosté ohromení. A ochromení.

„Upřímně? Ne. Myslel jsem, že by to na tebe mohlo udělat dojem…“

No, to každopádně udělalo. Jen ne takový, jaký si přál.

„Mohls mi to prostě říct.“ Taky jsem si povzdychla.

„Nikdy jsem si nevšiml, že by ses na mě dívala jinak než jako na Luciuse  Malfoye. Lorda. Bývalého společníka ve válce. Přítele s pošramocenou pověstí.“

Nikdy? No, dobře, takže ještě nebudu muset jít do důchodu.

„Luciusi, většinu svého života trávím tím, že něco předstírám. Je to součást mé práce.“

„To není odpověď.“

„Ne, to není. Ale ptal ses, jak je možné, že jsem si toho nevšimla. Je lidské nevšímat si něčeho, o čem nevíš.“

Lucius si povzdechl a konečně mě propustil ze svého sice gentlemanského, ale přeci jen nesmlouvaného objetí. Trochu se odtáhl.

„A čemu  nevěříš, že by tam mohlo být,“ dodala jsem.Lucius se na mě zkoumavě – a vyčkávavě – podíval. Míč byl očividně na mé straně hřiště. Nedivila jsem se, on už doslova udělal všechno, co ho napadlo. I když to zrovna nebylo to nejchytřejší, na co mohl přijít.

Uvědomila jsem si, že jsme se zastavili uprostřed tanečního parketu, díváme se na sebe – sice ne nepřátelsky, ale rozhodně ne pouze přátelsky -  a že na nás civí pěkných pár desítek očí.

„Ehm, měli bychom…“

Lucius natáhl ruku, já ji bezmyšlenkovitě přijala a nechala jsem se odvést z tanečního parketu. A lidé na nás dál zírali, a kromě toho si taky začínali šeptat…Ach jo.

Následovala jsem ho do jedné z mnoha tajných místností na ministerstvu – jak se o ní sakra dozvěděl? – a snažila jsem si v hlavě sesumírovat, co mu mám říct. Co mám dělat? Nic mě nenapadlo. Vůbec nic.

Lucius se zastavil, obrátil se ke mně čelem a znovu se na mě dlouze zadíval. Nebylo to úplně příjemné.

„Luciusi, jsme přátelé tak strašně dlouho. Tolik jsme toho spolu prožili. Několikrát jsme si vzájemně zachránili život. Sdílíme pěkných pár temných tajemství. Víme toho na sebe tolik…“ Uvědomovala jsem si, že moje blábolení pravděpodobně dává pramalý smysl, ale Lucius se tvářil pořád zaujatě a soustředěně.

„A navíc ty jsi Lucius Mafloy… A já jsem… no já… Prostě mě nikdy nenapadlo, že bychom mohli být víc než přátelé…“

Aspoň ne nikdy v realitě.

„Ach tak…,“ pronesl Lucius a ta slova obsahovala tolik emocí, že dokonce ani já jsem je nebyla schopná rozklíčovat. Ale je pravda, že dneska jsem neměla nejlepší den.

Vyslýchat svědky mi šlo. Zdrtit někoho u výslechu taky. Říct lidem, že jejich blízcí zemřeli opravdu ošklivou smrtí, jsem taky dokázala, i když mě to trápilo. Ale říct něco upřímného a osobního muži, kterého znám polovinu svého života? To byl problém.

Každopádně jsem si uvědomovala, že už je mezi námi dost zmatků a nedorozumění, takže to musím říct. Tady a teď. Moje sebeovládání vzalo za své a všechny ty potlačované pocity a touhy se vyvalily ven.

 „Krucinál, Luciusi… Nikdy jsem si nemyslela, že by něco víc mezi námi bylo možné. To ale neznamená, že jsem si to nepředstavovala… Proč si, sakra, myslíš, že jsem si tak podrobně prohlížela ty tvoje zatracené fotky v tom pitomém časopise?“ zvyšovala jsem hlas. „Očividně nejsem jediná, kdo není schopný poznat, když o něj někdo projevuje romantický zájem…“

Dřív než jsem mohla ve své tirádě pokračovat, se ke mně sklonil a přitiskl své rty na mé. Dokonalá, žhavá a zkušená ústa. Vášnivá.

Uhm…

U Merlina, kde se tohle naučil?

Moje ruce ho samovolně objaly kolem krku, jeho mě uchopily kolem pasu a přitáhly si mě k sobě v tom něžném, ale přeci nesmlouvaném a majetnickém gestu, které předvedl už na parketu.

Matně jsem si uvědomovala, že se nacházíme v jedné z tajných mírností na ministerstvu, v níž jsou v rozích pavučiny a protahuje tu průvan. Prostě romantika.

Pak už jsem nemyslela na nic. Jen na ten polibek. Na polibek s Luciusem Malfoyem.

Mmm…

Když jsme se od sebe odtáhli, abychom se nadechli, musela jsem se o něj opřít, protože jsem měla nohy jako z rosolu.

„Ach,“ vydechla jsem a lehce rozostřeným zrakem jsem se podívala na Luciuse. Tvářil se spokojeně. Vlastně šťastně. Znala jsem ho dvacet let a nikdy jsem u něj podobný výraz neviděla. Taky jsem ho nikdy neviděla poté, co se s někým líbal, že. Po tom mém upřímném a blaženém povzdechu se mu do tváře vrátila trocha malfoyovské samolibosti.

„Proč jsme, krucinál, čekali tak dlouho?“ prohodila jsem konverzačně.

„To opravdu netuším,“ zavrčel tiše Lucius. „Ale teď už čekat nehodlám.“

Tázavě a lehce zmateně jsem se na něj podívala.

„Teď, když jsem nečekaně získal tvou pozornost, nehodlám dál čekat. A navíc když to vezmeš kolem a kolem, celou tu fázi, co mudlové nazývají randění, máme vlastně za sebou…“

Lucius právě řekl slovo randění? Kam jsme se to dostali… No, do skryté místnosti na ministerstvu, kde je průvan a pavučiny, a kde se líbáme a objímáme jako nadržení bradavičtí puberťáci, kteří doufají, že je přitom nepřistihne profesor Snape. Aspoň nám nikdo nemůže napařit trest.

A proč o tom, sakra, uvažuju právě teď a tady?

„No, vlastně máš pravdu,“ pronesla jsem a samotnou mě překvapilo, jak moc udiveně to z ní. Měl pravdu, ačkoliv bych mohla podotknout, že randěním se to nazývá, jen když jsou si toho oba přítomni vědomi, což u nás nebylo. Ale to na tom vlastně nic neměnilo, protože na našich schůzkách jsme vlastně dělali to, co lidé, kteří se chtějí dát dohromady, dělají. Poznávali se. Žertovali. Občas nejspíš i flirtovali, ačkoliv jsem to tehdy brala jen jako kamarádské škádlení. Jen jsme se nelíbali a nesnažili se toho druhého dostat do postele. Aspoň já jsem se ho nesnažila dostat do postele. Taky jsem se snažila nepředstavovat si ho v posteli. A hlavně jsem se snažila nepředstavovat si ho v posteli nahého.

Zcela neúspěšně, mimochodem.

Ehm. Na to bych zrovna teď neměla myslet, protože to bylo víc než jen trochu rozptylující. A navíc Lucius – pokud jsem se nemýlila – právě naznačil, že by se ta představa mohla stát skutečností. A očividně dříve než později.

Uhm.

Byla jsem ta poslední, kdo by se bránil.

„Ehm, nemám v úmyslu nechat tě čekat,“ poznamenala jsem, abychom v tom měli jasno.

Rozhodně ne.

Když jsem tak nečekaně získala jeho pozornost a zájem, tak jsem nehodlala promarnit ani okamžik. Jestli mě něco má práce naučila, tak to, že hezké chvíle v životě jsou nesmírně vzácné… a mohou rychle skončit. Lidský život je křehký. Neskutečně moc.

Ačkoliv se Lucius pravděpodobně nemusel obávat toho, že by mě v akci zabili. Jako vedoucí speciální jednotky bystrozorů jsem víc času trávila za stolem papírováním, oblbováním médií a přesvědčováním ministerských papalášů. Ačkoliv na místě činu jsem se čas od času ocitla,stejně jako uprostřed souboje. Byla to moje práce. Ale Lucius mě znal, věděl, do čeho jde.

Měl pravdu, čekali jsme příliš dlouho.

„To je dobře, protože já nejsem zrovna trpělivý člověk.“

„Hm, tak to bychom se možná mohli přemístit, co ty na to?“ navrhla jsem významně.

Možná začínat vztah sexem není nejlepší nápad, ale jak řekl Lucius, randění máme prakticky za sebou. A navíc se známe dvacet let. Takže bych řekla, že to můžeme trochu uspíšit.

Protože pokud to neuspíšíme, tak budu zatraceně frustrovaná a zlá a moje oddělení si to pěkně vyžere… Chudáci.

„Kde je tu nejbližší krb s letaxem?“ zeptal se Lucius.

Moje oddělení bylo očividně zachráněno.

Vyschlo mi v krku, když mi hlavou blesklo to, co bude s největší pravděpodobností následovat.

„Pojď za mnou,“ řekla jsem lehce chraplavě, vzala Luciuse za ruku a vedla ho tajnou chodbou do jiné nepoužívanéh místnosti, kde se nacházel – z nějakého záhadného důvodu – krb připojený k letaxové síti.

Lucius si propletl prsty s mými. Takové gesto jsem od něj nečekala. Ale nebránila jsem se. Vůbec.

Zastavili jsme se před krbem.

„A Antheo, slib mi jednu věc…“

„Ano?“ povytáhla jsem tázavě obočí.

„Až tě požádám o ruku, nezlob se, že to bude zcela neromantické a pragmatické, ale já už si v některých věcech netroufám zkoušet na tebe romantická gesta. V tomhle konkrétním případě si chci být naprosto jistý, žes to pochopila.“

Až mě požádá o ruku. ?

U Merlina. Bože. Alláhu. Panenko Marie.

Tak tohle myslel tím, že už nechce čekat. A mé hříšné myšlenky zatím dospěly pouze do postele.

„Dobře, nebudu se na tebe zlobit,“ poznamenala jsem a byla jsem pyšná na svůj téměř klidný a téměř povznesený tón.

„Ale jednu věc si musíme ujasnit – hodláš praktikovat lidovou moudrost nejdřív kostel, potom postel?“

Lucius zrozpačitěl. „Ehm…“

Došlo mi, že to možná špatně pochopil.

„Protože já bych hlasovala pro to, abychom to otočili. Jinak budu vážně naštvaná,“ dodala jsem důrazně.

„Hm, tak to bych rozhodně nechtěl,“ poznamenal Lucius nonšalantně. Volnou rukou nabral z nádobky na krbové římse letaxový prášek, hodil ho do plamenů – proč tu vlastně hořel oheň? – a vykřikl: „Malfoy Manor.“

 

♥♥♥ KONEC ♥♥♥

Poznámka autorky: Pokud by vás náhodu zajímalo, jak si představuju šaty, které měla na plese Anthea na sobě. (A kdo uhodne, odkud jsem si to jméno vypůjčila?:)

ministersky-ples3---saty.jpg

Autorka: Suzanne  

Beta: za beta-read děkuji larkinh, které mi připsala na okraj vtipnou poznámku, že by taky chtěla vidět Luciuse nahého. To jsme dvě:))

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělé

(larkinh, 5. 3. 2016 21:59)

Krásně se to čte, a je to o Luciusovi :) Teď si ho jen nesmím představovat nahého v posteli :D

Re: Skvělé

(Suzanne, 7. 3. 2016 15:38)

Moc děkuju:) A co mám říkat já, když to píšu:)

:-)

(annaliesen, 1. 3. 2016 11:35)

Ty jako jedna s mála ještě píšeš o Luciusovi :-)a zato jsem ti vděčná

Re: :-)

(Suzanne, 7. 3. 2016 15:38)

Já jsem o něm začala psát právě proto, že o něm nikdo nespal, nebo povídky s ním nepřekládal - a neměla jsem co číst:))

:-)

(alča, 29. 2. 2016 20:55)

Moc pěkná cena útěchy. Lucius opět nezklamal. Moc děkuju a budu se moc těšit na další dílek Ze života Malfoyů

Re: :-)

(Suzanne, 7. 3. 2016 15:36)

Děkuju. Já se budu snažit Život Malfoyů konečně dopsat.

:)

(Veronika, 26. 2. 2016 13:06)

Tak jo, jako cena útěchy dobré :) Myslím, že název docela sedí. Ale hezky mu to nandala, jen co je pravda :D A ta "budoucí žádost o ruku" - pěkné pěkné

Re: :)

(Suzanne, 7. 3. 2016 15:35)

Děkuju, jsem ráda, že se povídka líbila:)