Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 1. 2015

Před Vánoci II

 

pred-vanoci---druha-kapitola.jpg

Varování: Pokračování povídek Ze života Mafloyů a Ze života Malfoyů II. Povídka je oddechová a konverzační, zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi nehodilo:) 

 

♥♥♥

 

Vypadnu z krbu jak dělová koule. Zavrávorám, zběsile kolem sebe zašátrám a křečovitě se chytím mramorové krbové římsy. Naštěstí se mi přitom nepodaří shodit dózu s letaxem. Opilcům přeje štěstí.

I když možná zase tak moc ne. Žaludek mi udělá pár přemetů, celá se zpotím a přemýšlím, jak moc velký průšvih a ostuda bude, když Luciusovi pozvracím perský koberec. Nedozírný. Jen ta představa, že mi to bude otloukat o hlavu tak následujících pět let, mě přiměje, abych začala zhluboka dýchat a svůj ubohý – alkoholem a letaxem  zkoušený – žaludek ovládla.

Proč jsem do háje vlezla do letaxu? Vím, že je mi z něj blbě i normálně, natož když se napiju. Nebo spíš když se opiju.

Myslela jsem si, že nejsem až tak opilá. A tak jsem použila letax.

Jasný důkaz, že jsem nalitá jak slíva.

Super, že teď už to vím.

A proč krucinál Lucius nepovolil na Malfoy Manor přemisťování? Jak se má chudák opilý člověk dostat v pořádku do své ložnice, když je snad kilometr daleko. Možná bych si mohla zdřímnout na pohovce… Hm, to by nešlo, protože by mě tu ráno našel zbytek rodiny a měla bych to následujících pět let na talíři.

A proč jsem vlastně slíbila, že tu přespím, když jsem věděla, že budu pít? Nemám nejmenší tušení. Stejně jako jsem neměla tušení, že budu pít tolik. A že se tak zřídím. A to jsem prý dospělá. Ach jo.

„Alano?“

Vyděšeně vykřiknu, srdce se mi prudce rozbuší, tělem mi najednou koluje adrenalin a já snad v tu chvíli vystřízlivím. Nebo alespoň pro tu chvíli.

„Luciusi?“ zeptám se roztřeseně, když se z pohovky zvedne vysoká štíhlá postava.

„Do háje, co tu děláš? Málem mě ranila mrtvice!“ vyjedu na něj.

Strach začíná ustupovat a s ním se vrací únava a opilost. Aspoň že mi z toho leknutí přestalo být špatně od žaludku. Léčba šokem, hm.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omluví se.

„Tak to se ti nepovedlo,“ odseknu, ale zní to spíš vyčerpaně než naštvaně. „A proč proboha spíš na pohovce?“

„Začetl jsem se,“ na důkaz Lucius zvedne z pohovky knihu „a nejspíš jsem u toho usnul.“

Hm. Nepamatuji se, že bych za všechna ta léta někdy viděla Luciuse usnout na pohovce. Divné.

Hodím to za hlavu. Teď mám důležitější starosti. Třeba jak se dostat do postele. A najít lektvar proti kocovině, jinak mi bude ráno zle jak psovi.

„Kolik je hodin?“ zeptám se zmateně. Po druhé skleničce whisky jsem nějak ztratila pojem o čase. Po druhé skleničce whisky a třetí skleničce šampaňského. Spíš můžu být ráda, že jsem neztratila i vědomí.

„Za pět minut tři,“ odpoví Lucius s pohledem na hodinky. „Domníva[l1] l jsem se, že M[l2] inisterský ples končí v jednu?“

„Hm, hm,“ přisvědčím.

„Kde ses u Merlina takhle zlískala? Myslel jsem, že na ministerstvu nemají nic, z čeho by se dalo doopravdy opít?“

Zlískala? Kde se Lucius naučil takové slovo. No, kde. Nejspíš to má ode mě.

„Nemají, po plese jsme se zastavili u Kingsleyho doma. Měl tam Glen[l3] morangie… Br, nechápu, proč to piju,“ otřesu se. Zvlášť když jsem na ministerstvu pila šampaňské. Ble. Jen z té myšlenky se mi málem udělá zle. Jsem prase.

Udělám pár kroků s cílem dostat se dříve či později do postele. Mám dojem, že jdu poněkud nejistě. Pak si všimnu, že si mě Lucius pátravě prohlíží v mihotavé záři plamenů z krbu. Proč se na mě tak kouká? Je na mně něco divného?

Podívám se na sebe. Hm… Aha.

Jsem bosá. V jedné ruce držím kabelku, v té druhé boty. Pro jistotu se na ně kouknu ještě jednou, abych zkontrolovala, že mám obě. Vypadá to nadějně. Nebo vidím dvakrát. Taky možné. Vlasy mám rozpuštěné a rozcuchané, za což může letax. Přehodím si kabelku do ruky k botám a shrnu si prsty vlasy dozadu. Pochybuji, že jsem to tím vylepšila. Rudá rtěnka vzala za své už dávno a u Kingsleyho v obýváku jsem se neobtěžovala s tím, abych si ji opravila. Prostě jsem si udělala pohodlí, rozpustila si vlasy a zula se. A opila se.

Šaty mám ale pořád na sobě a nikam mi nelezou, takže Luciusovi – a předtím Kingsleymu – neukazuju nic nevhodného. Takže v tom nevidím zas až takový problém.

Lucius se na mě pořád divně dívá. Jako by mě nikdy předtím neviděl opilou. No, možná neviděl. Nebo ne tak moc.

„Musím jít spát,“ zahučím. „Pokud to nevyspím, bude mi ráno pekelně blbě…“

„Pomůžu ti…“

„To nemusíš,“ odmítnu ho. „Ještě jsem schopná chodit.“ A taky mluvit. A myslet. I když jen trochu.

„Až na to, že tímhle stylem se dostaneš do ložnice tak za hodinu. Motáš se, Alano.“

Hm, na tom něco bude. Přesto se mě to dotkne. „Já se nemotám…,“ ohradím se, když se se mnou zatočí celý svět. „Uá,“ vyjeknu.

„Nekřič, prosím tě.“

„Co si myslíš, že děláš?“ obořím se na něj.

„Nesu tě do ložnice.“

„Říkala jsem, že jsem schopná chodit!“

„Takhle to bude rychlejší.“

„Možná ses mě měl nejdřív zeptat. V současném stavu je fakt špatný nápad měnit polohy. Mohla jsem ti pozvracet tu tvoji nechutně předraženou košili,“ pouštím se do opileckého výkladu.

Řekla jsem pozvracet a ne poblít? Bod pro mě. Díky Merlinovi.

„Tak to mám asi štěstí,“ poznamená Lucius.

„Hm, hm…“ přisvědčím a opřu si mu hlavu o rameno. Zní to romanticky, ale je to docela nepohodlné. Tvrdé. I když ta jeho nemožně předražená košile má úžasný materiál. Přitulím se k němu trochu blíž. A taky úžasně voní. Dokázala bych si na to zvyknout.

„Alano, nespíš?“ zeptá se mě Lucius tiše.

„Co?“ Trhnu sebou. Sním. „Ne, jasně, že ne.“

Uvědomím si, že jsme u mě v ložnici. Jak Lucius zvládnul otevřít dveře, i když měl plné ruce… mě, je mi záhadou. Nejspíš bezhůlkové kouzlo. A taky neverbální, i když je možné, že jsem ho jenom neslyšela.

Trochu víc jsem se soustředila na dotek jeho hedvábné košile, jeho vůni, pevné, štíhlé tělo… Dost. Dost. Přestaň na to myslet. Aspoň do chvíle, než Lucius odejde.

Lucius mě postaví.

„Zvládneš to?“

„Bez obav.“ Odhodím boty a kabelku na zem k posteli. Na nejistých nohou se vydám směrem ke koupelně. Cestou se natáhnu, abych si rozepnula zip na korzetových šatech. Proč jsem si oblékla takhle debilní šaty? I za střízliva je umění se z nich dostat, aniž by si člověk vykloubil rameno, upadl nebo zničil na šatech zip.

Zavrávorám.

Do hajzlu.

„Nechceš pomoc[l4] t?“

Prudce se otočím. Lucius pořád ještě neodešel. Paráda. A viděl mě, jak se pokouším opilecky vysoukat ze šatů. Dvakrát paráda.

Na chvíli zaváhám. „Mohl bys mi je rozepnout, prosím?“ Otočím se k němu zády a odhrnu si vlasy, aby mi je nepřiskřípnul do zipu.

„Jak se z těch šatů dostáváš normálně?“ zeptá se Lucius zvědavě. Zdá se, že ho to opravdu zajímá.

No jak? Za střízliva kouzlem. Za opila bych tu praktikovala akrobacii, párkrát bych ztratila rovnováhu, spadla na postel, zanadávala a nakonec bych se z nich z posledních sil vysoukala. Nebo bych v nich přinejhorším usnula. Ačkoliv něco podobného se mi stalo jen jednou, a to už je hodně let. Bylo to ještě na vysoké a tehdy mě kamarád nenesl jen do ložnice, ale půlku cesty z baru. Sám byl taky pěkně pod parou, takže nechtěl riskovat přemisťování. Tehdy jsem spala v šatech, a kdyby mě nezul, tak i v botách. A zvracela jsem ještě dva dny potom.

„Většinou kouzlem,“ přiznám. „Ale nenech se zmýlit. Umím se z nich vysvléct. Jen musím být střízlivá,“ zasměju se.

Cítím, jak šaty na zádech povolí a Luciusovy žhavé prsty lehce přejedou po mé nahé kůži. Na okamžik delší, než aby to byla náhoda…

Nejspíš se mi to celé jen zdálo…

Celý tenhle večer je jedna velká podivnost…

„Díky,“ řeknu rychle. I ten lehounký dotek mě celou rozechvěl, takže se rychle odtáhnu, hodím po něm přes rameno úsměvem a vydám se znovu ke koupelně s úmyslem nechat šaty spadnout podél těla na zem a jednoduše je překročit.

„Alano?“

Prudce se otočím, chytím klouzající šaty a přitisknu si je na hruď.

Krucinál. Lucius ještě pořád neodešel.

„Luciusi?“ zeptám se rozechvěle.

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpovím.

Tentokrát se Lucius otočí a o vteřinu později za ním zaklapnou dveře.

Rychle se na sebe podívám, abych zkontrolovala, kolik jsem mu toho ukázala. V mihotavém světle plamenů z krbu – mám v zimě zatopeno prakticky neustále, když jsem na Malfoy Manor, a oheň je udržovaný kouzlem – toho zase tak moc vidět nemohl. Zjistím, že kromě mých nahých zad spatřil jen kus mých krémových krajkových kalhotek a část mého poprsí. Nijak moc, některé celebrity nosí na veřejnosti šaty, v nichž toho ukazují mnohem víc, ale přeci jen vidě[l5] l víc, než by bylo společensky vhodné.

Roztřeseně vydechnu.

Znovu se vydám do koupelny, abych si vyčistila zuby a našla lektvar proti kocovině. Tentokrát nechám šaty spadnout na zem.

Cestou se modlím k Merlinovi a ke všem bohům, jejichž jména dokážu ze své unavené a zalkoholizované mysli vylovit, aby se k tomu incidentu Lucius zítra nevracel. Ideální by bylo, kdyby utrpěl náhlou ztrátu paměti. O tom si ale můžu jen nechat zdát, pokud na něj tedy nechci použít Obliviate. Což nechci, protože by to bylo neetické. A navíc Lucius je jedním z nejlepších britských kouzelníků, takže by se mi to nepodařilo. Smůla.

Málem jsem se před Luciusem svlékla. Omylem. A ne úplně, i když skoro.

Může to být ještě horší?

Doufám, že ne.

Začínám se vánočních svátků, do kterých zbývá pouhý týden, upřímně děsit.

Nejspíš se k tomu všemu, co je mezi mnou a Luciusem – nebo spíš není – budu muset postavit čelem. Ale teď potřebuju spát. Přemýšlet o tom budu, až vystřízlivím.

 

ZATÍM KONEC

 

♥♥♥

předchozí kapitola 

♥♥♥ 

 

Autorka: Suzanne 

Beta: larkinh, které patří můj vděk:)

Zdroj obrázku: weheartit.com

Poznámka překladatelky: Pořád hledám šikovnou betu. Kdyby se toho někdo chtěl ujmout, napište mi, prosím, na e-mail suzannee@centrum.cz. Budu moc vděčná. Je pro mě těžké (spíš nemožné) udržovat chod blogu bez bety:(

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(kiki, 30. 1. 2015 3:21)

je to úžasná povídka nemohla jsem těchto dvou kapitol dočkat :-D akorát jsem doufala v to, že už se konečně dají dohromady a ono zase nic :-/ :-D. Doufám, že budu ještě pokračování :-)

Re: ...

(Suzanne, 30. 1. 2015 14:59)

Díky, vážně mě těší, že si tuhle povídku někdo pamatuje a těší se na ni. Tyhle dvě kapitoly vznikly náhodou jako vedlejší produkt právě toho pokračování. Z toho mám napsané tak tři čtvrtiny, takže se letos určitě dočkáte:) A slibuju, že tam už to mezi nima vyřeším:)

LOL :-D

(Ivet, 16. 1. 2015 18:25)

Prej začetl :-D Žárlivka :-D Jinak jako vždy, tohle je super povídka, má skvělý styl psaní :-)

Re: LOL :-D

(Suzanne, 16. 1. 2015 22:00)

Díky moc, jsem ráda, že se povídka líbí. Přesně tak, ale chudák Alaně to v tom stavu nejspíš nedošlo:)

Re: Re: LOL :-D

(Ivet, 17. 1. 2015 8:24)

jedinej Drakouš je prozíravej ;-)