Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 7. 2013

 1. kapitola

 

Vyklopýtala jsem z krbu s mramorovým obložením ve vstupní hale Malfoy Manor. Byla sobota odpoledne, stačila jsem se stavit na Ministerstvu kouzel a následně jsem měla poradu s ministrem kouzel a jeho týmem u Kingsleyho Pastorka doma. Normálně bych o víkendu doháněla papírování a porady bychom si nechali až na pracovní týden, ale novináři se začali šťourat v otázkách bezpečnosti v kouzelnické společnosti, takže bylo nutné, aby Kingsley veřejně přednesl svůj projev hned v pondělí.

Pastorkův projev psal Robert Marshall, ministrův poradce pro styk s veřejností, který sám sebe považoval za génia. Kdyby to o sobě neříkal, kdykoliv měl příležitost, možná bych mu tu genialitu i přiznala. Možná, protože to byl arogantní malý skřet, který předpokládal, že lidé jsou tupci, takže jim může věšet bulíky na nos. Problém byl v tom, že ne všichni lidé mu to spolkli, takže mi občas přidělával práci.

Dneska jsem strávila plodných dvacet minut tím, že jsem se Bobovi (kdo si dobrovolně nechá říkat Bob?) a Kingsleymu snažila vysvětlit, že pokud přednese projev v této podobě, tak ho novináři obratem obviní z rasismu. Nakonec jsem Kingsleymu oznámila, ať si v tom projevu řekne, co chce, ale že pokud budu muset až do konce léta novinářům zase vysvětlovat „že to tak ministr kouzel přesně nemyslel“, tak dám výpověď. Byla jsem si na devadesát procent jistá, že do pondělního projevu zakomponuje změny, které jsem navrhla.

Usmála jsem se. I malá vítězství se počítala.

Skrze oblouk vedoucí do přijímací místnosti ke mně dolehl ženský hlas. „Ano, levou ruku si položte na opěradlo, skvěle. Pravou trochu víc natočte, ať je vidět prsten. Perfektní. A teď se, prosím, dívejte přímo do objektivu.“

Úsměv mi zmizel z tváře. Zbytek soboty strávím… taky prací. A stejně tak neděli. Akorát že tentokrát bych všema deseti brala nudné papírování než to, co mě čeká…

Zastavila jsem se uprostřed obloukového vchodu do hlavní přijímací místnosti na Malfoy Manor. Byl to rozsáhlý prostor s prosklenou stěnou vedoucí na prostornou terasu a výhledem do zahrad, které byly v plném květu. Byla polovina července a já se v zahradnictví nevyznala, ale byla jsem si téměř jistá, že některé rostliny by v tuto roční dobu kvést neměly. Občas je výhoda být kouzelníkem.

Přijímací pokoj byl plný starožitného nábytku, pečlivě leštěného stříbra, hedvábí, sametu, perských koberců, mramoru a čínského porcelánu. Místnost, kam Lucius vodil obchodní partnery na nezávazná jednání nad skleničkou a doutníkem a všechny ostatní návštěvy, které patřily do kategorie „známí, na něž je nutné dělat dojem“.

Opřela jsem se o zeď, sundala si z ramene koženou kabelu (moderní a dámskou verzi pánské diplomatky) a pobaveně jsem pozorovala, jak Lucius pózuje fotografce. Seděl ve starožitném vyřezávaném křesle před mramorovým krbem, nad nímž visela olejomalba. Byl to originál od Renoira. Krb obložený mramorem nebyl připojený k letaxu, a vzhledem k tomu, že bylo léto, byl pečlivě vymetený a uprostřed místo hromádky dřeva připravené na podpal stála elegantní porcelánová váza s obrovským pugétem pečlivě naaranžovaných květin.

Lucius byl – jako vždy – pečlivě oblečený s jednoduchou, ale nákladnou elegancí do obleku a hábitu v odstínech černé a perlově šedé. Vlasy měl rozpuštěné, jednou rukou se opíral o ebenovou hůlku s ozdobnou stříbrnou hlavicí a na prsteníčku pravé ruky se mu leskl stříbrný prsten, který směl nosit pouze stávající lord Malfoy.

Lucius si mě všiml a já se na něj kolegiálně zašklebila. Luciusova tvář se ani nepohnula, ale chladný, neproniknutelný výraz jeho tváře změkl. Fotografka, na jejíž jméno jsem si nedokázala ani za nic vzpomenou, musela být nadšená. Pokud tedy včas zmáčkla spoušť fotoaparátu.

Kromě mě, Luciuse a soustředěné fotografky scéně přihlíželi další čtyři lidé. Odhadovala bych to na asistenta, který měl na starosti osvětlení a další věci, maskérku a asistentku fotografky, která měla na starosti administrativu a která nad Luciusem málem slintala. Z druhé strany stála mladá, atraktivní žena v šedých šatech, která scénu pozorovala s profesionálním zaujetím a zcela neprofesionálním obdivem. Neměla jsem tušení, že jde v jednom okamžiku mimickými svaly vyjadřovat tak rozporuplné pocity. Žena nejspíš vycítila, že se na ni někdo dívá, otočila se a vydala se ke mně.

„Já jsem Jennifer Towerová z časopisu Enchanted,“ podala mi s úsměvem ruku. Enchanted byla kouzelnické verze časopisů Vogue nebo Elle. Spousta křídového papíru, kvalitní grafiky, skvěle napsaných článků, které ale neměly s objektivní žurnalistikou nic společného, profesionálních fotografií a reklam na značkové oblečení a doplňky.

„Alana Winterová,“ představila jsem se, přestože se má tvář jako mluvčí Ministerstva kouzel v médiích objevovala tak často, že by mě nejspíš poznal i bradavický prvňák.

„Ráda vás poznávám,“ řekla upřímně.

Nedivila jsem se. Enchanted mě v minulosti několikrát oslovilo, abych jim dala rozhovor na téma „úspěšné ženy v kouzelnickém světě“. Zatím se mi z toho pokaždé podařilo vykroutit a teď mě Lucius uvrtá do tohohle…

„Jsem šťastná, že se nám podařilo tento projekt uskutečnit,“ říkala nadšeně Jennifer Towerová, aniž by si všimla, že jí nevěnuju pozornost.

Já ne, pomyslela jsem si a nasadila jsem osvědčený, profesionální úsměv. Vypadal přirozeně, i když v něm nebylo vůbec nic upřímného a když jsem ho na tváři držela moc dlouho, věděla jsem, že mě druhý den budou pěkně bolet čelisti.

„Je to poprvé od války, kdy lord Malfoy poskytl rozhovor časopisu, který nepatří do sféry ekonomiky a obchodu. Čarodějky z toho budou nadšené, nemyslíte?“ pokračovala Jennifer Towerová v monologu.

„Nepochybně,“ odtušila jsem a upřeně sledovala Luciuse. Neměla jsem tušení, co ho přimělo k tomu, že se rozhodl poskytnout obsáhlý rozhovor, doplněný profesionálními fotografiemi, právě pro jeden z nejoblíbenějších a nejprodávanějších módních kouzelnických časopisů.

Co jsem pochopila, cílem článku bylo ukázat lorda Malfoye jako člověka z masa a kostí, jako obyčejného muže. Ušklíbla jsem si. Kdyby byli všichni obyčejní muži jako Lucius, netáhli by se za ním ty hordy fanynek a ženy by si pořád nestěžovaly, že muži vymřeli.

Nevěděla jsem, proč to Lucius dělá, obdivovatelek a když se to vezme, tak i obdivovatelů, měl víc, než bylo zdrávo. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl mi, že tady jde o image a že to já mu pořád připomínám, že pro úspěšného obchodníka v 21. století je i v kouzelnickém světě image důležitá. To mám za to, že se snažím být nápomocná. Příště budu mlčet.

„Ty fotografie budou vypadat skvěle, nemyslíte?“ pokynula Jennifer Towerová směrem k  Luciusovi.

Ó, ano. To rozhodně. A to bys ho měla vidět, jak vypadá, když je oblečený jen v kalhotách a košili, bosý a trochu rozcuchaný. Na to žádná vaše fotka nemá.

Ach jo, na co to zase myslím?

Vrátila jsem se zpátky do reality. Přikývla jsem. „Myslím, že to bude dobré.“ To bylo hodně nepřesné označení. Lucius vypadal skvěle, to jsem mu musela přiznat.

„Zítra ho nafotíme v neformálním prostředí, v kruhu rodiny,“ vysvětlovala Jennifer to, co bylo předmětem mého podráždění.

Ať si Lucius dělal, co chtěl, dával rozhovory nalevo napravo a nechal se fotit třeba v plavkách… Hm, to radši ne, to by ho fanynky roztrhaly.  Já jsem v tom figurovat nechtěla. Navzdory své práci jsem nesnášela fotografování. Jenže už jsem to jednou slíbila a nešlo couvnout, takže neděli strávím místo odpočinku tím, že se celý den budu snažit tvářit přirozeně, protože mě přece vůbec, ale vůbec nikdo nefotí. Bude to takové osobní peklo.

„Chtěli bychom ho zachytit, jak si třeba hraje s vnuky, nebo se psem,“ pokračovala Jennifer Towerová.

Vystudovala jsem žurnalistiku a chvíli jsem se tím dokonce živila, takže mi bylo jasné, o co jim jde. Na jedné stránce fotografie chladného, dokonalého lorda Malfoye a na druhé straně fotografie Luciuse Malfoye, jak uvolněně odpočívá na zahradě, v kruhu rodiny, kolem něj běhají pětiletá vnoučata a u nohou mu sedí třicetikilové štěně bernského salašnického psa. Obrázek perfektní rodiny. Jak z hollywoodského filmu.

Jen ty první fotografie by stačily, ale ty druhé dají čtenářkám (a nejspíš i nějakým těm menšinovým čtenářům) možnost legálního voyeurství. Pocit, že mohou nahlédnout pod masku chladného Luciuse Malfoye a za střežené zdi sídla Malfoy Manor. Ten kontrast bude perfektní.

Prodejnost časopisu Enchanted raketově vzroste, ženy si o Luciusovi budou hodiny povídat nad kávou a skleničkou vína, lepit si jeho fotky na stěny, snít o něm a my už nebudeme mít nikdy klid, protože před tímhle nájezdem obdivovatelek nás neochrání ani kouzla, ani vysoký elektrický plot. Říkám, že to bude peklo.

„Hotovo. Dáme si patnáctiminutovou pauzu a změníme osvětlení, okey. Tony?“ otočila se fotografka na technika, či kdo to byl. „Děkuji, lorde Malfoyi, byl jste skvělý.“ V hlase jí zazníval nelíčený obdiv. Lucius se na ni usmál a já jsem se divila, že se fotografka neproměnila v loužičku třesoucího se želé na podlaze. Ani já jsem nebyla úplně imunní proti jeho úsměvu, když chtěl - a to jsem ho znala čtrnáct let a prakticky jsem vedle něj dospěla. I když poslední dobou jsem vůči němu nebyla imunní vůbec. No, tak posledních šest měsíců. Možná víc.

Fotografka si všimla své kolegyně novinářky a vydala se k nám. „Dobrý den, já jsem Berenika Sageová.“

Bylo mi jasné, proč jsem si to jméno nepamatovala, i když pamatovat si všechno možné je součástí mého povolání.

„Alana Winterová,“ představila jsem se ještě jednou.

Berenika Sageová se usmála. „Ano, jistě. Viděla jsem vás včera v televizi. Máte krásně symetrické rysy. Jste si jistá, že nejste s lordem Malfoyem pokrevně spřízněná?“

Ehm, nebyla jsem moc zvyklá, aby mi někdo připomínal, že ve skutečnosti nejsem Malfoyová, i když já jsem si toho samozřejmě byla dobře vědoma.

„Naprosto,“ odpověděla jsem. „Lucius se stal mým opatrovníkem po smrti mých rodičů, když mi bylo čtrnáct. Do sedmnácti jsem žila na Malfoy Manor, tedy když jsem nebyla v Bradavicích, a pak jsem vyplula do světa, abych studovala na univerzitě,“ usmála jsem se.

„Někdy bych o tom ráda napsala. Je to fascinující příběh,“ vložila se do toho Jennifer Towerová.

Jen přes mou mrtvolu.

Neurčitě jsem se usmála. „Uvidíme.“

„Co si myslíte o naší práci,“ změnila Berenika Sageová téma a pohybem ruky obsáhla scénu před sebou. Tony, aspoň myslím, že se tak její asistent jmenoval, něco dělal s reflektory a zástěnami, zatímco maskérka pudrovala Luciusovi obličej.

Usmála jsem se. „Myslím, že to bude vypadat skvěle.“ Nejspíš až moc.

„Zítra bych si vás chtěla nafotit během dne, uprostřed nějaké normální činnosti. Nemyslím tím práci, ale co třeba rodinná snídaně?“

Neměla jsem tušení, co si lidé představují pod pojmem „Snídaně na Malfoy Manor“. Že jíme u dlouhého stolu s hedvábným ubrusem? Že mlčíme, nebo vážně konverzujeme nad zprávami z denního tisku a o politice nebo kultuře? Že k tomu hraje Chopin?

V neděli jsme na Malfoy Manor obvykle pořádali brunch, tedy něco mezi vydatnou snídaní a lehčím obědem, u kterého se obvykle sešlo i pár přátel, kteří prakticky patřili do rodiny. SeverusSnape, HermionaGrangerová, Kingsley Pastorek. Luciusův asistent a pravá ruka David, Dracova asistentka Verity nebo má asistentka Andie. Občas se tu zastavil i Blaise Zabini, Dracův nejlepší přítel, se svojí mladší sestrou Lyndou, kterou po smrti rodičů vychovával. Snídaně byly hlučné a zmatené, kdy se každý snažil popovídat si s každým o tom, co ho zajímalo, pětiletá dvojčata drobila a bryndala kolem sebe a minimálně dva páry rukou podávaly nenápadně pod stůl kousky párků a slaniny Lordovi, přestože Draco všechny opakovaně žádal, aby mu nekazili psa lidským jídlem.

„Ehm, myslím, že snídaně není ten nejlepší nápad. Mluvili jsme s Jennifer o tom, že byste nás mohla vyfotit na zahradě…“ V žádném případě se nechci nechat zvěčnit, jak mám ústa plná míchaných vajec a toustu.

„V zahradě vás vyfotíme určitě, ale chce to ještě něco neformálnějšího, lidštějšího…“

Bezva, takže Malfoyové nejsou lidi. No, když jsem se někdy dívala na Luciuse, tak mě napadalo, že to možná není daleko od pravdy. Povzdechla jsem si.

„Nemusíte se bát, budete vypadat skvěle,“ ujistila mě Berenika, která si ten povzdech špatně vyložila.

Lucius se nechal upravit – i když to nepotřeboval – a teď se k nám s úsměvem blížil.

„Ahoj,“ pozdravil mě a políbil – po francouzsku – na obě tváře.

Jennifer i Berenika tomu okouzleně – a trochu závistivě - přihlížely. Bylo mi jasné, že Berenika lituje, že teď nemá v ruce fotoaparát. Pak si nejspíš uvědomily, že vypadají jako supové u mršiny a s mumlanými omluvami a výmluvami odešly, aby nám nechaly soukromí.

„Ahoj, Luciusi. Nebo bych měla říct, lorde Malfoyi?“ usmála jsem se na něj.

Lucius protočil oči v sloup, ale tak, aby to kromě mě nikdo neviděl. „Lorda mám plné zuby. Je to lorde sem, lorde tam… Připadám si jak ten pes.“

Zasmála jsem se. „Měl by sis tu úctu užít. Od nás se ti jí nedostane,“ připomněla jsem mu dobromyslně.

„No, to je taky pravda,“ poznamenal Lucius, ale stále se usmíval. „Byla jsi na Ministerstvu?“ přejel očima moje přiléhavé černé pouzdrové šaty a lodičky krémové barvy s otevřenou špičkou na vysokých podpatcích. Ne že bych se tak neoblékla i normálně, ale poslední dobou jsem v podobných šatech trávila tolik času, že jsem ve vzácných chvílích volna dávala přednost pohodlí před elegancí. A deseticentimetrové podpatky nejsou a nikdy nebudou pohodlné, ať se nám módní průmysl snaží namluvit cokoliv.

„Byla jsem u Kingsleyho doma, měli jsme poradu, ale předtím jsem se stavila na Ministerstvu. Musela jsem tam něco vyřídit.“

Lucius se naštěstí nepodivil „v sobotu?“, ale jen mě pohladil po paži a tiše řekl: „Moc pracuješ.“

„To mi povídej,“ povzdechla jsem si, ale usmívala jsem se. Možná trochu nuceně, protože jsem zpracovávala pocity, které ve mně vyvolal dotek jeho ruky na mé nahé paži.

Co se to se mnou, u Merlina, děje? Lucius se mě dotkl už mnohokrát předtím. Jenže když se vaše city k dotyčnému změní, všechny vjemy, které s ním mají něco společného, se stanou tak… intenzivními. Najednou jako by se mi nedostávalo vzduchu a kolena se taky nezdála tak pevná, jak by podle všech přírodních zákonů měla být.

Napadlo mě, že když pouhý letmý dotek se mnou provede tohle, jak by to vypadalo, kdyby se mě dotkl…

Ne, ne, ne. Na to nesmíš myslet! Ne, když jsi na veřejnosti. Ne, když Lucius stojí pouhých třicet centimetrů od tebe!

Od loňských Vánoc to se mnou šlo z kopce. Jen to, že se dlouhá léta dobře známe, mi pomáhalo v tom, abych ze sebe před Luciusem neudělala úplného idiota. A někdy mi to dalo dost práce. Jako například teď.

Usmála jsem se. „Jdu vyklidit válečnou zónu a podívat se, kde se zahrabal Draco a spol.“

Draco s dvojčaty, jejich chůvou a Harrym se nepochybně skrýval v normálním obývacím pokoji, bezpečně z dosahu novinářky a fotografky. Stačilo, že se před nimi budou muset ukazovat zítra celý den.

„Doprovodím tě. Chci s tebou mluvit.“

„Neměl jsi náhodou pauzu jen patnáct minut?“ zeptala jsem se a podívala se na hodinky.

Lucius nonšalantně pokrčil rameny. „Beze mě začít nemůžou.“

„To je taky fakt.“

Vykročili jsme dlouhou chodbou k obývacímu pokoji, kde, jak jsem předpokládala, se ukrývali zbývající členové rodiny.

Za beta-read děkuji Claire.

následující kapitola

 ________________________________________________________________________

Poznámka autorky: U Ze života Malfoyů bylo již od začátku plánováno pokračování, nikolik ale toto. Plánované pokračování se odehrává opět o Vánocích a mám ho rozepsané. Tohle je malé letní intermezzo, během kterého se nic moc nestane:) Změnou oproti první části je také to, že toto intermezzo je psáno v ich-formě z pohledu Alany.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hurá

(Sonick, 30. 7. 2013 19:02)

Hurá, konečně novinka :o) už se moc těším na pokračování

Re: Hurá

(Suzanne, 30. 7. 2013 20:28)

Jsem ráda, že tě návrat povedené rodinky Malfoyů potěšil:) Může slíbit, že tenhle rok si jich ještě užijete:)

:-)

(kiki, 29. 7. 2013 16:44)

prosím prosím rychle další kapitolku :-)

Re: :-)

(Suzanne, 29. 7. 2013 20:23)

Pokusím se, ale rychle to neslibuji:) Kapitola je napsaná, musím si ji nejdřív po sobě přečíst a poslat betě - takže snad se tu objeví brzy.