Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 8. 2013

 2kapitola

 

„Předpokládám, že zítra bude u focení i Harry?“ zeptal se Lucius tiše.

Přikývla jsem. „Takový je plán. Dorazí taky Severus s Hermionou a Kingsley.“ Už jsem nedodala, že přesvědčit je, aby přišli na oblíbenou snídani na Malfoy Manor, když u toho budou média, mě stálo nemálo přesvědčování -  a to jsem v přesvědčování vážně třída – plus nějaký ten úplatek, jako například vzácná přísada do lektvaru nebo lístky do první řady na beznadějně vyprodané představení. Později jsem to hodlala Luciusovi naúčtovat, když už si vymýšlí takové blbosti.

„Ehm, a Draco a Harry…“ začal Lucius nejistě. U něj věc téměř nevídaná. Téměř. A to téměř se týkalo výhradně osobního života jeho syna.

„Neboj, Draco a Harry se budou chovat slušně,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Koneckonců o tom, že dva z nejžádanějších svobodných mužů v kouzelnické Británii jsou homosexuálové a navíc chodí spolu, nikdo kromě nás a nejbližších přátel nevěděl. Harry se už před lety veřejně přiznal ke své menšinové orientaci, aby šel kouzelnické společnosti příkladem. Musela jsem se usmát, protože Harry musel pořád něco dělat pro druhé. Buď bojoval proti padouchům, nebo proti předsudkům. Draco to dlouho tajil přede všemi – kromě mne– protože se bál Luciusovy reakce. Oprávněně. Když mu loni těsně před Vánoci řekl, že je gay – a že navíc chodí s Harry Potterem – Lucius to málem nerozdýchal.

Začátkem roku se Harry přestěhoval k Dracovi a dvojčatům a za poměrně krátkou dobu přinesl během jednoho případu domů ještě psa. Opakovaně spolu řešili, jakým způsobem mají oznámit, že za a) dědic rodiny Malfoyů, na kterého si brousila zuby půlka kouzelnické Británie, je gay a za b) jakým způsobem mají oznámit, že výše zmíněný dědic žije s Chlapcem – no teď už mužem – který porazil Voldemorta a po kterém touží druhá polovina Británie. Byla jsem toho názoru, že by s tím měli vyjít na veřejnostco nejdříve, protože bylo jen otázkou času, kdy je nějaký paparazzi přistihne při něčem, co neměl nikdo vidět.

„To jsem nemyslel,“ překvapil mě Lucius.

Povytáhla jsem obočí v tázavém gestu.

„Chtěl jsem vědět, jak to vyřešili s dvojčaty.“

„Aha, to je dobrá připomínka. S Dracem nás to taky napadlo, takže dvojčatům řekl, že budou mít tajemství a o strýčkovi Harrym nemají mluvit. Doufám, že to dodrží!“ dodala jsem.

„Navíc dal Jennifer Towerové jasně najevo, že si nepřeje, aby s dětmi vůbec mluvila a že pokud to poruší, tak si ten článek může strčit někam… Teda řekl to slušněji, aspoň trochu,“ řekla jsem rychle, když jsem viděla, jak se Lucius tváří. Jako by nikdy nikomu nevyhrožoval. I když on určitě uměl vyhrožovat dokonale slušným způsobem. Není to náhodou oxymoron? U Luciuse nejspíš ne.

„Mám dojem, že se jí spíš ulevilo, očividně ona ani ta fotografka nejsou zrovna mateřské typy a k dětem přistupují jako k biologickým zbraním: vyhýbat se jim, jak jen to jde.“

„Zdá se, že jste mysleli na všechno.“

Pokrčila jsem rameny. „Snažili jsme se, ale upřímně, jsem si jistá, že minimálně sto věcí nás nenapadlo ani ve snu.“

„Neděs mě,“ hraně se otřásl Lucius.

Neměla jsem to v úmyslu, ale bohužel jsem se domnívala, že mám pravdu. Existovalo nejméně deset věcí, které se mohou ošklivě pokazit. Musela jsem jen doufat, že tentokrát budeme mít štěstí a dobře to dopadne.

Vešli jsme do obývacího pokoje. Dvojčata se se snažila zapojit Anne, jejich chůvu, a Lorda do jedné ze svých her, jejíž smysl byl očividně jasný pouze jim. Draco seděl na pohovce, na klíně lesklou krabičku a tubu s nějakým kosmetickým přípravkem. V ruce držel rozložený papír, který jsem identifikovala jako návod k použití.

„Ten krám stál padesát liber a nemá to ani návod v angličtině!“ vztekal se právě Draco.

„Ty sis koupil šampón za padesát liber?“ otázal se nevěřícně Harry, který seděl vedle něj.

„Není to žádný šampon, ale speciální vyživující sérum,“ ohradil se Draco.

Potlačila jsem smích, což mi moc nevyšlo, takže mi z hrdla vyšlo zdušené zabublání. Lucius obrátil oči v sloup. Tentokrát už jsem se zasmála doopravdy. Vsadila bych se, že vím, po kom to Draco zdědil. Nikdo nemohl mít tak dokonalé dlouhé vlasy i po padesátce, kdyby pro to nic nedělal.

„Co se směješ,“ osopil se na mě Draco, ale chápala jsem, že to rozhořčení není určené mě. „Věřila bys, že tu mají návod v němčině… snad v japonštině… a dokonce v latině?“

Stoupla jsem si mu za záda a uzmula mu návod.

„To není latina, ale italština, ty moulo. Na co jsi, krucinál, studoval ty prestižní školy?“

„Studoval jsem bankovnictví, management a mezinárodní obchod!“ ohradil se Draco dotčeně.

„Já studovala žurnalistiku a to, že je to italština, poznám,“ podotkla jsem.

„No jo, každý nemůže být tak chytrý jako ty,“ remcal Draco. „A když už jsi tak chytrá, tak co se tam píše?“

„Proč si myslíš, že když poznám italštinu, že to umím i přeložit?“

Draco protočil oči v sloup. „Učila ses italsky, tak předveď, že ti ty drahé kurzy k něčemu byly.“

Zašklebila jsem se. Skóre 1:1.

„Hm… Myslím, že si to máš dát na pět minut na mokré, umyté vlasy a pak opláchnout.“ Doufám. „Ale kdyby ti náhodou zezelenaly nebo vypadaly vlasy, tak si stěžuj výrobci a ne mně,“ poradila jsem mu vesele.

Draco mi vytrhl návod z ruky a probodl mě pohledem. „Jak moc si tím překladem seš jistá?“

„Tak na osmdesát procent.“

„Hm, to by šlo. Ale jestli mi zezelenají vlasy, tak ti to oplatím.“

„No fajn, aspoň budeme zítra vypadat jako pitomci oba.“

Harry se na pohovce nepokrytě smál a Lucius celou dobu nevěřícně kroutil hlavou a něco si pro sebe mumlal. Měla jsem dojem, že je to něco jako „děti, děti“. Usmála jsem se. Zdálo se, že Luciusovi konečně došlo, že to focení v kruhu rodinném možná nebyl až tak dobrý nápad.

Rodina Malfoyů totiž byla vším, jen ne tím, co si lidé, kteří nás neznali, pod tím představovali.

XXX

Později jsem seděla už převlečená do pohodlných, volných kalhot a bavlněného tílka v tureckém sedu na pohovce, před sebou na stole otevřený laptop a hromadu šanonů. Ty papíry mě jednou pohřbí. Už jsem viděla ten epitaf na hrobě.

Draco si aplikoval vyživující kúru na vlasy a ty zatím nejevily známky změny barvy nebo vypadávání. Dobře. Na kolenou měl položený počítač a právě na internetu kontroloval vývoj akcií na burze. Podle toho, jak se mračil, to nejspíš nebylo nijak skvělé, ale vzhledem k tomu, že ještě rozzuřeně nechodil po pokoji a nenadával, očividně neprodělával. Jen nevydělával tolik, kolik chtěl.

Harry seděl naproti mně, na stole před sebou rozložené ještě větší množství šanonů než já. Ať žije byrokracie. Měl je zakryté matoucím kouzlem, aby v případě, že do nich náhodou nakouknou dvojčata, neviděla hrůzný obsah. Dvojčata s Anne se právě bavila vybarvováním omalovánek s největšími kouzelnickými hrdiny. Kolem sebe měla rozházené obrovské množství pastelek z dárkového balení, které dostala k narozeninám. Netušila jsem, že tolik různých odstínů vůbec existuje - a to jsem žena. Co to o mě říká, nevím. Některé ty barvy byly vážně krásné, přemýšlela jsem, jestli bych je mohla dvojčatům ukrást a pak je přinést ke krejčímu, aby mi v tom samém odstínu našel látku na šaty.

„Podívej, strýčku Harry, to seš ty.“ Scorpius pyšně ukazoval svůj vybarvený obrázek. Docela to trefil, i když Harrymu namaloval červený svetr, přestože Harry tuhle barvy prakticky nenosil. Nejspíš ji měl z práce plné zuby, protože se mu stále nepodařilo přesvědčit ministra, aby změnil šarlatově rudé bystrozorské uniformy za nějaké decentnější.

„To se ti povedlo. Jako bych se díval do zrcadla,“ poznamenal Harry spokojeně. Měla jsem dojem, že se mu v hlavě honí to, co mě: že Scorpius roste pro Nebelvír. Jestli se to jednou stane, Lucius dostane infarkt. Mafloy a v Nebelvíru? No, rozhodně nebude sám, s kým to sekne.

„Kazíš mi děti,“ zašeptal Draco směrem k Harrymu, aby ho dvojčata neslyšela.

„A ty kazíš mě, takže je to vyrovnané,“ odpověděl mu se smíchem Harry.

Rose právě vybarvila Brumbála. Po Astorii nejspíš zdědila umělecké sklony – teda sklony k modernímu umění – protože bývalému bradavickému řediteli přiřkla tak expresivní barvy, až z toho oči přecházely. Napadlo mě, že Brumbálovi by se to možná líbilo. Rose se plně soustředila a okusovala konec fialové pastelky. Brumbál ve fialové? To by se mu určitě líbilo.

Lucius vešel do místnosti, přehodil hábit přes opěradlo křesla a uvolňoval si hedvábnou vázanku. Vypadal nějak zničeně.

„Těžký den, otče?“ zeptal se Draco a zvedl oči od počítače. Ironicky to znělo jen trochu. Draco se na zítřejší focení těšil jen o trochu víc než já, takže vůbec.

„Bylo to náročnější, než jsem předpokládal. A ještě zítra…“ povzdechl si Lucius, klesl do křesla a natáhl si nohy.

„Ještě to můžeš zrušit?“ navrhla jsem s nadějí.

„Merlinžel, nemohu,“ zklamal mě Lucius.

„Honney?“ zavolal tiše kamsi do éteru. Domácí skřítka se objevila téměř okamžitě s tichým „puf“.

„Co mohu pro pana Malfoye udělat?“

„Dones mi, prosím, whisky. S ledem.“

„Jak si pán přeje,“ Honney se trochu uklonila, zmizela a za chvíli se zase objevila s tácem, na kterém nesla broušenou skleničku se zlatavou skotskou. Jednadvacetiletá Macallan. Znala jsem Luciuse dost dlouho na to, abych věděla, že ohnivou whisky pije jen ve chvílích nouze. O loňských Vánocích, které s námi poprvé trávila Hermiona jako Severusova partnerka a Harry jako Dracův partner, se s ní slušně opil.

„Ta ženská tě balí,“ poznamenal Draco, aniž by zvedl zrak od kurzů akcií.

„Která?“ zeptala jsem se. „Novinářka, nebo fotografka?“

„Novinářka.“

Lucius se trochu zakuckal. „Cože?“

„Že ta novinářka – jak se jmenuje…“

„Jennifer,“ vypomohla jsem mu.

„Takže Jennifer po tobě jede.“

„Já bych řekla, že to i Berenika, jenom to nedává tak okatě najevo. A její asistentka nám v přijímací místnosti málem ze slin udělala jezero,“ přisadila jsem si.

„O čem to vy dva, sakra, mluvíte?“

„Otče, prosím, neklej před dětmi,“ napomenul Draco Luciuse jemně. Musela jsem se tomu pousmát.

„O tvých obdivovatelkách,“ vysvětila jsem Luciusovi nápomocně.

„A na to jste přišli jak?“

„Máme oči?“ navrhl Draco.

Přikývla jsem. „Byla jsem tam asi pět minut a taky jsem si toho všimla.“

Lucius si povzdechl. „Já jsem si jistého… ehm, obdivu taky všiml, ale nemyslím, že by to zašlo až tak daleko. Jak jsi to tak nevkusně vyjádřil: že po mě jedou?“

„Jedou, to si piš,“ odpálkoval ho Draco.

„Luciusi, svlíkají tě očima,“ upozornila jsem ho a přitom se mi žaludek zkroutil ošklivým pocitem. Žárlivost? No, jasně.

„Vážně?“ zdálo se, že to na Luciuse mělo přesně opačný účinek, než naše varování mělo mít. Jen podnítilo jeho zájem. Že jsem radši nemlčela.

Vlastně jsem neměla tušení, jestli od smrti Narcissy někoho měl. Od té doby uplynulo skoro deset let a předpokládala jsem, že muž jako on nebyl celou tu dobu sám. Nikdy ho ale novináři ve společnosti s žádnou ženou nevyfotili a za celá ta léta nám žádnou přítelkyni nepředstavil. O svém soukromí mlčel, takže jsem předpokládala, že se drží toho pravidla, že gentleman o svých avantýrách nemluví. Tomu, že by téměř deset let žil v celibátu, jsem nevěřila, i když jsem věděla, jak hluboce ho smrt Narcissy, za kterou si dával vinu, zasáhla.

„Hm, to je zajímavé,“ zamumlal si Lucius pro sebe.

„To bude zajímavé, až se na tebe jedna z nich vrhne,“ poznamenal Draco.

Zasmála jsem se, i když jsem měla pocit, že mám v žaludku kamení. Žárlivost je hnusný pocit, a to jsem k ní vlastně neměla žádný racionální důvod. Co by se stalo, kdybych k ní důvod měla? Kdyby se Lucius rozhodl, že už nechce dál být sám a začal s někým chodit? Jako opravdu chodit a ne jen příležitostně spát? Asi bych tu ženskou zabila.

To mám pěkné vyhlídky.

„Pochybuji, že se po mě někeráz nich vrhne,“ řekl trochu káravě Lucius.

Nepochybovala jsem o tom, že kdyby k tomu měly příležitost a soukromí, tak by to udělaly.

„A kterou z nich byste mi doporučili?“

Na cože se to ptá?

„Žádnou,“ odpověděl bryskně Draco.

Oddechla jsem si, že nemusím odpovídat. Lucius se na mě tázavě podíval. Aha, takže musím.

„Ehm, nemyslím si, že je vhodné navazovat… ehm, intimní vztahy s někým z médií,“ vykroutila jsem se z toho. Koneckonců se tím živím, ne?

Lucius zavrtěl hlavou. „Nic mi nedopřejete. Koho byste mi tak schválili?“

Draco po mě střelil pohledem.

Do háje! Takže jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si celou dobu myslela. Koneckonců já jsem taky kdysi uhodla, že Draco kope za jiný tým.

„Nemusíš žádat o naše schválení,“ řekla jsem tiše.

Lucius se na mě přes okraj skleničky podíval. „Ale ano, musím. Pro klid v rodině.“ 

Nebyla jsem si úplně jistá, jak si to mám přebrat. 

Za beta-read děkuji Claire. 

 

předchozí kapitola     následující kapitola 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

---

(kiki, 8. 8. 2013 17:00)

už se moc moc těšim na pokračování :-)

Re: ---

(Suzanne, 9. 8. 2013 10:27)

Jsem ráda, že se povídka líbí. Díky za komentář.