Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 8. 2013

3. kapitola

 

Nedělní dopoledne mě zastihlo v situaci, ze které by Jennifer i Bereniku trefil šlak. Samým nadšením, samozřejmě, kdybychom jim dali povolení, aby nás takhle někdo zvěčnil. Seděla jsem na okraji dlouhého jídelního stolu, zakrytého zářivě bílým ubrusem z damašku, nohama v lodičkách na vysokých podpatcích jsem se zapírala o zem a škádlila jsem Severuse Snapea, který se v židli trochu zakláněl, aby na mě dobře viděl.

Bylo půl desáté ráno, měla jsem za sebou tři hodiny práce na ministerstvu a před sebou neděli… taky plnou práce. A to v neděli prý ani Bůh nepracoval. Být Bohem musí být fajn.

Na Malfoy Manor jsem se přiřítila akorát ve chvíli, kdy Lucius se Severusem v jídelně pili kávu a Severus se pokoušel Luciusovi vysvětlit, proč by se zrovna on neměl objevit na fotkách, jež mají ilustrovat dokonalý rodinný život Malfoyů. Byl bez šance. Já jsem se z toho taky pokoušela vykroutit a pohořela jsem. A to se přesvědčováním lidí úspěšně živím.

Přichomýtla jsem se k jejich rozhovoru (no, vlastně Severusovu monologu) ve chvíli, kdy mu očividně začaly docházet argumenty, takže se od toho, že jeho „temná pověst vrhne stín na rodinu Malfoyů“ dostal k tomu, že „není fotogenický“. Rozhodla jsem se ho poškádlit, protože když jsem se z toho nevykroutila já, tak on taky ne.

„Náhodou budeš pro obraz rodiny Malfoyů jednoznačným přínosem,“ poznamenala jsem mezi dveřmi a přešla k nim. Odložila jsem si kabelu na jednu z židlí, pohodlně se usadila na okraj stolu a začala jsem vypočítávat důvody. „Za a) jsi válečný hrdina a nositel Merlinova řádu první třídy, za b) jsi nejlepším lektvaristou v kouzelnické Británii, za c) jsi ředitelem Bradavic. A to, že tvoje minulost není čistájako lilium, ti dodává tu správnou auru záhadnost a nebezpečí, což čarodějky zbožňují.“

„Vážně?“ povytáhl Severus jedno obočí. Poslední dobou jsem měla pocit, že tohle iritující gesto ovládají všichni v mém okolí. Kromě mě.

„No jo,“ přikývala jsem. „Čarodějky – a ženy všeobecně - zbožňují muže jako jsi ty. Charismatické, temné, přitažlivé, inteligentní, nedostupné a trochu nebezpečné.“ Co to o nás vypovídá jsem radši nerozebírala.

„Ty si myslíš, že jsem přitažlivý?“ chytil se Severus toho jediného slova.

Ach jo, já jsem zapomněla, že Severus si nade vše cenil své inteligence, výřečnosti a kouzelnické moci, ale co se týkalo vnímání svého vzhledu, ustrnul v pubertě, kdy ho šikanovali Pobertové, nosil oblečení z druhé (spíš ze třetí nebo čtvrté) ruky, byl samá ruka samé noha a mastily se mu vlasy. Alespoň podle toho, co říkal Lucius.

Přejela jsem ho dlouhým hodnotícím pohledem. „Rozhodně. Myslím si to já a asi polovina kouzelnické Británie.“

Zatímco to Severus zpracovával, Lucius si odkašlal. „Upřímně, doufal jsem, že tvůj vkus je trochu jiný.“

„Proč?“ otočila jsem se na něj. Znělo to možná trochu ostře, ale ta definice seděla dobře i na něj, teda až na to temný. I když jeho minulost v sobě obsahovala temnoty až až.

„No, doufal jsem, že mi přivedeš domů někoho vhodnějšího…“

„Tím chceš říct, že já nejsem vhodný?“ otázal se Severus pobaveně. Očividně se z toho, že ho někdo označil za „přitažlivého“, vzpamatoval dost rychle.

„Ne, to jsem nechtěl říct.“

Povytáhla jsem obočí – obě – v tázavém gestu.

„Doufal jsem, že Alana si najde někoho vhodnějšího věkem.“

„A tím chceš říct, že jsem starý, příteli?“ usmál se Severus. „Protože pak bych ti musel připomenout, že ty jsi starší než já.“

Zasmála jsem se. Trefa. Otočila jsem se od Luciuse k Severusovi. „Kolik ti je? Čtyřicet osm?“ počítal jsem v duchu rychle. Byla jsem ráda, že jsem si pamatovala data narození členů rodiny, u přátel mi to občas dělalo trochu problém.

„Uznávám, že už nejsi jinoch a dvacetiletý věkový rozdíl není úplně málo, ale v kouzelnické společnosti to zase tolik neznamená, a navíc dokážu ocenit výhodu životních zkušeností,“ usmála jsem se. „Ale taky uznávám, že na vztah s mužem tvého typu musí mít žena správnou povahu, trpělivost a pevné nervy, jinak je to peklo.“

„Ti teda děkuju,“ poznamenal Severus ironicky.

Lucius za mými zády vydal zvuk, jako když se dusí. Otočila jsem se a zjistila jsem, že právě pil kávu, takže se možná dusil doopravdy.

„A ty máš tu správnou povahu?“ zeptal se mě. Takže se nedusil, dobře.

Dlouze jsem se na něj podívala. „Luciusi, já jsem dospěla vedle tebe, věř mi, já mám tu nejvhodnější povahu na světě.“

Zvedla jsem se. „Jdu se podívat za ostatními.“ V tuhle chvíli jsem se s Luciusem dostala na příliš tenký led.

Ve dveřích jsem se otočila. „A Severusi, prosím tě, neříkej Hermioně, že jsem o tobě řekla, že jsi přitažlivý. Nechci, abych mě počastovala nějakou  Kletbou, které se nepromíjejí.“

XXX

Vešla jsem do haly, kde se právě z krbu vyřítily ty dvě… osoby. Jennnifer Towerová a Berenika Sageová ke mně zamířily s širokými úsměvy na tváři. Nesnáším, když se takhle někdo usmívá, protože to obvykle nevěští nic dobrého. Teda pro mě.

Nebyly samy, protože za nimi vylézal z hučících zelených plamenů celý kordón dalších lidí, kteří byli ověšeni taškami a balíky tak, že to vypadalo, jako by se sem hodlali nastěhovat. Merlin nás chraň.

Nechtěla jsem vědět, kdo to všechno je. Vážně ne. Bohužel se to očividně dozvím dřív, než mi bude milé.

„Slečno Winterová, jak ráda vás opět vidím,“ pozdravila mě nadšeně Jennifer Towerová.

Já tebe ne. „Nápodobně,“ usmála jsem se. „A říkejte mi Alano.“

Zářivě se na mě usmála.

„Dobré ráno, Bereniko… Maggie, Tony,“ vydolovala jsem z hlavy horko těžko jména jejích asistentů, nebo co to vlastně byli. Se všemi jsem si potřásla rukou.

„Tohle je Linda Downová, naše maskérka a tohle David Roy, skvělý stylista a kadeřník.“ Znovu potřásání rukama.

Stylista? No potěš.

„Ehm, Luciuse najdete v jídelně. Honney, naše domácí skřítka, vás za ním dovede.“

Honney se jako na zavolanou s tichým „puf“ zjevila v hale. Nehodlala jsem jim říct, že je tam s ním taky SeverusSnape. Překvapení. Jsem zlomyslná, ale co se dá dělat. Nemůžu být dokonalá.

„A já se zatím půjdu podívat po ostatních a přivedu je, ano?“ usmívala jsem se a snažila se neprchat.

„Výborně, to je skvělé,“ odpověděly Jennifer s Berenikou unisono. Nejsou to nakonec sestry? Podívala jsem se, jak vypadají. Hm, asi ne.

XXX

Vešla jsem do obývacího pokoje. Harry s dvojčaty a Anne Roseovou, jejich chůvou, ležel na koberci a dívali se na animovaný film Auta od Pixaru. Ten byl můj oblíbený, takže bych se na celé focení nejradši vybodla a přidala se k nim. Smůla. Lord, štěně bernského salašnického psa, byl rozvalený vedle nich. Idyla.

Hermiona seděla s Dracem na pohovce a pili kávu. Bylo mi jasné, proč se neválí s dětmi na podlaze. Draco měl na sobě tmavé společenské kalhoty a šedou hedvábnou košili. Ačkoliv jsme se nedomluvili, ladili jsme spolu. Stříbřitě plavé vlasy si upravil do rozcuchu, který módní průmysl vydával za přirozený, ačkoliv na něm přirozeného nebylo vůbec nic.

„Hermiono,“ usmála jsem se na návštěvu a šla ji obejmout.

Hermiona na sobě měla tmavě modré letní šaty, světlé páskové sandály na platformách a vlasy zkrotila tak, že jí v lesklých, úpravných vlnách spadaly kolem obličeje.

„Sluší ti to.“

„Díky,“ usmála se nejistě. „Nebyla jsem si jistá, že to bude vhodné.“ Podívala se na mě. Já jsem se nestihla kvůli špičkování se Severusem převléci, takže jsem na sobě měla pořád oblečení, ve kterém jsem byla ráno na ministerstvu. Šedé bavlněné tričko, černá pasová sukně, lodičky s otevřenou špičkou stejné barvy. Vlasy jsem měla stažené do ohonu, který -  stejně jako Dracův účes -  vypadal strašně jednoduše, ale ve skutečnosti mě ráno stál spoustu času, námahy a nervů.

Tenhle styl jsem okopírovala od jedné herečky z mudlovského filmu, protože mě nikdy nenapadlo, že se dá dohromady nosit obyčejné bavlněné tričko a elegantní pasové sukně. Očividně měla ve filmu dobrého stylistu, protože to vypadalo skvěle.

„Mimochodem, ty dvě hydry už jsou tady a přivedly si s sebou celý ansámbl. Poslala jsem je, ať chvíli obšťastňují Luciuse. Mám vás přivést.“

Draco se postavil, aby společně s Harrym přesvědčil dvojčata, že na film se můžou dodívat později, teď že musí jít za dědečkem. Anne pobídla Lorda, ať ji následuje, protože Berenika s Jennifer chtěly mít psa taky na fotkách. Bez psa to není obrázek žádné perfektní rodiny, blabla. Neměly tušení, kolik práce dá fotit zvíře.

Harrymu s Dracem chvíli trvalo, než dvojčata přesvědčili a Anne zase, než ji Lord poslechl, nakonec jsme se všichni přesunuli do jídelny, kde Lucius uplatňoval na všechny přítomné své osobní kouzlo. Na všechny přítomné s výjimkou Severuse, přirozeně.

Všichni se začali představovat, zdravit, potřásat si rukama, šišlat na dvojčata, drbat Lorda a nakonec šišlat i na psa. Stylista si nás zatím prohlížel takovým způsobem, že to nevěštilo nic dobrého. Pro nás samozřejmě. 

A tak začalo nedělní peklo.

 

Za beta-read děkuji Claire.  

 

předchozí kapitola            následující kapitola 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

(Lirael, 19. 9. 2013 0:59)

Hezky psané, dobré dialogy :)

Re: Super

(Suzanne, 19. 9. 2013 13:12)

Děkuju za pochvalu. Ono je to celé taková konverzační oddychovka:)

...

(kiki, 14. 9. 2013 19:43)

supr kača kdy bude další ? :-)

Re: ...

(Suzanne, 19. 9. 2013 13:11)

Díky. Povídka je dopsaná, jen se musím dokopat k tomu, abych si to po sobě přečetla a poslala betě. Další kapitola by měla být o víkendu.

...

(kiki, 14. 9. 2013 21:59)

* kapča :-D