Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 9. 2013

4. kapitola

 

„Pane Pottere, co kdybyste vyměnil tento… ehm… svůj… oděv za červený svetr,“ poznamenal David Roy a nesouhlasně přejel zrakem Harryho obyčejné černé tričko. „Je kašmírový,“ dodal vábivě, jako by to na Harryho mohlo udělat dojem, a zamával mu zmíněným kusem oděvu před obličejem. Na Harryho to mělo stejný účinek jako rudá látka před očima býka.

„Zůstanu tak, jak jsem. Nemám rád červenou.“

„Ale já myslel, že jste chodil do Nebelvíru?“ zeptal se stylista naivně.

Stěží jsem potlačila úsměv.

„Chodil jsem do Nebelvíru, ale to neznamená, že mám rád červenou,“ odsekl Harry.

„A nepracujete náhodou u bystrozorů?“

„Ano, pracuji a nosím bystrozorskou uniformu, ale to taky neznamená, že mám rád červenou!“

Vydala jsem jakýsi bublavý zvuk, jak jsem se snažila potlačit smích.

David Roy se moudře rozhodl Harryho dál nepokoušet – přece jen to byl muž, co porazil samotného Voldemorta – a zaměřil svou pozornost na mě. Ale ne.

„Ehm, Alano, vy se musíte určitě převléci. Chce to něco více… ženského.“

Založila jsem si ruce na hrudi. „Tím chcete říct, že nejsem ženská?“

„Mám tu pro vás něco naprosto perfektního!“ Ignoroval můj ironický dotaz a rázně posouval ramínka na pojízdném stojanu, který byl z valné většiny zatížen něčím, co bych si na sebe nikdy nevzala. Ani kdybych šla na maškarní ples. Ani kdybych byla sama.

„V těhle šatečkách vám žádný muž neodolá,“ bublal nadšeně a vytáhl kus stříbřité elastické látky, které by mi sahala tak pár centimetrů pod zadek. Přinejlepšm.

„Ne, děkuji,“ odtušila jsem ledově. „Dneska odpoledne mám na programu focení pro časopis Enchanted  a ne jít šlapat chodník do Obrtlé.“

„Ale…“ začal cosi namítat, ale když viděl, jak se tvářím, zmlkl. Možná nebyl tak blbej, jak vypadal. Upírala jsem na něj vražedný pohled č. 9, což byl přesně ten výraz, ze kterého si do kalhot málem nadělali i ostřílení novináři a ministři. Koneckonců jsem se učila u Luciuse a Severuse, kteří byli na propichování pohledem mistři.

David Roy se rozhlédl, aby se podíval po nové oběti, protože usoudil, že můj vražedný výraz č. 10 raději vidět nechce. Dobře pro něj, protože ten výraz byl obvykle doprovázen nějakou ošklivou kletbou.

Přesul svou pozornost na Draca, ale na něm kupodivu neshledal žádné nedostatky, a tak pokračoval k Rose, která stála vedle otce.

„Myslel jsem, že se chceš jít převléct?“ zašeptal mi Draco do ucha.

„Chtěla jsem. Ale to bylo předtím, než se do mě ten pitomec začal navážet,“ odpověděla jsem potichu  a pokrčila rameny.

„Možná bychom měli holčičku obléci do něčeho více… dětského. Holčičího. Černé šaty u dětí vyvolávají špatné asociace. Mám tu vážně rozkošné růžové šatečky. S volánky,“ naklonil se k Rose s širokým úsměvem, který působil lehce maniakálně.

Naneštěstí zapomněl, že i přes svůj nízký věk je Rose čistokrevná Malfoyová.

„Žádný pitomý růžový šaty si nevezmu!“ dupla nohou.

„Rose, jak to mluvíš!“ napomenul ji Draco bryskně.

„Růžový šaty s kanýrama jsou pro pitomý barbíny!“ pokračovala Rose, aniž by si Draca všímala. „Pokud si to mám na sebe vzít, tak se nebudu fotit!“ otočila se ke stylistovi zády, založila si ruce na hrudi (předpokládala jsem, že to odkoukala ode mě) a uraženě našpulila rty.

„Ale růžová je pro takové holčičky, jako jsi ty, moc hezká barva…“

„Růžová je hnusná! A nejsem holčička. Jmenuju se Rose Astorie Narcissa Malfoyová – a jednou budu lady!“ otočila se zpátky k němu a vrhla na něj tak povýšený pohled, jak dokáží jen Malfoyové.

No, a měl to.

Potom to raději David Roy vzdal, ačkoliv jsem měla dojem, že na chvíli hodlal ozdobit nějakou hloupou mašlí alespoň Lorda. Nakonec si to rozmyslel. Škoda. Třeba by ho Lord kousl… kamsi. To by bylo.

XXX

Focení neprobíhalo o nic lépe. Alespoň zpočátku. Mé protesty, že nás nemají fotit u snídaně, nebyly vyslyšeny, takže jsme místo obvyklého a hlučného brunche, strávili pětačtyřicet minut se strnulými obličeji a snahou nedrobit nebo se neumazat.

Když to s námi Berenika vzdala a navrhla nám, ať se přesuneme do zahrady, že tam „snad budeme uvolněnější“ byla jsem podrážděná a pořád hladová. Ta půlka toustu, co jsem do sebe nasoukala ve chvíli, kdy Berenika mířila objektivem do úst někomu jinému, mi vážně nestačila. Nečekala jsem, že k utrpení z focení se přidá ještě hladomor.

Rozsadili jsme se na připravený zahradní nábytek a očekávali jsme další kolo focení, když se Berenika omluvila, že si musí jít vyměnit objektiv a zmizela do domu. Teprve později jsem si uvědomila, jak to bylo chytré. Nechala nás o samotě, abychom mohli probrat tu neslavnou snídani a uvolnit se – a poté se nenápadně přiblížila, když jsme byli uprostřed hovoru. Samozřejmě jsme si jí během chvilky všimli, ale to nevadilo, protože už se nešlo vrátit do oné chladné strnulosti, kterou jsme předvedli u stolu v jídelně. Nehledě na to, že to Rose se Scorpiusem a Lordem to ani neměli v úmyslu.

Berenika pořídila spoustu fotek. Jak sedíme kolem bílého zahradního stolu. Jak se procházíme po zahradě. Jak se dvojčata s Lordem honí po zahradě a já je bosá (v těch podpatcích nešlo běhat ani po rovném a pevném povrhu, natož po trávníku) a se smíchem pronásleduju. Jak Rose sedí Luciusovi na kolenou a nadšeně mu cosi vypráví, zatímco on zaujatě poslouchá. Jak si Severus prohlíží nějaký druh kytky a očividně přemýšlí, že by se mu hodila do nějakého složitého lektvaru. Jak se Harry s Dracem a Hermionou smějí nějakému vtipu.

Pak Harry s Dracem vytáhli košťata a předvedli pár famfrpálových fines, ze kterých byla Berenika nadšená, i když jsem předpokládala, že tomuto sportu rozumí asi tak jako já. Teda vůbec. Nakonec vyslyšeli prosby dvojčat a vzali je do vzduchu, zatímco po trávníku pobíhal v záchvatu šílenství Lord v domnění, že s ním členové rodiny hrají nějaký nový druh honičky.

Poté jsme se přesunuli dovnitř, abychom v obývacím pokoji nafotili něco, co Berenika nazvala „líné odpoledne na Malfoy Manor“. Já jsem se na chvíli omluvila a šla jsem si vyřídit pár rychlých telefonátů, a když jsem se vrátila, Berenika právě fotila Rose se Scorpiusem, kteří jí předváděli jakousi improvizovanou show s plastovými postavičkami z Pána prstenů a Star Wars. Možná by tenhle crossover mohl někdo natočit. Vypadalo to vcelku zajímavě.

Zůstala jsem se stát za opěradlem pohovky a s úsměvem jsem pozorovala, jak si Rose se Scorpiusemhrají, když ke mně přišel Lucius.

„Díky, že ses toho nakonec zúčastnila,“ zašeptal mi do ucha. Cítila jsem, jak mi jeho dech pohladil kůži.

Jen stěží jsem se ovládla, abych se nezačala chvět. Jasně, teď se tu ještě proměním v hromádku blaženě se třesoucího želé. A Berenika mě u toho vyfotí. Krása.

„Vypadalo by to dobře i beze mne,“ odtušila jsem, aniž bych příliš přemýšlela o tom, co říkám. Potřebovala jsem nad sebou získat kontrolu dřív, než si nás někdo všimne.

„Nevypadalo. Bez tebe by to nebylo ono.“ Řekl to tak upřímně a… vemlouvavě, že jsem se otočila, abych viděla, jak se tváří. Lucius stál těsně vedle mě, takže jsem cítila žár jeho těla… a podmanivě se usmíval.

Viděla jsem tenhle jeho okouzlující úsměv už mockrát předtím, ale nikdy na mě nezapůsobil tak jako teď.

Čas se zastavil.

A uhodil blesk.

Uvědomila jsem si, že tu stojím a s připitomělým úsměvem hledím na Luciuse Malfoye, který se mi dívá do očí a usmívá se tím úsměvem, který by slabší ženské povahy mohl dostat do mdlob. A že nás u toho Berenika vyfotila.

Úsměvy nám sklouzly z tváře, jako by nás někdo polil ledovou vodou. Polekaně jsme se k fotografce otočili.

Bezva. Hned zítra tu fotku může prodat do bulváru s titulkem: „Lord Malfoy a jeho bývalá schovanka přistiženi!“

Pokud ta fotka někdy někde vyjde, budeme v háji. I když Lucius možná ne. Tenhle okouzlující úsměv používal, když chtěl něčeho diplomaticky dosáhnout, přestože ho na veřejnosti ukazoval poměrně zřídka; pro tu měl vyhrazený svůj chladný a povýšený malfoyovský výraz. Ale já tam budu vypadat jako úplný blázen. Hloupý zamilovaný blázen. Dobře mi tak. Co jiného jsem taky byla?

Berenika na nás vrhla omluvný úsměv, přestože se v duchu musela tetelit blahem z toho, jakou úžasnou fotku získala. „Pardon,“ zamumlala a vzdálila se, aby vyfotila zbytek rodiny, který rozsazený na pohovkách a křeslech pil odpolední kávu.

Nejistě jsem se na Luciuse podívala, ale jeho výraz byl dokonale nečitelný. Už to bylo pár let, co se přede mnou takhle uzavřel.

Rozpačitě jsem se na něj usmála, i když jsem tušila, že z toho vyšel spíš úšklebek, a šla jsem si sednout k Harrymu a Hermioně.

Tu kávu bych potřeboval irskou. Ještě lepší by byl panák whisky bez kávy.

Na to si budu muset ještě chvíli počkat.

Ach jo.

Za beta-read děkuji Claire.   

 

předchozí kapitola       následující kapitola 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělé

(Sonick, 27. 9. 2013 17:45)

Skvělá kapitola, nejvíc jsem se zasmála u malé Rose...růžová je fakt hrozná :D

Re: Skvělé

(Suzanne, 11. 10. 2013 19:43)

Díky za komentář. Vzala jsem to podle sebe - taky růžové oblečení nesnáším - a jako holčička jsem chtěla nosit černou:))