Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. 10. 2013

5. kapitola

 

„Luciusi Malfoyi, nenávidím tě,“ oznámila jsem obývací místnosti a sesunula se na pohovku. Zaujala jsem jakousi poziciv pololeže, hlavu jsem si položila na opěrku, jednou nohou o druhou jsem si zula boty a pak si pohodlně natáhla nohy. Zavřela jsem oči; byla jsem grogy.

„Vážně, ale to bych vážně nerad,“ odpověděl Lucuis, který si sedl vedle mě. „Čím to mohu odčinit?“

Oba jsme po zbytek odpoledne perfektně předstírali, že ať už se mezi námi stalo cokoliv, tak se to vlastně nestalo, takže mezi námi opět zavládlo obvyklé porozumění. Možná vážně o nic nešlo. Možná jsem byla jen paranoidní – a viděla jsem něco, co tam nebylo.

Pootevřela jsem levé oko – a nehledě na to, jak hloupě to muselo vypadat – jsem na něj zamžourala. Nic mě nenapadalo. Sakra. „Zkus něco vymyslet,“ odbyla jsem ho a znovu jsem zavřela oči – teda oko.

„Přiznám se, příteli, že nejsem daleko toho, abych s Alanou souhlasil,“ přidal se Severus, který seděl v křesle na opačném konci starožitného stolku s rytinou mapy na desce. Draco zaujímal zrcadlovou pozici mne samé na druhé pohovce a jen cosi zamručel – a znělo to souhlasně. Harry s Hermionou se rozhodli, že jako Nebelvíři nemají právo oznamovat hlavě rodině Malfoyů, že ji nenávidí – mohl by to totiž vzít doslova. Dvojčatům to bylo jedno - pro ně to byl zajímavý a dobrodružný den, kdy si užila spoustu legrace – a Lord na tom byl stejně. Aspoň tu měl další lidi, se kterými si mohl hrát, pár dalších párů rukou, co ho mohly drbat a při svačině mu pod stůl spadlo tolik jinak zakázaného jídla, že se rozplácnul na perském koberci a s hlasitým povzdechem usnul.

„Spraví to Chateau Margaux, ročník 1947?“ ozval se někde přede mnou a nade mnou hlas. Napůl jsem klimbala a hovor v místnosti ke mně doléhal jen zpovzdálí, takže jsem se zmateně rozhlédla.

Přede mnou stál Lucius a nabízel mi skleničku plnou temně rudé tekutiny. Dokonce měl přes předloktí přehozenou bílou damaškovou utěrku, úplně jak číšník z nějakého filmu. Tu poznámku o nenávisti musel vzít vážně, když se vytasil s něčím takovým. Byla to škoda, protože já jsem byla tak unavená, že jsem si tohle vynikající víno nemohla pořádně vychutnat.

Jemně jsem se usmála. „Myslím, že ano.“ A vzala jsem si od Luciuse skleničku.

„A budeš si takhle udobřovat i nás, Luciusi?“ zeptal se trochu poťouchle Severus.

Udobřovat? Já se přece na Luciuse nezlobila. Ne doopravdy.  Ale on to možná nevěděl. A Severus toho na druhou stranu věděl až až. Jsem vážně mizerná herečka. Jestli takhle špatně oblbuju i novináře, kteří jsou na poznání lži mistři, tak bych hned zítra měla dát výpověď.

„Jistě,“ odtušil Lucius suše a ujal se své role pána domu a číšníka v jednom. Když všem nalil, neposadil se, ale zůstal stát a pozvedl skleničku k přípitku. „Vím, jak někteří z vás proti tomuto nápadu protestovali – a proto jsem dvojnásobně vděčný, že jste nakonec přišli a zúčastnili se toho se mnou. Děkuji vám.“

„Ještě nám neděkuj, počkej, až dostaneme ty fotky,“ usmála jsem se. „Určitě tam všichni vypadáme jako dementi.“

„Mluv za sebe…“ ozval se Draco.

„Kde ses naučila tak hezké mluvě?“ zeptal se Lucius s povytaženým obočím.

Podívala jsem se na něj a to gesto mu oplatila. „Hezké mluvě? Ujišťuji tě, že můj slovník – jakkoli neslušný – je ve 21. století daleko přijatelnější než ten tvůj.“

„Jakkoli…“ utrousil Lucius.

Netrpělivě jsem máchla rukou na znamení podráždění. „No jo, no jo. Vyrostla jsem vedle tebe, něco jsem se naučila.“

„Přepokládám, že tu předešlou poznámku ale nemáš ode mě.“

Znovu jsem si opřela hlavu a zasmála jsem se. „Nebuď si tak jistý. Když ti skončí jednání s obchodními partnery, tak občas zapomínáš používat Silencio a taky ztišit hlas… a tvůj slovník je v tu chvíli velmi pestrý.“

„Ehm…“ odkašlal si Lucius a vypadal trochu rozpačitě.

Jedině on může být rozpačitý z toho, že ho žena slyšela nadávat. Někdy mám fakt pocit, jako kdyby patřil do jiného století. Někdy je to okouzlující. Jindy na zabití. Záleží na situaci.

„Ať už to dopadne, jak chce – a já věřím, že to bude v pořádku – tak vám ještě jednou děkuji,“ změnil Lucius téma.

„Stane se z tebe nový idol kouzelnické Británie,“ poznamenal jsem s úsměvem.

„A to jsem si myslel, že doteď jsem idol já,“ ozval se Draco.

„Ve skutečnosti bude idolem nejspíš Harry,“ opravila jsem ho dobromyslně. „A pak někde ty a Severus.“

Posledně jmenovaný se při té poznámce rozkašlal a vyprskl víno. Hermiona ho poplácala po zádech, což bylo víc utěšující gesto, než že by to skutečně potřeboval, protože mu zaskočilo.

„Severusi, tohle je Chateau Margaux z mého velmi soukromého sklepa. To nepotřebuje degustaci,“ oznámil mu Lucius v narážce na zvyk vyplivovat při degustacích víno do misky.

Zasmála jsem se.

„Ale proto, aby se ze mě stal idol, jsem to nedělal. Myslel jsem, že to bude dobré reklama, když o mně budou mluvit ženy z kouzelnické společnosti před svými muži.“

„Ve skutečnosti budeš všechny heterosexuální muže děsně štvát, protože ženy nad tvými fotkami budou vzdychat, mluvit o tobě a připomínat svým partnerům, proč nemají vlasy jako ty a nenosí obleky jako ty…“

„A muži jim na to budou odpovídat, že na rozdíl od tebe makají někde v kanceláři, takže si nemůžou dovolit nosit oblek za dva tisíce dolarů,“ doplnil mě Draco.

„Přesně,“ usmála jsem se.

„Mám i dražší obleky, než za dva tisíce dolarů,“ odtušil Lucius klidně.

Opřela jsem si skleničku o břicho, opřela si hlavu, usmála se a zavřela oči. Ten hrozný dnešek máme za sebou. A přežili jsme ho.

Malý zázrak.

Bylo fajn být zase jen v kruhu rodiny. Jakkoli to někdy bylo mezi námi komplikované.

XXX

O týden později

Ta fotka nebyla tak strašná.

Seděla jsem v obývacím pokoji ve svém bytě a dívala se na fotky, které mi v digitální podobě poslala Berenika Sageová.

Většina fotek mi byla ukradených – přestože jsem se toho focení bála a byla jsem na to, jak se ukazuji na veřejnosti, háklivá. Zajímala mě jen ta jedna.

Nebyla strašná. Byla… intimní. Zavádějící. Všeříkající. Podle toho, kdo se na ni díval. Bulvár by z toho hned udělal, že spolu s Luciusem spíme, i když na té fotce oba stojíme a jsme oblečení.

Oba jsme předstírali, že jsme tuhle fotku neviděli. A tu hru s námi hráli i všichni ostatní, což jen potvrzovalo, jak mizerní hráči s Luciusem jsme.

Nebo vážně o nic nešlo a mě už z toho hrabe.

Ne, byla jsem dost stará na to, abych věděla, že mezi námi něco je. Přitažlivost. Chemie. Tím jsem si byla jistá – a s největší pravděpodobností si tím byl jistý i celý zbytek rodiny. A byl si tím jistý i Lucius. Ale bylo v tom něco víc? Z mé strany ano, ale z té Luciusovy? Neměla jsem nejmenší tušení.

A i kdyby tam bylo něco víc než jen čistá chemie, byly tu další problémy, které jsme museli brát v potaz. Že jsem byla Luciusovou schovankou. Že jsem patřila do rodiny. Že jsme s Dracem byli jako sourozenci. Že jsem znala Narcissu, které mě pomáhala vychovávat. Že kdybychom se dali dohromady, tak to může narušit vztahy v rodině. Že kdybychom se rozešli, tak všem uděláme z života peklo. Že jsem skoro o čtvrtstoletí mladší, takže pravděpodobně dospěju jednou k tomu, že chci svatbu a děti…

U Merlina, jak jsem se od úvahy, jestli mezi námi vůbec něco je, dostala k svatbě a k dětem?! Nebo k rozchodu!?

Vrátila jsem se k prohlížení ostatních fotek. Některé byly strašné, některé dobré, spousta průměrných, pár opravdu působivých a kouzelných, pořízených v tom správném okamžiku s tou správnou atmosférou.

Berenika nám poslala zvláštní soubor, ve kterém byly fotky, co plánovaly použít v časopisu Enchanted. Lucius se s nimi dohodl, že každá fotka – stejně jako samotný rozhovor – projde autorizací. Bylo na nás, abychom je odsouhlasili, případně vybrali jiné, které chceme místo těch zamítnutých uveřejnit.

Ta fotka mezi těmi, co chtěli publikovat, nebyla. To mi stačilo k tomu, abych s vybranými fotkami souhlasila. Navíc… nevypadla jsem na nich úplně špatně. Možná měla Berenika s tou fotogeničností pravdu. Což neznamenalo, že by se mi začalo focení líbit. Ani náhodou.

Tu jedinou fotku jsem si vytiskla a dala si ji do diáře. Jako zamilovaná puberťačka, co si nosí fotku svého idola, aby se jí mohla kochat. No jo, každý zamilovaná žena je tak trochu puberťačka – i když je jí skoro třicet.

Povzdechla jsem si.

Budu s tím, co je mezi mnou a Luciusem, muset něco udělat. A to dříve, než později. Ať už je to cokoliv -  nebo nic.

Prozatím jsem ale ještě chvíli chtěla snít, doufat, věřit, že se mé sny možná jednou splní. Že mám naději. Že existují šťastné konce.

Protože až se postavím realitě čelem, tak budu buď velmi šťastná… nebo nešťastná.

 (ZATÍM) KONEC

 

 Za beta-read děkuji Claire.   

 

předchozí kapitola      

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

<3

(Ivet, 26. 5. 2014 16:46)

Teda, tohle je má oblíbená povídka, moc bych si přála pokračování :-) Snad se tu brzy začne objevovat :-)

Re: <3

(Suzanne, 28. 7. 2014 16:38)

Děkuji. Pokračování bude, mám ho v plánu zveřejňovat na podzim a v zimě. Povídka se odehrává o Vánocích, tak aby mi to tematicky nějak vyšlo:)

:)

(:), 9. 1. 2014 1:07)

děkuji za zpříjemnění večera, opravdu skvělé oba díly u kterých jsem se několikrát nahlas zasmála :) děkuji za zlepšení nálady a těším se na pokračování

Re: :)

(Suzanne, 9. 1. 2014 19:07)

Děkuji za komentář, vždycky mě potěší, když to někomu zvedne náladu:) Pokračování je rozepsané - už má konec i epilog, ale jen ten prostředek mi nějak chybí...

:)

(larkinh, 8. 12. 2013 15:42)

Tak jsem si to dočetla a je to pěkné... pokračování by se mi líbilo. Jenom nevím, jestli to tak vidím jen já nebo i ostatní, ale zdá se mi, že tam text celé kapitoly dvakrát...

Re: :)

(Suzanne, 8. 12. 2013 17:39)

Uf, máš pravdu. Já jsem z tohohle blogu poslední dobou vcelku nešťastná, jdu s tím něco udělat. Díky, na pokračování se (občas) pracuje. Zatím se asi dočkáte pouze jednorázkovky, jako náplast, že to skutečné pokračování (zatím) nějak nemůžu dopsat:)

Úžasné

(Alexandra, 29. 10. 2013 20:38)

Nechápu proč tu nevidím žádné komentáře :/ Takhle podídka je skvělá, má úžasnou atmosféru a až do konce jsem se modlila za to, aby se mezi Alanou a Luciusem něco stalo ;) Škoda ... :/ Víc takových povídek

Re: Úžasné

(Suzanne, 29. 10. 2013 21:28)

Teď už tu jeden komentář je, děkuji za něj. S komentáři je to problém - a přitom je to jediná věci, která mě motivuje k dalšímu psaní:( Píšu pokračování, kde už to mezi nimi nějak vyřeším:) Akorát netuším, kdy ho dopíšu.

Re: Re: Úžasné

(Alexandra, 1. 11. 2013 16:20)

Pokračování? To je skvělé :) Doufám, že se tu objeví víc komentářů, které tě povzbudí k dalšímu psaní :)