Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 10. 2015

1. kapitola

ze-zivota-malfoyu-iii---prvni-kapitola.jpg

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Mafloyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

23. prosince

V deset večer jsem sešla do vstupní haly na Ministerstvu kouzel. Zítra je Štědrý den a já jsem pořád v práci… Paráda.

Prosinec byl na Ministerstvu kouzel nejhorší měsíc v roce. Jeho přežití se nám dařilo pouze díky vidině volna, vánočních svátků, dárků v punčoše a alkoholového opojení na Silvestra. Tento prosinec byl ještě horší než ty předchozí. Týden před Vánoci se pokazilo, co se pokazit mohlo. Problémy začaly už 13. prosince – ano, to datum zrovna vyšlo na pátek, ale pod tíhou následných událostí byla tahle patálie naštěstí médii i veřejností zapomenuta. To, co ovšem následovalo potom, se podobalo noční můře.

Devatenáctého prosince do klubu Cinawhite, kde se scházela londýnská zlatá mládež a nějaké ty celebrity, v jedenáct hodin večer vpadli tři kouzelníci, podle výpovědí svědků v podivných tmavých hábitech s kapucemi a bílými maskami na obličeji. Křičeli cosi jako „pryč s mudly“, „jediná pravá krev je ta čistá“ a „pryč s kříženci“. Ačkoliv to si dali dohromady hlavně vyšetřující bystrozorové, protože většina mladých lidí byla dost podroušená a domnívala se, že buď se jednalo o blázny, nebo že pod vlivem alkoholu a okolního hluku slyšeli blbosti. Důsledně jsem se při tiskovkách snažila vyhnout slovu Smrtijedi, jenže to šlo dost těžko, protože nad klubem se hned po útoku objevilo Znamení zla. Snažila jsem se to uhrát na to, že se s největší pravděpodobností jednalo o hloupý a krutý žertík opilých kouzelníků, kteří chtěli vyděsit bohaté mudly.

Do karet mi hrálo i to, že se útok obešel bez následků na životech. Přestože útočníci byli tři, napáchali překvapivě málo škod – tedy majitel klubu si očividně myslel opak, ale tři kouzelníci v klubu plném opilých a nic netušících mudlů by mohli spáchat hotový předvánoční masakr. Nakonec z toho vzešlo pětadvacet zraněných mudlů, většina zranění ale byla způsobena roztříštěným sklem z baru, nádobí a lustrů, případně hromadnou panikou, kdy se snažili schovat nebo se dostat k východu. Jednalo se o zázrak, že tam nebyl nikdo ušlapán.

Bystrozorské oddělení použilo lokační kouzlo s cílem najít hůlky útočníků – a k našemu překvapení byl výsledek pozitivní. Každou našli pohozenou v jiné části Londýna a jejich majitelé nikde. Nechápali jsme, který kouzelník zahodí svou hůlku, ale vzápětí se ukázalo, že ty hůlky nebyly jejich. Jednalo se o hůlky odcizené  svým majitelům v předchozím týdnu.. Tím jsme získali odpověď na otázku, proč nikoho při útoku nezabili. Seslat Avadu kedavru s cizí hůlkou je totiž prakticky nemožné.

Bystrozorové předpokládali, že útočníci mají víc kradených hůlek nebo že si jsou schopni opatřit nové. Tuhle stopu pečlivě sledovali a všemožně se snažili, aby neunikla do tisku. A já se pořád z novinářů a veřejnosti snažila dělat blbce, ale začínala jsem mít tušení, že ho spíš dělám ze sebe i z celého ministerstva. Jenže připustit skutečnost, že se v Londýně mohou vyskytovat a útočit novodobí Smrtijedi, by rozpoutalo hromadnou paniku. Od války uplynulo deset let, což bylo hodně a zároveň málo času. Většina z nás si ji až moc dobře pamatovala.

Z úvah mě vytrhly kroky dalšího opozdilce. Do haly vešel – nebo se spíš vmotal – Harry. Důvodem jeho poněkud vratkého kroku nebyly bohužel předvánoční oslavy, ale únava, protože tenhle zpropadený případ hodili na krk jemu, přestože už nějakou dobu pracoval jako zástupce šéfa bystrozorského oddělení a spíš než řadovým ochráncem veřejného blaha se stal papírovým válečníkem. Jenže jakmile šlo o černou magii a snad i o Smrtijedy, nikdo si nedokázal přestavit nikoho povolanějšího než muže, který dvakrát porazil Pána zla.

„Harry…,“ oslovila jsem ho.

Trochu s sebou trhl, očividně byl naprosto ztracen v myšlenkách. Nebo už spal za chůze. Ráda bych ho nechala jít domů. Ostatně věděla jsem, že míří do domu mého nevlastního bratra, který si v posledních pár dnech svého partnera zrovna moc neužil. Oba jsme kvůli práci zmeškali dnešní předvánoční večeři na Malfoy Manor. Při pomyšlení na jídlo mi zakručelo v žaludku. Ale byla tu ještě jedna věc, kterou jsem musela zařídit…

„Harry, nechci tě zdržovat, ale potřebuju vědět, jak jsme na tom s vyšetřováním tamtoho případu?“

Harry vyčerpaně potřásl hlavou. „Alano, nezlob se, ale nezvládnu dělat obojí. Vím, že mě o to požádal Kingsley, ale teď to opravdu není v mých silách. Pověřil jsem ale pátráním Rona Weasleyho a Seamuse Finningana. Jsou to dobří bystrozorové a budou držet jazyk za zuby.“

Zamyslela jsem se, ale neshledala jsem v tom žádný problém. Pokud v jejich schopnosti a diskrétnost věřil Harry, tak jsem o tom neměla důvod pochybovat.

„Dobře,“ přikývla jsem. „Budeš mě informovat, jak se to vyvíjí?“

„Zatím nijak, ale i když už to nevyšetřuju, pořád ten případ sleduju. Člověk by řekl, že jeden duševně nemocný člověk nedokáže utíkat profesionálním bystrozorům, ale opak je bohužel pravdou.“

„Radši o tom tady nemluvme,“ řekla jsem tiše. To, co řekl Harry, mi už pár dní taky vrtalo hlavou.

Harry přikývl. „Promluvíme si o tom zítra na Malfoy Manor.“

„Fajn,“ přikývla jsem znovu, i když nic nebylo fajn. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Alano.“

♥♥♥

Fajn nebyl ani obsah mé ledničky a spíže, jak jsem zjistila poté, co jsem ve čtvrt na jedenáct vyklopýtala z krbu ve svém obývacím pokoji. Byla jsem tak unavená, že jsem úplně zapomněla na bídný stav svých zásob. Vzhledem k tomu, že jsem uplynulý týden vážně neměla čas chodit na nákupy, tak se dalo předpokládat, že stav mé ledničky a spíže bude ještě horší než obvykle.

Merline, prosím, dej, ať v lednici najdu nějaká vajíčka. A ideálně i kousek sýra, který není úplně plesnivý. A v košíku na pečivo kousek toustového chleba, které taky nepokrývá plíseň penicilínová. Klidně může být tvrdý jako kámen, rozpékací kouzlo to spraví…

Prosím… Jinak pojdu hlady.

Jako v odpověď na mou úpěnlivou prosbu o přežití jsem ucítila vůni jídla. Teplého jídla.

Mám halucinace. To je jisté. Lze mít z únavy a přepracování halucinace?

Došla jsem do kuchyně a zamrkala jsem. Neměla jsem halucinace…, i když halucinace se přeci projevují tím, že člověk pokládá za reálné věci, které neexistují, ne? Na stole stálo několik mís a talířů zakrytých stříbrnými poklopy. Jeden z nich jsem nadzdvihla a do nosu mě uhodila mučivě lákavá vůně kachny na pomerančích. Jídla, které jsem tradičně jedli 23. prosince – tedy dnes – na takové malé předvánoční oslavě na Malfoy Manor.

Tyhle večeře byli už deset let naším zvykem – mým, Luciusovým a Dracovým. Začali jsme s nimi rok poté, co na následky temné kletby zemřela Narcisa. Došlo nám, jak málo času spolu trávíme, takže jsme se scházeli jako rodina, i když jen její dospělá část. Čtyřiadvacátého jsme pak měli klasickou vánoční večeři, kdy už jsme byli s dvojčaty, směli jsme si přivést partnery a obvykle se k nám připojilo i pár přátel, jako byl Severus Snape nebo Blaise Zabini se svou sestrou Olivií, kteří de facto patřili taky do rodiny. Pětadvacátého jsme pak na Malfoy Manor pořádali – tedy Lucius pořádal – velký vánoční ples, který patřil k vrcholům společenské sezóny. Šestadvacátého následně všichni vyspávali kocovinu a únavu a modlili se, aby na těch pár dní, které dělí Vánoce od Silvestra, nemuseli do práce a zklidnil se jim žaludek.

Mezi mísami s jídlem jsem spatřila dopis v obálce z drahého, ručně vyráběného krémového papíru. Byl nadepsaný jednoduše: Alana, elegantním, šikmým rukopisem, který mohl patřit jedinému člověku. Rychle jsem ho otevřela.

Drahá Alano,

protože ses z důvodu krize na ministerstvu nezúčastnila naší tradiční předvánoční večeře (ostatně jako i pan Potter), napadlo mě, že bych ti mohl večeři přivézt. Byl jsem tu před devátou hodinou, ale stále jsi nebyla doma. Pokud jsi někde nepopíjela martini s lidmi s ministerstva – nebo se samotným ministrem – tak musím uznat, že máš nejhorší pracovní dobu z celé rodiny Malfoyů. A to za uplynulých dvě stě let.

Večeři vařila Honney s ostatními domácími skřítky, jako obvykle. Já jsem ji sem pouze transportoval. Pokud některý z chodů nevypadá tak, jak jsi zvyklá, přičti to na vrub mě. Snažil jsem se, ale přemisťovat se s jídlem není právě snadné.

Mimochodem, přemýšlel jsem nad tím, že ti k Vánocům místo plánovaného dárku dám konečně toho domácího skřítka, kterého tak zarputile odmítáš s tím, že nemáš dost velký byt. Neřekl bych, že je tvůj byt zrovna malý, ačkoliv úložného prostoru tu nemáš zrovna mnoho. Ale možná by sis mohla vyjednat licenci a byt si magicky rozšířit – a vytvořit tak nějakou komoru – tedy místnost, kde by skřítek mohl přebývat?

Jsem si totiž jist, že ho vážně potřebuješ. Neměl jsem nemenší tušení, že jsi tak mizerná hospodyňka, jinak bych ti už dávno nějakého opatřil. Myslím, že lahev bílého vína a balení tortill, které prošly už v loňském kalendářním roce, nejsou zrovna tím, co mudlové nazývají vyváženou stravou. A lednici máš téměř prázdnou. Pokud budeš pokračovat tímto způsobem, tak brzy umřeš hlady. A to bych nerad.

Prosím, sněz tu večeři. Uvidíme se zítra na Manor.

Lucius

P. S. Pokud sníš ten kus plesnivého sýra, který máš v lednici, tak umřeš zcela jistě.

Zavrtěla jsem hlavou a uvědomila si, že se dokonale připitoměle usmívám. To se mi stávalo často, když šlo o Luciuse. Přinejmenším v posledním roce.

Byla jsem sice Luciusova bývalá schovanka, která vyrůstala na Malfoy Manor od svých třinácti do sedmnácti let – ačkoliv technicky vzato jsem většinu toho období strávila ve škole v Bradavicích. Po uplynutí mé plnoletosti Lucius přestal být úředně mým opatrovníkem a dál se o mě nemusel starat, což ale neudělal. Podporoval mě – a to ne zrovna málo. Byli jsme rodina a po Narcisině smrti jsme se semkli víc než kdykoliv předtím.

Jenže tu byl malý problém. Zamilovala jsem se do něj – i když asi tak na půl vteřiny – když jsem byla v pubertě. Pak mě to přešlo, prostě jsem z toho okouzlení vyrostla. Očividně ale ne navěky, protože před více než rokem se to okouzlení vrátilo. Bylo to stále horší a horší, hlubší a silnější a komplikovanější… a já v tom lítala hůř než ta puberťačka, kterou jsem kdysi byla.

Neměli jsme s Luciusem společnou ani kapičku krve, takže se nejednalo o nic nelegálního, ale stejně to bylo tak komplikované, že komplikovanější už to být nemohlo. Byli jsme rodina. Draco byl jako můj bratr. Znala jsem Narcisu, která mě pomáhala vychovávat. Bylo mezi námi víc než dvacet let věkového rozdílu. Kdybychom se dali dohromady, mohlo to úplně změnit vztahy v rodině. Kdybychom se rozešli, tak to mohlo rodinu zničit. Netušila jsem, jestli se Lucius chce někdy ženit nebo mít další děti. Dítě. Netušila jsem, jestli já vůbec někdy sama budu chtít dítě. A hlavně netušila jsem, co ke mně Lucius cítí… nebo necítí.

Byla mezi námi přitažlivost, to nešlo popírat, protože si ji kromě nás nepochybně všimnul každý, kdo v naší společnosti strávil víc než deset minut. Ale bylo tam i něco víc? Já do něj byla zamilovaná tak, že jsem měla problémy v jeho přítomnosti vůbec mluvit, dýchat, stát, existovat… Ale jak na tom byl Lucius, to mi zůstávalo záhadou.

Jenže  teď jsem byla příliš unavená na podobné myšlenky. Vlastně jsem byla unavená na jakékoliv myšlenky. Sesunula jsem se ke stolu a pustila se do jídla. Navzdory vyčerpání jsem byla hladová – tělo chtělo doplnit energii. Uvědomovala jsem si ale, že kvůli únavě hraničící s tím, že jsem napůl spala, si jídlo nedokážu vychutnat. Škoda, skřítci na Malfoy Manor vařili vždycky skvěle.

Dojedla jsem, zbytky jsem si prozíravě schovala do lednice k snídani. Po letmém průzkumu jsem zjistila, že mě totiž Merlin nevyslyšel, takže jsem doma měla jen ten sýr – a to ještě plesnivý. Ach jo. Vína, které jsem měla na stole připravené – jedna z lahví z Luciusova  soukromého sklepa –, jsem se ani nedotkla. Jedna sklenička by mě v současném stavu položila – a tak dobrého a drahého vína byla na takovou chcíplotinu, jakou jsem byla já, škoda. Převlékla jsem se do noční košile, vyčistila si zuby, odlíčila se, ačkoliv jsem pochybovala, že bych po dlouhém dni měla na obličeji příliš make-upu. Pak mě napadlo, že bych Luciusovi měla poděkovat, i když už možná bude spát. Podívala jsem se na hodinky. Bylo krátce po jedenácté. Takže nebude spát. A sovy jsou přeci noční tvorové, takže jim takový malý předpůlnoční let nemůže vadit, ne?

Z posledních sil jsem na kus pergamenu naškrábala stručný vzkaz. Mé písmo nebylo ani zdaleka tak elegantní jako Luciusovo, ale k přečtení snad bylo. Doufám.

Luciusi, děkuji za záchranu před bídnou smrtí hladem a pravděpodobně i před otravou. Ten kus plesnivého sýra jsem vyhodila.

Uvidíme se zítra.

A.

 

♥♥♥

následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Autorka: Suzanne  

Beta: larkinh, která jako vždy odvedla super práci a já jí moc děkuji:)

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(maryska, 4. 11. 2015 10:30)

Ahoj jsem ráda, že jsi zpět. Klidně přidej i neobetovanou verzi mi to zvládneme :) a máš pravdu, že čekat další měsíc by bylo krušné :D

Re: :)

(Suzanne, 4. 11. 2015 20:42)

Díky, já jsem ráda, že tu mám ještě nějaké čtenáře, jste ta nejlepší motivaci pro další psaní:) Asi to tak dopadne, že budu přidávat neobetované kapitoly a až pak je vyměním, není to ideální, ale snad vám to na požitku ze čtení moc neubere:)

Skvělý :)

(Anis, 3. 11. 2015 11:14)

Jedním dechem jsem přečetla celou tuhle sérii. Jen tak dál. Už aby bylo pokračování :)

Re: Skvělý :)

(Suzanne, 3. 11. 2015 18:54)

Děkuju. Další kapitolu má u sebe beta, bohužel nemá moc čas, takže vám ji maximálně mohu přidat neobetovanou. Dělám to nerada, ale zase nechci zveřejňovat jednu kapitolu za měsíc, že.

Hurá!!!

(Ivet, 2. 11. 2015 22:27)

Tuhle povídku miluju, takže jsem nadšená, že pokračuje :-) Chudák Alana, zahrabaná v práci :-P Ještě, že ji Lucius zachránil :-*

Re: Hurá!!!

(Suzanne, 3. 11. 2015 18:53)

Jé, to potěší. Jsem ráda, že i po takové době má pořád čtenáře:)

luxus :)

(Veronika, 31. 10. 2015 23:33)

Jak se po mudlovsku říká - OOC jako prase :) Ale je to dokonalé :) Díky za pokračování

Re: luxus :)

(Suzanne, 1. 11. 2015 11:02)

Byli jste varováni, dál to bude jenom horší:)
Jsem ráda, že se povídka líbí:)

:-)

(alča, 29. 10. 2015 14:15)

Super kapitolka, Luciuse mám moc ráda. Děkuju že pokračuješ v této skvělé povídce. Těším se na další díl :-)

Re: :-)

(Suzanne, 29. 10. 2015 19:12)

Díky za komentář, já jsem ráda, že si na tuhle povídku vůbec ještě někdo pamatuje:)