Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. 11. 2015

2. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu-iii---2.-kapitola.jpg

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Mafloyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

 

 

24. prosince

Vylezla jsem z krbu na Malfoy Manor, stihla jsem jen zalapat po dechu a instinktivně vymrštit ruce dopředu, abych zachytila dvě tlapy, než se mi s gustem opřou o bílý kašmírový kabát. Na vysokých podpatích jsem přitom pod náporem vší té psí lásky znatelně vrávorala. Pustila jsem psovi tlapy na podlahu. „Zloduchu, sednout. Sednout! Hodný,“ pochválila jsem ho.

„Můžeš mi říct, proč alespoň jednou nemůžeš mého psa oslovovat jeho jménem? Kazíš ho,“ poznamenal Draco, který sledoval mé náruživé přivítání s domácím mazlíčkem ležérně opřený o veřej dveří mezi obývákem a halou.

„Proč? Na Zloducha slyší stejně dobře, možná dokonce líp. Viď, Zloduchu?“ otočila jsem se na bernského salašnického psa u svých nohou, jako bych čekala, že mi to potvrdí. Lord – tak se ve skutečnosti jmenoval – se na mě díval s tím výrazem, který lidem připomíná smích, i když ví, že to, aby se pes smál, je anatomicky nemožné. Huňatou oháňkou přitom zuřivě zametal mramorovou podlahu.

„Ach jo,“ zakroutil Draco poraženecky hlavou.

„Taky tě ráda vidím,“ usmála jsem se na něj a šla jsem svého něco jako nevlastního bratra obejmout. Lord mě následoval a dožadoval se pozornosti, takže mi švihal ocasem přes lýtka zakrytá pouze tenkou látkou punčoch, což rozhodně nebylo příjemné. Zatlačila jsem nohou do psího boku, abych mu dala najevo, že se má odsunout. Na to, že by ho posunula, jsem nemohla ani pomýšlet, Lord vážil odhadem pětapadesát kilo, tedy zhruba tolik, co já sama. Takové malé tele. Hm, spíš velké.

Draco s Harrym si pořídili psa vlastně náhodou. Pes byl důkazním materiálem v jednom případu ošklivé vraždy, který Harry vyšetřoval. Když z něj dostali potřebné vzorky, rozhodli se, že jej dají do mudlovského útulku, ale Harry vyměkl a ještě jako štěně ho přinesl domů. Draco neustále protáčel oči v sloup a reptal, že jsou všude po domě chlupy, ale dvojčata se do té čtyřnohé koule okamžitě zamilovala. Já jsem Draca podezřívala, že Lorda zbožňuje stejně jako svoje děti, i když by to nikdy nepřiznal.

„A měl bys ho naučit, ať neskáče na lidi,“ poznamenala jsem.

„Jo, mimo jiné,“ zamumlal Draco. „Připíšu si to na seznam. Půjdeš se mnou nadělit skřítkům dárky?“ změnil téma. „Nebo to mám udělat já a ty si zatím dáš šlofíka?“

Krátce jsem se nad tím zamyslela. Takový malý odpolední spánek zněl víc než lákavě, ale předávání dárků skřítkům byla každoroční tradice.

„Půjdu s tebou,“ rozhodla jsem se. „Jen mě nech, ať se převléknu,“ poukázala jsem na svůj kabát, sukni a lodičky na vysokých podpatcích.

„Ok, sejdeme se v obýváku. Připravím zatím krabice.“

„Díky,“ usmála jsem se na něj a zamířila po schodech do své ložnice.

♥♥♥

O dvacet minut později – musela jsem mezitím vyřídit ještě nějaké e-maily – jsem sešla do obývací místnosti. Našla jsem tam akorát Rose a Lorda. Draco nikde.

„Teto, co říkáš na moje nové panenky?“ zvedla Rose dvě panenky Barbie nad hlavu. Alespoň jsem předpokládala, že se jedná o nějaký nový druh panenek Barbie, i když ty, se kterými jsem si kdysi hrávala já, ničím nepřipomínaly. Jedna byla černoška s dredy – ať žije rovnoprávnost – a na sobě měla tak miniaturní obleček, že bych se v něčem podobném styděla chodit, i kdybych byla sama doma; druhá měla červené vlasy a na sobě šaty ověšené řetízky. Napadlo mě, jestli náhodou Rose panence nepřebarvila fixou vlasy ve chvíli dětského tvůrčího zápalu – jako jsem to kdysi udělala já –, ale pak jsem usoudila, že takhle ta panenka sjela už z výrobní linky. A pak se lidi diví, že si jejich děti barví vlasy na fialovo a propichují si kůži piercingy.

„Není ještě trochu brzy na to, abys už měla dárky?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ale né, na to, abych dostávala barbíny, jsem už moc velká,“ vyvedla mě Rose z omylu.

Hm, nehodlala jsem poukazovat na to, že očividně není dost velká, když si s panenkami ještě pořád hraje, ale chápala jsem, že šestiletá slečna chce od Otce Vánoc něco dospělejšího. Upřímně řečeno jsem byla ráda, že si Rose ve svém věku ještě hraje s barbínama, protože současné děti dospívaly příliš rychle.

Posloužila jsem si u baru sodovkou. Měla jsem chuť si nalít panáka, ale byla jsem unavená, takže jsem předpokládala, že spíš než povzbuzující účinek by měl účinek uspávací. A kdybych prospala štědrovečerní večeři, tak bych si to pěkně vyžrala.

Sesunula jsem se na pohovku a pozorovala Rose, která mi už nevěnovala pozornost, jak posadila panenky Lordovi na hřbet a teď ho halasným: „Hyjé, rychleji“ pobízela, aby její hračky pěkně povozil po obývacím pokoji. Přitom jsem přemýšlela, že Draco a Harry mají opravdu štěstí, protože Lord měl vzácnou povahu a stoicky snášel nejrůznější druhy mučení ze strany dvojčat.

„Chudák pes,“ ozvalo se mi tiše za zády.

Otočila jsem se a usmála se na Dracova životního partnera. „Ahoj, Harry,“ pozdravila jsem ho a pak jsem se zase vrátila pohledem k Rose, Lordovi a panenkám a vážně jsem přikývla: „Taky si říkám.“

Chvíli jsme v tichosti sledovali, jak se Rose snaží Lorda přimět, aby zrychlil.

„Jsem si jistá, že se nám Lord za to, že tu jen sedíme a nezabráníme tomu mučení, pěkně pomstí. Pořád ještě žere boty?“

Harry přikývl. „Bohužel. Snažili jsme se ho to odnaučit, ale zatím marně. Nedávno Draca hrozně rozčílil, když mu okousal nějaké polobotky, prý byly značkové a hrozně drahé,“ pokrčil rameny, protože se v módě nevyznal. „Vyhledal jsem si články a rady, jak zbavit psa zlozvyků, na internetu, ale dost si protiřečí. Draco si koupil dokonce knížky a teď mu ta hromada přibyla na nočním stolku vedle té kupy o tom, jak vychovávat děti.“

„Myslíš, že se děti dají vůbec vychovat?“ usmála jsem se.

„Netuším, ale já a Draco v to doufáme,“ oplatil mi úsměv a posadil se vedle mě na pohovku.

„Jsi tu brzy,“ poznamenala jsem, ale pak jsem se zarazila. „Tedy když pominu to, že je 24. prosince a jsou čtyři odpoledne.“

Harry se unaveně usmál. „To, že jsem zástupce šéfa bystrozorského oddělení, má své výhody.“ Prsty ve vzduchu naznačil uvozovky. „Starám se víc o papíry a o to, jak naše vyšetřování vypadá před médii a veřejností, než o skutečné vyšetřování.“

„A stejně pracuješ o svátcích,“ usmála jsem se.

„To ty taky. Ale upřímně doufám, že si naši zloduši dají aspoň dneska a zítra pohov. Navzdory tomu, co si lidé myslí díky všem těm filmům a seriálům, nepracujeme dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu.“

„Jenom těch sedm dní v týdnu,“ zažertovala jsem, i když to čas od času nebylo vůbec daleko od pravdy.

Harry hraně zasténal, aby mi dal najevo, co si o tom myslí. Ačkoliv to hrál jen napůl.

„Nevíš, kde je náhodou Draco? Máme si jít zahrát na skřítčího Otce Vánoc nebo co to skřítci uznávají. A už je docela pozdě a já se potřebuju před večeří dát trochu do kupy.“ I když malé odpolední zdřímnutí očividně nezvládnu. Stejně jsem se podezřívala, že bych se nedokázala probudit tak, abych přišla včas na večeři.

„Vy dáváte dárky skřítkům?“ zeptal se Harry trochu nevěřícně. Chápala jsem ho, protože jeho první zkušenost s malfoyovskými skřítky nebyla právě ideální. Vlastně nebyla vůbec ideální. Od té doby se ale poměry na Malfoy Manor radikálně změnily.

Pokrčila jsem rameny. „No jo, je to tradice. Děláme to asi tak posledních deset let. Tedy já a Draco,“ vysvětlovala jsem. Luciuse bych k tomu nedonutila ani párem koní, na druhou stranu moje a Dracovo počínání nijak nekomentoval. „Naši skřítci jsou od konce války svobodní a znáš je, milují, když dostávají oblečení. Kde si myslíš, že berou ty své modely?“

Harry se nad tím zamyslel. „Myslíš třeba tu krajkovanou sukýnku, co nosí Honneyina dcera… jakže se jmenuje?“

„Aria. A je to její vnučka,“ opravila jsem ho. „Jo, třeba tu. Tu zdědila po Rose.  Nebo tu štrasovou korunku.“

„A co ty krajkové punčochy?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„Krajkové punčochy?“

„Jo, viděl jsem jednu ze skřítek, jak má pod uniformou černé krajkové punčochy. I když jí sahaly málem až k bradě.“

„Ehm, tak ty budou asi moje,“ řekla jsem trochu rozpačitě. „I když upřímně řečeno netuším, jak se dostaly ke skřítkům. Tedy pokud se Draco v ložnici rád nepřevléká…“

Harry chtěl něco říct, ale radši jsem ho rychle zarazila.

„Ne, nic neříkej, nechci to vědět,“ zakroutila jsem hlavou.

Harry se rozesmál.

„Půjdeš s námi?“

„Určitě. A mimochodem Draco se nepřevléká, takže ty punčochy musely být tvoje.“

„Proč u Merlina zmiňuješ mě a punčochy v jedné větě?“ podivil se Draco, který vešel do obýváku a před sebou levitoval několik kartónových krabic. Podezřívavě se podíval na svého životního partnera. „Máš snad nějaké tajné přání k Vánocům?“

Harry se dál smál. „Ne, tohle není můj šálek kávy. Ani tvůj, pokud vím.“

Zasténala jsem. Tohle jsem nepotřebovala vědět, i když bylo fajn, že ani jeden si na převlékání do dámských šatů nepotrpí. V opačném případě bych se asi začala bát o své oblečení. I když jsem pořád netušila, jak se mé punčochy dostaly ke skřítkům.

Draco se na nás napůl tázavě, napůl zmateně podíval.

„Vysvětlovala jsem Harrymu, že dáváme skřítkům vánoční dárky.“

„A chceš jim dát krajkové punčochy?“ zeptal se Draco s povytaženým obočím.

„Ne, někdo už jim je dal,“ odsekla jsem. „Nevíš o tom náhodou něco?“

Draco zavrtěl hlavou.

„To je jedno,“ odmávla jsem to. „Tak jdeme na to. Je to všechno?“ ukázala jsem na krabice.

„Tys to připravovala, já jsem jen vzal, co tam bylo,“ pokrčil rameny Draco.

„Hm, tak budeme muset doufat, že je to všechno. Hlavně doufám, že jsem na nikoho nezapomněla. Většinu předvánočního času jsem byla vcelku mimo.“

„I kdyby jo, tak ti to skřítci určitě odpustí,“ uklidňoval mě Draco a levitačním kouzlem zvedl krabice do vzduchu a vydal se ke schodům.

Já a Harry jsme ho následovali.

♥♥♥

„Draco, jsi si jistý, že jdeme správně?“ zeptala jsem se trochu zadýchaně.  Byla jsem unavená, že se mi klidně mohlo jen zdát, že jsou ty schody nekonečné, ale přeci jenom… nepamatovala jsem si, že by jich někdy bylo tolik.

„Ehm, taky ti ty schody přijdou nějaké dlouhé?“ zeptal se Draco nejistě.

„To si piš.“

„Vy dva jste se ztratili ve vlastním domě?“ dotazoval se Harry napůl nevěřícně, napůl pobaveně.

„Jsme ve staré části Malfoy Manor,“ ohradil se Draco. „To je ta část, ke které jsou skřítci a jejich magie vázaní, takže bydlí tady. Žijí tam, kde bývala půda. Je to původní část domu, která má stejně jako Bradavice magické schopnosti,“ vysvětloval Draco. „Chodby se tu mění, schodiště se přesouvají, pokoje mizí a objevují se…“

„Při velké požáru někdy v devatenáctém století lehla větší část Manor popelem a nové části žádné magické schopnosti nemají,“ přidala jsem další detail z rodinné historie. „Právě v těch částích je většina místností, které používáme. A naštěstí i naše ložnice. Přeci jen by bylo dost nepraktické, kdyby se nám ložnice přesunula na druhý konec křídla nebo na pár dní dokonce zmizela.“

„To jsem si oddychl,“ poznamenal Harry. „Už jsem se začínal bát, že bych se třeba mohl dobývat do ložnice pána domu, který by na to nejspíš reagoval jednou vstřícnou Avadou.“

„Nebuď na tátu tak zlý,“ řekl Draco, ale smál se u toho.

Harry možná nebyl úplně daleko od pravdy, ale Lucius by nikdy Avadu nepoužil. Ne ve svém vlastním domě. Odfrkla jsem si a pak jsem se taky zasmála.

„No, a co teď?“ zeptala jsem se.

„Pokračujem,“ zavelel Draco. „Dům se měnil i dřív a taky jsme tam trefili. A směr máme správný.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„No, jdeme pořád nahoru, ne?“ prohlásil Draco vesele.

„Já jen doufám, že ten dům nepřestěhuje půdu do sklepa,“ slyšela jsem, jak mi za zády tiše mumlá Harry.

To já taky. I když se to nikdy předtím nestalo, takže by to byla vážně novinka.

♥♥♥

 

Směr vzhůru byl nakonec opravdu správný, protože po pár dalších zákrutech, které jsem si nepamatovala, jsme se ocitli před známými dveřmi na půdu. Aspoň jsem doufala, že za nimi skutečně je půda a ne sklep, jak napadlo Harryho.

Na schodišti jsem předešla Draca, takže jsem teď zaklepala a otevřela dveře. Byla to půda. A v ní skřítkové, kteří na nás čekali.

„Šťastné a veselé,“ popřála jsem jim s úsměvem a vešla dovnitř. Za mnou vletěly levitované krabice, z nichž jedna mě netrpělivě šťouchla rohem do zad a postrčila mě dál do místnosti. „Au,“ ohradila jsem se tiše, ale podrážděně, a přes rameno probodla Draca pohledem.

„Promiň,“ pokrčil rameny a jedním plynulým pohybem hůlky položil krabice na podlahu.

„Šťastné a veselé Vánoce vám všem,“ přidal se s přáním a Harry ho po něm opakoval.

„Vám taky šťastné a veselé, slečno Alano, pane Draco a pane Harry," opověděl nám chór lehce pištivých skřítčích hlásků.

Měla jsem dojem, že jsem zaslechla někde v davu: „Šťastné a veselé, paní Malfoyová“, ale nejspíš jsem se jen přeslechla. Někteří z mladších a uctivějších skřítků nejspíš říkali „pane Malfoyi“.

„Tak se do toho pustíme,“ řekla jsem s úsměvem, vytáhla jsem hůlku a kouzlem krabice rozbalila. Uvnitř se nacházela řada balíčků nejrůznějších tvarů a velikostí zabalených v různobarevném vánočním papíře – skřítci milovali nápadné barvy a vzory. Na každém byla jmenovka. Zabalit to – i za pomoci kouzel – mi trvalo většinu jednoho sobotního odpoledne na začátku prosince. No jo, měli jsme početné domácí služebnictvo. Aspoň něco, co o nás lidé tvrdili, byla pravda.

Honney, naše hospodyně, udělala pár kroků a velitelským gestem zastavila skřítky, kteří se chtěli vrhnout ke krabicím. „Děkujeme, slečno Alano, pane Draco i pane Harry, za dárky. Jste na nás moc hodní, že ano?“ otočila se k ostatním skřítkům.

„Děkujeme, děkujeme,“ ozval se znovu sborově.

„Není zač,“ usmála jsem se. „Myslím, že se můžete pustit do rozbalování.“

Honney znova velitelským gestem zastavila skřítky. „Já budu vyndávat dárky z krabic a budu číst jména,“ řekla přísně.

Byl to každoroční rituál, který se nikdy neměnil, a dneska mi přišlo obzvlášť příjemné vidět a zažít něco, co už jsem prožila.

Honney začala číst jména. „Bernard… A tady jsi. Aria… Tady máš dárek… Patsy… Ano, ten je tvůj…“

Opřela jsem se ramenem o jeden z trámů a přemýšlela jsem, jestli bych si tu nemohla zdřímnout. Najít si nějaké pěkný tichý a zaprášený koutek… I když zaprášený asi ne. Díky skřítčí uklízecí mánii byla naše půda zcela nepůdovitě čistá a nablýskaná. A tichý asi taky ne, pomyslela jsem si, když skřítci – spíš skřítky – začaly nadšeně vzdychat a pištět nad vyřazenými kusy oblečení a nejrůznějšími drobnostmi v balíčcích.

„Jdi si na chvíli odpočinout, Alano,“ řekl mi za zády tiše Draco. „Tady už nejsi potřeba a my to tu s Harrym ohlídáme.“

Omluvila jsem se skřítkům, kteří si mě stejně nevšímali, jak byli ponořeni do rozbalování dárků. Jediná Honney mi mezi čtením jmen řekla: „Pan Draco má pravdu, slečno Alano, opravdu vypadáte, že si potřebujete odpočinout. Pan Malfoy byl nebyl rád, kdyby vás takhle uviděl.“

Ehm?

„Ehm, děkuju, Honney,“ řekla jsem lehce zmateně. Neměla jsem tušení, proč by Lucius neměl být rád, že mě vidí unavenou. No dobře, chápala jsem, že jsem byla lepší společnicí, když jsem byla odpočatá, ale to každý.

Zavrtěla jsem hlavou.

Draco se pobaveně usmál, ale když jsem na něj tázavě povytáhla obočí, jen pokrčil rameny.

„Běž si odpočinout, jinak při večeři skončíš s nosem v brusinkové omáčce,“ poradil mi.

No, to měl každopádně pravdu.

Kývla jsem všem neurčitě na pozdrav a odplížila se do ložnice.

Přišlo mi, že tentokrát je těch schodů nějak míň. Ale taky to mohlo být jen tím, že jsem šla dolů.

 

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Autorka: Suzanne  

Beta: za beta-read děkuji larkinh

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(alča, 9. 11. 2015 13:53)

Je vidět,že skřitky vidí to co lidé ne že?Moc děkuju za kapitolku a těším se na další dílek

Re: :-)

(Suzanne, 9. 11. 2015 21:07)

Však ono na to přijdou i ti lidé, časem:) Děkuju za komentář:)

hurá

(Sonick, 8. 11. 2015 18:16)

Jsem moc ráda, že v tomhle díle pokračuješ :) Kdepak máme našeho milovaného Luciuse? :)

Re: hurá

(Suzanne, 8. 11. 2015 18:20)

Slíbila jsem, že ho dokončím, tak se o to snažím:) Déle už vás napínat nebudu, Lucius se objeví hned v příští kapitole:)

:)

(Veronika, 7. 11. 2015 20:32)

Ano ano, schodů nahoru je vždycky víc ;)

Re: :)

(Suzanne, 8. 11. 2015 16:53)

Nevím, jak je to možné, ale je to tak:))

.

(kiki, 7. 11. 2015 13:21)

Nádhera prosím rychle další :-D

Re: .

(Suzanne, 8. 11. 2015 16:52)

Moc děkuju. Další kapitolka bude zase za týden:)