Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. 11. 2015

3. kapitola

 

ze-zivot-malfoyu---3.-kapitola.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Mafloyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

 

24. prosince

Ve tři čtvrtě na sedm, po dlouhé koupeli, během které jsem klimbala, i když jsem se pokoušela natvrdo neusnout, protože jsem se nechtěla na Štědrý den utopit ve vlastní vaně, slavnostně oblečená, učesaná, nalíčená a jakž takž zaktivizovaná dvěma kávami, jsem sešla dolů do haly, kde jsem narazila na Kingsleyho Pastorka před krbem.

„Kingsley, tak jsi přeci jenom přišel?“ zvolala jsem překvapeně a zamířila k němu. Kingsley se obvykle naší štědrovečerní večeře účastnil, ale letos s díky odmítl.

Jen doufám, že jeho přítomnost neznamená, že se stal nějaký další incident. I když to by mi nejspíš poslal vzkaz letaxem nebo patrona v podobě velkého stříbrného lva, než aby ztrácel čas tím, že by mi to přišel říct osobně.

Kingsley se rozpačitě usmál. „Vlastně odcházím.“

„Cože?“

„Byl jsem tu za Harrym, abych se zeptal, jak pokračuje vyšetřování případu.“

„Toho se Smrtijedy?“ ujistila jsem se tiše.

„Ne, toho druhého.“

„Aha.“

„A je něco nového?“ zeptala jsem se.

„Ne, nic. Jako by se po něm slehla zem,“ Kingsley si unaveně promnul čelo. „Nechci si představovat, že je o Vánocích někde sám a v zimě…“

Nehledě na to, že nikdo netušil, co může bez svých lektvarů provést, dodala jsem v duchu kousavě.

„Navíc netuším, co může bez dozoru a bez svých léků udělat…,“ dodal utrápeně.

Chápu ho, přeci jen je to jeho syn, ale to nemění nic na tom, že Marcus Swan je nebezpečný sobě i svému okolí. Zatím se nám dařilo ututlat, že před deset dny utekl z psychiatrické léčebny, kde byl dlouhodobě hospitalizován. Útěk nějakého pomatence by nebyl až takovým tučným soustem, ale hrozilo nebezpečí, že nějaký hodně šťouravý novinář zjistí, že onen pomatenec je nemanželský syn ministra kouzel. Kingsley o tom, že má dítě, dlouhá léta netušil, dozvěděl se to až za války, když Marcusova matka zemřela při útoku Smrtijedů. Tragická smrt matky zhoršila chlapcův už tak dost špatný zdravotní stav, takže mu krátce nato byla diagnostikovaná duševní choroba, během níž trpěl bludy a záchvaty agresivního chování.

„Je mi to líto, Kingsley,“ položila jsem mu chlácholivě ruku na paži. Co víc můžu říct? Kingsley svého syna prakticky neznal, ale trpěl výčitkami, že se mu nevěnoval a nepostaral se o něj. I když nemohl, protože o jeho existenci netušil. Když ho poznal, tak jediné, co mohl udělat, bylo zajistit mu dobrou lékařskou péči a pobyt na psychiatrické klinice. Měla jsem tušení, že to Marcův vztah s otcem rozhodně nevylepšilo. Doktoři se váhavě vyjadřovali, že je tu naděje na zlepšení a možné propuštění v případě, že se Kingsley o svého syna postará a dohlédne na pravidelné braní jeho lektvarů. Než k tomu však mohlo dojít, Marcus se rozhodl svou několikaletou hospitalizaci ukončit sám a utekl. Léčebna nebyla nijak přísně střežená, ale i tak to vyžadovalo spoustu úsilí. Měla jsem podezření, že se mu nějak podařilo získat komplice zvenčí, protože jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Ani ne tak ten útěk, jako to, že se nám nepodařilo ho najít ani za deset dní, když po něm pátrali – i když v tajnosti – dva z našich nejlepších bystrozorů.

„Ron a Seamus jsou skvělí bystrozoři, určitě ho brzy najdou.“

„To doufám,“ povzdechl si Kingsley.

„Vážně nechceš zůstat na večeři?“ zeptala jsem se. „Honney s ostatními skřítky navařila jídla, že bychom nakrmili celý regiment.“

„Děkuji za pozvání, ale ne, dneska bych byl špatným společníkem. Radši se odletaxuju domů a v klidu se opiju.“

„Jen se neopíjej moc, abys zítra přišel na ples. Nehledě na to, že to nesvědčí tvému zdraví.“

„No jo, ples, skoro jsem na něj zapomněl,“ unaveně si promnul obličej. „Tak dobrá, opiju se jen trochu, v pořádku?“

„Je vůbec možné opít se jen trochu?“ usmála jsem se.

„Nemám tušení, ale zkusím to.“

„Tak mi zítra podej zprávu, jak to dopadlo. Opatruj se, a kdyby něco, víš, kde mě najdeš,“ sevřela jsem mu přátelsky dlaň ve své.

Unaveně se usmál. „Díky, Alano. Za všechno.“ Váhavě mě obejmul.

„Tak zatím.“ Kingsley se obrátil, nabral z dózy na krbové římse trochu letaxového prášku a se zvoláním: „Dům Kingsleyho Pastorka, rezidence Ministerstva kouzel, Londýn“ zmizel v zelených plamenech.

Otočila jsem se a uviděla mezi dveřmi stát Luciuse, který se na mě díval s neproniknutelným výrazem.

Neurčitě jsem trhla rameny a ticho mezi námi se prodlužovalo, až začalo být nepříjemné.

Nakonec si Lucius odkašlal. „Nezůstane na večeři?“

„Ne, prý by nebyl dobrým společníkem. Je toho na něj moc.“

Nevysvětlovala jsem, že ten binec na Ministerstvu je toho jen malou částí. O tom, že Markus Swan je jeho syn, ví jen hrstka lidí. A o tom, že utekl z psychiatrické léčebny, ještě míň.

„A na tebe?“

Povzdychla jsem si. „Je toho moc na nás všechny. Tohle byl náročný prosinec. A pořád je.“

„Myslím, že by sis zasloužila skleničku,“ změnil Lucius téma.

Usmála jsem se na něj, i když je to pořád unavený úsměv. „Taky si myslím.“

Nabídnul mi rámě a společně jsme zamířili do obývacího pokoje, kde už na nás čekal zbytek rodiny a přátel.

♥♥♥

Neměla jsem tušení, jestli štědrovečerní večeře skutečně byla trochu zvláštní nebo jestli mi to tak jen připadalo díky mému ne zrovna příznivému rozpoložení. Konverzaci a jídlo, které bylo stejně dokonalé jako vždy, jsem vnímala jen napůl. Myšlenky mi každou chvíli zalétly zpět k práci, na Ministerstvo, k útěku Kingsleyho syna, k útočníkům, po kterých jako by se slehla zem, i ke Kingsleymu, který trávil Štědrý večer doma sám jen ve společnosti lahve archivní ohnivé whisky.

Očividně jsem nebyla jediná, kdo dneska nebyl ve své kůži. I v tlumeném světle svící v jídelně bylo patrné, že Hermiona vypadá trochu pobledle a unaveně. Napadlo mě, jak musím vypadat já. Asi o dost hůř.  Harry neměl pod očima kruhy, ale rovnou pytle, se kterými by se mohl stěhovat. Stejně jako já byl očividně každou chvíli myšlenkami někde jinde. Blaise, jindy hovorný a zábavný společník, byl nečekaně tichý a nervózní, což mu vůbec nebylo podobné. Olivie, jeho mladší sestra, na něj rádoby nenápadně vrhala mírně starostlivé pohledy, ale Blaise ji ignoroval. Dokonce i Lucius působil podivně napjatě a jeho úsměv nuceně, ačkoliv mě několikrát napadlo, jestli si to jen nevymýšlím a nevidím něco, co tam není. Ale ne, znala jsem Luciuse dost dlouho a dost dobře – a něco nebylo v pořádku. Co, to jsem neměla nejmenší tušení.

Zdálo se, že starosti a neklid se vyhnuly pouze Severusovi, Dracovi, dvojčatům a Lordovi, který se nenápadně propašoval pod jídelní stůl, kam mu stejně nenápadně padaly kusy pro psa zcela nevhodného jídla.

„Blaisi, kdybych tě neznal, tak bych řekl, že jsi nešťastně zamilovaný,“ poznamenal Draco pobaveně, když už nějakou chvíli sledoval, jak se jeho nejlepší kamarád rýpe v jídle.

„Cože?“ Blaise zvedl poplašeně hlavu a vidlička mu upadla z ruky zpátky do talíře, až na bělostný damaškový ubrus vystříkla šťáva z krocana a brusinková omáčka.

„No ne, já jsem si dělal jen legraci, ale teď to vypadá, že jsem trefil hřebík na hlavičku,“ rozesmál se Draco upřímně. „Tak povídej, kdo je ta dáma, která ukradla tvé srdce?“

Blaise se odmítavě zamračil. „Nikdo. Nikdo takový není. Hele, za ten nepořádek se omlouvám…,“ ukázal na fleky na ubruse.

„V pohodě, s tím si nedělej starosti,“ odmávla jsem to rukou, vytáhla hůlku a zamumlala Pulírexo.

Podívala jsem se na Olivii, která měla obočí povytažené ve výrazu „Vážně?“.

„Opravdu, Livy?“ otočila jsem se k ní.

„Pravdou je, že můj bratr se zamiloval do dívky ze zcela nevhodné rodiny,“ pronesla a nevšímala si Blaisova zuřivého vrtění hlavou, které ji nejspíš mělo umlčet.

„Je to mudla?“ otázal se Lucius.

Protočila jsem oči v sloup, ale co jiného bych od něj koneckonců mohla čekat.

„Ne, je z dokonale čistokrevné rodiny, až na to, že její rodina tu naši nenávidí,“ odpověděla Livy místo svého bratra.

„Z čistokrevné rodiny? Takových moc není…,“ poznamenala jsem zamyšleně a myšlenky se mi v hlavě začaly překotně honit.

Problémy někoho jiného mě na chvíli přiměly, abych zapomněla na ty své, a vytrhly mě z letargie.

Z dokonale čistokrevné rodiny. Která tu naši nesnáší.

Blaise nám to nechtěl říct, protože… Proč vlastně? S většinou čistokrevných rodin jsme se znali, ale nebyli jsme žádní velcí přátelé. Ani nepřátelé. Až na jednu.

Znala jsem jednu čistokrevnou rodinu, která Zabiniovy nesnášela. Stejně jako nesnášela všechny kouzelníky, kteří se hlásili k pomýleným teoriím o čisté krvi, jež hlásal Voldemort. Jedinou rodinou, kterou nasnášela víc než je, byli Malfoyové.

„Ehm, napadá mě akorát Ginny Weasleyová, ale to nemůže…,“ zarazila jsem se v půlce věty, když jsem viděla Blaisův výraz. Výraz, kterým potvrdil, že má střelba od boku náhodou zasáhla cíl.

„S Ginny… To není mož…,“ zašeptala Hermiona, ale taky větu nedořekla. Očividně uvažovala stejným směrem jako já.

Harry, který do té doby poslouchal naši konverzaci tak na půl ucha, sebou trhl, zvedl hlavu a překvapeně se na Blaise zadíval. Draco mým směrem vyprskl doušek minerálky, která mu zaskočila.

Neuvědomila jsem si, jakou bombu jsem tou poznámkou odpálila.

Ginny Weaslyová byla bývalou přítelkyní Harryho Pottera. Jednou z kamarádek Hermiony Grangerové. Weasleyovi byli pro Harryho jako rodina – pevná pouta mezi nimi sice utrpěla rozchodem Harryho a Ginny a následným Harryho vztahem s Dracem, ale časem se opět napravila. Ginny málem zemřela, když jí před lety Lucius podstrčil deník Toma Raddleho.

Lucius se Severusem věnovali Blaisovi dlouhý vyčkávavý pohled a očividně byli zvědaví, co z něj vyleze.

„Takže vy dva spolu fakt tento…“ Draco naznačil rukama ve vzduchu jakési podivné spojení, které mohlo znamenat „randíte“, „chodíte“ i „spíte“.

„Ne, nic takového. Teda, já bych chtěl… Ale je to složité. Její rodina…,“ povzdychl si. „Její rodina by mě radši vykastrovala, než aby mě s otevřenou náručí přivítala v kruhu rodinném.“ S obavou se podíval na dvojčata, jestli nepochytila to podivné cizí slovo. Zdálo se, že ne.

„Weasleyovi jsou pozvaní na ples,“ poznamenal Lucius. „A všichni pozvání přijali, s výjimkou toho, co pracuje s draky v Rumunsku…?“

„Charlieho,“ vyhrkli Harry s Hermionou unisono.

„Když to říkáte,“ pokrčil Lucius rameny.

„No, já jsem tak trochu, ehm, doufal, že bychom se tam mohli potkat,“ zamumlal Blaise a zrudnul přitom jako pivoňka.

„Hm, v tom případě si dej pozor na naše potměšilé kouzelné jmelí,“ poznamenala jsem.

„Na jaký jmelí?“ zeptal se Blaise nechápavě.

„No jo, kamaráde, ty jsi s ním ještě nikdy neměl tu čest,“ zachechtal se Draco. „Ale Alana má pravdu, když se někde nad váma objeví jmelí, okamžitě začněte zdrhat každý na jinou stranu.“

„Pokud možno zdrhejte nenápadně,“ poradila jsem jim.

„A cože to jmelí má dělat?“

„Vlastně nic. Teda nic, co by vánoční jmelí nedělalo. Prostě se objeví a chce, aby se ti dva pod ním políbili,“ pokrčila jsem rameny. „Zvláštní je v tom, že není vidět, dokud se nerozhodne objevit. A téměř pokaždé je to v tu nejméně vhodnou chvíli. Rádo se objevuje nad páry, o kterých si myslí, že by se měly dát dohromady, vyjasnit si vztahy, udobřit se… To jmelí je vlastně takový dohazovač,“ vysvětlila jsem jim tajemství téhle podivné vánoční flóry z Malfoy Manor.

„Už se někomu z vás objevilo nad hlavou?“ zeptal se Blaise zvědavě.

„Mně ne,“ zvednu ruce před sebe. „Vlastně bych si myslela, že je to jen legenda vyvolaná přílišným požitím alkoholu, kdybych neměla potvrzeno, že skutečně existuje.“

„Mně jo,“ řekl Draco a lehce zrudl. Jako zrcadlový obraz zčervenal i Harry a napůl plaše, napůl omluvně se usmál.

„No, to je jeden z těch důvodů, proč věřím, že existuje,“ usmála jsem se.

„Stalo se to předloni, když se objevilo nade mnou a nad Harrym. Tehdy jsem spolu ještě ani nechodili, takže jsem se pekelně lekl.“

„Já jsem na to jmelí dokonce seslal ohňovou kletbu, ale zdá se, že je vůči jakémukoliv kouzlu imunní,“ zasmál se Harry.

„No, vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem poté pozval Harryho na rande,“ přiznal Draco.

„Takže za svůj vztah vděčíte kusu podivné kouzelnické rostliny?“ ujistil se Blaise pobaveně.

„Vlastně jo, tak trochu,“ přiznal Draco a láskyplně se na Harryho usmál.

„V tom případě by, brachu, nemuselo být tak špatné, kdyby se nad tebou a Ginny to jmelí objevilo,“ usmál se Harry směrem k Blaisovi.

Tomu se, jak se zdálo, ulevilo a vděčně mu úsměv opětoval. Znovu jsem se musela podivit, jak vnímavý dokáže Harry být. Muselo mu být jasné, že Blaise trápí, co na jeho zájem jako bývalý partner Ginny říká.

„Nemuselo, ale jen za předpokladu, že by se poblíž nevyskytoval ani Fred ani George Weasleyovi,“ ušklíbl se Draco pobaveně.

Blaise se otřásl, předpokládala jsem, že hraně jenom na půl.

„Neděs mě,“ napomenul Draca. „A pro teď, mohli bychom, prosím, přestat řešit můj komplikovaný, přestože prakticky neexistující milostný život?“ zeptal se s lehkým úsměvem.

Úsměv jsem mu opětovala. Blaise se na mě nezlobil, i když jsem mu tahle nechtěně trochu zavařila. Zvedla jsem svoji skleničku s vínem. „A na to se napijem.“

♥♥♥

 

Po večeři jsme se všichni přesunuli do obývacího pokoje, kde nám Lucius nalil drink, a dvojčata se s Lordem uvelebila na sedacím polštáři, aby se v televizi podívala na mudlovské pohádky. Lucius stál před krbem, v jedné ruce držel skleničku s whisky, druhou se opíral o mramorovou krbovou římsu, a zamyšleně hleděl do plamenů. Odložila jsem svou skleničku na konferenční stolek – v téhle fázi únavy mě už ani alkohol nedokázal povzbudit –, přešla jsem k němu a dotkla se rukou rukávu jeho perfektně ušitého saka.

Lucius se ke mně otočil s tázavým výrazem v očích.

Na chvilku se na mě díval tak… upřímně, až jsem měla dojem, že můžu v jeho pohledu číst. Ten okamžik pominul dřív, než jsem to stihla zkusit.

Potřásla jsem hlavou, abych z ní dostala nevhodné myšlenky. „Ještě jsem ti nestihla poděkovat za tu včerejší večeři,“ usmála jsem se jemně. „Vážně jsi mě zachránil před smrtí hladem – nebo před otravou.“

„Rádo se stalo. To tvoje lednice vypadá pořád takhle?“

„No, pořád ne, tenhle týden byl blázinec, takže jsem nestihla jít nakoupit,“ vymlouvala jsem se. Faktem bylo, že jsem nestíhala nakoupit dost často.

„Umíš vařit i péct a máš prázdnou lednici,“ zakroutil Lucius hlavou.

Zasmála jsem se. „Úplně prázdnou ne. Mám v ní bílé víno, a kdybych hodně hledala, pravděpodobně najdu někde zahrabanou nouzovou krabici čokoládových sušenek. Možná budou trošku staršího data, ale nejspíš pořád poživatelný. Takže základní výbavu pracující a nezadané ženy splňuji.“

„Jsem si jist, že máš spoustu nápadníků,“ odtušil Lucius a zadíval se do plamenů.

Hm? Spoustu? To nevím, pár by se jich našlo, ale že bych si zrovna musela házet galeonem, kterého si mám vybrat, to ne.

„Upřímně, nebyla jsem na rande tak dlouho, že už si ani nepamatuju, kdy to bylo naposledy,“ povzdechla jsem si.

Tohle byla rozhodně pravda. Ne že bych neměla nápadníky… Ale na to, abych si s někým vyšla na rande, bych si s ním musela vyměnit víc než pět vět někde na večírku, musel by se mi líbit a taky by musel být nezadaný, což dohromady s mým časovým vytížením způsobilo, že jsem už dost dlouho nerandila. No, a pokud jsem měla být upřímná aspoň sama k sobě, v posledním roce mi byl i sebelepší chlap ukradený, protože kdo by mohl konkurovat Luciusu Malfoyovi?

„Nejspíš jsem vyšla pěkně ze cviku, i když dá se něco takového vůbec zapomenout? Nebo nacvičit?“ začala jsem lehce blábolit, abych zakryla svůj zmatek a vyloučila možnost, že se začnu zrádně červenat.  Třeba bych to mohla svést na horko z krbu… Jo, to je ono…

„Tomu se dá těžko věřit.“

Pokrčila jsem rameny. „Přesto je to pravda.“

A proč se vlastně bavíme o mém milostném životě? Který mimochodem už dobré dva roky neexistuje…

„A proč se vlastně bavíme o mém neexistujícím milostném životě?“ zeptala jsem se po chvíli zaváhání nahlas.

„Nikoho sis nepřivedla…“

Povytáhla jsem obočí. Nikdy jsem si nikoho nepřivedla, tak jsem netušila, proč to najednou Luciuse zajímá. „Nikdy si sem nikoho nevodím,“ řekla jsem nahlas a připadala jsem si jako gramofon, jak jsem opakovala své myšlenky. Jen v trochu cenzurované verzi.

„No právě.“

Proboha, snad si Lucius nemyslí, že jsem lesba? Nenene, to by se mohlo stát jenom mně… Ale vždyť mě někdy s nějakým chlapem musel vidět, nebo ne? A té přitažlivosti mezi námi si byl taky dobře vědom, tím jsem si byla jistá… Nebo jsem se mýlila?

„Ty sis taky nikoho nepřivedl,“ opáčila jsem lehce nabroušeně ve snaze změnit téma. Přece se vážně nemůžeme bavit o tom, jestli jsem na holky…

„Nepřivedl…,“ zřetelně zaváhal. „Někdy je to složité,“ dodal, aniž by se na mě podíval.

Takže jsme se nebavili o mně? Ale o něm?!

Zůstala jsem na něj zhrozeně zírat. Bylo tohle možné? Že by Lucius měl vztah, který rodině nepřiznal? Jistě, že by to bylo možné, byl to pohledný a vitální muž, inteligentní, okouzlující a bohatý… Toužila po něm půlka žen v Británii, takže Lucius si klidně mohl házet kostkou o to, se kterou má jít na rande… Nebo do postele…

Byla jsem si jistá, že celých těch deset let od smrti Narcisy nežil jako mnich. Dekáda je dlouhá doba na to, aby člověk truchlil. Ale je možné, že by  byl právě teď ve vztahu? Ta možnost tu vždycky byla, ale mému hormony poblázněnému mozku se ji dařilo úspěšně ignorovat.

Je možné, že vedeme tuhle podivnou debatu jen kvůli tomu, aby mi řekl, že není volný? Že s někým chodí? Lucius nebyl pitomec, musel vědět, že se na něj nedívám jen jako na bývalého opatrovníka nebo na dobrého přítele. Všichni to viděli. I slepý by si toho nejspíš všiml.

Ovládla jsem svůj obličej, jak nejlépe jsem dokázala. Předpokládala jsem, že se mi to moc nevydařilo. „No nic, půjdu zkontrolovat Kingsleyho a pak spát. Mám za sebou opravdu šílený týden a únavou už sotva koukám. Nebo stojím na nohou.“

„Jdeš za Kingsleym?“

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně. Dneska jsem Luciusovy myšlenkové pochody nějak nepobírala. Vážně jsem byla strašně utahaná. A zmatená… A měla jsem na krajíčku… Jestli odsud rychle nezmizím – ideálně tak do minuty –, začnu brečet, a to teprve bude průšvih. „Ne, zavolám mu. Nevěřím, že dodrží to pití jen trochu, i když mi to slíbil.“ Otočila jsem se k ostatním, abych jim popřála dobrou noc, a pak jsem vyšla do haly.

Slzy mi začaly stékat po tvářích, už když jsem šla po schodech nahoru.

Snažila jsem se uklidnit večerní rutinou, ale člověku se blbě čistí zuby, odličuje a převléká, když u toho přes slzy nevidí, má nudli u nosu a vydává zvuky jako umírající nosorožec. Aspoň jsem si představovala, že tak nějak umírá nosorožec. Vlastně jsem ani nevěděla, proč tak vyvádím. Jsem hysterka. Zamilovaná a hormony poblázněná hysterka, které se nejspíš právě zhroutil sen. Anebo to taky mohla způsobit únava a stres z práce… Prostě jsem to všechno potřebovala dostat ven.

Do prdele, navíc ještě musím zavolat Kingsleymu.

Když jsem se trochu uklidnila, udělal jsem to, abych zjistila, že Kingsley je na mol. Byla jsem za to trochu vděčná, protože to aspoň znamenalo, že si nevšimne, že do telefonu huhňám, jako kdybych za těch pár hodin, co jsme se neviděli, chytla tu nejohavnější chřipku v celé Anglii. Nebo jako kdybych brečela, že. Radši jsem rychle zavěsila a šla si konečně lehnout.

Naštěstí jsem byla vyčerpaná a záchvat pláče mě natolik unavil, že jsem začala brzy usínat.

Poslední, co jsem si uvědomila kromě toho, že mě bolí oči a ráno je budu mít pěkně oteklé – zkušenost z předchozích vztahů, takhle jsem kvůli chlapovi nevyváděla poprvé, i když to bylo po pěkně dlouhé době –, bylo to, že jsem Luciusovi nepopřála dobrou noc. A že on mě taky ne.

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Autorka: Suzanne  

Beta: za důkladný beta-read děkuji larkinh. A slibuji, že Alanina nechápavost nebude mít dlouhého trvání:)

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky za novou kapitolu

(Ivet, 17. 11. 2015 17:37)

Chudák Lucius, chápu, že je z Alaniných vztahů s Kingsleym zmatený :-) Tohle je boží povídka, jsem ráda, že ses k ní vrátila :-)

Re: Díky za novou kapitolu

(Suzanne, 19. 11. 2015 17:31)

Oni jsou chudáci oba dost zmatení:)
Díky moc, já jsem mile překvapená, že tahle povídka má pořád ještě nadšené čtenáře - po takové době:)

Krása

(Sonick, 16. 11. 2015 18:27)

Jen doufám, že si Lucius nepřivede na ples nějakou...ehm...slečnu :D Doufám, že se jmelí objeví a začne oblíbené "vyjasňování vztahů" :D
Už aby byla další kapitola! :D

Re: Krása

(Veronika, 17. 11. 2015 13:03)

Tak to mě nenapadlo...

Re: Krása

(Suzanne, 19. 11. 2015 17:30)

Můžu slíbit, že k nějakému vyjasnění vztahů konečně brzy dojde:)
Další kapitola bude o víkendu, nestíhám a píšu čím dál tím delší kapitoly:)

:-)

(alča, 15. 11. 2015 13:57)

Moc hezká kapitolka. Tak Blaise si myslí na Ginny?Doufám,že jim to vyjde. Už se moc těším na ples, snad bude jmelí učinkovat i na Luciuse a Alanu. Moc děkuju za kapitolku

Re: :-)

(Suzanne, 19. 11. 2015 17:29)

Děkuji. Trochu jsem s tím párováním řádila, ale myslím, že tahle povídka snese skoro všechno:)
Co na Luciuse a Alanu účinkuje, nevím ani já, občas pěkně zlobí:)

:)

(Veronika, 15. 11. 2015 13:08)

Přání se vyplnilo, nová kapitola je tu, krásná (ostatně jako vždy). Jen se už nějak nemůžu dočkat toho plesu ;)

Re: :)

(Suzanne, 19. 11. 2015 17:28)

Děkuji:) Ples už je napsán a bude tu brzy:)

:-)

(maryska, 15. 11. 2015 13:00)

Blaise a Ginny...to se mi líbí :-) jinak uz ted se nemůžu dočkat plesu...snad se uz Lucius a Alana trochu sblíží (doufam ve jmelí) :-)

Re: :-)

(Suzanne, 19. 11. 2015 17:27)

Já jsem si taky s tím párováním trochu hrála:)
Ples bude v přes příští kapitole a jmelí se tam na chvilku objeví:)