Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 11. 2015

4. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu---4.-kapitola.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

25. prosince

 

Pětadvacátého prosince si vždycky někdo z nás vyžral brzké ranní probuzení, protože se dvojčata chtěla podělit o svou radost nad dárky. Loni jsem to byla já. Letos jsem se všem omluvila, že se ani tradičního rodinného rozbalování dopoledne nezúčastním, což všichni pochopili, zamkla jsem se v pokoji pomocí klíče i kouzla – dvojčata uměla být vynalézavá – a rozhodla se konečně vyspat.

Probudila jsem se v půl jedenácté a necítila jsem se moc vyspaná. Pláč unavuje a černé myšlenky taky. Chvíli jsem se ještě převalovala v posteli, pak jsem si dala dlouhou, horkou sprchu. Sprcha fungovala skoro na každý splín a aspoň mi konečně zmizely ty otoky pod očima. Pak jsem si nechala od skřítků přinést kafe, které jsem popíjela, zatímco jsem se sušila, česala, líčila a oblékala.

Zmeškala jsem sice rozbalování dárků a rodinnou snídani, ale ráda bych stihla alespoň oběd. Navíc jsem měla hlad. Ale ještě tu byla jedna věc… dárky. Obvykle jsme je měli všichni pod velkým stromem v obývací místnosti, ale tentokrát mi je skřítci položili na pohovku v nohách postele.

Dárky s několika kamarádkami a pár známými jsem si už stihla vyměnit před Vánoci – malý zázrak při tom, co se dělo na Ministerstvu –, takže tady byly ty od rodiny nebo od přátel, kteří se víceméně do rodiny počítali. Nebyla jsem už dítě, abych se na ně vrhla hned po probuzení, ale ani tak jsem se nedokázala ubránit pocitu zvědavosti, když jsem se pustila do jejich rozbalování. A navíc mi to na chvíli pomáhalo zapomenout na mé zmatené pocity a jistého muže, co se nacházel pod stejnou střechou jako já, nejspíš jen o pár místností dál…

Dost, zpátky k dárkům.

Od Draca jsem dostala kabelku značky Bottega Venega. Nádherná ukázka brašnářského řemesla, můj něco jako nevlastní bratr měl skvělý vkus. Byla to láska na první pohled. Od Harryho tam byl parfém. Můj oblíbený, který mi právě došel. Ať už to bylo tím, že byl Harry homosexuál, nebo tím, že pracoval jako bystrozor, ukázal, že se liší od zbytku mužské populace tím, že dokáže poslouchat, co jsem mu říkala. A navíc si to zapamatovat a ještě to nepoplést. Malý zázrak. Hned jsem parfém otevřela a použila jsem ho.

Hermiona mi darovala knížky – jak jinak. Žádné odborné bichle nebo kouzelnické svazky, ale beletrii, kterou jsem četla, i když v poslední době jsem na ni neměla čas. Potěšeně jsem se usmála. Hermiona byla žena, takže mě nepřekvapilo, že si zapamatovala, o jakých knižních novinkách jsem se zmiňovala, že bych si chtěla přečíst. Kupodivu tam byl i dárek od Severuse. Jejich vztah očividně ještě nedospěl do fáze, kdy dávají dárky společně… Divné, myslela jsem si, že tohle je jedna z věcí, kterou muži s radostí přenechají ženě prakticky okamžitě poté, co se spolu poprvé vyspí… Od Severuse jsem tam ale měla obálku.

Obálku? Povytáhla jsem obočí, když jsem vyndala vzkaz.

Drahá Alano,

Toto je poukaz na roční odběr lektvaru proti migréně a lektvaru proti kocovině z mé laboratoře zdarma. Věřím, že obojí využiješ. A doufám, že mě nezruinuješ nebo že se z tebe nestane alkoholička.

Severus

Rozesmála jsem se. Typický Severus, ačkoliv spousta lidí by ho z toho, že má smysl pro humor – a ne pro jízlivé hlášky – nepodezřívala. V tuhle chvíli nebylo těžké pochopit, proč se do něj Hermiona zamilovala.

Další dárek byl od Blaise a Olivie – poukaz do spa lázní na jedno odpoledne „pro sebe“. Chytré. Upřímně, v tuhle chvíli mi představa voňavé bublinkové koupele a následné masáže připadala jako ráj. Poukaz obsahoval víc kosmetických procedur: ošetření obličeje, peeling, zábal, manikúru a pedikúru. Nejradši bych tam zavolala a objednala se hned.

Nechyběl ani dárek od Kingsleyho. Hodinky. Další chlap, co očividně poslouchal, co jsem mu říkala, protože se mi hodinky nedávno rozbily a nenašla jsem si čas na to, abych si koupila nové.

Nejdražší Alano,

Vím, jak tě rozčiluje se pořád koukat na mobil nebo kouzlit Tempus – tak teď už nemusíš. Věřím, že větší radost by ti udělalo, kdybych ti dal čtrnáct dní volno – ale vzhledem k tomu, jak nepostradatelná pro mě jsi, to zatím není možné. Snad příští Vánoce.

Kingsley

A navíc další chlap, co mě má přečtenou. Jak jsem k tomu přišla?

Poslední – a největší – dárek byl od Luciuse. Velká obdélníková krabice. Na chvíli mě zachvátila panika, že mi Lucius přece jen daroval toho slibovaného domácího skřítka, ale přeci by nebyl tak sadistický, aby ho zabalil do krabice. Stejně jsem se horečně pustila do nešetrného rozbalování nádherně zabaleného dárku. To určitě nebalil Lucius, ale dárková služba.

Ne, nebyl to domácí skřítek… Oddechla jsem si úlevou. Byly to šaty. Opatrně jsem je vytáhla a kolem mě se rozprostřely metry bílého tylu. Absolutně jsem nechápala, jak je někdo do té krabice narval. Sice byla velká, to jo, ale neexistovala žádná šance, že bych je do ní zase dokázala vrátit. Ani náhodou.

Ach… ach. Jak to Lucius dokázal?

Byly to plesové šaty. Haute couture od Louise Vuittona. Nebyly ani z letošní kolekce. Dokonce ani z té loňské. Našla jsem je na obrázku v Elle a pak jsem rodině dala hlubokomyslnou přednášku, proč jsou tohle šaty snů pro většinu žen – mě nevyjímaje – a proč si je žádná z nás nikdy nebude moct vzít na sebe.

Až na to, že já budu moct.

Klesla jsem na postel obklopená vrstvami jemné bílé látky. Chtělo se mi brečet, ačkoliv jsem netušila proč. Už zase, i když tentokrát z úplně jiného důvodu. Měla jsem drahé a značkové oblečení. Vlastně jsem měla spoustu drahého a značkového oblečení. Kdokoliv vyrostl v rodině Malfoyů, musel se stát milovníkem módy. Ale neměla jsem nic takového. Přeci jen jsem nebyla tak marnotratná, abych si pořídila šaty, za které by si normální člověk mohl koupit auto. Nebo byt. Vážně jsem netušila, kolik mohly stát. Vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Bylo mi jasné jen to, že ta částka byla astronomická.

Loni jsem od Luciuse dostala náhrdelník a náušnice, které patřily Narcise. Bylo to cenné rodinné dědictví, které se předávalo z otce na syna, s tím, že šperky byly darovány jeho manželce. Lucius je z nějakého záhadného důvodu nedal Dracovi, když se oženil s s Astorií, a jelikož loni vyšlo najevo, že je Draco homosexuál, dostala jsem je já.

Ale tohle bylo jiné. Tyhle šaty byly jen a jen moje. Lucius si pamatoval, že jsem o nich básnila, a sehnal je přímo pro mě. Netušila jsem, jak se mu to povedlo, ta kolekce byla hezkých pár let stará…

Zamrkala jsem, abych zrádné slzy zahnala. Teprve když se mi podařilo zaostřit, všimla jsem si, že v krabici je i vzkaz. Napsaný elegantním šikmým písmem.

Drahá Alano,

vezmi si je dnes večer na sebe.

Lucius

Nic víc.

Zvedla jsem se, a i když jsem se předtím oblékla, teď jsem ze sebe zase oblečení shodila a nasoukala se do nich. Seděly perfektně. Neměla jsem tušení, jestli mě má Lucius takhle v oku nebo jestli mu nenápadně s mými mírami nepomohli skřítci.

Neměla jsem pod nimi správnou podprsenku ani boty na podpatku… ale stejně. Ach, ach. Vypadala jsem jako já… a zároveň nevypadala. Jako já, kdybych byla filmová hvězda. Nebo princezna. Nebo kombinace obojího. Bylo to perfektní. Nebo skoro perfektní. Když jsem si představila správné líčení a účes, boty a nějaký vhodný šperk… Pak to bude perfektní. Vlastně víc než to.

Otáčela jsem se před zrcadlem a vůbec jsem si nepřipadala jako narcis, když jsem se ze všech stran prohlížela. Šaty byly bílé, z mnoha vrstev tylu nebo čeho, měly srdcovitě vykrojený korzetový živůtek a princeznovsky širokou sukni. Nařasená látka sukně i živůtku se asymetricky stahovala k jedné straně na boku, kde byla jakoby sepnuta ozdobnou třpytivou sponou.

V tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak bohatý Lucius skutečně je. Obvykle jsem měla tendenci to zapomínat. Neměl totiž žádné atributy milionáře z mudlovských filmů. Garáž plnou veteránů, helikoptéru, tenisový kurt nebo golfové hřiště, obrovský moderní dům plný nejlepší techniky, ani si nekupoval hodinky za milion dolarů a nejezdil ve ferrari. U něj bylo všechno takové solidní. Kouzelnické. Staromódní. Prostě peníze šlechty.

Částečně jsem v tom vyrostla, takže jsem měla tendenci si neuvědomovat, jak obrovské Malfoy Manor je, že všechno jsou tu starožitnosti, originály obrazů a jen křišťálové lustry stojí malé jmění. Že Lucius má drahé oblečení a že jeho vinný sklep by se dal vydražit za astronomickou částku. Že na pozemcích kolem by se dalo vybudovat malé město. A že Lucius nemá sbírku veteránů nebo helikoptéru – protože ani jedno nepotřeboval, když se uměl přemisťovat nebo měl letax, že tenis ani golf nehraje, že by si s moderní technologií nedokázal poradit – Draca stálo hodně úsilí, aby ho zasvětil do tajů používání mobilního telefonu a počítače – a že hodinky posázené diamanty by považoval za nevkusné a vulgární a nikdy by si je nevzal na sebe.

A do tohohle chlapa jsem se zamilovala? Jasně. Proč si klást malé cíle, že?

 

♥♥♥

Kvůli rozbalování dárků jsem přišla k obědu pozdě, ale vzhledem k tomu, že skřítci vařili jídlo v objemu  jako pro celou armádu, se nic nestalo.

„Všem moc děkuju za dárky, jsou úžasné.“

„Sedí ti dobře?“ ujišťoval se Lucius.

„Uvidíš večer,“ usmála jsem se významně.

Trochu jsem se ze včerejšího splínu otřepala. Jednak hysterický záchvat pláče vždycky pomohl – i když jsem se pak cítila i sama před sebou trochu trapně. A navíc by mi přece nedával takovéhle šaty a za takové peníze, kdyby s někým chodil, ne? Dal by je té ženě… ne mně… No, mohla jsem se tím jenom utěšovat… Protože té dotyčné klidně mohl dát brilianty, romantický výlet ve dvou na Bahamy nebo něco podobného. Zahnala jsem tyhle myšlenky, protože se ve mně začala zvedat vlna hořké žárlivosti na ženu, o níž jsem vůbec netušila, jestli skutečně existuje.

Harry s Dracem si vzali vánoční pudink do obývacího pokoje, kam se stáhla dvojčata s Lordem, aby se podívala na odpolední program v televizi. Lucius se mnou zůstal u stolu, aby si vypil kávu a dělal mi gentlemanskou společnost.

„Jak je Kingsleymu?“ změnil téma.

Polkla jsem. „Předpokládám, že špatně.“

Lucius tázavě povytáhl obočí.

„Sice slíbil, že se opije jen trochu, ale očividně mu to nevyšlo,“ poznamenala jsem lakonicky. Když jsem mu včera volala, byl nalitý jak slíva, a to bylo jedenáct večer. Doufala jsem, že to vydrží aspoň do půlnoci. Blábolil do telefonu něco o tom, jak špatný je otec a že je to všechno jeho vina a jak jsem úžasná a skvělá a jak je rád, že mě má. Radši jsem ho co nejrychleji uklidnila – aspoň trochu a dočasně – a zavěsila jsem. Bylo mi trapně a navíc jsem sama nezněla moc přirozeně. Spíš jako někdo, kdo ještě před chvílí řval jako tur. Doufala jsem, že si to nebude pamatovat a já budu moct dělat jakoby nic.

„Dorazí dneska na ples?“

„Musí, ať už je mu jakkoliv. Až dojím, zavolám mu. Předpokládala jsem, že je nekolegiální volat někomu, o kom bezpečně vím, že má šerednou kocovinu, před polednem.“

Lucius se usmál.

„Kde máš vánoční přání?“ změnila jsem téma pro změnu já.

„Jaká přání?“ zatvářil se nevinně.

Významně jsem se na něj podívala s povytaženým obočím, které mělo říkat: Vážně?

„Tu hromadu vánočních přání, co nám každý rok přijde a ty ji každý rok ignoruješ.“

„Aha, tu. V pracovně. Aspoň myslím.“

„Tak mi ji přines, Luciusi. Odpovím na ni pomocí kouzla Rispondere. A mimochodem, měl by sis najít asistenta. Nebo asistentku, která to bude vyřizovat.“

„Mám asistenta,“ ohradil se Lucius dotčeně, když mířil ke dveřím.

„Myslela jsem méně geniálního asistenta, který za tebe bude dělat i podřadnou kancelářskou práci.“

„Co je na odepisování na hloupá vánoční přání za kancelářskou práci?“ otázal se Lucius konverzačně mezi dveřmi.

No, to je taky pravda.

Povzdechla jsem si. „Prostě mi je přines, ano? Já si s tím nějak poradím.“

XXX

„Naši domácí skřítci už jsou jako Hagrid,“ poznamenal Draco a šťoural se ve vánočním pudinku.

„Proč?“ zeptala jsem se, když jsem vešla dovnitř s hromadou vánočních přání, která byla o hodně větší než loni. Lucius by si měl pořídit P. O. Box. Nebo někoho, kdo za něj bude vyřizovat poštu od fanoušků. Fanynek. Ten zpropadený letní článek v módním časopisu Enchanted vyvolal pěknou bouři, která se už sice utišila, ale pořád ještě nepřešla. Tři čtvrtiny té hromady – byla vážně velká – byly dopisy od fanynek. Některé byly velmi slušné, jiné obdivné a další zcela explicitní.

„Dali tam místo pence svrčky? A propos, jak víš, jak chutná Hagridův pudink?“

„Svrčky tam nedali, ale upadli tam s ohnivou whisky. A jedl jsem ho u Hagrida, když jsme tam byli s Harrym před Vánoci na návštěvě.“

To byl jasný důkaz, že můj bratr je to jistého Muže-co-dvakrát-nakopal-zadek-Voldemortovi blázen.

„A jak ty víš, že dává do pudinku místo galeonu svrčky?“

„Vlastně netuším. Asi mi to vyprávěl Harry. Nebo Hermiona?“ Měla jsem vynikající paměť, což bylo sice super v práci, ale taky to znamenalo, že si pamatuju každou kravinu. A to zase tak super nebylo. Někdy jsem si přála být jako Sherlock Holmes – ten, co ho hrál Benedict Cumberbatch – a uchovávat si v mozku jen relevantní informace. Bez znalosti sluneční soustavy bych se klidně obešla…

„Vážně skřítci zkazili vánoční pudink?“ podivila jsem se, protože naši – tedy Luciusovi – skřítci v čele s Honney nepokazili nikdy jediné jídlo.

„Sedím naproti a potřeboval bych stínítko,“ poznamenal Harry z druhé pohovky, který se prozíravě držel od podezřelého pudinku v bezpečné vzdálenosti.

Odložila jsem vánoční přání, sebrala lžičku a nedůvěřivě jsem si nabrala trochu pudinku. „Uhm, má to grády,“ zahučela jsem, když mi ohnivé sousto sklouzlo krkem. „Ale není to tak špatné,“ nabrala jsem si další lžičku. „Dá se zlískat z vánočního pudinku?“ zafilozofovala jsem nad dalším soustem.

„Z tohohle rozhodně,“ ujistil mě Draco a odložil nedojedenou porci.

 „Nikdy jsem neměla kocovinu z pudinku a něco mi říká, že bude ještě horší než normální kocovina, takže to raději nebudu pokoušet,“ potřásla jsem hlavou a taky jsem odložila lžičku.

„Opít se můžeš večer,“ vzhlédl ke mně Harry s úsměvem.

„Uprostřed všech těch lidí? Ve vlastním – teda Luciusově – domě? Ani náhodou. Nesmím pošpinit dobré jméno Malfoyů.“

„My máme dobré jméno?“ zeptal se Draco s povytaženým obočím.

„To je taky fakt,“ pokrčila jsem rameny. „Ale víš, jak jsem to myslela. Hostitelé se nemůžou opít jak zákon káže. Nespravedlnost,“ zakroutila jsem hlavou.

„A to vymyslel kdo?“ zajímal se Harry pobaveně.

„Vím já? Nějací arogantní čistokrevní kouzelníci, co si potrpí na etiketu a bezúhonnou pověst – alespoň na veřejnosti.“

„To znamená, že se nemůžu opít ani já?“

„No, vzhledem k tomu, že zatím udržuješ v tajnosti, že patříš do rodiny Malfoyů, tak nejspíš můžeš,“ pokrčila jsem rameny. „Ale pokud to ve skutečnosti uděláš, budeš to mít na talíři do dalších Vánoc.“

„Minimálně,“ prohlásil Draco, jehož názor se zakládal na reálné zkušenosti.

„Proč u Merlina ale naši skřítci nalili snad lahev ohnivé whisky do vánočního pudinku?“ vrátila jsem se k původnímu tématu. „Nikdy jsem nezažila, že by něco zkazili.“

„Možná chtěli uvolnit napjatou atmosféru,“ řekl Draco významně.

Napjatou atmosféru? No, nemůžu říct, že by tu byla taková pohoda, na jakou jsme byli zvyklí, ale to to skutečně bylo tak zlé? Příliš jsem se soustředila na sebe a své pocity, takže jsem si vůbec nevšimla, jak to berou ostatní.

„Napjatou atmosféru?“ zeptala jsem se přihlouple.

„Táta je našponovanej jak struna. Jen prasknout,“ ujistil mě Draco.

Hm, včera se choval dost podivně, ale dneska mi přišel o dost uvolněnější a klidnější.

„Ehm,“ odkašlala jsem si rozpačitě.

„Alano, netvař se jak neviňátko, mezi tebou a tátou je napětí jako v rozvodné skříni,“ usadil mě Draco vzápětí. Neměla jsem nejmenší tušení, kde na tenhle zcela nekouzelnický příměr přišel. „Donedávna to ale bylo napětí, které jiskří. Teď to spíš vypadá na napětí, které vyhodí do vzduchu půlku bloku.“

Tolik k našim hereckým schopnostem.

„Uhmpf,“ zahučela jsem frustrovaně a schovala si tvář do dlaní. To bylo tak trapné. Draco mi ale řekl něco důležitého. Něco, o čem jsem ve své sebezahleděnosti neměla ani tušení. „Kdy se to změnilo?“ ujišťovala jsem se. Tohle pro mě mohla být klíčová informace… To, že jsem byla zamilovaná, neznamenalo, že ještě nedokážu přemýšlet. Aspoň občas. Když mám dobrý den…

„Když jsi byla s Kingsleym na tom vánočním plese na Ministerstvu,“ odpověděl Draco okamžitě. „Od tý doby se táta chová tak, že čekám, kdy někoho prokleje.“

Cítila jsem, že začínám rudnout. Krucinál, já se přece nečervenala…

„Stalo se tehdy něco?“ zeptal se Draco s pobaveně povytaženým obočím. Jedním. Nechápala jsem, jak to dělá. Nejspíš to má v genech.

„Ehm, ne, nic…,“ zamumlala jsem.

Ne, nic. Přišla jsem domů opilá, málem jsem zakopla o Luciuse, ten mě donesl do mé ložnice a já jsem nějak nezaregistrovala, že ještě neodešel, a začala jsem se před ním svlékat…

S Luciusem jsme předstírali, že se to nikdy nestalo, ačkoliv já bych na něj nejradši zakřičela, že se omlouvám za to, jak jsem byla nametená a nemožná a pak se začala zahrabávat do země… O půlnoci bych byla v Číně. Odhadem.

„Alano?“ poznamenal Draco pobaveně.

„Ehm, přišla jsem domů opilá, dost, a Lucius mě odnesl do pokoje… Ne, že bych nebyla schopná chodit. Byla jsem schopná i mluvit, co si pamatuju, ale kapku jsem se motala, takže bych se asi na cestě docela prošla…“ Tu trapnou chvíli v mém pokoji jsem raději vynechala. Draco nepotřeboval vědět všechno.

„Jak ses proboha dokázala opít na Ministerském plese?“ podivil se upřímně Draco. „Nalévají tam pití pro děti.“

„Neopila jsem se na plese, ale po plese u Kingsleyho doma.“

„A to jsi tátovi řekla? Že jsi byla u Kingsleyho doma?“

„No jo, vrátila jsem se domů po třetí ráno, ples končí v jednu. Málem jsem se o Luciuse přerazila, když jsem vypadla jako dělová koule z krbu…“ Snažila jsem se ze svého lehce zamlženého a trapností sešněrovaného mozku vylovit nějaké vzpomínky na ten osudný večer. „Lucius se ptal, kde jsem byla, že jsem se takhle zřídila… Tak jsem mu to řekla… Absolutně netuším, proč byl v tuhle nekřesťanskou hodinu ještě vzhůru,“ dodala jsem zamyšleně.

Draco mlčel. Pohlédla jsem na něj a všimla jsem si, že se na mě dívá tak významně a u toho se stejně významně usmívá, že mi tím určitě chce něco sdělit.

Když jsem nic neřekla, Draco se zasmál. „Řekl bych, že máme odpověď na naši otázku.“

„Vážně?“ zamračila jsem se.

„Teda ségra, dneska nemáš nejlepší den. Takže tvůj hodný skoro bratr ti to vysvětlí. Polopaticky, jo? S tátou není k vydržení, i když se svoji špatnou náladu snaží skrývat a docela mu to jde, to zas musím přiznat, od chvíle, kdy sis vyrazila ples s Kingsleym… Stíháš?“

„Opakuješ fakta,“ odsekla jsem.

„Po plese jsi šla ke Kingsleymu domů a opila ses tam, vrátila se nad ránem a víš, co se občas děje, když se muž a žena ocitnou sami, jsou svobodní a opilí…“

A to Draco neměl tušení, že jsem se vrátila nejenom nacamraná, ale taky rozcuchaná a bosá…

„Do prdele!“

„To snad ne, to přenech nám,“ rozesmál se Draco upřímně, ale pro jistotu se ohlédl, jestli to nezaslechla dvojčata. Mrkl na Harryho, který se taky křenil na celé kolo. Byla jsem jim pro smích. Jeden pracoval s čísly, takže si byl schopný dát dvě a dvě dohromady, a druhý patřil k nejlepším bystrozorům, takže mu to taky došlo.

I mému zamilovanému a zblblému mozku to nakonec docvaklo. Pozdě a s pořádnou nápovědou. Ach jo.

Lucius si myslel, že s Kingsleym chodím. Nebo alespoň spím. No, nemohla jsem se mu úplně divit, můj vztah s Kingsleym dalece přesahoval pozice ministra kouzel a jeho mluvčí. Ale rozhodně ne takhle.

To znamenalo, že Lucius žárlil. Na mě a na Kingsleyho.

Lucius žárlil. Na mě.

A ta divná včerejší debata u krbu nebyla o tom, že by mi chtěl říct, že je zadaný. On chtěl zjistit, jestli já jsem pořád volná.

U Merlina… Jak si mohl myslet, že bych před ním dala přednost někomu jinému?

Nastal čas, abych to konečně vyřešila. Lepší příležitost už nikdy mít nebudu. A navíc mám ty šaty.

„Hodně štěstí,“ popřál mi Draco s úsměvem.

Další chlap, co mě má přečtenou. Jak jsem k tomu přišla?

 

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Poznámka autorky: Někdy mám pocit, že jsem tuhle povídku napsala jen kvůli těm šatům. Jsou skutečné. Opravdu jsem je viděla v nějaké kolekci Louise Vuittona před více než deseti lety - a od té doby nosím jejich obraz v hlavě a toužím, aby si je jedna z mých hrdinek konečně mohla obléknout. A tady se mi to splnilo. Obrázek je čistě ilustrační, ale pro představu stylu stačí. A mimochodem tyhle jsou od Diora:)

V další kapitole vám ukážu šaty, které jsou skutečně od Vuittona a mé představě odpovídají ještě víc. Ale pořád to nejsou ty, které tolik let nosím v hlavě, protože se mi je nepodařilo dohledat. Myslím, že je to jedno, protože každý z vás si je představí trochu jinak:)

Autorka: Suzanne  

Beta: larkinh, které moc děkuji. A ano, kouzlo Rispondere jsem si vymyslela:)

Zdroj obrázku: Internet

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(maryska, 29. 11. 2015 21:42)

Aaaaaaaa.....to je dost, že ji to došlo :-) je pravda..že... bez takové veselé vysvětlující vsuvky by to nebylo ono. A ta hláška...do pr... Prostě boží kapitola. A jak to vidíš s Časem? Přibude v blízké dobe kapitola?

Re: :-)

(Suzanne, 1. 12. 2015 13:57)

Děkuju, jsem ráda, že se povídka líbí. Další kapitol bude o víkendu, právě na ní pracuju a bubu jí posílat betě. Plesová část měla 18 stran, takže jsem to musela rozdělit a trochu upravit.

Re: :-)

(Suzanne, 1. 12. 2015 13:58)

Děkuju, jsem ráda, že se povídka líbí. Další kapitol bude o víkendu, právě na ní pracuju a bubu jí posílat betě. Plesová část měla 18 stran, takže jsem to musela rozdělit a trochu upravit.

:-)

(alča, 22. 11. 2015 13:37)

Teda ty šaty jsou nádherné.To se Lucius vytáhnul. Draco je pro mě borec dnešního dne. Musel pomoct Alaně otevřít oči. A střítci se taky činily chacha. Moc se těším na plesovou kapitolku.Asi by nešlo ji přidat už ve středu že? No nic jen to zkouším.Moc děkuju za krásný dnešní dílek a těším se na další část

Re: :-)

(Suzanne, 26. 11. 2015 20:28)

Taky bych brala, kdyby mi někdo dal takové šaty - i když pochybuju, že bych v nich vypadala dobře:) Bohužel, to je absolutně bez šance, kapitolu mám napsanou spíš nahrubo a navíc jsem o víkendu pryč. Budu opravdu ráda, když ji zveřejním o víkendu - a ani to nemůžu stoprocentně slíbit:(

:)

(Veronika, 21. 11. 2015 18:02)

Ten Draco má ale postřeh :) Možná se opakuju, ale už se nemůžu dočkat plesu ;)...abych nezapomněla, veliká pochvala autorce ;)

Re: :)

(Suzanne, 26. 11. 2015 20:26)

Děkuji:) Ples je v příští kapitole, ale nevím, jak je dlouhá, možná to budu muset ještě nějak dělit... Draco je zná oba dlouho a dobře, tak to měl usnadněné:)