Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 12. 2015

5. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu---5.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

26. prosince

 

„Přicházejí,“ dolehl ke mně lehce teatrální hlas Rose.

Vešla jsem do rozlehlého pokoje osvětleného pouze mdlým žlutým světlem lampy. Zbytek místnosti se utápěl ve stínech.

„Podívej, to je Kingsley…,“ vykřikla nadšeně Rose a zašermovala zběsile rukou.

Scorpius cosi v odpověď pouze zahučel, ale moc nadšeně to neznělo. „Vypíchneš mi oko,“ poznamenal.

„No jo,“ odpověděla jeho sestra nepřítomně, aniž by se k němu otočila.

Podle hlasů jsem dvojčata objevila na jednom z podokenních sedátek, napůl skrytá za těžkým nařaseným závěsem, co sahal až na podlahu. Tiskli tváře – nebo alespoň Rose –k chladnému sklu vitrážového okna a shlíželi na dlouhou příjezdovou cestu na Malfoy Manor.

Při příležitosti Vánočního plesu byla část pozemku zpřístupněna médiím. Novináři a fotografové stáli kolem úseku potaženého černým sametovým kobercem, snažili se zachytit co nejlepší fotografie významných hostů a nejkrásnějších rób a ulovit nějaké informace. Od zbytku pozemků je oddělovaly neviditelné ochranné bariéry. To kdyby se náhodou nějaký aktivní novinář rozhodl vydat na potulky s cílem najít něco zajímavějšího a pikantnějšího. Lucius nebyl hloupý a chápal vliv médií, takže významné novináře a lidi pracující v médiích zval jako hosty – pod podmínkou, že přijdou jako soukromé osoby a nebudou psát žádné neautorizované články o plese. Zatím to kupodivu fungovalo. Nikomu se nejspíš nechtělo přijít o pozvání na jednu z nejvýznamnějších společenských událostí roku a potažmo i o dobré vztahy s rodinou Malfoyů.

„Jé, Severus s tetou Hermionou… Té to sluší…“

Potlačila jsem smích. Kdo donutil Severuse k té maškarádě s procházením po červeném – no dobře, černém – koberci ve stylu mudlovských hollywoodských hvězd? 

Většina kouzelníků a čarodějek se na začátek koberce přemístila, ale někteří to pojali ve velkém a mudlovském stylu a přijížděli limuzínami, které venku působily pěkný zmatek. Řadě kouzelníků docházelo, že být v kouzelnické televizi, novinách a časopisech je prakticky reklama zadarmo. Tedy pokud o vás nenapíšou, že jste přibrali pár liber nebo že jste měli nejhorší šaty ze všech přítomných dam. I když negativní reklama je taky reklama. Kromě toho byla také otevřená letaxová síť, která ústila do velkého krbu ve vstupní hale Malfoy Manor – ta byla určena těm, kdo se chtěli vyhnout pozornosti médií a procházce v mínusových teplotách.

Severus s Hermionou vždycky používali letax. Co se změnilo? Pochybovala jsem, že by to bylo přání Hermiony, protože ani ona nebyla taková exhibicionistka. Nejspíš je k tomu donutil někdo shora. Oceňovaný válečný hrdina a jeho partnerka, také legendární válečná hrdinka – to bylo příliš lákavé sousto, než aby ho někdo nevyužil.

Chudáci, litovala jsem je. Jako člen rodiny Malfoyů jsem byla té maškarády ušetřena, díky Merlinovi.

Teď už jsem se zasmála.

Rose se Scorpiusem se ke mně otočili.

„Jé, teto, ty vypadáš jako princezna!“ vypískla Rose nadšeně.

„No fakt…,“ přidal se Scorpius. Od koho se to zase naučil? Doufám, že ne ode mě.

Skoro jsem se začervenala.

„To je jen těma šatama…,“ zamumlala jsem, ale přesto jsem se otočila dokola, abych se jim předvedla.

Rose vyskočila a běžela ke mně, aby si mě mohla lépe prohlédnout.

„Tys dostala od dědečka?“

Dědečka… Nějakým záhadným způsobem se mi dařilo zapomínat, že Lucius je dědeček. Dokonce dvojnásobný. Nebylo divu. Žádný chlap, co má dva vnuky, by neměl vypadat tak dobře. I když je to kouzelník.

„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se zvědavě.

Rose nonšalantně pokrčila rameny. Kde se zase naučila tohle? No, nejspíš ode mě, od koho jiného. Dělala jsem to gesto, když jsem se chtěla vyhnout odpovědi. Děti rostly rychleji, než jsem si uvědomovala.

„Někdo o tom mluvil.“

„Myslím, že to říkal dědeček,“ rozvedl to Scorpius.

„Co říkal?“ zeptala jsem se lehce podezřívavě.

„Něco o tobě a šatech a dárku…“

Hm, to jsem se toho dozvěděla. Ale nesměla jsem být podrážděná, dvojčata byla malá, takže neměla tušení, jaká skrytá bitva se mezi mnou a Luciusem odehrává.

„Dědečkovi se budeš líbit,“ zatleskala Rose.

Tentokrát jsem se začervenala.

Možná jsou si toho dvojčata vědoma lépe než my dospělí, došlo mi, i když jim to samozřejmě nedochází do všech důsledků.

„Alano, táta se po tobě shání…,“ ozval se za mnou Dracův hlas.

Čas jít vítat hosty. Po smrti Narcisy tato role připadla mně jako paní domu, protože Rose byla ještě dítě. Ach jo, to jsem tomu moc dlouho neunikla. Ale ono se zašít v místnosti, kde byla dvojčata, bylo opravdu pitomé. Draco svoje děti dobře znal a věděl, kde je najít – takže našel i mě. Ach jo, podruhé.

Otočila jsem se.

„Téda, ségra, vypadáš fantasticky!“

Moje červenání ještě nestihlo zmizet, tak rovnou nabralo na intenzitě. A to jsem ještě nic nepila. Krucinál!

Kdybych věděla, co ty blbý šaty vyvolají za reakce, tak bych si je nebrala. No, to asi ne. Vzala bych si je tak jako tak, ale na kuráž bych si dala skleničku šampaňského. Nebo dvě. Jak neprozíravé, že jsem střízlivá… Některá pravidla se mi očividně zaryla hluboko pod kůži. Třeba to, že členové rodiny Malfoyů se na plese nesmí opít, i když ostatní hosté klidně můžou skončit s hlavou v keřích nebo pod stolem. Nespravedlnost.

„To jsou ty šaty, co ti koupil táta?“ ujišťoval se Draco a obcházel mě stejně jako jeho dcera. Kde to Rose asi pochytila, že…

„Jo. Hele, jak to, že všichni víte, že mi je dal Lucius? Teda, když pominu, že je to Louis Vuitton haute couture a stojí majlant…“

„Louis Vuitton, táta má dobrý vkus,“ poznamenal Draco. „Pěkně se plácl přes kapsu.“

No, to mi bylo jasné.

„Ale jak víš, že mi je dal? Ví to i dvojčata,“ trvala jsem si na svém. Byla jsem už kapku podrážděná… Nervózní a střízlivá… Špatná kombinace, protože jsem měla ošklivou vlastnost schovávat nervozitu za příkrost, podrážděnost a hádavost. Dnešní večer fakt blbý nápad.

„Myslím, že táta se o tom zmiňoval. Že ti dal šaty a že doufá, že si je vezmeš na sebe… Už chápu, proč mu na tom tak záleželo…“

Bezmocně jsem potřásla hlavou. Ten blbý ples ještě nezačal a já už jsem byla naprosto rozhozená. To nemůže dopadnout dobře.

„Měli bychom jít,“ poznamenala jsem odevzdaně. Dolů se mi ani trochu nechtělo, ale potřebovala jsem změnit téma.

„Rose, Scorpe, pošlu za váma Anne… Zase jí utekli,“ poznamenal šeptem ke mně. „Nezapomeňte, že máte být do devíti v posteli!“ dodal svým nejlepším otcovským hlasem a pak mi nabídl rámě.

Když jsme odcházeli, poznamenal: „Hele, ségra, na tyhle šaty musíš sbalit každýho… I t…“

„Ne, ani to nevyslovuj!“ zašermovala jsem divoce volnou rukou. Co kdyby to zakřikl. A vůbec, nechtěla jsem to slyšet, ani o tom přemýšlet.

„Nezdá se mi, že ti z toho trochu hrabe?“ zeptal se Draco dobromyslně.

Utrápeně jsem si povzdychla. „Nezdá, bohužel.“

♥♥♥

Když už jsme u muže, na kterého jsem vůbec, ale vůbec nemyslela… Když jsme s Dracem scházeli po dlouhém mramorovém schodišti, které se elegantně stáčelo, Lucius stál dole ve vstupní hale a vítal hosty. V na míru šitém černém smokingu vypadal skvěle. Působil ještě vyšší, štíhlejší a nepřístupnější. Dokonalý lord Malfoy.

Něco – nevím, jestli to byl instinkt, můj upřený pohled nebo zběsile vířící myšlenky opakující jeho jméno ve více či méně vhodných konotacích – ho přimělo k tomu, aby vzhlédl ke schodišti a podíval se na mě.

Na okamžik se zarazil uprostřed hovoru i pohybu. Jen na okamžik, tak krátký, že si toho nejspíš nikdo jiný nepovšiml. Lucius byl mistrem v sebeovládání. Na rozdíl ode mě, bohužel, protože já jsem měla kolena jak z vaty, v krku sucho a v hlavě bordel.

Sebrala jsem v sobě poslední zbytky sebeovládání a vydala se směrem k Luciusovi. Zapomněla jsem na Draca vedle sebe, na lidi kolem a upírala oči jen na něj. A on na mě, když jsem k němu šla. Ten okamžik byl kouzelný, elektrizující a nejspíš celý jen v mé hlavě…

Draco mě zanechal vedle Luciuse a zašeptal: „Donesu ti trochu šampaňského…“

„Díky,“ šeptla jsem v odpověď vděčně a pak jsem zapadla do role lady z Malfoy Manor. Měla jsem to z předchozích plesů dobře nacvičené. Stála jsem vedle Luciuse, ne moc blízko, aby si lidé mylně nemysleli, že jsme pár… ale dost blízko na to, aby jim došlo, že jsme hostitelé – i když já jím fakticky nebyla. Duchaprázdné fráze, potřásání rukou, líbání rukou, zářivé úsměvy – snad ho ještě dneska sundám z obličeje… Fungovala jsem napůl automaticky, ale překvapivě to mělo uklidňující efekt.

Když jsme konečně skončili s vítáním těch nejvýznamnějších hostů a přesunuli se do tanečního sálu, byla jsem docela klidná, ale skleničku šampaňského, kterou mi donesl Draco, jsem neodmítla. Její obsah ve mně zmizel neslušnou rychlostí, což dokazovalo, že můj klid je čistě povrchový a pod ním zuří bouře tužeb a nejistoty.

Ještě musím přežít zahajující tanec… Tanec… S Luciusem… To bude paráda. Přežiju to, a pak se zdejchnu, najdu další šampaňské a taky nějaké jídlo, abych ten alkohol trochu vypodložila, a ztratím se někde v davu… Hlavní je mít plán. Tak.

„Připravena?“ zeptal se mě Lucius šeptem, když mi nabídl rámě.

Ani trochu.

Přikývla jsem. Položila jsem svou ruku na jeho paži a k mému překvapení se mi nechvěla. Dokonce jsem se na něj zvládla i usmát, i když to přeci jen působilo trochu nuceně a rozechvěle. Toho jsem si byla vědoma, i když jsem se neviděla.

„Povedu tě.“

Lucius věděl, že zahajovací tanec nesnáším, protože jsem nebyla zrovna obdařená pohybovými schopnostmi. Ani muzikálními, když na to přišlo.

„Jako vždycky,“ usmála jsem se, tentokrát už to bylo upřímnější. Lucius mi úsměv opětoval. Hned mi bylo líp. Na duši, ale pevnosti mých kolenou to zrovna neprospělo.

Postavili jsme se doprostřed mramorové podlahy tanečního sálu. Upřela jsem svůj pohled na dokonalou látku Luciusova obleku, abych se odpoutala od několika stovek párů očí, které nás sledovaly. Malý orchestr spustil důvěrně známé tóny valčíku… Nejkrásnější tanec… Tanec, při kterém se dá skoro létat, když umíte tančit… Tanec milenců…

„Ještě jsem neměl příležitost říct ti, jak nádherně dneska vypadáš.“

Hlavně se nečervenat.

Usmála jsem se. „To je tvá zásluha. Koneckonců to tys mi koupil ty šaty. Ještě jednou děkuju.“

„Neděkuj, šaty mohou být samy o sobě krásné, ale nádherné je dělá ten, kdo je nosí.“

To měla být lichotka? Očividně.

Znovu jsem se usmála. „To jsi někde četl?“ zažertovala jsem.

Opětoval mi úsměv. „Nejspíš.“

Znala jsem tu hudbu, takže jsem věděla, že za chvíli zrychlí. „Předem se omlouvám, pokud ti pošlapu nohy. Tohle není má oblíbená část.“

Sevřel mě v objetí trošku pevněji. „Povedu tě, takže nepošlapeš.“ A měl pravdu. Všechno kolem se slilo v jednu rozmazanou šmouhu světla a barev. Zvedla jsem hlavu a podívala se Luciusovi do očí. Točili jsme se ve víru tance po rozlehlé mramorové podlaze, můj vesmír se smrskl na tvář Luciuse Malfoye a já konečně poznala krásu tance a hudby…

Skončilo to příliš brzy. Zůstala jsem stát, zmámená a trochu bez dechu, mrkala jsem, abych přiměla oči vnímat okolí, a k uším mi dolehl bouřlivý potlesk. Naučeně jsem se usmála a předvedla elegantní úklonu. Poté mi Lucius nabídl rámě a odvedl mě z tanečního parketu.

„Předpokládám, že si nechceš znovu zatančit?“ poznamenal lehce.

Usmála jsem se a potřásla hlavou.

„Je ti dobře?“

Potřebuju se napít. Naštěstí jsem to neřekla nahlas. Bod pro mě.

„Trochu se mi motá hlava,“ poznamenala jsem. To díky tobě. „To všechny ty otočky.“

Zasmál se. „Měla bys tančit častěji, pak by sis zvykla.“

Otřásla jsem se. „Ne, díky. Jednou ročně mi to stačí.“

Lucius mě vedl ke stolům s občerstvením. „Napij se a něco sněz, to ti pomůže. Ale každopádně počítej s tím, že si alespoň ještě jeden tanec na dnešní večer zamlouvám.“

„I ty, Brute?“ podívala jsem se na něj se zklamáním, hraným jen napůl.

Lucius se rozesmál. „A teď mě, prosím, omluv.“

Přikývla jsem a propustila ho.

Ukořistila jsem si další skleničku šampaňského… na motání hlavy nic moc, ale na klid dobrý. A pak jsem si naložila talíř plný jídla, znovu si nechala dolít šampaňské a zmizela jsem v davu a ve stínech. Přesně podle plánu.

♥♥♥

Nebyla jsem očividně jediná, kdo měl ten samý nápad. V jenom příhodném stinném místě za podstavcem s vázou s obrovským aranžmá řezaných květin se skrýval Blaise Zabini.

„Schováváš se?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Obhlížím terén.“

Povytáhla jsem obočí. „Se šampaňským a jídlem?“

„No co… Nabírám síly… A navíc by bylo škoda nechat to zkazit, ne?“

„Rozhodně, ale to nehrozí, protože zbytky jdou do jednoho z domů pro týrané ženy s dětmi. Lososa tam nemají každý den.“

„Lucius je takový dobrodinec?“

Pokrčila jsem rameny. Těžko říct, nakolik to byla upřímná starost, provinilost zůstávající z války, a nakolik gesto pro média a veřejnost. „Nikomu to neuškodí, takže je asi jedno, jaké k tomu má Lucius důvody.“

„To je fakt. Hele, a co ty tady děláš? Neměla bys být jako paní domu uprostřed davu a bavit hosty?“

„Nejsem paní domu,“ vyhrkla jsem, aniž bych o tom přemýšlela.

Tentokrát putovalo nahoru Blaisovo obočí.

„A navíc nesnáším, když musím jíst a u toho se s někým bavit. Nikdy nesním ani jednohubku, protože jsem za všechna ta léta nepřišla na to, jak jíst a přitom nemluvit s plnou pusou, jak  ze sebe něco kloudnýho vypravit a ještě se u toho najíst.“

Blaise se rozesmál.

„A kde máš Ginny?“

„Nemám Ginny.“

Hm, očividně jsme dneska byli oba jak kaktusy.

„Chtěl bych si s ní zatancovat, ale obhlížím, jestli nejsou poblíž její rodiče nebo bráchové. To jich musí být tolik?“ postěžoval si a nevypadalo to hraně.

„Je tady asi pět set lidí, Blaisi. Dokonce ani klan Weasleyů nemůže být všude. Vždyť je jich jenom devět, když nepočítám manželky a partnerky.“

„Jenom devět? Dochází ti, že z toho je sedm chlapů? Kouzelníků? A že Molly Weasleyová taky není zrovna ženská, co by šla pro kletbu daleko?“

Zasmála jsem se, ale soucítila jsem s ním. „No, když to řekneš takhle, zní to dost děsivě. Ale ber to tak, že mezi pětistovkou lidí se ty a Ginny lehce ztratíte…“

„To si jenom myslíš,“ zabrblal. „Její bráchové ji hlídají jako ostříž.“

„Děláš si srandu, vždyť je jen o rok mladší než já!?“

„Pro ně je to pořád malá sestřička.“

„No, tak to je blbý,“ zkonstatovala jsem očividné a napila se šampaňského.

„No to je dost, že jsem tě našla,“ ozval se za mnou ženský hlas. My o vlku a vlk…

Otočila jsem se. „Ahoj, Ginny,“ pozdravila jsem ji, ačkoliv mi bylo jasné, že ta slova nepatřila mně.

„Ahoj, Alano,“ odpověděla nepřítomně. „Kde se, krucinál, schováváš, hledám tě už dobře dvacet minut,“ obořila se na Blaise.

Očividně tu byl další kaktus. Jojo, milostné problémy na dobré náladě nepřidávají.

„Usoudil jsem, že bude lepší se schovat než být prokletý.“

„Pitomečku,“ řekla Ginny, ale už to znělo mírněji… vlastně skoro něžně. „Bráchové tě neproklejou, když si se mnou zatancuješ.“

„A když se k tobě budu nevhodně tisknout?“

„Tak taky ne,“ řekla, ale už nezněla tak jistě. „Teda doufám. Máš u sebe hůlku?“

„Vždy připraven,“ pokynul k rukávu, kde měl nejspíš hůlku zamaskovanou neviditelným kouzlem.

Zdálo se, že to Ginny uklidnilo.

„Kde máš zbytek rodiny?“ zeptala jsem se konverzačně.

„To netuším. Konečně jsem se jich zbavila a hodlám toho využít, abych si zatančila s jediným chlapem v téhle místnosti, se kterým si opravdu zatančit chci.“

Blaise rychle odložil talíř a skleničku na podstavec vedle vázy a v žertu se uklonil. „Smím prosit, milady?“

„Už jsem si myslela, že se nezeptáš,“ usmála se Ginny a zavěsila se do něj.

Když odcházeli k tanečnímu parketu, Blaise se usmíval jako měsíček nad hnojem a Ginnyin obličej se v reakci na to taky rozzářil.

Pokud se na sebe budou tahle přihlouple culit i během tance, tak je kletba od jednoho z Weasleyů určitě nemine.

♥♥♥

Bylo by hezké nechat dětem a týraným ženám nějaké dobroty, ale tady bylo tolik jídla, že by to nakrmilo celou armádu, takže neuškodí, když půjdu ještě jednou obhlédnout stoly s občerstvením.

Narazila jsem tam na Hermionu, která se zamračeným soustředěním zírala na podnosy s vybranými lahůdkami.

„Nemůžeš se rozhodnout?“ zažertovala jsem.

„Jé, ahoj, Alano,“ otočila se ke mně. „O to ani tak nejde, ale mám děsně divný chutě. Jak moc velký průšvih bude, když si vezmu lososa a tuhle čokoládovou omáčku?“

„No, je určená k masu, i když ne zrovna rybímu. S lososem to bude dost divná kombinace.“

„Já vím, ale přesně na to mám chuť.“

„Je to trochu prasárnička,“ zasmála jsem se. „Ale našla jsem skvělou schovku, kde můžeš jíst, co chceš, a nikdo tě u toho neotravuje.“

„Bezva, tak jdeme,“ zavelela Hermiona, nabrala si lososa, polila ho čokoládovou omáčkou a na zděšenou obsluhu vrhla nejlepší pohled a lá Severus Snape.

Zašily jsme se v mém – tedy Blaisově – úkrytu a pustily se do jídla. Hermiona vypadala dost hladově.

„Jaké to je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Dobrý,“ zahuhlala Hermiona s plnou pusou.

Nevěřila jsem jí to, ale vypadala, že jí to vážně chutná. Pak mě něco napadlo. Myšlenka tak děsivá…

„Hele, nejsi náhodou těhotná?“

.…až se mi ji nepodařilo udržet.

Hermiona málem upustila talíř. „Děláš si srandu?“ vyjekla lehce hystericky.

Zvedla jsem ruku v gestu 'já nic, já muzikant'.

„Jen mě to tak napadlo,“ bránila jsem se. „Pamatuju si na Astorii, když čekala dvojčata, jedla kuřecí nugety a natírala si je marmeládou.“

„Ble, asi mi bude špatně.“

„Jo, já na tom byla podobně, ale ona tvrdila, že když sní něco jiného, udělá se jí zle. Tak mě napadlo…,“ pokynula jsem k jejímu talíři.

„Ani to nevyslovuj, ani to nevyslovuj…“

„No dobrá, mlčím jako hrob… Ale možná by sis to měla ověřit, jen pro jistotu.“

Hermiona bezmocně zakroutila hlavou. „Jestli je to pravda, jsem nejmizernější čarodějka na světě.“

„To se stává, žádné lektvary nejsou stoprocentní.“

„Severus mě zabije.“

„Nezabije, miluje tě.“

„Tak mě zabije s láskou,“ dodala morbidně.

Rozesmála jsem se. „Promiň, nemůžu si pomoct…“

Hermiona se taky zasmála, i když její smích měl lehký nádech hysteričnosti.

„Alano!“

„Ale ne, jak mě tu našel?“ zabrblala jsem.

„Co chceš?“ otočila jsem se ke svému nevlastnímu bratrovi.

„No, to je tedy přivítání… Nerad vás ruším, ale táta tě hledá…Hele, Hermiono, ty jíš vážně lososa s čokoládovou omáčkou nebo mám vidiny?“

„Máš nějaký problém?“ opáčila oslovená.

„Ne, Grangerová, ale je to zatraceně divná kombinace… Nejsi náhodou…“ I Draco si očividně pamatoval divné chutě své bývalé manželky během těhotenství.

„Mlč, Draco, jinak z tebe udělám dva malé Malfoye.“

Draco zvedl ruce v gestu, že tím nemyslel nic zlého.

„Proč mě hledá Lucius?“ změnila jsem téma, než po sobě ti dva začnou vrhat kletby.

„Prý jsi mu slíbila tanec.“

„Neslíbila, to on si ho vynutil,“ opáčila jsem dotčeně.

„Mně je to jedno, ale očividně si s tebou chce zatančit a nemůže tě najít… Měla bys vylézt, táta poslední dobou nemá trpělivosti na rozdávání.“

Hm, že by další kaktus? Tímhle stylem se tu hosté za chvíli popíchají. Možná se budeme moci tvářit, že jsme letošní vánoční ples chtěli pojmout originálně. Ples v pouštním stylu, nebo tak něco.

„No jo, už jdu,“ zavrčela jsem, odložila talíř na místo, kde už ležel ten Blaisův, a hodila do sebe zbytek šampaňského. Pak jsem odložila i skleničku a vydala se na bojiště… tedy na taneční parket.

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Poznámka autorky: Slíbila jsem, že vám do této kapitoly přidám další ukázku šatů. Tyhle už jsou od Louise Vuittona - a vypadají skoro jako ty, které jsem před lety viděla. Skoro, ale už moc nechybí:)

Autorka: Suzanne  

Beta: za beta-read moc děkuji larkinh

Zdroj obrázku: Internet

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(alča, 9. 12. 2015 11:15)

Teda hned ze začátku mě rozemál Severus na červeném koberci.Teda jeho výraz bych ráda viděla. A co teprve jestli se ukáže,že Hermiona je opravdu těhotná. Ginny a Blaisovi to zatím vychází,uvidíme,jestli se štastného zakončení plesu dočkají i Alana s Luciem. Moc děkuju za krásnou kapitolku a netrpělivě se těším na tu druhou část.

Re: :-)

(Suzanne, 12. 12. 2015 12:11)

Já to ani vedlejším postavám nijak neusnadňuju:) Další kapitola už je na blogu, snad se bude líbit:)

:)

(Veronika, 4. 12. 2015 16:08)

Tak na můj vkus byl konec až moc rychle, ale nevadí, nevadí. Trpělivost růže přináší (resp. šťastné a nechutně romantické konce), takže se budu učit sebeovládání a nebudu hledat nic, čím by se posunul čas směrem k další kapitole.
A samozřejmě opěr pochvala: Suzanne jsi excelentní spisovatelka :)

Re: :)

(Suzanne, 4. 12. 2015 16:39)

Jé, děkuju za pochvalu:)
Plesovou kapitolu jsem nakonec musela rozdělit na dvě části, takže tu další dostanete příští týden:)