Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 12. 2015

6. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu---6.-kapitola.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

26. prosince

 

Chvilku mi trvalo, než jsem Luciuse našla. Ale jen chvilku. Taky se vám stává, že když jste zamilovaní, tak toho druhého neomylně najdete na i na přeplněném náměstí? V mém případě v přeplněném sále na MalfoyManor.

A navíc, ono nenajít chlapa vysokého přes sto devadesát centimetrů a s dlouhou hřívou platinových vlasů, by bylo fakt divný.

Zahlédla jsem ho ve skupince několika významných ministerských úředníků. Pomalu jsem k nim došla a položila Luciusovi ruku na paži. Otočil se.

„Draco mě za tebou poslal,“ vysvětlila jsem.

„Pánové, omluvíte nás, tato krásná dáma mi slíbila tanec,“ předvedl Lucius starosvětskou skoro-úklonu.

Všichni úředníci – všechny jsem znala, ale v tuhle chvíli jsem si nějak nemohla vybavit jejich jména a to mám skvělou paměť – se chápavě zasmáli a s pobavenými poznámkami nás propustili.

„Mohla jsem počkat,“ namítla jsem.

„A mezitím bys mi zase utekla.“

Zase? Utekla?

Zasmála jsem se. „Neutekla, i když ne že by mě to nenapadlo.“

Hráli waltz. Skladbu jsem nepoznala, ale byla mi povědomá. Ladně jsme pluli po parketu, což byla zcela zásluha Luciuse.

„Kde jsi celou tu dobu byla?“

Celou dobu? Ples začal v sedm, já se vytratila po osmé a teď bylo před desátou. Schovávala jsem se necelé dvě hodiny. Spíš hodinu a půl.

„Tuhle a támhle. Mám tu spoustu známých. Ale nenarazila jsem na Severuse,“ stoupla jsem hlasem, abych vytvořila otázku.

„Ten se nejspíš schovává někde ve stínech,“ odtušil Lucius.

A očividně je v tom mnohem lepší než já, když ho ani Lucius nenašel. Budu se to od něj muset naučit.

Tančili jsme u kraje parketu, takže jsem postřehla rozruch na galerii nad námi. Zarazila jsem se a instinktivně se otočila. Nahoře stála Anne Roseová, chůva dvojčat, a napůl bezradně a napůl omluvně na nás gestikulovala. Mezi sloupky z bílého mramoru v antickém stylu, v němž byla galerie vytvořena, jsem zahlédla dva povědomé obličeje.

„Tak to vypadá, že dvojčata neposlechla a nešla spát v devět,“ zkonstatoval Lucius pobaveně a vydal se ke schodišti.

Položila jsem mu ruku na paži a zastavila ho. „Ty se musíš starat o hosty, ale mě nebude nikdo postrádat. Uložím je do postele, přečtu jim pohádku a pak se vrátím.“

„Tak dobrá… Ale pak ještě přijď.“

„Přijdu,“ slíbila jsem, i když mě napadlo, že bych se mohla vymluvit na bolest hlavy a zůstat ve svém pokoji.

Jenže jsem si dala předsevzetí, že tenhle večer to mezi mnou a Luciusem nějak rozseknu, a to se ještě pořád nestalo. Sice jsem absolutně netušila, jak bych to sakra měla udělat, ale musela jsem se o to aspoň pokusit.

„Za chvíli jsem zpátky,“ usmála jsem se na něj konejšivě a vydala se nahoru po schodech vstříc dvojčatům, která nechtěla spát.

♥♥♥

Trvalo mi dost dlouho, než jsem dvojčata dostala do postele, přečetla jim pohádku a hlavně povyprávěla, co se děje na plese, kdo se s kým baví a nebaví, kdo má jaké šaty a podobně. Hlavně Rose byla zvědavá jak opice – a nebezpečně všímavá, jak jsem postřehla. Scorpiuse řeči o tanci a šatech nudily, takže spokojeně usnul. Jeden spí, teď ještě ten druhý… Spíš ta druhá. Konečně se i Rose začaly klížit oči, takže jsem jí dala pusu na čelo, zhasla lampu a vydala se ke dveřím.

Čas, který jsem tu strávila, mi dal možnost, abych se uklidnila, a navíc ze mě vyprchaly ty tři skleničky šampaňského. Cítila jsem se unavená, ale poprvé za celý večer skoro klidná. Únava dělá zázraky.

Vyšla jsem z pokoje s úmyslem, že si zajdu k sobě, abych se trochu přepudrovala a vůbec upravila a možná si taky vzala lektvar proti bolesti hlavy. Přeci jen jsem to vyprchané šampaňské trochu cítila ve spáncích.

A málem jsem narazila na Luciuse, který čekal přede dveřmi.

Vší silou vůle jsem zadržela polekaný výkřik, který se mi dral hrdlem.

„Luciusi,“ řekla jsem tiše, ale důrazně. „Málem jsem z tebe měla infarkt.“ Položila jsem si ruku na hruď a cítila jsem, jak mi srdce prudce buší.

Dvakrát v průběhu jediného týdne mě vyděsil tak, že jsem málem dostala mrtvici. Uf.

„Omlouvám se,“ odpověděl Lucius stejně tiše. „Dvojčata už spí?“

Přikývla jsem. „Co tady vlastně děláš?“

„Byla jsi pryč docela dlouho, tak jsem se šel podívat, jestli si pořád u dvojčat nebo jestli si náhodou neprchla pryč.“

Neprchla, přestože mě to napadlo. Ale i když jsem nechodila do Nebelvíru, nebyla jsem zbabělec.

„Kolik je hodin?“

„Skoro půl dvanácté.“

„No, asi mi to uspávání zabralo víc času, než jsem si myslela. Dvojčata se víc než o pohádky zajímala o drby, co se děje dole v plesovém sále. Teda hlavně Rose,“ usmála jsem se. A taky jsem uvítala čas jen pro sebe.  Dnešní večer byl přeci jenom emocionálně trochu náročnější, i když se vlastně nestalo nic, co by se nestalo kdykoliv v předchozích letech. Všechno to bylo jen v mé hlavě.

A teď jsem stála uprostřed prázdné a tiché chodby na Mafloy Manor, v těch nádherných šatech, Lucius ve smokingu se nade mnou starostlivě skláněl a díval se na mě podivně intenzivním pohledem…

„Ty šaty jsou nádherné, Luciusi, ještě jednou děkuji,“ řekla jsem, abych přerušila napětí, které mezi námi nastalo.

„Možná jsem ti je neměl kupovat,“ pronesl Lucius chraplavě.

„Proč ne?“ zeptala jsem se nechápavě. Jistě, stály majlant, ale…

Mé zmatené myšlenky rozptýlil pohyb nad našimi hlavami, který jsem zachytila koutkem oka.

Polekaně jsem zvedla pohled a sáhla po hůlce, reflex ještě z Bradavic, kde byla slušná šance, že vás při té nejnevhodnější příležitosti nachytá Protiva s jedním ze svých zlomyslných žertíků a ďábelským chechotem probudí půlku hradu, a vy dostanete školní trest na následující měsíc…

Nebyl to Protiva, samozřejmě. Tohle bylo MafloyManor a ne Bradavice. A já byla dávno dospělá. Přesto jsem ohromeně zírala na kouzelnické jmelí, které se odnikud pomalu rozpínalo nad našimi hlavami, zelené úponky a bílé bobule se ve vzduchu pomalu formovaly zdánlivě z ničeho.

„Krucinál…,“ zalapala jsem po dechu.

I ta blbá flóra už nás musí dohazovat.

Lucius sledoval můj pohled a jeho tvář následně pozbyla veškerého výrazu, když uviděl jmelí.

„A já byla v pokušení věřit, že přeci jen neexistuje,“ zašeptala jsem a zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem ho neviděla. Ty ano?“

„Ne, domníval jsem se, že hosté byli v zajetí hormonů a alkoholu a spletli si ho s normálním jmelím.“

Podívali jsme se na sebe a krátce jsme se zasmáli. Atmosféra se trochu uvolnila, ale jen na chvíli. Vzápětí se Lucius podíval na jmelí a pak zpátky na mě.

Pak vzal mou tvář do dlaní a políbil mě.

Konečně.

Byl to krátký a ve své podstatě docela cudný polibek, ale byl v něm cítit náznak potlačované vášně a touhy.

Příliš brzy se Lucius odtáhl a jeho ruce sklouzly z mé tváře.

Krátce jsme se na sebe podívali, aniž bychom se doopravdy viděli, a pak naše těla převzala kontrolu a nějak instinktivně se k sobě přitiskla. Neměla jsem tušení, kdo udělal první krok, ale najednou ho mé ruce objímaly kolem krku a prsty jsem měla zabořené v jeho hedvábných vlasech, jeho ruce mě pevně tiskly kolem pasu a jeho horká ústa byla na mých… v naprosto necudném a dokonale žhavém a vášnivém polibku.

Kolena se pode mnou podlamovala, udělala jsem vrávoravý krok dozadu a Lucius se mnou, až jsem s tlumenou ránou narazila do zdi pokrytou damaškovou tapetou mezi dvěma obrazy. Tiše jsem mu zasténala do úst – ne vášní, ale protože setkání mých zad s tvrdým ostěním nebylo zrovna příjemné – což přimnělo Luciuse, aby mě líbal ještě vášnivěji a objímal ještě pevněji.

Ten náraz očividně probudil některé z nejbližších portrétů, které tiše – měly přece slušné vychování – ale značně pohoršeně začaly komentovat naše naprosto nevhodné počínání. Chvíli nám trvalo, než nám to došlo.

Odtáhli jsme se od sebe, ačkoliv mě Lucius pořád držel kolem pasu. Lucius pak tlumeně, ale autoritativně okřikl portréty, které překvapivě zmlkly, i když se tvářily dost uraženě a nasupeně.

Lucius se na mě vážně podíval.

Povzdechla jsem si. „Luciusi, vím, že tohle je jedna z těch vět, kterou muži úplně nesnáší, ale asi bychom si měli promluvit.“

Luicus neutekl. Ani se nenaštval.

Objal mě, až jsem čekala, že má slova umlčí polibkem, ale místo toho mi zabořil tvář do vlasů. Bylo to zvláštní… zvláštně intimní gesto. Staromódní. Líbilo se mi.

Políbil mě do vlasů a pak se jemně odtáhl. „Ano, to bychom měli,“ řekl a zhluboka si povzdechl. Neznělo to nijak nadšeně, spíš utrápeně.

Pustil mě a trochu rozpačitě si projel prsty vlasy, které jsem mu kapku pocuchala. „Asi bychom se měli vrátit dolů,“ řekl nejistě.

„Já se nejdřív musím upravit,“ udělala jsem jakési vágní gesto, kterým jsem poukázala na sebe. Můj hladký uzel utrpěl vinou Luciusových prstů značné škody, o tom, že mi na rtech nezůstala ani stopa po rtěnce ani nemluvě. Navíc jsem cítila, že je mám trochu nateklé. Jako puberťačka, co se tajně líbá se svým objevem. Paráda.

„Běž napřed, já přijdu za chvíli,“ usmála jsem se na Luciuse a udělala jsem pár kroků ke svému pokoji.

Lucius přikývl, zaváhal, chvíli na mě hleděl, ale pak se otočil a odešel.

Zamířila jsem ke svému pokoji.

♥♥♥

Byly tři hodiny ráno a já byla unavená, ale úplně bdělá, nervózní a našponovaná. Zbytek plesu jsem strávila jako v transu snahou – naštěstí poměrně úspěšnou – vyhýbat se Luciusovi. Vymámil ze mě ještě jeden tanec, ale vládlo mezi námi podivné napětí, které nejspíš vnímavějším očím neuniklo. Během tance jsme se domluvili, že se po skončení plesu, až se celá domácnost uloží ke spánku, sejdeme. Nechtěla jsem to odkládat – i když by to znamenalo pár hodin, které zbývaly do rána. Zároveň jsme věděli, že ve dne bychom si klid a soukromí k vážnému hovoru hledali těžko. Lepší příležitost mít nebudeme.

Takže jsem se převlékla do černých hedvábných kalhot, bílé košile a balerín a tiše jsem se vykradla ze svých pokojů. Zaposlouchala jsem se, ale všude bylo ticho a klid. Vypadalo to, že všichniuž opravdu spí. Bylo to směšné, takhle se plížit po domě. Lucius měl pokoje na konci chodby. Tiše jsem zaklepala na dveře.

„Dále,“ ozvala se tlumená odpověď.

„To jsem já,“ oznámila jsem mu poněkud zbytečně a nejistě jsem se usmála.

Rozhlédla jsem se, jako bych tu byla poprvé. Naše pokoje byly oázou soukromí a ty Luciusovy obzvlášť. Ani dvojčata se sem neodvážila jen tak vtrhnout. Samozřejmě už jsem tu byla, ačkoliv do Luciusovy soukromé pracovny a ložnice jsem se nikdy nedostala. Nebyl důvod.

Tohle byla pohodlná kombinace obývacího pokoje a salónu vybavená s vybraným vkusem starožitným nábytkem, který nezařizoval žádný bytový architekt, ale přímo pán domu. Lucius měl skvělý vkus a uměl kombinovat i věci, které by mě nikdy nenapadly. V krbu hořel oheň a místnost tlumeně osvětlovaly lampy od Tiffanyho.

Sesunula jsem se na empírovou pohovku.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se Lucius od stolku s nápoji.

Na rozdíl ode mě se nepřevlékl, ale sundal si sako a motýlka. Košili měl u krku rozhalenou – to jsem ani já moc často nevídala, Lucius si na neformální oblečení nepotrpěl.

Byla jsem v pokušení říct ano, tekutá odvaha by se mi hodila, ale na tenhle rozhovor jsem chtěla být střízlivá. Víceméně. Vypila jsem na plese ještě trochu šampaňského – na nervy – a bylo mi jasné, že kdybych si do toho dala whisky, dopadla bych pravděpodobně stejně jako po vánočním plese na Ministerstvu. S tím rozdílem, že bych nejspíš skončila v Luciusově ložnici…

Ne, ne, ne… Na to nesmím myslet!

Lucius si nalil whisky a posadil se vedle mě na pohovku. Ne do křesla. Bylo to dobré znamení? Neměla jsem tušení.

Lucius si trochu povzdychl a upil ze své sklenice. Teď jsem vážně litovala, že jsem nic nechtěla, protože jsem se neměla čím zabavit. Nejspíš bude na mě, abych začala mluvit. Jsem koneckonců žena. Na tenhle rozhovor jsem se připravovala tak dlouho, i když jsem neměla tušení, jestli k němu někdy reálně dojde. Promyslela jsem si všechny varianty – ty dobré i ty špatné, ty skvělé, kdy jsme vlastně moc nemluvili, jenom ze sebe ve víru vášně strhávali oblečení – ne, na to vážně nesmím myslet – i ty naprosto katastrofální… A teď jsem nevěděla, co říct.

„Lituješ toho, co se stalo?“ zeptala jsem se ne příliš inteligentně. Aspoň to bylo upřímné. Učinila jsem jakési gesto, které mu mělo napovědět, že se bavíme o tom, co se stalo na chodbě.

„Ne,“ odpověděl rychle a trochu udiveně se na mě podíval. Fajn. „A ty?“

„Rozhodně ne,“ pousmála jsem se. „Řekla bych, že to k tomu už nějakou dobu směřovalo,“ dodala jsem lehce nejistě.

Lucius přikývl. „To ano,“ potvrdil mi to. Znovu se zamyšleně zahleděl před sebe. „Ale pořád si nejsem jistý, jestli je to dobrý nápad,“ řekl tiše.

Chtěla jsem mu říct, že je to ten nejúžasnější nápad na světě. Že to všechno dobře dopadne. Ať přestane přemýšlet a políbí mě… Že přemýšlet budeme ráno. Nebo třeba za týden. Ale koneckonců jsem si tenhle rozhovor přehrávala v hlavě ve všech možných variantách tolikrát, že jsem dokázala zareagovat tak, jak bych měla a jak jsem chtěla.

„Chtěla bych ti říct, že je to skvělý nápad – protože jedna má část je o tom dokonale přesvědčená,“ pousmála jsem se, ale byl to spíš smutný úsměv, „ale chápu, jak to myslíš. Je to složité.“

Luicus mlčky přikývl.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, že kdyby se to stalo, tak co bude dál?“

Věděla jsem, že tohle je téma, které chlapi nesnáší. A zvlášť chlapi, kteří vás jednou – no dobře, dvakrát –  políbili. Ale tohle byl Lucius, který mě znal tak dobře jako málokdo.

Lucius zavrtěl hlavou. „Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo tě políbit. Ale o tom, co by mohlo být dál, jsem neuvažoval. Až do dnešního večera.“

Nečekala jsem nic jiného, koneckonců i na první pohled dokonalý Lucius Malfoy byl jenom muž a tenhle způsob uvažování jim – k naší zlosti – nebyl vlastní.

„A ty?“ otočil se ke mně.

Hloupá otázka.

Asi tisíckrát.

Sama nad sebou jsem zakroutila hlavou. „Jo, přemýšlela, vlastně docela hodně.  Ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy úplně nevěřila, že se to stane,“ znovu jsem ukázala kamsi za sebe směrem k chodbě, abych naznačila náš polibek, „to byly pořád jen úvahy a sny, ne skutečnost.“

Lucius znovu přikývl, cítila jsem, že pochopil, co jsem tím chtěla říct.

„Luciusi…“

Konečně se ke mně pořádně otočil.

„Chceš nad tím taky přemýšlet?“ dostala jsem ze sebe.

Lucius se narovnal, opřel se o opěradlo a na chvíli zavřel oči. Ticho se protahovalo tak, až mi připadalo, že z místnosti vytlačilo veškerý vzduch. V hrudi se mi usadila bolest, až se mi zdálo, že se začnu dusit.

Otevřel oči. „Ano, chci nad tím přemýšlet.“

Pocítila jsem prudkou úlevu.

Lucius se ke mně znovu otočil a intenzivně se na mě podíval. „Alano… já vážně nevím, jestli je mezi námi… nějaký… ehm… důvěrnější vztah opravdu možný… Je to komplikované.“

Věděla jsem to, ale jedna má část – ta romantická a naivní, která byla očividně silnější, než jsem si myslela – právě umřela. Jakoby se něco uvnitř mě zhroutilo.

Přikývla jsem. „Jen mi slib, že o tom budeš přemýšlet,“ stiskla jsem mu dlaň ve své.

„Budu, slibuji.“

Otočil se ke mně úplně a pak mě políbil. Nebyl to tak vášnivý polibek jako na chodbě, ale taky nebyl nijak váhavý nebo opatrný. Byla v něm touha a jistá zoufalost. Tahle se líbají lidé, kteří vědí, že by se líbat neměli.

Po nějaké – ne zrovna krátké době – jsme se od sebe odtáhli, ale já jsem se ještě nehodlala vzdát jeho přítomnosti, alespoň pro tuto chvíli

„Tohle bychom asi neměli dělat, jinak to špatně skončí,“ poznamenal Lucius trochu zadýchaně. Zněl tak neskutečně sexy… Ach jo.

„Nejradši bych ti řekla, že si nepřeju nic jiného, než aby to špatně skončilo…“ Trochu jsem se od něj odtáhla a pak jsem si položila hlavu na jeho rameno. „Ale vím, že je to špatný nápad.“ Bohužel.

Lucius mi cosi frustrovaně zavrčel do vlasů. Pak mě objal tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit, jako by mě k sobě navždy chtěl připoutat… a já ho objímala stejně.

Oba jsme bojovali s touhou pokračovat, nechat to zajít úplně nejdál a zjistit, jaké by to vlastně bylo… Uspokojit touhu i zvědavost.

Jenže tohle nebylo jen o sexu. Tady šlo o mnohem víc. Nešlo jen o nás dva, ale o celou rodinu. My dva jsme se spolu prostě nemohli vyspat, nebyl tady prostor pro žádné dobrodružství na jednu noc nebo nějakou aférku… A upřímně jsem o to ani nestála, i když v tuhle chvíli, v Luciusově náručí, bylo zatraceně těžké si to připomenout.

„Já jen potřebuju nějaký čas…,“ řekl tiše Lucius.

Odtáhla jsem se a vážně se na něj podívala. „Já vím.“ Chápala jsem to, já jsem měla čas uvažovat nad tím několik měsíců. Mohla jsem zvážit všechna pro a proti, probrat všechny možné scénáře, rozhodnout se, jestli mi to za to vlastně stojí… Lucius byl muž, takže takhle nad tím neuvažoval, i když teď bude muset.

„Jen,“ zaváhala jsem. „Prosím tě, jen nepřemýšlej příliš dlouho. Víš, že nesnáším nejistotu… A nechci, aby to teď vypadalo, že na tebe tlačím nebo ti dávám nějaká ultimáta, ale asi tě teď nebudu moct nějakou dobu vídat… Pochop mě, prosím, prostě to nezvládnu dívat se na tebe a přemýšlet o tom, co si myslíš a jak to dopadne… a chovat se jako by nic…“ dodala jsem už trochu zoufale.

„Asi bych měla jít,“ dodala jsem a vymotala se z jeho objetí. Téměř to bolelo. Jako bych něco ztratila.

Postavila jsem se, trochu si upravila vlasy a zavládlo mezi námi rozpačité ticho.

Lucius se na mě vážně díval. Ticho se prodloužilo. „Myslím, že je to dobrý nápad. A…“ odmlčel se…, „budu se snažit nepřemýšlet nad tím tak dlouho jako ty.“

To jsem doufala, protože já jsem nad tím přemýšlela řadu měsíců. Pro tuhle chvíli nebylo co víc dodat. Míč byl na Luciusově straně hřiště a já jen mohla čekat na to, co udělá. Do té doby jsem nemohla dělat nic. Ten pocit byl odporný a nejradši bych z Luciuse teď hned vymámila odpověď – ideálně samozřejmě kladnou. Kéž by to bylo tak snadné.

„Dobrou noc,“ řekla jsem nakonec.

„Dobrou noc,“ odpověděl.

Věnovala jsem mu jeden hodně roztřesený úsměv a tiše se vykradla na chodbu.

Prosím, Merline, ať se rozhodne brzy. Ideálně v horizontu pár dní, víc toho nevydržím. A ať se rozhodne tak, jak si přeju já… Prosím.

Ať už Luciusovo rozhodování a přemýšlení bude trvat jakkoliv dlouho, pro mě bude nekonečné. A bude to utrpení.

 

 

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Poznámka autorky: Jedná se o poslední kapitolu, kterou mám napsanou. Do konce chybí dvě, maximálně tři kapitoly. Spíš dvě. Nemusíte se bát, konec mám vymyšlený už tři roky, takže na něm se nic nemění. Akorát je otázka, kdy se dostanu k tomu, abych ho napsala. A taky k tomu, co konci předcházelo:) 

Autorka: Suzanne  

Beta: za důkladný beta-read děkuji larkinh, která už Luciusovi a Alaně plánuje svatbu:)

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

WOW!

(Rosalie, 10. 1. 2016 20:15)

Ahoj :) povídku jsem ti již komentovala na Harry Potter Fanfiction, ale musím i tady. :) Skutečně mě to uchvátilo... hlavně proto, že Lucius mi přijde jaksi nepochopený a nejsem ráda, že ho většina lidí tak odsuzuje, ač vzhledem k jeho chování je to celkem pochopitelné. Nicméně... jsem ráda, že se vztah Alany a Luciuse tak prohlubuje, mám z toho občas celkem heartattack :D ... Líbí se mi to propojení Drarry s takovýmto párem. :) Moc mi tato povídka udělala radost a nemůžu se dočkat další kapitoly. A i když třeba za pár dílů skončí, srdečně doufám, že napíšeš další povídku, kde budou mít Malfoyovi hlavní roli, jelikož mám pro ně neskutečnou slabost.
Mimochodem, líbí se mi, jak jsi Luciusovo chování pozměnila, přála bych si, aby takovýhle skutečně byl, to by bylo dokonalé. :)

:)

(Veronika, 3. 1. 2016 17:12)

Suzannku, Suzannku, už jsem celá netrpělivá. Máš pro nás dobré zprávy?

Re: :)

(Suzanne, 6. 1. 2016 21:10)

Bohužel dobrou zprávu nemám, což znamená, že pořád nemám ještě ani písmenko následující kapitoly. Ale pokusím se s tím něco udělat:)

:-)

(alča, 13. 12. 2015 20:33)

No ti dva sice pokročili,ale pak zase udělali pěkný krok vzad. No jsem zvědavá,jak se nakonec Lucius rozhodne. Moc děkuju za kapitolku a moc doufám,že nás nenecháš dlouho čekat na další kapitolku :-)

Re: :-)

(Suzanne, 20. 12. 2015 17:12)

S tím čekáním si nejsem jistá, zatím nemám ani čárku. Ale od zítřka už bude mít trochu volněji, takže se pokusím něco napsat:)

:)

(Veronika, 12. 12. 2015 10:58)

ACH MŮJ BOŽE!!!
za prvé - chudák Alana (naprosto bez komentáře)
za druhé - chudák Lucius (bez komentáře)
za třetí - chudák Draco (důvod je velice zřejmý)
za čtvrté - chudák já (nebudu zase takový chudák, pokud budeš psát rychle)
za páté - chudák Suzanne (nebude dělat nic jiného, než psát)

Re: :)

(mortycie, 12. 12. 2015 15:38)

Lip bych to nenapsala. :-)

Re: :)

(Suzanne, 12. 12. 2015 17:05)

A já myslela, že vám udělám touhle kapitolou radost:)))
Já teď rozhodně budu pořád psát, ale bohužel nevím, jestli zrovna tuhle povídku. I když inspiraci mám, jen ten čas mi zoufale chybí. Ale nějak to zkusím, každopádně ale raději nic neslibuji:)

Re: Re: :)

(Veronika, 12. 12. 2015 20:12)

A co budeš psát? A kde to najdu? :)

Re: Re: Re: :)

(Suzanne, 13. 12. 2015 11:25)

Hledám novou práci, takže musím napsat zkušení text - žádná legrace. A taky musím napsat aspoň dvě recenze, které zveřejním na svém druhém (knižním) blogu. Najdeš ho zde: www.suzannesworldofbooks.cz