Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 1. 2016

7. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu---7-kapitola.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

♥♥♥

26. prosince

Spala jsem špatně, ale šla jsem si lehnout až nad ránem, takže jsem vstávala pozdě. Přemýšlela jsem, jak se mám z pokoje dostat. Můj krb nebyl dostatečně vysoký, abych jím prolezla, aniž bych byla celá od popela a několikrát se bouchla do hlavy. Přemístit jsem se odsud nemohla, protože přemisťování bylo z bezpečnostních důvodů na Malfoy Manor zakázané. Žádná tajná chodba z mého pokoje nevedla, bohužel. A žádné přenášedlo jsem samozřejmě neměla. Hm.

Nakonec jsem se dala dohromady, oblékla se, sbalila si věci a rozhodla jsem se praktikovat po Malfoy Manor cosi jako indiánský běh. Chvíle běhu, chvíle plížení, uši a oči nastražené. Musela jsem vypadat jako idiot, ale zázraky se občas stávají, protože jsem cestou na nikoho nenarazila. Většina hostí, co přespala na Manor, nejspíš ještě vyspávala nebo si užívala volna v soukromí. Lucius se po včerejší noci dost pravděpodobně cítil stejně trapně jako já, protože po něm nebylo vidu ani slechu.

Jediný člověk, kterého jsem potkala, byla Hermiona, jež stála ve vstupní hale, byla nezdravě pobledlá a zachmuřeně se dívala na obrovský kamenný krb, v němž šlehaly oranžovo zlaté plameny.

„Dobré ráno… nebo spíš poledne,“ pozdravila jsem ji.

„Hm, dobré,“ zahučela nezvykle pesimisticky a dál pohledem propichovala krb. Zajímalo by mě, co jí provedl.

„Kde máš Severuse?“

Konečně se na mě podívala. „Musel do Bradavic. Pár podnikavějších studentů nejspíš využilo toho, že je pryč a rozhodlo se uspořádat mejdan…“

„Jsou to amatéři, když jim na to přišli,“ usoudila jsem, protože tu a tam nějaký večírek se konal i za našich časů. I když v době, kdy se dostal k vládě Voldemort, už jsme na blbosti neměli čas ani náladu.

„To by nebyl až takový problém, ale oni se rozhodli, že si na tu party připraví nějaký vlastní lektvar… no, prostě nějakou náhražku alkoholu, a tak se vloupali do učebny lektvarů a očividně to nedopadlo…“

„Ajaj.“ Musela jsem se rozesmát. „Chudáci studenti, budou kuchat tarantule a tlustočervy po zbytek pololetí.“

Konečně se i Hermiona pousmála. „Minimálně. Podle toho, jak Severus řádil, bych řekla, že budou kuchat tarantule až do konce studií v Bradavicích. Naštěstí jsou v pátém ročníku, takže jim to snad rychle uteče.“

Pořád jsem se smála. Bylo to osvobozující, jen tak se zasmát. Pak jsem zase trošku zvážněla.

„Hermiono, můžeš mi vysvětlit, co ti provedl ten krb?“

„Cože?“

„No, stojíš tu a propichuješ ho pohledem, až se bojím, že vybouchne. Což bych ti neradila, byl postavený někdy v 16. století a patří mezi nejstarší části Malfoy Manor.“

„Takže kdybych ho zničila, tak budu platit do konce života.“

„Spíš zadlužíš i svoje děti a vnuky.“ Pak mi došlo, co jsem to řekla. Krucinál.

Hermiona se rázem přestala usmívat. „No, to je ten důvod, proč tu stojím jak trubka. Dělá se mi z letaxu zle. A pořád nevím, jestli chci někomu zvracet do komína, ale zase se mi nechce jít sněhem tu štreku, než se budu moct z okraje pozemku přemístit…“

„Aha,“ řekla jsem duchaplně.

„No, radši se asi vydám na procházku sněhovou vánicí. Těhotným prý pohyb prospívá,“ dodala s hořkým úšklebkem. „Což mi připomíná, že bych si to měla ověřit… Třeba se tu stresuju úplně zbytečně,“ dodala s nadějí, ale bylo patrné, že tomu sama nevěří.

Ani já jsem tomu nevěřila. Vykazovala všechny klasické – i když spíš literární a filmové – příznaky těhotenství. Jenže co já o těhotenství a mateřství věděla? Kulový.

„Nevíš, jestli má dneska otevřeno nějaká lékárna? Chtěla bych si koupit test, ať to mám konečně za sebou. Lektvar vařit nehodlám, to by se mi blbě vysvětlovalo…“

„Ve státní svátek? Fakt netuším. Možná v nějakém velkém obchodním centru. I když ani tam nejspíš nemají otevřeno na druhý svátek vánoční…“ Chápala jsem, že Hermiona nechce čekat. Zítra si test v pohodě může koupit v nejbližší lékárně, ale jeden den v tuhle chvíli znamenal dvacet čtyři hodin nejistoty, trápení a přemýšlení… Rozuměla jsem jí, i když jsem usoudila, že moje situace je přeci jen o něco lepší… Já děti řešit nemusím, když nemám ani toho chlapa, že…

„Počkej, mám jeden nepoužitý test doma.“

Hermiona tázavě zvedla obočí.

Trhla jsem rameny. „No co, nehody se stávají. Ale už je staršího data, přeci jen jsem nějakou dobu tyhle věci nepotřebovala… Může těhotenský test projít?“

„Netuším, všechno má asi dobu spotřeby, ale pokud to není deset let, tak by to mohlo být ok.“

„Deset let to není. Jsem hodná holka, ale nejsem jeptiška.“ A teď bych nejradši byla zlobivá holka, ach jo… Protože zlobivé holky prý dostanou to, co chtějí.

„Podívám se, jestli to má nějaký datum spotřeby a pošlu ti ho. Akorát to asi nebude úplně hned, netuším, kde ho mám v hlubinách lékárny zahrabaný.“

„OK. Díky moc, Alano.“

„Za málo.“

„Tak já jdu do té sněhové vánice,“ dodala Hermiona ironicky. Měla štěstí, že žádná nebyla, i když zrovna sněžilo docela hustě.

„Přežij to,“ popřála jsem jí s úsměvem a dívala se, jak odchází.

Pak jsem nabrala hrst letaxu, vykřikla svou adresu a vrhla se do smaragdově zelených plamenů.

♥♥♥

27. prosince

A zase zpátky do pracovního procesu. Vánoce byly za námi, od Luciuse ani slovo… Ne, že bych to čekala. O mužích se říká, že jim jdou dobře činy – ale už nikdo nedodává, že tomu činu zpravidla předchází dlouhé týdny i měsíce nicnedělání a vlastně nejspíš i odmítání o tom vůbec přemýšlet. Je malý zázrak, že lidstvo ještě nevymřelo.

Na Ministerstvu byl bordel, jak už to koncem roku, a zvlášť po volnu, i když krátkém, bývá. Půlka zaměstnanců si vzala dovolenou – proč jsem to neudělala taky, sakra? – druhá půlka byla stále ještě ve vánočním módu, takže naprosto nepoužitelná. A já sama byla taky nepoužitelná, protože se mi nic nechtělo – jojo, jsem taky obyčejný smrtelník – a navíc jsem se neustále zaobírala jistým lordem a ne tou hromadou papírů, co jsem měla na stole, dotazy těch pár spolupracovníků, kteří tu zbyli, a úkoly, které mi přišly od Kingsleyho.

Zkontrolovala jsem ten druhý případ u Rona Weasleyho a bylo mi řečeno, že na tom se Seamusem pořád dělají, ale zatím bez výsledku. Vyřídila jsem pár nejnutnějších věcí, pár jich pokazila – například jsem si jeden e-mail třikrát poslala sama sobě, to je krize, další poslala špatnému člověku – naštěstí v něm nebylo nic kompromitujícího, lehce sjela nesprávného člověka, protože jsem se na telefonu o jedno číslo uklepla – ups, tak jsem se mu zase omluvila, a sjela už toho správného. Odolala jsem pokušení napsat asi deset zpráv nebo poslat deset sov za Luciusem, a dokonce jsem si na mokré mramorové podlaze nezlomila nohu, takže vzhledem k situaci se vlastně jednalo o docela úspěšné dopoledne. No dobře, bylo to dopoledne blbec, ale mohlo to být mnohem horší. Aspoň jsem nepokazila nic opravdu zásadního. Až na to, že jsem pravděpodobně rozbila kopírku, která se zasekla, takže jsem si na ní lehce vybila svou frustraci… Ale k tomu se nehodlám přiznávat, však on někdo brzy přijde na to, že je rozbitá a zavolá našemu oblíbenému motákovi z mudlovského servisu, ať nám ji přijde opravit…

Pak jsem se radši vydala na oběd, ten naštěstí proběhl v pořádku. Alespoň jeho první polovina. Jídlo bylo dobré, dokonce jsem se nepokecala, ani nic nepřevrhla. Zrovna jsem byla zhruba v polovině, když se mezi talířem se špagetami carbonara a sklenicí s nealkoholickým mojitem objevil obrovský stříbrný jelen – patron Harryho Pottera – a oznámil mi, že přímo na Picadilly Circus došlo k dalšímu útoku a že už je se svým týmem na cestě.

Celá restaurace na mě zírala, což mi nezabránilo v tom, abych zaklela tak, že nejspíš zrudli i ti neotrlejší muži v celé místnosti. Hodila jsem na stůl peníze – doufala jsem, že to nebylo buď moc málo, nebo nějak přehnaně moc, protože zase až tak úžasné ty těstoviny nebyly – vylítla jsem ven, vypomohla si přemisťováním a objevila se před červenou telefonní budkou u Ministerstva kouzel. Tady jsem si vypomohla slovy, lokty a nejspíš i podpatky – a přiznávám, že i dvěma bezhůlkovými a neverbálními kouzly, abych se dostala skrz dav dovnitř. Ve stavu rozrušení, v jakém jsem byla, to byl vcelku risk, takže jsem měla štěstí, že jsem ty dva nebohé chudáky nezmrzačila.

Vyřítila jsem se z telefonní budky a už jsem se hnala přes halu a pak do schodů, proklínajíc Kingsleyho, že na ministerstvu nepovolil – z nějakých záhadných důvodů – přemisťování. Nejspíš je to otázka bezpečnosti, za niž může útok Luciuse a Smrtijedů na ministerstvo. Díky, Luciusi, ušklíbla jsem se v duchu a snažila se ve svých lodičkách na deseticentimetrových podpatcích nezlomit si nohu nebo se blíže neseznámit s mramorovou podlahou v hale. Taky jsem si je mohla sundat, napadlo mě opožděně. No co, po bitvě je každý generálem.

Musím zjistit, co se přesně stalo, a pak se připravit na výstup před kamerami a na otázky typu: „Jedná se o útoky některého z řad bývalých Smrtijedů?“ až po „Vrátil se lord Voldemort?“. No jasně, ptejte se na to bývalé schovanky a současné – no, netuším, co vlastně teď jsem – bývalého Smrtijeda Luciuse Malfoye. Budou s potěšením sledovat, jak se budu kroutit, a vychutnají si mě. A co se týče té poslední otázky, tak se vsadím, že na konci někdo tuhle bombu vypálí, i když je to otázka zcela nesmyslná. Nejradši bych jim řekla, ať se na to zeptají Harryho Pottera, jak moc si je jistý, že je Voldemort mrtvý, ale to jsem mu nemohla udělat. Budu si muset vymyslet nějakou jinou a hlavně kulantnější odpověď. Říká se sice, že na blbou otázku blbá odpověď, ale já jsem placená za to, abych i na blbé otázky odpovídala inteligentně. Někdy si ty prachy, co beru, vážně zasloužím do posledního svrčku.

Zaklela jsem, když jsem si zvrkla nohu a kotníkem mi projela ostrá bolest. No paráda, teď jsem si tu nohu snad vážně zlomila. No dobře, nezlomila, ale určitě aspoň podvrkla. Paráda, prostě paráda. Teď nejenom že budu muset absolvovat tiskovku a odpovídat na přiblblé otázky novinářů, ale navíc to budu muset udělat s oteklou nohou v lodičkách na podpatcích zpevněnou fixačním kouzlem.

Kingsley by mi měl v novém roce přidat.

♥♥♥

První pracovní den po Vánocích byl konečně za mnou. Takový normální den. Jeden útok mužů v maskách Smrtijedů v samém centru Londýna, na snad nejnacpanějším kousku tohohle města. Opět to byli muži v hábitech a maskách, vlítli do davu lidí i turistů a napáchali tam slušnou škodu, i když naštěstí opět nedošlo k žádnému úmrtí. Ale několik mudlů bylo vážně zraněno, takže se ta bilance ještě mohla změnit. Byli čím dál tím drzejší, protože to udělali za denního světla, v pravé poledne. Jejich útok se nezdál být nijak extra připravený ani organizovaný, ale své vykonal – ostatně jako každý útok tří kouzelníků mezi hromadou nic netušících mudlů. Vypařili se dřív, než si je někdo stihl pořádně prohlédnout – a zanechali za sebou na nebi Znamení zla, které se opět během celého odpoledne objevovalo ve všech televizních zprávách a na WizTube mělo rekordní sledovanost.

Taky jsem za sebou měla tiskovku, na které padali ještě blbější otázky, než jsem čekala. Nejspíš i novináři ještě byli ve vánočním módu, což ovšem neznamenalo, že si to nevynahrazovali šťouravostí, pokládáním dvojznačných a skandálních otázek – a to si prý říkají seriózní média, pche. K tomu se přidaly dva výstupy v televizi, několik výroků pro ty nejvýznamnější rádoby seriózní média, tiskové prohlášení pro veřejnost a sepsání krátkého projevu pro Kingsleyho, který pronesl dneska večer ve zprávách o šesté. A k tomu sepsání dalšího – delšího – projevu pro Kingsleyho, který měl v televizi přednést zítra.

Až na to, že projev, který jsem pro něj tak pečlivě sesmolila, ležel u něj na stole v kanceláři.

Takže můj pracovní den přeci jen ještě neskončil.

A to jsem měla nateklý a bolavý kotník, který sice fixační kouzlo dobře drželo a s berličkou v podobě lektvaru proti bolesti jsem mohla stát i ve svých lodičkách od Jimmyho Choo, jenže když jsem se z nich vyzula – úleva – tak mi kotník otekl tak, že jsem se do nich nemohla dostat. Nakonec kombinace lektvaru na otoky a kouzla, jímž jsem si botu lehce zvětšila, zafungovala a vypadalo to, že odsud i odejdu.

S odbočkou u Kingsleyho doma, protože šance, že by si Kingsley dokázal stáhnout přílohu z mailu, nebyla moc velká. Mohla bych mu to poslat letaxem, že. Ale tady už si moc nepomůžu – ten papír tam letaxem bude stejně rychle se mnou jako sám, takže aspoň budu mít jistotu, že má Kingsley projev u sebe a že se na něj skutečně pořádně podívá.

Oblékla jsem si kabát, vzala si kabelku a diplomatku, do desek uložila projev pro Kingsleyho, a pak jsem se pomalu došourala do vstupní haly. Kotník začínal bolet jako čert, nejspíš lektvar proti bolesti přestával působit. Nabrala jsem letax do hrsti a kulhavo-skákavě vlezla do krbu.

U Kingsleyho jsem si málem rozbila ústa na mramorové podlaze, ale nakonec jsem udržela rovnováhu. Úplně jsem se u toho zpotila.

„Kingsley?“ zavolala jsem, i když jsem tušila, že mi to bude k ničemu. Rezidence ministra kouzel byla velká jako kr… no prostě velká, takže šance, že mě Kingsley uslyší, byla minimální.

Jenže pak jsem uslyšela hlasy. Tiché, ale zuřivé.

A pak Kingsleyho volání: „Alano, uteč!“

Cože?

Úplně jsem zkoprněla a netušila, co se děje. A jak jsem měla sakra utíkat, když mám poraněný kotník? A kam? A proč?

Bylo to jen pár vteřin, ale stačilo to.

Bylo pozdě.

V obloukovém vchodu z vedlejší místnosti se objevil muž v hábitu a masce Smrtijeda a vykřikl: „Expelliarmus!“

Hůlka, kterou jsem instinktivně chytila, aniž bych si to vlastně uvědomovala, mi vylétla z ruky… a já vylétla taky…

Plachtila jsem vzduchem, až můj jistě plavný let zastavila zeď obložená dřevěným ostěním.

Tělem mi projela bolest – jestli jsem si myslela, že ten kotník bolí jako čert, tak tohle bolelo jako celé peklo – všechno se mi rozbilo v podivném barevném výbuchu světla a bolesti… a pak nastala tma.

Všechno zmizelo.

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Poznámka autorky: Za tuhle kapitolu můžete poděkovat Rosalie, které mi napsala tak hezké zprávy, že mě to donutilo k tomu, abych si sedla k počítači a tu kapitolu napsala. Další kapitolu mám rozepsanou, ale času je málo - tak mi tu nechte nějaké hezké komentáře a třeba ji dopíšu:) 

Autorka: Suzanne  

Beta: za beta-read děkuji larkinh

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

---

(kiki, 15. 2. 2016 18:08)

kdy bude další kapitola ? :-(

Re: ---

(Suzanne, 14. 3. 2016 8:38)

Bohužel, opravdu netuším. Nastoupila jsem do nové práce a chybí mi čas i energie, navíc do toho ještě řeším stěhování:(

???

(kiki, 14. 3. 2016 2:16)

?????????????????????????

(Verca, 28. 1. 2016 20:17)

juchu,konecne jsem mela čas si v klidu přečíst novou kapitolku a už se nemůžu dočkat na další

Re:

(Suzanne, 31. 1. 2016 18:45)

Kdyby se to stejně snadno psalo jako četlo, tak píšu povídky pořád:) Bohužel to ale nejde, tak doufám, že mám trpělivé čtenáře:)

ALe no tak,

(Ivet, 26. 1. 2016 19:44)

takhle nás napínat? Jsem nadšená, že jsem se konečně někam pohnuli (i když Alana se chudák moc nepohnula, kromě sprintu v lodičkách) a netrpělivě vyhlížím další kapitolu :-)

Re: ALe no tak,

(Suzanne, 31. 1. 2016 18:44)

Alana tady chudák dostala docela zabrat, to musím uznat:) Další kapitola je rozepsaná, což nic neznamená. Ale příští týden budu mít konečně čas, tak snad přijde i inspirace:)

:-)

(alča, 21. 1. 2016 11:35)

Ne co ten konec,takhle to utnout v nejlepším! No myslím,že tohle by mohlo Luciuse přimět k rozhodnutí. Určitě si její napadení bude brát osobně a přemístí se jako rytíř v bílé zbroji na pomoc? No spíš jako bývalý pomstychtivý smrtijed sedí víc. A doufám,že se objeví i možná budoucí tatulka Severus. Moc děkuju za další část a prosím prosím nenechávej nás dlouho čekat na pokračování.Děkuju :-)

Re: :-)

(Suzanne, 31. 1. 2016 18:43)

Nevím, co je to dlouho, ale nemám poslední dobou na psaní čas a náladu. Ale hodlám si obojí brzy udělat, ať to můžu dopsat:)
Severusovi a Hermioně budu asi věnovat víc prostoru v jedné dodatkové povídce, nějak se mi to sem nehodí:)

:)

(Veronika, 19. 1. 2016 19:30)

Tak říká se - v nejlepším se má přestat (v tomhle případě možná v nejhorším), ale není to fér (a opravdu jsem si u toho nedupla, nezatnula ruce v pěst a nehodila ublížený výraz).
Něco mi našeptává, že se bude Lucius asi kapánek zlobit. A trošku škodolibě si říkám, že ho to třeba trochu nakopne ;)
WizTube - dokonalý :D Na Severuse se taky moc těším :)
Děkuji za další díl, vyplatí se čekat :)

Re: :)

(Suzanne, 31. 1. 2016 18:42)

Díky moc za pochvalu, to potěší:)
No, Lucius asi nebude moc nadšený:)
Je mi líto, že vás tak napínám, ale snad to brzy dopíšu. Už zbývají jen dvě kapitoly do konce:)

*-*

(Rosalie, 19. 1. 2016 16:38)

Děkuji, děkuji, děkuji :33 mám hroznou radost, že jsi další díl napsala. :)
Jako první... takže Hermiona je vážně těhotná a Sev bude taťka? To je super! :D Vím, že to ještě není stoprocentní, ale sakra... ryba a čokoláda? MUSÍ být těhotná (i když teda nugety s marmeládou byly taky dobrý :D).
A jestli se sobě budou Alana a Lucius ještě dlouho vyhýbat, tak mě asi klepne. :D A ten konec... TO PROSTĚ NEMŮŽEŠ takhle utnout. Tohle mi nedělej q.q ...

Re: *-*

(Suzanne, 31. 1. 2016 18:41)

Není zač, rádo se stalo:)
S Hermionou a Severusem to rozseknu, slibuju:)
A co se týče Alany a Luciuse, tak si ještě chvilku budete muset počkat:)