Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 3. 2016

. kapitola

ze-zivota-malfoyu---8.-kapitola.jpg

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

 

♥♥♥

 

26. prosince

„Hm, zajímavé,“ pronesla zamyšleně lékouzelnice. Sice jsem oceňovala její profesionální zaujetí, ale nechápala jsem, co může být na klasickém monoklu zajímavého.

„Jakým kouzlem vám tu modřinu udělal?“

„Kouzlem?“ zeptala jsem se lehce – no možná spíš hodně -  zvýšeným hlasem. „Pěstí.“

„Aha, tak to všechno vysvětluje. Takováhle zranění způsobená…ehm, ručně, mají tu nevýhodu, že se opět objevují.“ Lékouzelnice mi cosi nanášela kolem poraněného oka a já na protest sykla. „Modřina se vám bude během pár následujících dní opakovaně vybarvovat,“ pokračovala lékouzelnice, na kterou moje podrážděné syčení očividně neudělalo žádný dojem. A to ten monokl byl mým nejmenším problémem. „Ale za dva, tři dny budete mít obličej zase v pořádku.“

„Bezva,“ zamumlala jsem, „aspoň na Silvestra nebudu vypadat jako zbitá panda.“

Lékouzelnice se pousmála a pokračovala v práci.

Větší část těch dramatických událostí v rezidenci Ministerstva kouzel jsem… no, dá se říct, prospala, když jsem byla v bezvědomí. Prostě o větší část oněch vzrušujících událostí jsem přišla. Vlastně ještě teď jsem přesně nevěděla, co se tam vlastně stalo.

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že ležím na mimořádně tvrdé mramorové podlaze, že mě všechno mimořádně bolí a že Kingsley se očividně dostal do křížku se třemi Smrtijedy – nebo alespoň někým, kdo tak byl oblečený. Kingsley sice svého času patřil mezi nejlepší bystrozory, ale za léta politické kariéry přeci jen vyšel ze cviku a zpohodlněl, a navíc byli tři na jednoho, takže přišel o hůlku a dost těžce to projížděl.

Ke svému naprostému šoku jsem v jednom z oněch údajných Smrtijedů poznala …. Byl to Kingsleyho syn.

Rozhodla jsem se nad tím neuvažovat a radši něco dělat. Nikdo si očividně nevšiml, že jsem se probrala a má hůlka ležela pár metrů ode mne… Diletanti, že moji hůlku nechali ležet tam, kam dopadla.

Neverbálním a bezhůlkovým Accio jsem si ji přivolala – malý zázrak, že jsem si tak neprovedla lobotomii, protože neverbální a bezhůlková magie nebyla mou silnou stránkou ani za normálních okolností, natož když jsem byla zbitá jak pes a před očima mi pořád tančily podivné jiskřičky. Nebo světýlka. To je fuk.

Vykašlala jsem se na nenápadnost a tak rychle, jak jen mi to stav dovolil, jsem si klekla. Na toho týpka, co mě svým Expelliarmem poslal do mdlob, jsem vrhla Mdloby na tebe – taková malá pomsta. Druhého jsem se pokusila odzbrojit, ale nějak špatně jsem viděla, takže rána šla vedle. Vrhl na mě další kletbu, ale - naštěstí pro mě - měl taky mizernou mušku, takže udělal akorát pěknou díru v damaškové tapetě hezkých pár stop nad mou hlavou. Hnusné kouzlo. Tentokrát můj Expelliarmus zafungoval, jenže dotyčný se nevzdával a jako rozzuřený nosorožec se na mě vrhl i bez hůlky a ubalil mi jednu pěstí, až se k těm jiskřičkám nebo světýlkům přidal celý ohňostroj… Fyzický útok jsem nečekala, takže mě okamžitě knokautoval, a když jsem se kácela znova k zemi – naštěstí z toho kleku to nebylo tak bolestivé – napadlo mě, že jsem na něj měla použít Mdloby na tebe. Nebo Avadu. Prostě něco účinnějšího než blbej Experlliarmus. Jo, po bitvě je každý generálem. Až na to, že tahle bitva ještě neskončila.

Naštěstí se jen o chvíli později z krbu vyhrnulo několik mužů s hůlkami –  poznala jsem naše bystrozory – nastala mela a za chvíli bylo po všem.

Pak u mě Harry klečel a snažil se zjistit, jestli žiju. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem v pořádku – až na to, že mě všechno bolí a vidím ho trojmo… A pak mě transportovali ke Sv. Mungovi, kde jsem se ocitla na pohotovosti v rukou téhle – naštěstí to vypadalo, že schopné – lékouzelnice, zjistilo se, že nemám žádné vážné zranění – vždyť jsem to říkala –  a po chvíli dorazil i naprosto vyděšený Draco, tak jsem mu musela vysvětlit, že jsem vlastně v pořádku, i když jsem dostala kapku nakládačku, bolelo mě mluvení a snad i mrkání a navíc jsem pořád ještě viděla s trochu podivnými efekty.

„A co ten kotník?“ otázal se Draco.

Podívala jsem se na kotník ovázaný elastickým obinadlem, který už měl i s obvazem svou původní velikost. Naštěstí jsem si s ním nic vážného neprovedla, takže stačilo jednoduché kouzlo, i když pár dní ho budu muset nechat v klidu a moc ho nenamáhat.

Ta vážnější zranění – nalomená žebra, fuj, ošklivě natlučenou hlavu – slabý otřes mozku – mi lékouzelnice stihla ošetřit ještě předtím, než se objevil Draco. Teď se věnovala těm ostatním, což byly víceméně naraženiny a modřiny.

Přemýšlela jsem, jestli to taky můžu hodit na útočníky. „Ehm, to jsem si způsobila sama už odpoledne. Chvátala jsem,“ dodala jsem na vysvětlenou.

Lékouzelnice vrhla pohled na mé lodičky a já čekala, že mi začne dávat přednášku o tom, jak je zdraví škodlivé a vůbec nebezpečné nosit lodičky na deseticentimetrových podpatcích.

Místo toho jen řekla: „ To je Jimmy Choo?“

„Jo,“ pousmála jsem se, ale zjistila jsem, že usmívání taky bolí.

Radši jsem si nechala ošetřit těch pár dalších bolístek a pak jsem všechny přesvědčila, že tu nemusím zůstat přes noc. Dokonce i v tomhle stavu jsem byla výřečná a přesvědčivá. Nebo jsem byla prostě jen otravná a u Sv. Munga taky chtěli mít klid, těžko říct.

Lékouzelnice nám nedoporučovala v mém stavu cestování letaxem – byla jsem za to ráda, protože ani já jsem ho sama sobě nedoporučovala – ale asistované přemístění by prý mělo být v pořádku. Její slova, ne má.

Bylo to v pohodě, takže mě nakonec Draco vyzbrojený nejrůznějšími radami, příkazy, doporučeními, lektvary a mastmi přemístil ke mně domů, pomohl mě uložit do postele, kde jsem do sebe kopla lektvar proti bolesti a odpadla.

Napadlo mě, že bych vlastně ráda věděla, co se ten večer stalo.

Ale zítra je taky den. Moje zvědavost bude jistě uspokojena.

Teď jsem chtěla jenom spát.

♥♥♥

Nebezpeční útočníci byli slavně dopadeni a já dostala až do Nového roku nemocenskou. Naštěstí jen pár pisálků z podřadných bulvárních novin spekulovalo, jestli moje náhlá nemoc nesouvisí s dopadením něco-jako-Smrtijedů, ale v tom humbuku kolem tomu naštěstí nikdo nevěnoval pozornost. Občas i bulvární novináři trefí hřebíček na hlavičku, ale většinou jim to nikdo nevěří. Naštěstí pro mě.

Nic vážného mi nebylo – i když, že bych se cítila svěže a čile, to zas ne – takže jsem pracovala pěkně z pohodlí postele. Odsud jsem společně se svým týmem přišla s pečlivě vykonstruovaným a dokonale vylhaným vysvětlením, co byli ti tři útočníci zač a proč napadali nevinné mudly. Vynechala jsem z toho Smrtijedy, pokus o zabití ministra kouzel, syna ministra kouzel i napadení své osoby. V závěru z toho vyšel docela dobrý příběh, škoda jen, že nebyl pravdivý.

♥♥♥

Když jsem se poprvé probudila, zjistila jsem, že u mé postele stojí starožitná vyřezávaná židle, které jinak patřila ke kuchyňskému stolu.  A na komodě ve váze Waterford se skvěl obrovský pugét laděný v bílé a růžové. Byl něžný, nádherný, opulentní… Dokonalá kombinace protikladů. Vypadal spíš jako svatební kytice – až na to, že by nevěsta musela mít svaly jako Schwarzenegger, aby ji celou cestu k oltáři unesla.

Nepochybovala jsem, od koho ty kytky i křišťálová váza jsou. Poznala jsem, že váza patří do kolekce Strata od Jaspera Conrana. Před nějakou dobou jsem se před Luciusem zmínila, že se mi líbí. Na Luciuse to byl dost střízlivý dar, ale stejně…

Pak se mé myšlenky stočily k té židli, které byla nastavená tak, aby nabízela dokonalý výhled na mou postel… na mě. To tady seděl a díval se na mě jako nějaký hrdina v hloupém hollywoodském dojáku? Byla jsem si jistá, že po tom lektvaru proti bolesti jsem musela vydávat zvuky jako umírající nosorožec a porouchaný traktor zároveň. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Nejradši bych se zahrabala do peřin a už odsud nikdy nevylezla. U Merlina, může to být ještě trapnější?

Konečně jsem si všimla, že o vázu je opřený dopis s erbem rodiny Malfoyů. Vyhrabala jsem se z postele – pořád jsem byla rozbolavělá a malátná – ale dopis od Luciuse mě přiměl k tomu, abych tu krátkou vzdálenost téměř křepce přeběhla. Téměř.

Netrpělivě jsem odlomila zelenou voskovou pečeť a z obálky z těžkého, ručně vyráběného pergamenu vylovila papír se vzkazem. Byl stručný.

Alano,

ani nevíš, jak se mi ulevilo, když jsem se dozvěděl, že jsi v pořádku.

Lucius

P. S. Vím, že tuhle radu ode mě nechceš slyšet, protože ukazuje na to, kým jsem byl a kým nikdy nemůžu tak docela přestat být – i kdybych chtěl a sebevíc se snažil, i přesto, že ty mou temnou minulost velkoryse přijímáš. Pokud se někdy dostaneš do podobné situace – a já z hloubi duše doufám, že nedostaneš – tak používej rovnou Avadu.

Vrátila jsem se s dopisem do postele, přečetla si ho ještě dvakrát a snažila se vyčíst nějaké poselství skryté mezi řádky.

Ať už to bylo tím, že jsem v sobě měla lektvar proti bolesti, nebo že těch řádků bylo málo, nevyčetla jsem z toho skoro nic.

Je rád, že jsem v pořádku.

Ok. Proč by taky nebyl, jsem členem rodiny a Lucius nemá rád, když si někdo dovoluje na něco, co patří Malfoyům. Nebo na někoho, kdo patří k Malfoyům.

Chce, abych se v budoucnu nedostávala do nebezpečných situací.

To jsme dva.

Možná to ale myslel tak, že chce, abych byla v bezpečí? V pořádku?

S tím nelze než souhlasit. Ale nemusí to nic znamenat. Kdyby šlo o Draca, choval by se stejně.

I když ne, nepochybovala jsem, že za Dracem by přišel ještě ke Sv. Mungovi, kde by začal pouštět hrůzu na zaměstnance, aby mu zajistil co nejlepší péči.

Hm… Kdyby to byla soutěž, prohrávám na body.

A když už se dostanu do nebezpečné situace, tak mám používat Avadu.

No, na to jsem přišla taky, že.

A co to má být o té jeho minulosti? Že ji velkoryse přijímám… No to je pravda, i když nevím, jestli velkoryse. Upřímně, kdyby se mě na to někdo zeptal, tak bych mu řekla, že bych byla radši, kdyby Lucius žádnou temnou minulost neměl – jenže pak by vyvstávala otázka, zda by to byl pořád on… A jestli bych ho milovala, i kdyby byl jiný… A jestli by mezi námi vzniklo to, co teď… Ať už je to cokoli.

A tím jsem se dostala zpátky k původní myšlence. Co ke mně Lucius cítí, pokud vůbec něco? A jak se rozhodne?

A proč mě sakra nepřišel navštívit a nechal mi tu jen kytku – i když obrovskou a nádhernou – a stručný vzkaz!?

Ach jo, tyhle myšlenky mi tedy na rychlém uzdravení rozhodně nepřidají, tím jsem si jistá…

Možná bych na další kontrole u sv. Munga měla říct, ať mi na recept napíšou: Jeden polibek od Luciuse Mafloye – tisíckrát denně, až do konce života…

Haúúúú… To taky nepomáhá.

Ale nápad to není špatný. Jen by mě zajímalo, jak by se na to u sv. Munga tvářili. Nejspíš by mě poslali na další testy, aby zjistili, jestli jsem se do té hlavy nepraštila víc, než se jim prve zdálo.

♥♥♥

V následujících dnech se u mě vystřídala řada návštěv.  Draco na mě pravidelně dohlížel – i když jsem mu opakovala, že nemusí. Objevil se Kingsley, aby se mi omluvil za to, co se stalo u něj doma, a přesvědčil se, že jsem vážně, ale opravdu vážně v pořádku – ujistila jsem ho, že jsem, i když jsem se tak úplně necítila. Ale milosrdná lež je povolena, protože jsem viděla, že je z toho všeho opravdu špatný. Zastavil se i Harry, který mi konečně řekl, jak přišli na to, kdo ti údajní Smrtijedi jsou a jak je vystopovali až ke Kingsleymu domů.

Kingsleyho juniora a jeho kumpány čekal soud. Navzdory tomu, že nikoho nezabili, byl případ hodně medializovaný a rozhodně se nevykroutí z doživotního trestu, jelikož jejich činy byly zařazeny mezi „kouzelnický terorismus“. Dokonce padl i návrh na trest smrti nebo Mozkomorův polibek – od Harryho jsem se dozvěděla, že to byl Lucius, kdo to navrhl. Taky mi sdělil, že Lucius navštívil ministerstvo a samotného ministra. O čem mluvili jsem se ale nic nedozvěděla, protože prý použili Ševelissimo. Na ministerstvu to vyvolalo lavinu klepů o tom, co se za zavřenými dveřmi mezi ministrem a lordem Malfoyem událo, protože prý lord Malfoy vypadal nadmíru rozezleně, když neohlášeně vtrhl do kanceláře ministra kouzel. Tak to prý alespoň popisovala Kingsleyho asistentka. Každopádně Kingsley o téhle roztržce mlčel jako zařezaný a já na něj nechtěla tlačit, i když jsem málem pukala zvědavostí.

Přišla i Hermiona s několika kyblíky zmrzliny Häagen Dazs, kterou se teď momentálně živila, a se slušnou depkou. Řekla mi, že je prý skutečně těhotná – a že neví, jestli si to má nechat, ale že jí zase připadá v jejím věku jako blbost jít na potrat… Navíc, když čeká dítě s milovaným mužem a jednou rodinu chtěla… Jen ne teď… Severusovi to ještě neřekla, protože netuší jak. „Můžu počkat, až mi naroste obří břicho, pak mu nebudu muset říkat nic,“ uzavřela to a ironicky se ušklíbla. Povídaly jsme si dlouho do noci, probraly všechno možné, drbaly Luciuse i Severuse tak, že jim oběma muselo celou dobu zvonit v uších, každá jsme zbagrovala kýbl zmrzliny, předávkovaly se cukrem a vypadalo to, že se nám aspoň trošku ulevilo. No jo, u nás žen to mluvení prostě pomáhá. Ideálně v kombinaci s vínem, což momentálně nepřicházelo v úvahu – Hermiona byla těhotná a já brala léky proti bolesti. A když už to nejde s vínem, tak cukr je taky důstojná a vítaná společnost.

Jediný, kdo nepřišel, byl Lucius.

Nebo alespoň ne, když jsem byla v bdělém stavu. Židle se pravidelně objevovala na svém místě naproti posteli, i když jsem ji každý den vrátila ke stolu, a pugéty ve váze se měnily, přestože ten předchozí nestihl za těch pár hodin ještě ani náznakem začít vadnout. Říkala jsem si, jestli je to nešťastná souhra náhod nebo jestli se to Luciusovi nějak podařilo zařídit, aby mě nikdy nezastihl vzhůru. Pak jsem usoudila, že už mi vážně hrabe, ale maličký červík podezření ve mně pořád hlodal.

Položila jsem si hlavu zpět na opěrku pohovky – kam jsem se přesunula z postele na důkaz, že už je mi docela dobře. A taky se mi tu mnohem lépe a důstojněji přijímaly všechny ty návštěvy. Kromě toho se nacházela přímo naproti krbu připojeného k letaxu, takže už neexistovala šance, že by mi Lucius proklouzl. Navíc jsem omezila braní lektvarů proti bolesti, protože už jsem byla skoro zdravá – a tak by mě hučení plamenů v krbu zaručeně probralo, i kdybych náhodou usnula.

Jenže Lucius nepřišel.

Parchant jeden. Co si o sobě myslí.

Místo jeho samotného mi letax do obývacího pokojen vyplivl dopis v obálce se zelenou voskovou pečení s erbem rodiny Malfoyů.

Aha, takže teď už mi bude jenom psát, když už mě nemůže chodit očumovat, jak spím a nejspíš chrápu a slintám… Paráda.

Drahá Alano,

doufám, že už je ti lépe? Několikrát jsem se u tebe zastavil, ale pokaždé jsi spala a já tě nechtěl budit.

Vážně? Nějak jsem mu to nežrala. Ale co mi chce sdělit dál…

Bylo mi řečeno, že na Silvestra pro tebe nepřipadá v úvahu žádný divoký večírek, kterého ses možná plánovala zúčastnit.

Hm, a na tohle přišel kde?

Byl bych tudíž velmi rád, kdybys mě poctila návštěvou na Malfoy Manor.

Hm… To znělo… nadějně.

Bude tu i Draco a pan Potter, protože ti dva ze zjevných důvodů nemohou oslavit konec tohoto a začátek nového roku někde na veřejnosti.

No, to bylo jasné. Ale i tak jsem byla zklamaná. Rodinný Silvestr.

Chápu, že to asi není Silvestr podle tvých představ, ale byl bych rád, kdybych ti mohl tuto situaci alespoň tahle zpříjemnit.

Hm…

No, to by mohl…

Doufám, že přijdeš.

Lucius

Doufám, že přijdeš…

To si piš.

Ale ještě tu bylo postkriptum

P. S. Alano, nelekni se, až z letaxu vypadne krabice. Není v ní domácí skřítek, slibuji. Ale byl bych rád, kdyby sis ty šaty vzala na Silvestra na sebe.

P. S. 2. Doufám, že už nebudeš brát lektvary proti bolesti a budeš si se mnou moci dát sklenku šampaňského.

A tohle bylo zase co? Copak si neuvědomoval, co se stalo naposled, kdy sem se objevila v šatech, co mi dal?

Nebo si to uvědomoval?

A co to má být s tou sklenkou šampaňského? Proč napsal „se mnou“?

Skvělé, teď budu až do Silvestra přemýšlet o tom, co tím myslel, nebo nemyslel. Díky Merlinovi, že už je Silvestr za dveřmi.

Vypadalo to, že se Lucius rozhodl. O dost dříve, než jsem doufala.

Zavřela jsem oči a povzdechla si. Teď už zbývalo jen se z toho všeho nezbláznit… nebo se neodletaxovat na Manor a nechtít po něm odpověď hned, teď, okamžitě.

Jo, bude to těžké.

Už aby byl ten pitomý Silvestr.

♥♥♥

předchozí kapitola     následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Poznámka autorky: Tuhle kapitolu jsem napsala mezi novou prací a stěhováním (no, dobře přiznám se, část jsem jí napsala v nové práci, ojojoj), takže podle toho taky vypadá. Pořád jsem chtěla do povídky dostat jednu delší scénu - rozhovor Alany s Hermionou - ale pořád se mi to nedaří. Tak si tuhle scénu asi nechám na nějakou jednorázovku, protože Ze života Malfoyů si za ty roky už taky trochu žije vlastním životem. Jen trochu, ale i to stačí, aby mě to občas dohánělo k šílenství. 

Autorka: Suzanne  

Beta: larkinh, které patří mé nehynoucí díky:)

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

???

(kiki, 26. 5. 2016 17:13)

???? :-( :-(

Re: ???

(Suzanne, 26. 5. 2016 17:28)

Zítra:)

Re: Re: ???

(Veronika, 26. 5. 2016 17:51)

Super :)

?

(kiki, 7. 5. 2016 13:12)

Kdy bude další kapitola? :-(

:-)

(alča, 28. 3. 2016 10:42)

Teda ten Lucius se umí vyhýbat,když chce. Kytka je krásná.Už se nemůžu dočkat silvestra. Moc děkuju za kapitolku a snad se další brzo dočkáme :-)

...

(kiki, 26. 3. 2016 23:29)

já jsem tak strašně ráda za novou kapitolu, ale už teď se nemůžu dočkat pokračování :-/ :-D to zas bude mučeníčko :-D

:)

(Veronika, 26. 3. 2016 11:25)

Už aby byl ten pitomý Silvestr. :D