Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 5. 2016

9. kapitola

 

ze-zivota-malfoyu-9.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

 

♥♥♥

 

31. prosince

Na Silvestra k večeru jsem se odletaxovala na Malfoy Manor. Mohla jsem tam přijít už dřív, abych si užila co nejvíc času s rodinou, jenže jsem se nějak necítila na to kroužit kolem Luciuse.

Sice jsem měla dojem, že se Lucius rozhodl, ale taky přání mohlo být otcem myšlenky. Možná jsem si ten dopis interpretovala úplně špatně. Už jsem byla dost stará na to, abych věděla, že muži jsou vcelku přímočará stvoření. A že když napíšou nebo řeknou, že chtějí, abyste přišli, tak to skutečně chtějí a není to jen falešná zdvořilost. Na druhou stranu, když napíšou, že chtějí, abyste přišla, tak tím nemyslí nic víc. Chtěl, bych přišla, tečka.

Tak jsem tady.

Problém byl v tom, že mi došlo, že mi dneska taky nemusí vůbec nic říct. Vzal si čas na rozmyšlenou, a i když mně to připadalo jako sto let, tak od našeho rozhovoru – a taky polibku – uplynulo jen pár dní. A z předchozích zkušeností jsem věděla, že muži se sice holedbají tím, že nemluví, ale konají, ale když jde o vážná rozhodnutí, tak je rádi odkládají… na neurčito. Lucius mi klidně mohl říct, jak se rozhodl… za půl roku.

A do té doby bych pravděpodobně skončila u Sv. Munga na oddělení pro duševně nemocné, protože by mi z toho hráblo. Nebo rovnou v Azkabanu, protože bych Luciuse zabila.

I když ho miluju.

Uf, když jsem si to takhle natvrdo přiznala sama sobě – i když jen v duchu – tak to vážně bylo úžasné… a šílené… a děsivé…

Z mého hloubání o nesmrtelnosti chrousta uprostřed obýváku Malfoy Manor mě vytrhl Lord, který na mě spáchal jeden ze svých útoku. Tentokrát jsem ale byla tak zamyšlená, že jsem vůbec nepostřehla ten dusot, co to tele vydávalo, psí funění ani cvakání drápů na podlaze. Takže ve chvíli, když na mě skočil, jsem měla co dělat, abych vyděšeně nezařvala, udržela rovnováhu a nevyválela se na mramorové podlaze zatížená pětapadesátikilovou slintající chlupatou koulí, co mi zrovna s nadšením odličovala svým jazykem obličej.

„Na tak, Lorde, fuj, dolů,“ odstrčila jsem ho a utřela si rukou psí sliny z tváře.

„Je fajn tě vidět na nohou, Alano,“ poznamenal Draco s úsměvem, když sledoval, jak zápasím s jeho domácím mazlíčkem.

„Až na to, že kvůli tvému psovi jsem znovu málem leštila mramorovou podlahu,“ poznamenala jsem a odstrčila Lorda, který se mi momentálně pokoušel oslintat ruku i kašmírový kabát. „Lorde, víš, kolik ten kabát stál?“ Pes se na mě chápavě podíval. „Víc než ty. Mnohem víc,“ oznámila jsem mu. „Takže pokud z něj ty sliny nepůjdou vyčistit, tak víš co? Skončíš v klobáse.“

Lord zaštěkal, protože očividně z mého monologu pochopil jen slovo klobása.

Draco se hurónsky smál a já si jen povzdechla.

„Nejspíš bych mu měla najít nějakou tu klobásu, aby dal pokoj,“ poznamenala jsem.

Draco Lorda odtáhl a pak mě objal. Už se přestal smát a zkoumavě si mě měřil.

„Jsi ok?“

„Vzhledem k situaci - jo.“

Draco přikývl, ale pořád se na mě zkoumavě díval. Už už otvíral pusu, že  něco řekne, když se přihnala dvojčata, aby mě pozdravila.

Sklonila jsem se k nim, i když jsem pořád byla taková bolestivě ztuhlá, takže jsem u toho hekala, jako kdyby mi bylo osmdesát.

Pak přišel i Harry a taky mě objal. „Jsi v pořádku? Nebo se radši nemám ptát, protože se tě na to ptá každý a ty mi máš chuť dát pěstí?“

Usmála jsem se. „Jsem ok. Ale jo, máš pravdu, že už na tuhle otázku začínám reagovat trochu agresivně. Už je tu Hermiona se Severusem?“

„Ještě ne, dorazí v osm.“

„Tak to mám ještě dost času ze sebe udělat člověka.“

Chytala jsem se odejít do své ložnice v patře a gratulovala jsem si, že jsem se vyhnula Luciusovi – pozdě… My o vlku, teda o pánovi domu – a ten právě vešel do místnosti…a zamířil si to přímo ke mně.

„Alano,“ lehce mě objal a políbil na obě tváře. Vrhl na mě zkoumavý pohled – i na ten už jsem začínala být mírně alergická. „Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl prostě.

„Hm, no jo…,“ vypadlo ze mě prudce inteligentně. „To je výhoda toho být čarodějka,“ usmála jsem se.

 Hm, tak to je vážně trapné.

„No nic, já se jdu nahoru převléci – a taky ze sebe smýt Lordovy sliny. I když nejdřív bych mu asi měla najít tu klobásu, že?“ otázala jsem se konverzačně a zavelela k ústupu směrem ke kuchyni. V patách se mi šinul Lord, který pochopil, že klobása skutečně bude. Někomu stačí ke štěstí opravdu málo.

V kuchyni jsem Lordovi našla pěknou, tučnou klobásu, kterou ovšem sežral takovou rychlostí, že jsem to málem ani nepostřehla. „Hm, tebe vážně není snadné živit,“ poznamenala jsem a našla mu druhou porci. „Ale víc nedostaneš, jasný?“

Lord přátelsky zavrtěl ocasem. Měl mě na háku, protože nejspíš věděl, že ze silvestrovského rautu mu přistane pěkná porce nezdravého a pro psa nevhodného jídla pod stolem.

Pro sebe jsem si našla lahev šampaňského, protože jsem skutečně přestala brát léky proti bolesti, ale měla jsem dojem, že by se mi nějaké anestetikum hodilo. A taky potřebuju něco na uklidnění nervů. Šampaňské splňovalo obojí.

S lahví v jedné a skleničkou v druhé ruce jsem zamířila do svého pokoje – oklikou, aby nikdo z rodiny neviděl, jak si pašuju do pokoje alkohol – a hlavně, aby mě neviděl Lucius, že.

♥♥♥

V pokoji jsem ze sebe smyla psí sliny, znovu se nalíčila, sčesala si vlasy do hladkého, elegantního uzlu a převlékla se. Šaty, které mi Lucius poslal, byly krásné. Jak jinak. Opět bílé, splývavé, nařasené, nejspíš v něčem, čemu se říká antický střih, i když jsem neměla tušení, jestli ženy v antice nosily něco, co se tomuhle alespoň vzdáleně podobalo. Nejspíš ne. Už to nebyla opulentní plesová róba, ale – alespoň podle Luciuse -  umírněné večerní šaty, které se hodily na domácí večírek. Nebo na červený koberec. U Luciuse v tom nebyl rozdíl.

Přehodila jsem si přes ramena kabát a s lahví šampaňského, skleničkou a krabičkou cigaret jsem vyšla na balkón. Přivřela jsem za sebou prosklené dveře, abych si z pokoje neudělala mrazák, nalila si skleničku a zapálila cigaretu.

Sice jsem přestala kouřit už před dvěma lety, ale některé situace si cigarety přímo vyžadovaly. Tohle byla jedna z nich. Navíc jsem nikdy neměla problém s tím přestat – samu sebe jsem podezřívala z toho, že kouřím buď ze stresu, nebo z nudy.

Byla krásná silvestrovská noc. Mrazivá. Na tmavém nebi svítily hvězdy a temné zahrady Malfoy Manor přízračně zaléval bledý svit měsíce. Upíjela jsem šampaňské, vydechovala obláčky dechu i cigaretového kouře, dívala se na hvězdy, říkala si, jaká je to krása, a nechala myšlenky, aby mi volně a bez řádu proplouvaly hlavou….

Stejně se pořád vracely k Luciusovi a s tím i k nepříjemnému pocitu v žaludku a na hrudi, který jsem se snažila potlačit alkoholem a nikotinem.

„Alano, jsi tu?“ Ten hlas bych poznala všude. Lucius. Očividně jsem přeslechla klepání na dveře.

Dech se mi zadrhl v hrdle a na chvíli jsem měla dojem, že už nikdy nedokážu promluvit. Nebo se nadechnout.

„Jsem na balkóně,“ křikla jsem přes rameno s malým zpožděním.

Nepříjemný tlak v mé hrudi narůstal.

Slyšela jsem jeho kroky, jak se blížil.

Lucius zdvořile zaklepal na sklo balkónových dveří. „Mohu se k tobě přidat?“

„Pokud ti nevadí zima, tak prosím.“

„Zateplovací kouzlo ještě ovládám,“ usmál se.

Odvrátila jsem se od něj, zhluboka potáhla z cigarety, na chvíli jsem zadržela kouř v plicích a pak ho vyfoukla v mlženém oparu do mrazivého vzduchu.

„Myslel jsem, že jsi s tím přestala?“

Pokrčila jsem rameny. „Přestala. Kouřím jen příležitostně. Když jsem hodně nervózní, nebo když piju.“

„Z čeho bys měla být nervózní?“ zeptal se Lucius nevinně. Tu nevinnost hrál. Škádlil mě.

Arogantní bastard.

Podrážděně jsem se na něj podívala. „Kdo říká, že nepiju?“ pozdvihla jsem sklenici se šampaňským, kterou jsem měla postavenou na kamenném okraji zábradlí.

„Tak to je jiná.“ Ani na okamžik mi to neuvěřil.

Típla jsem cigaretu v popelníku trochu rázněji, než si zasloužila, a pak jsem tiše zamumlala osvěžovací kouzlo. Ne že bych čekala, že v mrazivé silvestrovské noci pod hvězdami dospějeme do situace, kdy by na mám dechu záleželo… Ale problém s občasným kouřením cigaret byl ten, že i když mi pořád přinášely pocit uklidnění, tak mi vadil ten pach, který se mi usadil v ústech, na rukou, na šatech a ve vlasech.

Luciusův výraz zvážněl.

A jejej.

„Měli bychom si promluvit.“

A bylo to tady.

Zamračila jsem se. „Když tohle řekne žena, tak se muž obvykle vyděsí a snaží se co nejrychleji utéct…“ Snažila jsem se zlehčit situaci. A oddálit neodvratitelné. Najednou jsem si nebyla jistá, že chci slyšet, co mi řekne. Nebo že jsem na to připravená.

Nepříjemný tlak v hrudi narůstal, až mě skoro bolelo dýchat. Cítila jsem se, jako bych se měla rozpadnout na milion kousků. Ten strašlivý okamžik předtím, než padne ortel… Než už nebude místo pro představy a sny… Kdy bude všechno jasné…

I když jsem na jeho rozhodnutí tak zoufale čekala, najednou bych radši dala přednost nejistotě… Ta v sobě totiž skrývala pořád ještě naději…

„Vyděsila jsi mě k smrti,“ řekl Lucius tiše.

Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne. „Kdy?“ zeptala jsem se hloupě. A asi taky drze. To se mi stávalo, když jsem byla opravdu hodně nervózní.

Nezdálo se, že by si toho Lucius všiml. Naštěstí. Byl zamyšlený a jeho oči se upíraly kamsi do prázdna. Nebo do jeho nitra. Očividně byl ztracený v myšlenkách.

„Když jsem se dozvěděl, že jsi u Sv. Munga… Ten okamžik, než mi řekli, že jsi zraněná…“ Zavrtěl hlavou. Nepřítomný výraz v jeho očích zmizel. Podíval se na mě s takovou intenzitou, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Zaskočilo mě to. Okouzlilo. A trochu vyděsilo.

„V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem o tebe málem přišel,“ řekl tiše. „A to bylo neakceptovatelné,“ dodal chladně.

Hm… Byla jsem z toho vcelku zmatená. U Kingsleyho to sice bylo chvíli dost na pováženou, ale nakonec se mi vlastně nic nestalo.

„A došlo mi, že když ti z nějakého důvodu, byť seberozumnějšího, řeknu ne, tak to bude podobné. Sice tu pořád budeš, ale já o tebe přijdu.“

To měl každopádně pravdu. Mohla jsem se snadno tvářit, že se tím polibkem během vánočního plesu a naším následným nesnadným rozhovorem nic nezměnilo. Že se nic nezmění, ať už se rozhodne jakkoliv. Ale  kdyby mě odmítl, tak by se změnilo všechno.

Kdyby…

Znamená to, že mě neodmítl?

Lucius ovšem nevypadal, že by chtěl něco dodat. Očividně mi řekl všechno, co mi chtěl říct.

„Luciusi?“ řekla jsem tiše a tázavě.

On se na mě ale díval tak upřeně a intenzivně, že se veškerá slova vypařila dřív, než jsem je stihla vyslovit.

A pak se sklonil a políbil mě.

Nejprve to bylo pomalé a něžné, ale vzápětí naše rty splynuly bez váhání a pátrání, naprosto dokonale a plynule, v hlubokém polibku, s první příchutí vášně, která když vypukne naplno, tak připomíná divokou bouři.

Znamená to, že mě…

…neodmítl.

Když se naše ústa oddělila, zůstala jsem na okamžik bez dechu. Maličko jsem se odtáhla a jen jsem na něj zírala, aniž bych ho doopravdy viděla. Zrak jsem měla trošku rozmlžený.

Rozechvěle jsem vydechla.

A pak jsem se tiše rozesmála.

Věděla jsem, že je to špatný nápad. Ale nemohla jsem si pomoct.

„Luciusi,“ řekla jsem zcela neromanticky, „tebe sbalit je vážně hračka. Stačí k tomu jen,“ začala jsem vypočítávat na prstech a snažila jsem se tvářit vážně, i když jsem se ještě pořád nejapně usmívala, „aby mě napadlo pár šílenců, co si hrají na novodobé Smrtijedy, nechala sebou vymést podlahu, zlomit si pár žeber, způsobit otřes mozku a narazit si kostrč. Jak říkám, hračka.“

Během mého krátkého proslovu Luciusova tvář vystřídala řadu různých výrazů – překvapení, dotčení, rozladění a nakonec chladnou uzavřenost. Během mých posledních slov se ale jeho tvář uvolnila pochopením. A přidalo se i pobavení.

„Ujišťuji tě, že obvykle nejsem tak náročný,“ odpověděl s lehkým úsměvem.

„Luciusi,“ objala jsem ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. „Kdyby mi někdo řekl, že tohle stačí k tomu, abych tě získala, tak sebou nechám vymést podlahu už dávno,“ zašeptala jsem mu těsně u rtů. „Akorát ta žebra by mi nemuseli zlomit. Vážně to bolí jako čert,“ dodala jsem těsně předtím, než mě Lucius pevně objal a zrušil i ten malý prostor mezi námi. Pak přitiskl své rty na mé a na chvíli mě účinně umlčel.

♥♥♥

Sešli jsme dolů za ostatními. Nedrželi jsme se za ruce, na to ještě bylo moc brzy, ale šli jsme tak blízko u sebe, že se nám ruce stejně každou chvíli dotýkaly. A já se culila jako blázen. A Lucius se tvářil vcelku samolibě a spokojeně. Takže všem to bylo okamžitě jasné. Díky Merlinovi, že máme tak dobré přátele, že to nekomentovali. I když to možná bylo tím, že se neodvažovali dělat srandu z Luciuse. Byla jsem si jistá, že já si později pár vtípků a poznámek vyslechnu. Bylo mi to fuk.

Posadila jsem se vedle Luciuse na pohovku a rádoby nenápadně se k němu přitiskla bokem, zatímco Luciusova ruka stejně přirozeně a rádoby nenápadně vklouzla přes opěradlo kolem mých ramen.

Všimla jsem si, jak Dracovi v očích jiskří pobavením, ale nijak to nekomentoval. Naštěstí.

Usmála jsem se na Luciuse a ten mi to oplatil.

Povídali jsme si, smáli se, žertovali, hráli hry s dvojčaty, než nastal čas je uložit do postele, což nám dalo pěkně zabrat, Lord neustále něco požíral, až jsem měla strach, že mu z toho bude špatně, Hermiona se usmívala a působila pozoruhodně klidně, i když očividně Severusovi zatím nic neřekla a sklenička šampaňského stála na stolku vedle ní a bublinky z ní pomalu vyprchávaly do vzduchu…

O půlnoci nás Lucius vyvedl na terasu, ze které jsme se dívali na ohňostroj, jenž ozařoval oblohu nad zahradou a pozemky Malfoy Manor. Lucius mi přes ramena přehodil svůj černý kašmírový kabát, ale přitom se mi rádoby nenápadně tiskl k zádům, takže mě napůl objímal a hřál daleko víc než ten kabát. Hermiona se na mě kolegiálně zubila, Harry se usmíval, Draco hraně obracel oči v sloup, čímž chtěl nejspíš vyjádřit něco ve stylu: „Jste jak dva puberťáci…“ A když se poslední světlice rozprskla na černém nebi, tak se všichni svorně stáhli zpět do pokoje a do tepla a nám nechali chvilku pro sebe.

Přes zamlžená okna na nás dopadalo měkké, hřejivé světlo lamp a stíny postav přecházejících po pokoji, a doléhala k nám změť hlasů a smíchu, které si nejspíš tropily žerty na náš účet, protože je od Luciuse dělilo sklo a navíc všichni věděli, že je příliš rozptýlen a zaměstnán na to, aby je mohl ztrestat za nevhodné poznámky o tom, že zrovna objímá a líbá ve svitu měsíce na terase svou o pětadvacet let mladší bývalou schovanku.

Což rozhodně právě dělal.

Byl to ten nejlepší Silvestr v mém životě.

Když jsme se vymrzlí, ale naprosto blažení vrátili zpátky do pokoje, tak už jsme se drželi za ruce. Draco nám s úsměvem od ucha k uchu nesl skleničky se šampaňským.

„Tak šťastný nový rok!“ popřál nám.

V tu chvíli stojací hodiny v rohu pokoje odbily půl jedné. Byl tu nový rok a s ním nová epizoda našeho života.

Věřila jsem, že tenhle rok bude opravdu šťastný.

 

KONEC

 

♥♥♥

předchozí kapitola  

♥♥♥ 

alana---silvestr1.jpg

Poznámka autorky: A další povídka je za mnou. Doufám, že vás konec uspokojil. Jednu jeho část - tu balkonovou - jsem napsala dřív než celou povídku:) Ten zbytek jsem dopisovala v práci, ups:) Bohužel jsem neměla úplně inspiraci, tak jsem trochu musela tlačit na pilu, abych povídku už konečně mohla dokončit.

 Občas dostanu chuť psát i překládat, ale nemám vůbec čas. Takže prozatím pro vás nic nového nemám - i když úplně do důchodu se taky nechystám. Mám pro vás jednorázovou povídku, které na Ze života Malfoyů navazuje. A taky jednu kapitolovou povídku, tentokrát o Severusovi. A nejspíš toho mám v hlubinách ještě víc - určitě tam mám hned několik rozpracovaných věcí, ale Malfoyové mě poučili, že už nechci začít zveřejňovat nic, co nemám stoprocentně dokončené. Už jenom kvůli vám, abyste nemuseli čekat:)

 

Autorka: Suzanne  

Beta: velký dík patří mé věrné betě larkinh, které to se mnou celou tu dobu (povídka není zrovna krátká:) vydržela, trpělivě opravovala mé chyby a chválila:) Díky moc!

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(alča, 30. 5. 2016 19:48)

Tak jsme se dočkali skvělého konce úžasné povídky. Jsem moc ráda,že se ti dva dali dohromady.Moc se těším na tu jednorázovku ,co pro nás chystáš. Moc krásně píšeš,čte se to úplně samo. Děkuju za celou povídku :-)

Re: :-)

(věra, 3. 11. 2016 9:08)

Skvělé :) Narazila jsem na tyto stránky náhodou a nemůžu přestat číst :) Máš opravdu talent

<3

(Rosalie, 2. 6. 2016 15:41)

Oh wooow, tak jsem se sem zase po delší době podívala a zbylé dva díly, které jsem nečetla, jsem teď hezky rychle zhltla. :3 Ach prostě... jupííííííííííí, ta poslední scéna byla tak sladká. *-* A hrozně se mi líbily ty poznámky, které k Luciusovi měla... to bylo tak trefné! :D

:)

(Veronika, 27. 5. 2016 14:36)

Tleskám, tleskám, tleskám...I když to trvalo déle, dočkali jsme se a nezklamala jsi nás :) Samozřejmě jsem "věděla", že to musí dopadnout, jak jinak, než dobře, ale nervózní jsem byla s Alanou. Uff, ale je to za mnou a můžu se těšit na další výtvory. Jsi báječná spisovatelka a patří ti velká pochvala a veliké díky. :) p.s. Přeju aktivní múzu :)