Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 6. 2016

První noc

 

alana---prvni-noc.jpg

 

Poznámka autorky: Jedná se o pokračování povídek Ze života Malfoyů a Ze života Malfoyů II a Ze života Malfoyů: Před Vánoci.

Z povídky se stal jakýsi můj výtvor, který s originálem, jenž vytvořila J. K. Rowlingová nemá mnoho společného. Doporučuji fanouškům předchozích částí, protože ti dobře vědí, do čeho jdou:) Povídka je hlavně romantická a  oddechová, nečekejte nic hlubokého ani propracovaného.  

Varování: zmíněn slash i het, tu a tam nějaká ta nadávka, AU (Draco má  něco jako nevlastní sestru), výrazné prolínání mudlovského a kouzelnického světa, charaktery OOC a ignorovala jsem všechno, co se mi do povídky nehodilo:) 

 

♥♥♥

 

„Alano?“

„Hm?“ zvedla jsem oči od hromady papírů, která byla tak tlustá a těžká, že bych jí mohla klidně použít jako smrtící zbraň.

„Co děláš příští týden v pátek?“

„Kolikátého to je?“

„Dvacátého osmého.“

Zamyslela jsem se, ale byla jsem docela unavená, a má mysl mi žádnou informaci nezprostředkovala. „Upřímně, nemám nejmenší tušení. Proč?“

„Mám večeři s několika obchodními partnery a byl bych rád, kdybys mě doprovodila.“

„Moment, podívám se, jestli tam už něco nemám.“

Natáhla jsem se po laptopu, který trůnil na další hromadě papírů rozložených na stole v obývacím pokoji na Malfoy Manor. Otevřela jsem svůj elektronický diář. Vida, mám kliku, měla jsem volný večer. Zase tak moc to ale neznamenalo, protože jsem pracovala jako mluvčí ministra kouzel, což zahrnovalo daleko víc věcí než u mudlů, a šance, že se něco na poslední chvíli pokazí, tu byla větší než velká.

„Máme štěstí, mám volno. V kolik že to má být a kde?“

„V osm večer v restauraci Landmark na Marylebone Road.“

„Píšu si to.“

„Měl bych být polichocen, že si mě zapíšeš do diáře,“ poznamenal Lucius pobaveně.

Zrozpačitěla jsem. Lucius se tím očividně bavil, ale to nic neměnilo na tom, že schůzku se svým vlastním přítelem bych si snad mohla pamatovat, ne? Pokrčila jsem rameny. „Já vím, je to divný, ale musím si to psát – když to mám černé na bílém, tak se mi líp plánuje… Já to prostě před sebou musím vidět napsané,“ vysypala jsem ze sebe. „A moc si nelichoť, mám ve svém diáři i spoustu jiných soukromých záležitostí,“ usmála jsem se.

„Opravdu?“

„Klidně se podívej.“

Přesunula jsem se z křesla, kde jsem seděla zkroucená jako paragraf a zasypaná papíry z ministerstva, k Luciusovi na pohovku a položila jsem mu laptop na klín.

„To, že si píšeš, kdy máš jít ke kadeřníkovi nebo s kamarádkou na kafe, to ještě chápu. Ale že máš vyprat prádlo?“ zeptal se Lucius pobaveně.

Zašermovala jsem v obraně rukama. „Říkala jsem ti, že si musím psát všechno.“

„A já ti pořád říkám, že potřebuješ domácího skřítka.“

„Půlku času trávím tady, takže vlastně domácí skřítky mám,“ vyhnula jsem se konverzaci, kterou jsme už spolu vedli tolikrát. Postavila jsem laptop zpátky na stůl a vypnula jsem ho. Když už jsme byli u práce, pro dnešek jsem s ní taky mohla skončit. Bylo deset večer, takže jsem stejně měla zase hromadu přesčasů.

„Na čem to pracuješ?“ pokynul Lucius k té hromadě papírů.

Opřela jsem se loktem o opěradlo pohovky a rukou jsem si podepřela hlavu, abych na Luciuse dobře viděla. Hraně jsem zasténala. „Nechceš to vědět. Ani já to nechci vědět.“

„Opravdu?“ povytáhl Lucius obočí s úsměvem.

„Prosím tě, jde o podklady k tiskovce na téma čistokrevní čarodějové versus čarodějové z mudlovských rodin.“ Odfrkla jsem si. „Je deset let po válce – a to téma je pořád aktuální a pěkně citlivé. Vždycky se mezi novináři najdou nějací extrémisté, kteří jsou buď na straně čistokrevných nebo na straně mudlorozených, takže jim ty smířlivé kecy, kterými je krmím, nestačí, a začnou se dohadovat se mnou i mezi sebou. Je to peklo.“

Přisunula jsem se k němu blíž a opřela jsem se mu o rameno. „Možná bych nás mohla takhle vyfotit a poslat to do Denního věštce. Kdyby všichni viděli, že i velký zlý čistokrevný Lucius Malofy si je schopen začít něco s čarodějkou, jejíž otec byl čistokrevný a matka mudlorozená, tak by pochopili, že to s rovnoprávností v kouzelnickém světě je na dobré cestě,“ usmála jsem se.

„Velký a zlý?“ odfrkl si Lucius.

Pokrčila jsem rameny. „Většinou se to používá na Severuse, ale o tobě si to spousta lidí myslí taky.“

„Na Severuse? Kde, prosím tě?“

„V Bradavicích,“ odtušila jsem. „Velký, zlý, sklepní netopýr Snape. Je to prakticky součást studentského slangu. Stejně jako dohady, co nosí – pokud něco – pod hábitem, jestli je gay nebo ty legendy o tom, že se proměňuje v netopýra, spí zavěšený – asi na nějakém bidýlku, nevím, jak si to představují – pod stropem nebo že se v bradavických sklepeních nalézá spousta hnijících těl nebohých studentů, které tam Severus při školních trestech náhodou nechal zabloudit.“

„Chudák Severus,“ smál se Lucius.

Měl krásný smích, melodický a upřímný – a mě těšilo, že jsem to byla já, kdo ho k němu přiměl. I když jsem se prakticky stala členem Malfoyovy rodiny ve svých čtrnácti letech – tedy před třinácti roky – nestávalo se často, že bych viděla Luciuse se smát. Ne se vysmívat, ale smát se.

„A jak do toho všeho zapadá Hermiona?“ zeptal se Lucius.

 „Nezapadá, ale neboj, oni to časem vstřebají.“ Zaváhala jsem. „Tak za pět let, zhruba.“

Severus s Hermionou spolu chodili už skoro dva roky, ale spoustě lidí to prostě ještě nedocházelo. Nebo nechtělo dojít.

„A za jak dlouho vstřebá veřejnost to, že jsme spolu my dva?“

„No, vzhledem k tomu, že si půlka kouzelnické Británie myslí, že už spolu dávno spíme, tak si myslím, že docela rychle.“

„Myslí si, že spolu spíme?“ Lucius povytáhl jedno obočí. Nechápala jsem, jak to dělá, a strašně mě štvalo, že já to neumím. Ale taky to bylo pekelně sexy.

„No jo,“ potvrdila jsem mu to nonšalantně. „Hodně lidí si myslí, že to spolu táhneme někdy od mých sedmnácti – a jen to dovedně skrýváme.“

Radši jsem nezmiňovala fakt, že z těch drbů plyne to, že se mnou podváděl Narcisu, která mě od mých čtrnácti do sedmnácti vychovávala. Byla to bohapustá lež. Lucius Narcisu miloval, a když rok po válce zemřela v důsledku působení temné kletby, málem ho to zničilo.

Pokud to Luciusovi došlo, nedal to nijak najevo. Možná už byl skutečně čas nechat minulost minulostí – a dívat se do budoucnosti.

„Nemají tušení, jak moc se mýlí, že?“ řekl Lucius tiše a dlouze se na mě zadíval.

S Luciusem jsme se dali dohromady na Silvestra před třemi týdny a zatím jsme spolu nespali. Byli jsme dospělí lidé, takže už mezi námi k lecčemus došlo, ale ke všemu ještě ne. Neměla jsem tušení, jaký je ideální čas, který má uplynout, než spolu pár skončí v posteli, ale faktem bylo, že jsem Luciuse znala třináct let, poslední dva roky jsem se snažila přesvědčit své zpitomělé hormony, že Lucius Malfoy není ideální chlap pro mě – mimochodem, zcela bezvýsledně – a rok z toho jsme kolem sebe s Luciusem kroužili jako v nějakém rituálním namlouvacím tanci. Takže jsem byla toho názoru, že to, že "pár se má nejdřív poznat, než spolu začne spát“, jsme splnili vrchovatě.

„Ne, netuší,“ odpověděla jsem tiše a naklonila jsem se, abych ho políbila. Naše rty se setkaly nejdřív něžně a konejšivě, ale za chvíli se náš polibek stal hlubším a vášnivějším. Cítila jsem, jak mě Luciusovy paže pevně objímají a rukama jsem mu zajela do vlasů. Vychutnávala jsem si ten pocit, že se jich smím dotýkat, a nechala jsem si hedvábné prameny protékat mezi prsty. Bohové, měl nádherné vlasy. A úžasně líbal. Hm.

„Možná bychom mohli ty drby převést do reality, hm?“ navrhla jsem.

Lucius se na mě dlouze podíval a pak si mě přitáhl zpátky k sobě. „No, vzhledem k mé neslavné minulosti jsou všechny obraceče času rozbité, takže těch sedmnáct nám asi nevyjde, ale tu druhou část splnit můžeme.“

Usmála jsem se proti jeho ústům, než jsme se znovu políbili.

♥♥♥

„Luciusi, nechtěl bys v domě povolit přemisťování?“ zasmála jsem se trochu bez dechu, když jsme se snažili dostat z obývací mírnosti do jeho ložnice, aniž bychom se nepřestali dotýkat a líbat. To bylo samozřejmě nemožné, protože bychom si jinak někde cestou zlomili vaz, ale to neznamená, že jsme se o to nepokoušeli.

U Luciuse to vyvolávalo podrážděné vrčení, u mě smích. Tohle vypadá dobře jen v mudlovských romantických filmech. V praxi je dostání se do ložnice buď spořádanou a zcela neromantickou, nebo vášnivou, ale bizarní situací, která navíc může být i nebezpečná a bolestivá – pokud jako my zrovna narazíte do rohu vyřezávané komody z doby Ludvíka XV. Rána, které se rozlehla chodbou, probudila nejbližší portréty, které neváhaly naše počínání nevybíravě komentovat.

Začala jsem se smát ještě víc, když jsme s Luciusem konečně propadli dveřmi do jeho soukromých komnat. Lucius můj smích zdusil dalším dech beroucím polibkem a pozadu mě směřoval do ložnice a do postele. Snažila jsem se mu přitom moc nešlapat na nohy – což mi zrovna nevyšlo – ale nezdálo se, že by to vnímal.

Dopadla jsem na postel a Lucius přistál na mně.

„Au,“ vyjekla jsem, i když to ve skutečnosti nebolelo, spíš to bylo jen nepohodlné.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucius starostlivě a opřel se o lokty, aby na mně neležel plnou vahou.

„Ale jo,“ usmála jsem se. „Jen na mě měj trochu ohledy. Vážně mi už není sedmnáct. Na některé kaskadérské kousky jsem už trochu stará.“

Lucius si lehl na bok vedle mě a já jsem se otočila, abych na něj viděla. Pohladila jsem ho po tváři a naklonila se k dalšímu polibku.

Něha nám opět vydržela je kratičký okamžik, takže jsem se překulila na Luciuse, a aniž bych přerušila polibek, začala jsem zápasit s knoflíčky jeho košile. Sakra! Vážně jsem litovala, že nemám u sebe hůlku, protože svléknout chlapa není žádná legrace. Zvlášť když se tak trochu soustředíte na něco jiného… třeba na jeho dokonale tvarovaná ústa. Netrpělivě jsem škubla za spodní část košile, abych ji dostala z kalhot, a nebrala jsem žádné ohledy na drahou látku. Netrpělivě jsem košili rozhalila. Sklouzla jsem z Luciusových rtů na krk, který jsem polaskala, a pak jsem pokračovala níž. Na to, že bylo Luciusovi přes padesát, měl nádherné tělo, štíhlé a pevné, a mě nikdy neomrzelo zkoumat ho rukama i ústy a zapisovat si do paměti každé napnutí svalu a každý Luciusův tlumený vzdech. Zastavila jsem se na okraji opasku a podívala se vzhůru.

Jindy bledé tváře mu nepatrně zrůžověly, vlasy – nepochybně díky mně – neměl dokonale upravené a jeho stříbřité oči dostaly barvu bouřkových mraků.

Přitáhl si mě k sobě k vášnivému, hladovému polibku a pak mě rázně překulil pod sebe. Naše pohyby nabraly na horečnatosti a netrpělivosti, když mě zbavoval hedvábných kalhot a tuniky, kterou jsem měla na sobě. Krajkové spodní prádlo rychle následovalo za ostatními kusy oblečení.

A pak mě jeho ruce a ústa putující dolů po mém těle připravila o dech. Posunula jsem se, aby ke mně lépe mohl ústy, a křečovitě jsem sevřela hedvábné pokrývky, když mě jeho ústa v mých nejcitlivějších místech připravila nejenom o dech, ale i o schopnost se hýbat a myslet.

Ležela jsem a ztěžka jsem oddechovala. Snažila jsem se obnovit své motorické funkce a nahodit aspoň jeden mozkový závit, abych to Luciusovi mohla oplatit. Ten mě pozoroval s neskutečně samolibým úsměvem, ale já jsem naštěstí ještě pořád nedokázala mluvit, takže jsem mu nemohla říct něco jako „bastarde“, které se mi zrovna honilo hlavou. Jen počkej.

Mozek naskočil a s ním i schopnost hýbat se. Stejně jako on mě předtím jsem si ho přitáhla nahoru k polibku a překulila ho pod sebe. Nebránil se. Tentokrát jsem svůj průzkum přes jeho tělo urychlila a opasek mě nezastavil. Netrpělivě jsem za něj škubla, v duchu proklínajíc toho, kdo něco tak pitomého jako jsou pásky a pánské kalhoty vymyslel, a odhalila jsem vybouleninu v černých značkových boxerkách. Laškovně jsem přes ni přejela prsty – a znovu a znovu – což u Luciuse vyvolalo vášnivý, ale taky trochu netrpělivý sten.

„Alano!“ zasípěl.

„Copak?“ otočila jsem se k němu s provokativním úsměvem, i když mi bylo úplně jasné, co chce. Ale tohle byla jen hra a mně se líbilo mít nad ním chvíli převahu a zlobit ho, i když mi bylo jasné, že v tuto chvíli to rozhodně není čestný boj. Ale byla jsem Malfoyová – i když ne podle krve ani jména – tak jsem si mohla malou zlomyslnost dovolit.

„Prosím!“ podíval se na mě.

„Když tak hezky prosíš…“ Bez dalšího trápení jsem ho osvobodila a sklonila se k němu.

Nikdy bych nevěřila, že z obvykle chladného a rezervovaného Luciuse Malfoye dokážu vymámit takové zvuky. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, že se mu to líbí.

Byl blízko vyvrcholení – cítila jsem to já i on – takže si mě vytáhl zpátky k sobě, divoce mě políbil, hodil pod sebe a jediným pohybem do mě pronikl. Na chviličku se zastavil, aby mi dal čas se přizpůsobit – jako bych ho potřebovala – a sám se trochu ovládl. Nechala jsem mu ho, ale pak už jsem to nemohla vydržet a nadzvednutím boků ho pobídla k pohybu. Vyhověl mi.

Ať už si ženy o něm myslely cokoliv – a představovaly si, jak je skvělý milenec – neměly ani tušení, jak dokonalý je… pro mě.

To by mě nejspíš napadlo, kdybych ještě dokázala něco tak zbytečného jako je přemýšlet.

Ach, Merline.

Ježíši.

Ano. Ano!

♥♥♥

Fajn, Lucius Malfoy byl jediný muž, který mě dokázal donutit, abych nepřemýšlela. A abych nemluvila. Sice jen na chvíli, ale i to se počítá.

Ležela jsem na boku a dýchala jsem tak hlasitě a přerývavě, jako kdybych uběhla závod na pět kilometrů. Nejspíš jsem tak i vypadala, ale to mi momentálně bylo jedno. Uklidňovalo mě, že Lucius je na tom podobně – tedy co se týče dechu. Byli jsme oba nějak z kondice. Trénink by nám neuškodil… Trénink. Hm.

Usmála jsem se, přetočila se na břicho, napřímila se na loktech a začala jsem si shrnovat dozadu zacuchané vlasy. Budu si je muset umýt, protože jinak je nerozčešu.

Skvělé, vrátila se mi schopnost hýbat se i přemýšlet. Dokonce i vnímat. A po chvíli i mluvit.

„Na to, kolik nám je let, nám to teda jde,“ poznamenala jsem s úsměvem.

„Uhmhmm,“ zahučel Lucius, ale znělo to souhlasně.

Lehla jsem si vedle něj, hlavu jsem mu položila na rameno, nohu si v majetnickém gestu přehodila přes jeho a začala jsem prsty obkreslovat kroužky po jeho hrudi a pažích. Nebylo to škádlivé. Jen projev blízkosti.

Dlouho jsem to ale nevydržela.

Lucius se nacházel v tom stavu mezi bděním a spánkem, jak je u mužů po sexu obvyklé. Jeho ruka mě hladila po ramenou a po paži, ale oči měl zavřené a zdálo se, že moc nevnímá. Ani Malfoy není dokonalý.

Usmála jsem se a vymotala se z objetí jeho paží.

„Co to děláš?“ zeptal se Lucius zastřeným hlasem.

Znělo to neuvěřitelně sexy.

„Jdu do koupelny a taky někde vyhrabat svoje pyžamo. Skřítkové mi ho zase uklidili.“

„Takhle vypadáš dobře,“ poznamenal, když mě nahou sledoval přimhouřenýma očima. Dokonce jsem se ani nestyděla.

Zasmála jsem se. „Díky, ale já nemůžu spát nahá.“

„Opravdu?“ Zdálo se, že ho to zaujalo. „Proč?“

„Nahá neusnu. A navíc nesnáším, když mi táhne na záda… nebo na zadek.“

Lucius něco zamumlal a zase zavřel oči.

Se smíchem jsem zapadla do koupelny.

♥♥♥

Trochu jsem se zkulturnila – přeci jenom jsme spolu byli jako pár krátce a nebyli jsme ještě připravení úplně na všechno – a pak jsem vešla do Luciusovy rozměrné šatny, abych se podívala, kam mi přičinliví domácí skřítci uklidili věci na spaní.

Nedávno jsem objevila, že má Lucius v šatně mudlovská bavlněná trička. Značková, ale přeci jen trička. Tak nemalfoyovské. Tak neluciusovské, opravila jsem se, protože Draco nosil na doma trička vcelku normálně.

Nikdy jsem je na něm neviděla, takže jsem byla zvědavá, k čemu je tady má. Při nejbližší příležitosti jsem se ho na to hodlala vyptat – a donutit ho, abych si nějaké z nich oblékl. Nedokázala jsem si ho v něčem tak neformálním představit – a to přestože jsem ho viděla nahého - naposledy před pár minutami.

Napadlo mě, že o sobě ještě spoustu věcí nevíme – a to navzdory tomu, že jsme se znali tak dlouho a byli jsme prakticky rodina. Já jsem netušila, na co má v šatně mudlovská trička, když je nenosí, on se zase před chvílí dozvěděl, že nejsem schopná usnout, aniž bych si vyčistila zuby, nebo že nespím nahá. Bylo dobře, že jsme o sobě nevěděli všechno. Aspoň se nebudeme nudit. Těšila jsem se na to objevování – i když jsem věděla, že přitom kromě těch dobrých a zajímavých věcí narazíme i na ty, co se nám nebudou zamlouvat nebo nás budou rozčilovat. Ale tak to prostě je.

Našla jsem hedvábné kalhotky s nohavičkou a tričko s logem své alma mater – nespala jsem tu koneckonců poprvé – a vrátila jsem se zpátky do ložnice.

Lucius ve světle plamenů v krbu vypadal, jako když spí, ale jak jsem přišla blíž, pootevřel oči.

„Čekal jsem něco… rafinovanějšího,“ zhodnotil můj model.

„Copak, nelíbí se ti můj sexy obleček?“ Natáhla jsem lemy trička nadměrné velikosti do strany jako bych měla sukni a zakroutila jsem boky ve směšné nápodobě tance.

Lucius se přidušeně zasmál.

„Měl bych tě vzít na nákupy.“

„Šetři peněženku,“ vyhrabala jsem se na postel. „Slibuji, že vytáhnu nějakou z těch rafinovaných košilek, co mám ve skříni, a budu tě svádět, ale spát v nich nehodlám.“

„Proč ne?“

„Je to hrozně nepohodlné.“

„S tebou to teda není jednoduché,“ povzdechl si naoko.

„Hm, pokud tě to utěší, tak to tričko ze mě můžeš ráno sundat,“ zavrněla jsem a lehce jsem ho políbila.

„Ráno? Měj ohledy na můj věk, už nejsem nejmladší,“ oplatil mi mou repliku. „Když budeme pokračovat tímhle stylem,“ učinil gesto, které nejspíš zahrnovalo uplynulý večer, „tak budeme úplně vyšťavení už do léta.“

Rozesmála jsem se, protože tak hovorový výraz jsem od Luciuse už pěkně dlouho neslyšela. Zajímalo by mě, kde ho pochytil. Předpokládala jsem, že od Draca nebo Harryho.

„Miluju tě, víš to?“ vypadlo ze mě se spontaneitou čerstvě zamilované, hormony poblázněné a úžasným sexem zblblé ženy.

To ho probralo definitivně.

Chvíli se na mě díval – a já jsem s hrůzou očekávala, co z něj vyleze. Pokud vůbec něco. Na taková prohlášení bylo brzy. Jenže to byla pravda. Milovala jsem ho celý uplynulý rok – a nejspíš i ten rok předtím, i když jsem to tehdy sama pořádně nevěděla.

Natáhl se ke mně, aby mě políbil.

„No, to je dobře, protože já tebe taky.“

V mém nitru vybuchl ohňostroj lásky, uvolnění a nadšení, takže jsem se na něj vrhla, abych ho za to vyjádření odměnila pěkně žhavým polibkem. Nebránil se.

A za chvíli jsem měla tričko dole.

Mám brát ohledy na jeho věk? Možná by on spíš měl brát ohledy na můj věk!

Tímhle stylem to nevydržíme ani do jara.

Ale nestěžovala jsem si. Naopak.

KONEC

Autorka: Suzanne  

Beta: velký dík patří opět mé věrné betě larkinh, které mě ještě pořád nevynesla v zubech:) Díky moc:)

Zdroj obrázku: wehearit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Verca , 28. 6. 2016 0:20)

Moc pěkný bonus :) diky za tvou tvorbu, rada se vracím na Tvoje stránky,abych si přečetla Tvoje povídky zas a znova ;) a co dál nás v hlavní roli s Luciusem čeká? :)

Re: :)

(Suzanne, 1. 7. 2016 14:35)

Děkuju, taková slova vždycky potěší. Momentálně asi nic moc. Mám tu jednu krátkou jednorázovku - je to překlad. V počítači mám ještě nějaké skoro dokončené věci, ale bez našeho oblíbeného lorda:)

:)

(Veronika, 21. 6. 2016 11:50)

Ty jo, Suzannku, díky moc. Tohle jsem fakt nečekala :)

Re: :)

(Suzanne, 1. 7. 2016 14:34)

Není zač:) Já tuhle povídku napsala dřív než konec Malfoyů:)