Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 12. 2012

7. Vánoční ráno

 

Alanu probudilo cosi těžkého, co jí přistálo na zádech a na nohách. Protože to očekávala, nevymrštila se a nezačala se sápat po hůlce ve snaze to – či ty – počastovat jednou hezkou Neodpustitelnou.  

„Rose, Scorpe…“ zasténala, aniž by otevřela oči. „Kolik je hodin?“ zamumlala. 

„Teto, vstávej…“ začala Rose. 

„…už tu byl Otec Vánoc,“ doplnil ji Scorpius. 

Tím byla identita nezvané návštěvy v její ložnici potvrzena. Ne že by to potřebovala. Takhle to vypadalo každé Vánoce od doby, co se dvojčata naučila chodit. Aspoň že už je teď nebudí v pět ráno. 

Alana zamžourala na budík na nočním stolku. Pět minut po šesté. Lepší, i když ne o moc. 

„No, tak vstávej…“ pobízel ji tentokrát Scorpius. 

„…copak nejsi zvědavá, co ti Otec Vánoc přinesl?“ 

Kdyby mi Otec Vánoc nadělil deset hodin nerušeného spánku, budu úplně spokojená, pomyslela si. Nebo rovnou dvanáct, když už jsou ty Vánoce. Hm…  

„Samozřejmě že jsem,“ odpověděla, posadila se a odhrnula si z obličeje zacuchané vlasy. „Ale nejdřív se musím umýt a obléci. Jděte dolů a pokračujte v rozbalování. A chovejte se u toho tiše, ať ostatní nevzbudíte,“ napomenula je.  

Vždycky byl někdo, kdo si na Štědrý den vyžral brzké probuzení. Letos to očividně padlo na ni. 

„No, my už jsme byli u tatínka a strýčka…“ začala Rose a kupodivu se jí povedlo tvářit se kajícně, i když Alana jí to ani na okamžik nevěřila. 

Raději odmítla uvažovat o tom, jak úžasná je dětská mysl, které v tomhle věku umožňuje Dracovým dětem přijmou to, že jejich otec spí v jedné posteli s mužem, zatímco o rok, nebo dva později už by s tím pravděpodobně mohli mít velký problém. 

„A taky u dědečka,“ dodal Scorpius. 

Alana zasténala. Dobře, tak si to tentokrát nevyžrala jenom ona. Díky Merlinovi, že neprobudili i Severuse a Hermionu!  

„Vy jste čísla,“ povzdechla si rezignovaně. „Počkejte tu na mě,“ požádala je ve snaze zamezit dalším návštěvám.  

Dvojčata překvapivě neprotestovala, a zatímco si čistila zuby, česala vlasy a hledala oblečení, jí vyprávěla o tom, co zatím pod stromečkem našla. Nakonec se jí podařilo se ani na dvě minuty zavřít do koupelny, aby mohla vyměnit saténové pyžamo za volné černé kalhoty, bílou košili v pánském stylu a baleríny, které nosila na doma. Dvojhlasný proud slov se i dál linul skrze zavřené dveře, tak souhlasně mručela, nebo říkala: „vážně?“ a „opravdu?“, zatímco se snažila neoběsit se na vlastní podprsence, nebo nespadnou při natahování ponožek. Rána nepatřila mezi její nejlepší chvíle. 

Když, držíce dvojčata za ruce, kráčela po chodbě, ze svých pokojů vykoukl Lucius, kterého očividně přilákal zvuk jejich hlasů. Alana se usmála. Lucius byl bosý a rozcuchaný, tvář měl poznamenanou hrubě přerušeným spánkem a alkoholem, který včera vypil. 

„Měla jsi pravdu,“ poznamenal hlasem zhrublým spánkem, „ta whisky mi vážně nesvědčí,“ zamumlal směrem k Alaně. 

Ta se zasmála. „Já obvykle mívám pravdu, ale ty mě neposloucháš.“  

Lucius cosi zamručel. Znělo to podrážděně. 

„Běž si ještě na chvíli lehnout, my to s dvojčaty zvládneme,“ usmála se na něj Alana. 

„Díky,“ zamumlal Lucius a zalezl zpátky do pokojů. 

„Alano, tebe taky probudili?“ zeptal se poněkud zbytečně Draco, který vyhlížel ze dveří svých pokojů dál na chodbě. 

„No jo, letos očividně časný budíček připadl na mě. Dávám vám tak hodinu – maximálně – pak mě přijdete podpořit!“ 

Draco vrhl na svou nevlastní sestru zářivý úsměv a zmizel rychlostí blesku v pokoji. 

Alana si nebyla jistá, že Draco s Harrym tu hodinu skutečně využijí ke spánku. Spíš budou aktivní víc než dost. To se někdo má, povzdechla si v duchu a pak nevítané myšlenky, které zabloudily o pár dveří zpátky, odsunula stranou. 

XXX 

Harry s Dracem to zvládli dříve než za hodinu. O chvíli později se k nim připojil i Severus, který opovržlivě komentoval hlasité zívání mladší trojice. 

„Nic nevydržíte. Já vstávám v šest ráno skoro každý den.“ 

„Já právě taky, a to je ten problém, o svátcích si chci přispat,“ zasténal Draco a znovu mohutně zazíval. 

„Proč si nezajistíte dveře kouzlem?“ zajímal se Severus. 

„Dvojčata se o objevy pod stromečkem chtějí podělit. Když jsme si naposledy pokoušeli urvat pár hodin spánku tím, že jsme si zamkli dveře, tak Rose se Scorpem tyranizovali domácí skřítky takovým způsobem, že ti celý den ignorovali naše volání, takže jsme málem byli o hladu,“ vysvětlila Alana. 

Poté přišla i Hermiona a Lucius se dostavil ve chvíli, kdy všichni dospělí popíjeli druhý šálek kávy a dvojčata už nebyla málem pod horou zmuchlaných pestrobarevných papírů ani vidět. 

Alana se na něj znechuceně podívala. Jenom on dokázal necelé dvě hodiny po probuzení s kocovinou vypadat, jako by vypadl z titulní stránky časopisu pro aristokratické čarodějky. 

„Co se děje?“ zareagoval Lucius trošku podrážděně, když viděl, jak se na něj dívá. Navzdory ledové masce nepřístupného aristokrata, kterou si s dlouholetou praxí nasadil, se přece jen necítil ještě úplně dobře. Káva by mohla pomoci. 

„Sluší ti to,“ odtušila Alana lakonicky. 

„A to je špatně?“ podivil se. 

„Ne,“ trochu odsekla. Pak se pousmála. „Ale irituje mě to, že někdo po ránu vypadá tak…“ trošku se zasekla, „dobře.“ Uvědomila si, že káva ji nejspíš dostatečně neprobrala, protože jí z úst padala slova, která sice myslela vážně, ale nikdy je Luciusovi doopravdy nechtěla říct. A už vůbec ne před celou rodinou. „No, když už jsme tu všichni, mohli bychom se podívat, co Otec Vánoc nadělil i nám dospělým, ne?“ změnila téma.  

Harry od Draca klíč sice dostal, ale už včera a v soukromí, protože Draco usoudil, že nemůže svému otci způsobit šok dvakrát během jednoho týdne. Takže momentálně mezi dospělými kolovaly více či méně tradiční dárky: hodinky Omega od Alany pro Luciuse, kašmírové svetry pro všechny muže, knihy pro Hermionu a Alanu, speciální sada kotlíků pro Severuse a podobně.  

Alanu se usmívala, přestože ji zaskočilo, že pod stromečkem nenašla dárek od Luciuse. Ten ale nakonec vytáhl ze saka plochou sametovou kazetu na šperky. „Pro tebe mám letos něco speciálního,“ podíval se vážně na Alanu. „Patřilo to Narcisse a měla by jej dostat příští lady Malfoyová. Měl jsem ho dát Dracově ženě, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal a vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula…“ podíval se na Draca s Harrym.  

„Nejsem Malfoyová,“ hlesla Alana přiškrceně. 

„Ne podle jména, ale patříš do rodiny a jsem si jist, že si zasloužíš, abys ho nosila. Narcissa by s tím z celého srdce souhlasila. A navíc se domnívám, že panu Potterovi by to neslušelo,“ dodal, aby odlehčil atmosféru. Všichni se zasmáli a Alana odklopila víčko kazety. 

„Ach,“ vydala ze sebe a zírala na starožitný náhrdelník z diamantů a smaragdů. Neviděla ho poprvé – Narcissa ho nosila při velmi zvláštních příležitostech – ale věděla, že jde o cenný rodinný klenot, který se dědí už po staletí. A teď ho bude nosit ona, která není ani z Malfoyovic rodu, ani nemá jejich jméno, ani čistou krev. Luciusovi předci se musí obracet v hrobě.  

„Dovol, abych ti ho připjal,“ nabídl se Lucius. Zvedl náhrdelník, který se ve světle lamp oslnivě zatřpytil, aby ho mohli patřičně ocenit i ostatní, a pak ho Alaně připnul kolem krku. 

„Jak to vypadá?“ otázala se Alana nadšeně a vyskočila z pohovky, aby se na sebe mohla jít podívat do zrcadla. 

„Krásně,“ odpověděl Lucius. 

Alana byla tak zaujatá prohlížením si, jak vypadá překrásný náhrdelník na její kůži, že si nevšimla, že Lucius se nedívá na šperk, ale na její tvář. Otočila se a dojatě se na Luciuse usmála. Vrátila se zpátky na pohovku. 

„Děkuji, Luciusi, je nádherný. Moc si vážím toho, že´s mi dal něco tak cenného pro tvou rodinu,“ naklonila se a lehce ho políbila na rty.  

Luciusovy rty se nečekaně pohnuly v odpověď a ona na vteřinu – nebo možná na celá století - ztuhla se svými ústy lehce přitisknutými k těm jeho. Odtáhla se a rozpačitě si odkašlala. Doufala jen, že se nečervená.  

Na okamžik v Luciusových očích zahlédla něco – překvapení, poznání, zmatek nebo možná všechno dohromady – ale dřív než to byla schopná správně identifikovat, se jeho tvář opět schovala za tou chladnokrevnou maskou.  

„Myslím, že bychom si mohli jít dát snídani,“ navrhl Lucius klidně.  

„Teto, teto, ukaž, chci se podívat zblízka, jak vypadá,“ dožadovala se vehementně Rose podrobné prohlídky náhrdelníku. Alana se k ní sklonila.  

„Jé, to je krása,“ vyhrkla Rose v onom typicky ženském ohromení nad drahocennými třpytivými kamínky. 

„Ano, to je,“ souhlasila Alana a jemně se usmála na Luciuse, který se na cestě do jídelny otočil, jako by ho bez slov zavolala. Úsměv jí opětoval, ale opět nestihla pochopit, co znamenal. Zůstal jen pocit důvěrnosti…a možná sdíleného tajemství?  

Potřásla hlavou.  

„Budu mít někdy taky takový?“ vytrhla ji z jejích myšlenek opět Rose.  

„Až budeš velká,“ odpověděla Alana. Vzhledem k tomu, že je Malfoyová, tak to nejsou plané sliby, pomyslela si. Rose jednou bude mít mnohem víc šperků, než o kolika snila. Vzala svou neteř za ruku a následovala ostatní do jídelny. 

Na přemýšlení o tom, co se stalo a nestalo mezi ní a Luciusem, bude mít dost času. A nakonec se bude muset rozhodnout, co s tím udělá.

KONEC

(první části)

 

Za beta-read děkuji Claire.

 

předchozí kapitola  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Michelle, 15. 6. 2013 23:21)

moc hezká povídka.. doufám, že bude pokračování :)

Jééé,

(larkinh, 18. 1. 2013 21:06)

Já tady nenechala minule komentář :-O Myslím, že mě zmátlo to mezi Luciem a Alanou - myslela jsem, že jsou nějak příbuzní? Źe Alana je něco jako sestřenice Draca? Nebo se pletu? Asi jsem si kvůli tomu chtěla znovu přečíst minulé kapitoly, a pak jsem na komentář úplně zapomněla... každopádně, Lucius je můj nej nej nej oblíbenější chlap na Zemi a tak mu přeju jenom to nejlepší. Jestli to má být Alana, tak ať to je tedy ona :) (Když už to nemůžu být já, že :D)

Cítila jsem se jako doma

(Ivet, 29. 12. 2012 9:39)

Jasně si pamatuju doby,. kdy jsme se ségrou taky budily rodiče kolem šesté ráno - každou neděli, s nadšeným pokřikem: ,,Jdeme se koukat na pohádky!" Pak se to nějak zlomilo a já začala oceňovat spánek mnohem víc :-)
Luciusovi a Alaně bych to moc přála, myslím, že by se k sobě hodili - ona se ho nebojí a klidně si prosadí vlastní názor, ale myslím, že ho má moc ráda a on je ochotný jí naslouchat (viz Dracovo přiznání, kdy Alana zafungovala jako výborný prostředník)

Odlehčení na závěr

(Claire, 26. 12. 2012 18:50)

Tuhle kapitolku si asi úplně nejvíc vychutnají čtenáři, mající zkušenost s malými dětmi v rodině. Scorpa a Rose si vážně vystihla "jak živé" - v celé povídce, ale v této kapitole je to nejmarkantnější. Stejně tak, jako fakt, že ledy Mr. Ledovce mohou působením správných činidel roztát...nadějný výhled. :-))
Díky za krásnou vánoční povídku a tiše doufám, že Múza neuteče nikam daleko a tobě se zadaří napsat i pokračování. A vůbec nebude vadit, když nebude mít vánoční atmosféru... :-))

vau

(Sonick, 25. 12. 2012 17:30)

Nádherná kapitola :) hned od začátku jsem si říkala, že by bylo fajn dát Alanu dohromady s Luciusem :) Už se nemůžu dočkat jak to bude pokračovat. Ty děti jsou úplně super :D