Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 10. 2014

  Sequence (3. část) 

   hodiny.jpg

Varování pro celou povídku: Násilí, vulgární jazyk, cestování časem.

ooOoo

 

ooOoo

51.

„Ne!“ odtáhla se Hermiona a schoulila se. „Ne, prosím! Už ne!“

„Hermiono?“ zeptal se Abraxas a pomalu se k ní přibližoval. „Hermiono? To jsem já.“

Hermionina kůže byla pokrytá modřinami, vlasy měla špinavé a pocuchané a vypadala nezdravě hubeně.

„Už nemůžu,“ pofňukávala Hermiona a krčila se v koutě. „Prosím… nedělejte to…“

„Hermiono?“ mluvil na ni něžným hlasem Abraxas. „To jsem já, Abraxas. Slibuji, že ti neublížím.“

Hermiona k němu vzhlédla, dolní ret se jí třásl, a pak se mu vrhla do náruče.

„Ach, tak moc jsem se bála, že je to zase on!“ plakala a tiskla se k jeho hrudi. „Já ho tak nenávidím! Prosím, prosím, nedovol, abych se tam musela ještě někdy vrátit! Prosím, Abraxasi!“

Abraxas ji přenesl do postele, něžně ji na ni položil a jemně ji kolébal v náruči.

„Kdo ti to udělal, Hermiono?“ zeptal se tiše. „Kdo ti tohle udělal?“

Hermiona tiskla tvář do jeho hábitu a nepřestávala plakat.

„Tvůj syn,“ řekla nakonec s posmrkáváním. „Tvůj syn, Lucius Malfoy.“

Abraxas si v duchu slíbil, že nikdy nebude mít rád svého syna.

 

52.

Aster byla zděšená stejně jako její manžel, když viděla, v jakém je stavu.

„Co se stalo?“ dožadovala se odpovědi, zatímco pomáhala Hermioně uložit se na pohovku. „Kdo ji zranil? Mipsy! Přines výtažek z hrbouna!“

Vzápětí se v místnosti objevil domácí skřítek s lahví. Aster začala ošetřovat Hermionu, zatímco jí Abraxas vykládal, co se dozvěděl.

„Tohle udělal náš syn?“ opakovala ustaraně Aster. „Jak jsme mohli vychovat dítě, které bude tak kruté?“

„Nikdy nebudeme mít děti,“ prohlásil Abraxas temně. „Ne, pokud z nich mají vyrůst taková monstra. Nemůžeme.“

Aster se na něj nejistě podívala a Abraxas skoro zavrčel.

„Jak dlouho?“ zeptal se.

„Dva měsíce,“ přiznala se Aster. „Myslím, že od naší svatební noci. Nechtěla jsem ti nic říkat, dokud neuběhnou tři měsíce a já si nebudu jistá, že nepotratím.“

„Lucius Malfoy,“ řekla najednou Hermiona slabým hlasem, „se narodil v lednu v roce 1954.“

Abraxas v duchu chvíli počítal a pak zaklel. Aster se na něj soucitně podívala.

„Vychováme dítě, které nikdy takovou věc neudělá,“ ujistila ho. „Můžeme změnit budoucnost, Abraxasi – můžeme se ujistit, že se to nikdy nestane.“

„Nemůžeme! Copak to nechápeš?“ Abraxas zběsile ukazoval na zraněnou Hermionu. „Už se to stalo!“

Hermiona zasténala a Abraxas měl pocit, že se mu smutkem rozskočí srdce.

„Hermiono,“ zašeptal. „Udělám to nejlepší, co budu moci, abych tě před svým synem ochránil. U nás vždycky najdeš bezpečí, pokud bys někdy potřebovala utéct před mým synem.“

„To je od tebe velmi milé,“ škytla Hermiona. „Ale já se nemůžu sama přivolat na nějaké místo. Musím být někým zavolána.“

„Pak tě budu volat tak často, jak to bude nutné,“ přísahal Abraxas. „Udělám cokoliv, abych ti pomohl dostat se ze spárů mého syna.“

 

49.

Hermiona, která se před ním objevila, zářila a jemně se usmívala. Abraxasovi se ulevilo, že jeho ještě nenarozený syn jí neublížil.

„Abraxasi,“ zašeptala, a Abraxas pocítil plamen touhy. „Jak ti mohu pomoci?“

„Aster je v osmém měsíci těhotenství a necítí se dobře na to chodit do společnosti,“ odpověděl jí. „Říkal jsem si, jestli bys mě nedoprovodila na společenský ples.“

Hermiona se usmála. „Pokud si to přeješ.“

Abraxas jí beze slova podal šaty, které nechal ušít speciálně pro ni – bohatě zdobenou róbu z nachového hedvábí. Hermiona odešla do koupelny, aby se oblékla, a když se zase objevila, vydechl úžasem.

Šaty byly tak svůdné, jak si nikdy nepomyslel, že by dámské oblečení mohlo být. Vzadu měly tak hluboký výstřih, že odhalovaly Hermionina holá ramena celému světu. Pas měla štíhlý jako vosa a z pohledu na jemnou látku splývající přes její boky by mohl zešílet.

„Mám si vlasy vyčesat nebo je nechat rozpuštěné?“ zeptala se Hermiona, zatímco stála před zrcadlem v ložnici a sesílala na sebe několik kouzel. „Nahoru nebo dolů?“

Abraxas jí už chtěl říct, že ženy by asi neměly chodit do společnosti s rozpuštěnými vlasy, když vtom si kouzlem rozpustila vlasy, a on okamžitě na všechno zapomněl.

Vlasy jí v kaskádách kudrlin spadaly na záda a zdůrazňovaly tak půvabné klenutí krku, plnost jejích rtů a smyslný úsměv na tváři. Nikdy předtím neviděl ženu, která by na veřejnosti měla rozpuštěné vlasy, ale budiš proklet, jestli ona nebude v tomhle první.

„Dolů,“ řekl chraplavě. „Nech si je rozpuštěné.“

Hermiona se k němu otočila a Abraxas k ní okamžitě přistoupil a tvrdě ji políbil.

„Páni,“ vydechla zrudlá Hermiona, když se oddělili. „Chtěla bych vědět, co tohle způsobilo.“

„Dneska jsi vznešená tajemná cizinka,“ řekl jí Abraxas. „Okouzlíš každého svým důvtipem a intelektem, ale budeš se smát a odtancuješ pryč, když se tě zeptají, kdo jsi, a vrátíš se ke mně.“

„Vznešená tajemná cizinka, hmm?“ poškádlila ho Hermiona. „A kdo jsem tedy obvykle, Abraxasi?“

„Obvykle jsi někdo důležitý,“ odpověděl a ona se zasmála.

„Byla jsem zvyklá na to být někdo důležitý,“ řekla mu a zavěsila se do něj, když ji odváděl k místu, odkud se přemístí. „Jednou možná zase budu.“

„Ty jsi důležitá,“ odvětil Abraxas a políbil ji na nos. „Pro mě jsi ten nejdůležitější člověk.“

 

60.

Aster porodila chlapce jménem Lucius Abraxas Malfoy. Vážil 3,3 kg. Abraxasovi rodiče nemohli být pyšnější. Hermiona se porodu účastnila a ostražitě si miminko prohlížela se strachem v očích, který nebylo možné vysvětlit.

Abraxas si jejího strachu všiml a přivinul ji k sobě, zatímco děťátko putovalo z rukou do rukou. Když na něj přišla řada, aby svého syna podržel, odmítl. Místo toho Hermionu potichu uklidňoval.

Později Abraxas předstíral, jak nejlépe mohl, že je z narození syna nadšený, ale uvnitř se radovat nedokázal. Jeho syn zraní Hermionu, jeho poklad, a on ho nemůže milovat tak, jak by otec měl milovat svého syna.

 

43.

Abraxas ji volal hodně často. Někdy, když se objevila, vypadala šťastná, někdy smutná, a někdy byla v roztrhaném oblečení a  plakala.

Dnes vypadala spokojeně a jemně se usmívala a nepřestala, dokonce ani když jí Abraxas vysvětlil, proč ji zavolal.

„Takže narozeninová party,“ řekla a pokrčila rameny. „Jak těžké to může být?“

Abraxas se zamračil.

„Ještě ses nikdy oficiálně nesetkala s mým synem Luciem,“ odpověděl Abraxas. „Já… bojím se, že to dopadne špatně.“

Hermiona lehkomyslně pokrčila rameny.

„Budeš mě muset vzít do Příčné ulice. Nemám pro něj dárek.“

Lucius se zatvářil obezřetně, když mu neznámá žena podávala balíček.

„Je to kniha,“ řekla mu. „Doufám, že se ti bude líbit.“

Lucius strhl balicí papír a pak se na ni podezřívavě podíval.

„Kdo jste?“ zeptala se. „Vždycky vás vidím se svým otcem.“

„Jmenuju se Hermiona,“ odpověděla s lehkou úklonou. „Jsem ráda, že tě poznávám.“

Lucius nakrčil nos, ale nic neřekl.

Po oslavě si vzal Abraxas svého syna stranou na jeden z mála rozhovorů otce se synem.

„Hermiona je připoutaná k naší rodině,“ řekl mu. „Je to výjimečná žena a ty k ní musíš být vždycky milý a hodný.“

Lucius svraštil čelo. „A co máma?“

„Tvoje matka je pro mě také výjimečná, ale jiným způsobem. Hermiona bude speciální osobou i pro tebe. Buď na ni milý. Slib mi, že jí nikdy neublížíš, Lucie.“

„Jak to, že se u tebe vždycky objeví z ničeho nic? Ani se neozve prásknutí, jako při přemisťování?“

„Přijde, když ji zavolám,“ řekl Abraxas. „Slib mi, Lucie, že jí nikdy neublížíš.“

„Jo, jasně,“ odpověděl nevrle Lucius.

„Slib mi to,“ řekl varovným tónem Abraxas,“slib mi tuhle jednu věc, Lucie, a nechám tě jít.“

„Slibuju, slibuju,“ zamračil se Lucius a odešel.

 

?????

Abraxas ji stále volal dokonce i potom, co zestárnul.

Bavili se o posledním vývoji v teorii kouzel, nekonečně dlouho probírali Temného pána a jeho nebezpečné ideály. Líbali se a chodili na procházky a milovali se pod noční oblohou, a Abraxas ji miloval stále víc a víc.

Ale Hermiona zůstávala mladá. Pokaždé, když ji viděl, jí nebylo víc než třicet let, a jemu bude brzy osmdesát dva. Jednou mu to vysvětlila, odvolávala se při tom na mudlovskou vědu, kterou tak úplně nepochopil – něco o relativitě a Einsteinovi a rychlosti světla. Ať už tím důvodem bylo cokoli, stárla hodně pomalu, pokud vůbec, zatímco on byl teď hodně, hodně starý.

Styděl se za svůj upadající vzhled a uvadající mysl, a tak ji volal stále méně, a Hermiona pokaždé, když přišla, mu byla stále vzdálenější. Mluvil pomaleji, staré vzpomínky zapomínal a fyzická láska se stala obtížnou a vyčerpávající.

Při předposledním zavolání ho políbila na rozloučenou předtím, než zmizela a zašeptala: „Miluju tě.“

Abraxas se upnul na její slova a doufal, že je nikdy nezapomene.

 

2.

Pozdě v noci se najednou objevila v ložnici, ve které svíčky osvětlovaly starého nemocného muže v posteli.

„Ach! Omlouvám se!“ řekla honem. „Já… nevím, jak se to stalo… nechtěla jsem…“

Jeho srdce pokleslo.

„Hermiono,“ zachraptěl Abraxas. Pomalu se posadil, jeho obličej byl vrásčitý a trochu sípal. „Věděl jsem, že přijdeš.“

Hermiona se zajíkla. „Já… je mi to líto,“ řekla. „Já… nevzpomínám si, že bych vás už někdy viděla.“

Abraxas si odfrkl a pak se rozkašlal.

„Samozřejmě že ne,“ řekl chraplavým hlasem. „Máš na sobě svatební šaty – ještě jsi mě nejspíš nepotkala. Nebo spíš, potkáváš mě právě teď, předpokládám. Já se s tebou seznámím později. Nebo to bylo předtím?“

Slabě se usmál. Hermiona byla zmatená.

„Já… pořád nevím, kdo jste,“ řekla. „A také nechápu, jak víte, kdo jsem.“

Abraxas se jemně usmál.

„Jsi nádherná, Hermiono, hlavně ve svých svatebních šatech,“ řekl potichu. „Také jsem byl hezký, pamatuješ?“

Hermiona se na něj podívala s bezvýrazným obličejem.

„Ne,“ povzdechl si. „Myslím, že nepamatuješ.“

Znovu vzdychl a pomalu si znovu lehl.

„Umírám, Hermiono,“ řekl. Znovu ho přepadl silný kašel. „Chtěl jsem… chtěl jsem, abys byla to poslední, co uvidím.“

Hermiona se kousla do rtu a opatrně se přiblížila k nemocnému muži.

„Znám nějaká uzdravovací kouzla,“ váhavě nabídla. „Kdybyste chtěl, mohla bych zkusit…“

Abraxas se sípavě zasmál.

„Na to je už hodně pozdě, lásko,“ odpověděl. „Dračí spalničky se v mém věku nedají vyléčit. Ale chtěl jsem… chtěl jsem tě ještě jednou vidět.“

Podíval se na ni a v obličeji se mu odrážela láska a obdiv. Hermiona mimoděk ustoupila a Abraxas se zatvářil zklamaně.

„Prosím,“ zašeptal, „prosím, pojď sem.“

Hermiona se potácela mezi odporem k nemocnému muži v posteli a touhou mu ulehčit poslední minuty. Nakonec udělala krok dopředu a opatrně se posadila na kraj postele. Abraxas natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Z koutku oka mu vytekla osamělá slza.

„Jsi tak nádherná,“ zamumlal. „Já vím, že si mě nepamatuješ, ale já si tě pamatuju a jsem šťastný, že tu jsi se mnou, zatímco opouštím tenhle svět a vydávám se na další velkou cestu.“

Když si přitáhl její hlavu k sobě, Hermiona začala panikařit, ale on ji jen políbil na tvář a s povzdechem ji pustil.

„Děkuji ti, Hermiono,“ řekl, jemně se usmál a zavřel oči. „Teď mohu v klidu zemřít.“

„Počkejte! Já… pořád nevím…“

Mužův dech se zpomaloval, až se úplně zastavil, a Hermiona se na něj s ohromením dívala. Potom začala plakat.

Stále vzlykala, když se zatřepetal vzduch a ona zmizela, zanechávajíc za sebou důlek v peřině hned vedle něj, který si jeho rodina nebude umět vysvětlit.

 

~~~~~

 

4.

Vzduch zajiskřil, rozevřel se a Hermiona, oblečená do županu a pantoflí, propadla dírou. Lucius se na ni arogantně díval, zatímco se zmateně rozhlížela. Pak se tázavě podívala na něj.

„Fungovalo to,“ řekl spokojeně Lucius. „Vidíš – přinutil jsem tě přijít.“

Hermiona byla zmatená.

„Omlouvám se, ale – znám tě?“

„Určitým způsobem ano,“ řekl s nakloněnou hlavou Lucius. „Znáš mého otce. Byla jsi tady na mé páté narozeniny.“

Hermiona zamrkala.

„Kdy to bylo?“

„Dneska,“ připustil Lucius. „Ale byla jsi tady za mým otcem. Chtěl jsem, abys tu večer byla kvůli mně.“

Hermiona se sklonila, až měla oči v jeho úrovni. Lucius se na ni usmál.

„A kdo je tvůj otec?“ zeptala se.

„Abraxas Malfoy,“ řekl s pokrčením ramen Lucius. „Kdo jiný?“

Přes obličej jí přeběhlo pochopení.

„Ty jsi Lucius,“ řekla.

Lucius zazářil.

„Pamatuješ si mě!“

Hermiona si povzdechla.

„Nebo si tě zapamatuji později, předpokládám.“

Lucius jí nerozuměl a tak to ignoroval.

„Jelikož jsem tě zavolal, tak mě musíš udělat šťastným,“ řekl jí. „Takhle to funguje, že?“

Hermiona pokrčila rameny. „To mi řekni ty.“

„Chci, abys mi přečetla něco na dobrou noc,“ odpověděl Lucius a vlezl si zpátky do postele. „Předtím na party jsi mi dala knížku. Chci, abys mi z ní teď četla.“

Podal jí knihu a Hermiona si ji od něj vzala.

„Kouzelná zahrada?“ zeptala se.

Lucius přikývl.

„Otec říkal, že jsem na to příliš malý, ale tys mu řekla, žes ji poprvé četla, když ti bylo pět let,“ vysvětloval. „Chci, abys mi z ní četla, dokud neusnu, dobře?“

Hermiona se na něj podívala dlouhým pohledem, než si s povzdechem přitáhla křeslo.

„Dobře,“ odpověděla a otevřela knihu. „Připravený?“ podívala se na něj.

„Připravený,“ potvrdil Lucius a zavrtal se hlouběji do peřin.

„Kapitola první – Vyhnanství,“ začala číst Hermiona.

Lucius se usmál.

„‚Kdyby se Tomáš odvážil plakat, když stál na schodech do zahrady, plakal by zlostí. Díval se na zahradu, aby se s ní rozloučil, rozzlobený, že ji musí opustit – že musí opustit zahradu a Petra. Chtěli v ní strávit svoje prázdniny společně hrami.‘“

Zatímco četla, Lucius byl stále ospalejší a ospalejší, až nakonec usnul. Těsně předtím, než se jeho oči definitivně zavřely, zachytil ještě mihotavý třpyt magie, když Hermiona zmizela.

 

13.

„Ha! Fungovalo to!“

„Lucie,“ zamračila se Hermiona. „Musíš s tím přestat. Nemůže ti na dobrou noc číst tvoje matka?“

„Ne,“ odporoval Lucius. „Musíš to být ty. Matka nedělá všechny ty srandovní hlasy, a taky má moc práce na to, aby mi četla.“

„Ale já mám taky hodně práce, Lucie,“ řekla Hermiona. „Pokaždé, když mě zavoláš, tak zmizím uprostřed toho, co jsem zrovna dělala. Měli jsme s manželem krásný večer, než jsi mě zavolal, a teď bude naštvaný, že jsem pryč.“

„Nezajímá mě to,“ tvrdohlavě trval na svém Lucius. „I když jsi jeho, mně taky patříš.“

Hermiona si vzdychla.

Prosím přestaneš mě volat? Prosím?“

Lucius se zamračil.

„Ne,“ odpověděl nevrle. „Nechci tě přestat volat. A teď čti.“

Hermiona vyčerpaně přešla k posteli a vzala do ruky knihu.

 

?????

Lucius věděl, že ho otec nemá rád. Nevěděl proč, nebo co udělal, že si vysloužil jeho pohrdání, ale jeho otec, i když zdvořilý, mu nikdy neprokazoval lásku, jakou by měl mít otec ke svému synovi.

Jako dítě často volal Hermionu, doufaje, že mu nahradí matku. Někdy, když přišla, byla unavená a zmatená a naléhala, aby ji nechal jít spát. Někdy byla rozzlobená a vztekala se a požadovala, ať ji propustí. Někdy přišla a byla tichá a odtažitá a četla mu tichým hlasem bez jediného slůvka navíc.

A někdy, když přišla, se na něj dívala se strachem a hrůzou v očích.

 

24.

Když bylo Luciovi osm let, dozvěděl se pravdu od své matky, a v návalu vzteku Hermionu zavolal.

„Ty jsi milenka mého otce!“ obvinil ji sinalý vztekem. „Ty-celou tu dobu jsi byla jeho milenkou, ale taky jsi byla tady a povídala sis se mnou a četla mi?“

Hermiona byla zděšená.

Co jsem tvého otce?“ zeptala se naléhavě. „Lucie, já nevím, kdo ti to řekl, ale já bych nikdy nebyla–“

„Ale byla jsi!“ trval na svém Lucius a propaloval ji pohledem. „Viděl jsem vás!“

Hermiona byla rozpolcená.

„Lucie, jestli-jestli jsem byla jeho milenka, tak jsem jí ještě zatím nebyla,“ vysvětlovala. „Nemůžeš se na mě zlobit pro něco, co jsem ještě neudělala–“

Lucius na ni upřeně hleděl a ona začala mizet.

 

20.

„Hermiono!“

„Lucie?“ zeptala se zmateně Hermiona. „Lucie, co přesně se tu děje?“

„Potřebuju, abys nás oba dostala odsud pryč, rychle!“ zasyčel Lucius a sledoval, jak ostatní třeťáci kolem pobíhají s křikem a hledají ho po celých Prasinkách. „Přemísti nás někam pryč, hned teď! Dělej!“

V žaludku ucítil známé svírání a kroucení, když se svět kolem něj rozmazal, a když vzhlédl nahoru k Hermioně, zjistil, že se na něj zklamaně dívá.

„Co jsi udělal?“ zeptala se.

Lucius nakrčil nos.

„Otrávil jsem jim máslový ležák,“ odpověděl. „Rozčílili mě, jenže já jsem lepší než oni.“

„Lucie, ty nejsi lepší než oni,“ řekla ostrým tónem Hermiona.

„Jsem,“ zakabonil se na ni Lucius. „A nejsem dítě. Je mi třináct.“

„Jenom dítě potřebuje kouzelnou vílu, aby uteklo,“ řekla s odporem Hermiona. „Dospělý by čelil následkům svých činů, jako muž.“

Lucius ohrnul ret.

„Už jsi mě odtamtud dostala,“ oznámil jí. „Teď už tě nepotřebuju. Můžeš jít.“

Hermiona zůstala stát neústupně na cestě. Lucius se zamračil.

„Zmiz! Řekl jsem ti, že máš odejít!“

„Já to nemůžu kontrolovat, Lucie,“ plísnila ho Hermiona. „Prostě ode mě asi ještě něco potřebuješ.“

Lucius na ni zíral.

Hermiona neurčitě pokrčila rameny. „Možná se ještě potřebuješ dostat do školy?“ navrhla. „Jestli jsi byl v Prasinkách se spolužáky…“

„Dobře,“ vyštěkl Lucius. „Ukaž mi cestu do školy, aniž by mě přitom chytili.“

„Když na tom trváš.“

Svět kolem něj se ještě jednou rozpil, a když se rozhlédl, nacházel se v rozbitém špinavém pokoji.

„To je Chroptící chýše,“ vysvětlila mu Hermiona. „Půjdeš támhletou tajnou chodbou…“ ukázala mu, „… a až vyjdeš ven, zatlač na kořen vrby mlátičky a pak utíkej.“

Lucius zdvihl obočí a zamračil se.

„Je v tom nějaký trik?“ zeptal se, ale Hermiona už mizela, jeho potřeby byly už očividně naplněny.

 

18.

Nemusíš mě volat, víš,“ řekla Hermina jednoho dne a podupávala nohou, zatímco se v kotlíku vařil lektvar.

Lucius se zamračil. „Ano, musím. Sama jsi mi řekla, že jsi připoutaná k rodině Malfoyů. Volám tě pokaždé, když tě potřebuji.“

„Ano, ale nemusíš to dělat,“ vysvětlovala Hermiona. „Vždycky si můžeš své problémy vyřešit sám.“

Lucius se na ni zle podíval a Hermiona se otřásla.

„Jenom dokončím tvůj lektvar.“

 

55.

„Ty jsi mudlovská šmejdka!“ obvinil ji Lucius a odhodil noviny, ve kterých našel oznámení o jejím narození. „Narodila ses před dvěma dny a narodila ses mudlům!“

Hermiona na něj neochvějně zírala. „No a?“

„Ty jsi spala s mým otcem po celé ty roky a ani nejsi urozeného původu? Věděl to o tobě vůbec?“

Hermiona vzdorně pokrčila rameny. „Zeptej se ho.“

„Nemluvím se svým otcem,“ poznamenal ledově Lucius. „Jen čekám, až umře.“

Hermiona sebou cukla.

„To jsi řekl ale pěkně hnusnou věc.“

Lucius si odfrkl. „Je to pravda.“

Hermiona se cítila nesvá, ale pak se vzchopila a rozhořčeně se na něj podívala.

„A co, že jsem mudlorozená? Jsem v magii lepší, než ty kdy budeš.“

„Já alespoň nepatřím ke špíně světa.“

Hermiona na něj dál zírala.

„Počkej, až zjistíš, kam tě tvoje hodnoty dovedou,“ odpověděla výhružně. „Počkáme si na konec a pak uvidíme, kdo bude na vrcholu žebříčku.“

„Říkáš to, jako bys něco věděla,“ nařkl ji Lucius.

Hermiona se chladně usmála, až měl Lucius pocit, že mu tuhne krev v žilách.

„Jen nezapomeň na to, že ať půjdu kamkoliv, ty mě musíš následovat,“ řekl jí. „Když budu umírat v bahně, ty musíš přijít a zachránit mě. Když omdlím a kolem bude boj, ty musíš odnést moje tělo někam, kde bude v bezpečí. A když skončím v Azkabanu, ty tam budeš se mnou a necháš mozkomory, aby se živili tvými vzpomínkami, dokud můj trest neskončí.“

Hermioně se hrůzou rozšířily oči. Její zděšení bylo téměř hmatatelné a Lucius se studeně usmál.

„Už tě nepotřebuju,“ oznámil jí. „Můžeš odejít.“

Když začala mizet, Lucius se k ní otočil zády.

 

?????

Lucius volal Hermionu pravidelně, aby na ni křičel, že souloží s jeho otcem a že mu musí pomoci z problémů.

Hermiona se k němu chovala stále chladněji, ale pokaždé, když přišla řeč na jeho otce, se v jejích očích objevila neočekávaná vřelost.

Luciovi se to nelíbilo.


ooOoo

předchozí kapitola    následující kapitola

ooOoo

Překladatelka: larkinh  

Beta-read: Santinan

Zdroj obrázku: weheartit.com 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-o

(Michelle, 18. 10. 2014 13:19)

Teda, chudák Mia... a povídka je čím dál zamotanější...

YOLO

(Ivet, 17. 10. 2014 15:34)

No chudák holka, psycho. Spratek je to, ale zas jako když ho otec neměl rád, tak se to podepsalo.....Těším se, jak to bude pokračovat.