Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 5. 2011

Část první

 

Hermiona si spokojeně oddechla, když vytáhla klíče z kabelky a otevřela dveře. Před šesti měsíci si s Ronem koupili byt. Spořili na něj několik let, ale stálo to za to. Nový byt byl světlý, prostorný a zařízený moderním nábytkem. Ke zděšení Molly Weasleyové vyhodili všechen nábytek z druhé ruky, který měli předtím.

Během posledních let Ron překvapil sám sebe, když si vybudoval kariéru jako bystrozor a Hermiona byla vcelku spokojena se svou prací na Oboru pro regulaci a kontrolu kouzelných zvířat. Ron vydělával víc než ona, ale ji zase těšila myšlenka, že pomáhá domácím skřítkům a jiným kouzelným tvorům, kteří dříve nikde neměli zastání. Nepatrně se usmála, když si uvědomila, že přesně to samé dělala během svých studií v Bradavicích.

Lehce se zamračila, když si všimla, že je v bytě tma. Bylo zřejmé, že Ron ještě není doma. Z práce se poslední dobou vracel čím dál tím později. Rozhodně by neřekla, že jejich manželství bylo špatné, ale také se necítila zdaleka tak šťastná jako na začátku jejich vztahu. Pokud měla být upřímná, nedokázala si vzpomenout, kdy se spolu naposledy milovali. Mohlo to být někdy během uplynulého měsíce. Nebo před měsícem. Zdálo se, že v poslední době, buď Ron přijde z práce až v noci, nebo ona je unavená ze zastupování klientů před Starostolcem.

Najednou Hermiona zaslechla tlumený zvuk vycházející z ložnice. Vypadá to, že Ron přeci jen je doma. Usmála se. Dneska nebyla ani trochu unavená a Ron byl doma brzy. Možná by mohli oživit vyhasínající jiskru v jejich vztahu.

Zavzpomínala, jak se na počátku jejich manželství milovali v každé místnosti jejich tehdejšího malého bytu. Jak se usmívala pokaždé, když se na Rona podívala.

Pospíchala k ložnici.

Později si nebyla jistá, co ji zastavilo před dveřmi. Usoudila, že to byla prozřetelnost.

Slyšela, jak vevnitř šeptají hlasy. Ztuhla na místě, žaludek se jí sevřel. Nedokázala přijít na jediný důvod, proč by měl být někdo cizí v jejich ložnici.

„Miluju tě, Rone.“

Hermioně se obrátil žaludek, když slyšela tichý ženský hlas. Část její mysli tomu nemohla uvěřit. Ne, Ron ji nemohl podvádět. Jistě, mají problémy, ale ty mají všechny manželské páry, ne? Harry a Ginny žili v loňském roce pár týdnů odděleně, ale teď byli zase spolu a jejich vztah byl pevnější, než kdykoliv předtím.

„Proč ji neopustíš?“ zeptal se ženský hlas.

Hermiona zpozorněla. Mluvili o ní! Jak se opovažují! Jak jí to mohl Ron udělat!

„Víš, že teď to nejde,“ odpověděl Ron tichým hlasem. Hermiona ho sotva zaslechla. „Zničilo by ji to. Příští rok. Slibuju, miláčku.“

Byla vzteky bez sebe! Nejenže ji podvádí, ale taky ji chce opustit! Jak se Ron opovažoval rozhodovat o tom, co by ji zničilo? Nebyla nějaká jemná květinka, aby musel mít strach z toho, že ji rozdrtí.

Vztekající se Hermiona se tiše plížila zpět ke vchodu. Nechtěla, aby ji Ron viděl v tomhle stavu. Když přišla ke dveřím, opřela se o zeď. Při pohledu dolů si uvědomila, že se jí třesou ruce. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Nedokázala Ronovi teď čelit. Musí odejít, prostě se dnes večer nevrátí. Může tvrdit, že musela pozdě do noci pracovat na Ministerstvu.

S tímto rozhodnutím se Hermiona otočila ke dveřím. Její rukáv zavadil o vázu na stolku v hale – dostali ji jako svatební dar. Hermiona sledovala, jak se váza mírně zakymácela a pak se třískotem rozbila o podlahu. Dobře, pomyslela si pochmurně. Váza připomínala jejich vztah. Taky byl zničený.

Hermioně se zdálo, že slyší nervózní zvuky z ložnice. Ron vystrčil hlavu ze dveří,vlasy rozcuchané. „Zlato,“ řekl. „Přišla jsi brzy. Právě jsem se chystal dát si rychlou sprchu.“

Hermiona se zamračila. Znělo to naprosto normálně. Předpokládala, že jeho milenka se nyní přemístila nebo odletaxovala z jejich ložnice. Pohltila ji nová vlna vzteku. Zamračila se. Čekala, že bude mít v hlase náznak paniky nebo tak něco, ale choval se stejně jako jindy. Ne jako kdyby ho málem přistihla in flagranti. Sklíčeně si uvědomila, že svého manžela vlastně nezná. Připadala si, jako by po většinu jejich manželství měla zavázané oči a teprve teď začala vidět.

„Ahoj,“ pozdravila ho, hrdá na to, že se jí nechvěje hlas. „Přišla jsem si pro kabát.“ Úmyslně šla do ložnice a minula Rona. Nemohla se ubránit, aby nezačichala, když vešla dovnitř. Ale necítila nic neobvyklého. Napadlo ji, kolikrát si to rozdávali v jejich ložnici.

„Musíš pracovat přes čas?“ zeptal se Ron přátelsky. Objal ji zezadu a políbil na krk.

Hermiona ztuhla.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptal se.

„Ano, jsem.“ Snažila se, aby to znělo klidně. Najednou jí připadalo hrozně dávno, když stála na rohožce před jejich bytem a přemýšlela o jejich manželství. Měla by si s ním promluvit o tom, co se dnes dozvěděla. Ale nedokázala to. Příliš to bolelo. Bylo to příliš čerstvé.

„Musím ještě zajít k jednomu ze svých klientů. Přijdu až pozdě v noci.“

„To je škoda,“ poznamenal Ron.

Zamračila se. Slyšela úlevu z jeho hlasu? Usoudila, že ano. Nepochybně se chtěl znova sejít s tou ženou. Zná ji? Byla to jedna z jejich spolužaček z Bradavic?

Hermiona si uvědomila, že se odsud potřebuje co nejrychleji dostat pryč, nebo ji přeskočí a začne Rona bít.

„Musím jít,“ řekla náhle a sáhla do skříně pro kabát. Odstrčila Rona od sebe a šla ke vchodovým dveřím. „Uvidíme se později.“

„Zatím ahoj, miláčku.“

Hermiona měla chuť ho uškrtit. Stále používá něžnosti, když s ní mluví? Racionální část její mysli si byla vědoma toho, že Ron o tom, že ví o jeho poměru, nemá ani tušení. Ale to neměnilo nic na tom, že ji to něžné oslovení strašně rozčílilo.

Vyšla ven, opřela se o zeď a několikrát se zhluboka nadechla. Poprvé za mnoho let Hermiona nevěděla, co má dělat, nebo kam má jít.

XXXXXXXX

„Dám si…“ Hermiona přejížděla pohledem řady lahví za barmanovými zády, „no nalejte mi co chcete, ale ať je to dvojitý panák.“

Barman se na ni soucitně podíval. „Problémy s muži?“ zeptal se.

Hermiona pokrčila rameny. Nechtěla mluvit s úplně cizím mužem o tom, že se v jediném okamžiku její manželství zhroutilo. Už jen proto, že byla v mudlovském baru. Jeden z jejích spolupracovníků jednou navrhl, aby sem zašli po práci, ale neměla tehdy čas. Jela domů a vařila Ronovi večeři. Žaludek se jí sevřel.

„Tak nějak,“ opověděla.

„Tady to je.“ Barman jí podal sklenici naplněnou jantarovou tekutinou. „Dvojitá skotská.“

Zaplatila mu a zkoumala obsah sklenice. Za normálních okolností nepila tvrdý alkohol. Vlastně nepila žádný alkohol. Leda tak sklenici svařeného vína o Vánocích s Weasleyovými nebo sklenku vína během oslav narozenin, ale to bylo všechno.

Tak jo, řekla si Hermiona, když zvedla sklenici. Opatrně přičichla. Skotská jí zrovna nevoněla a měla podezření, že chutnat bude ještě o dost hůř. Chystala se drink pomalu vypít, ale v mysli se jí opět objevil obraz Rona, jak objímá jinou ženu.

Zvedla sklenici a naráz ji vypila. Pokrčila nos.Ta zatracená skotská ji pálila, jak klesala dolů jejím hrdlem do žaludku. Ale nechutnala špatně. Možná by si dokázala zvyknout na to pít alkohol.

Zamávala na barmana. „Dám si ještě jednu.“ Cítila, jak jí hoří tváře. Pokaždé, když se napila, měla pocit, že má tváře červené jako řepa.

Barman zvedl obočí. „Pokud jste si jistá.“ Podala mu peníze a on před ní postavil další drink.

Hermiona si prohlížela druhou skotskou a chystala se jí vypít, když ji překvapil hlas, který promluvil za jejími zády. Otočila se a málem přitom spadla ze židle.

„Klid, Grangerová,“ řekl ten hlas a čísi ruka ji zachytila.

Hermiona se lépe usadila na barové stoličce. Trochu se styděla. Měla jen jednu skotskou – no dobře dvě. Podívala se na osobu, které ji stále držela za ruku.

„Draco Malfoy!“ vykřikla.

Ironicky se usmál. „Ano, jsem to já v celé své kráse.“

Hermiona si ho prohlížela. Stal se z něj pohledný mladý muž a opovržlivý výraz z jeho tváře zmizel. Měla podezření, že kdyby byla single – což, jak jí hlas v její mysli připomněl, nejspíš opravdu brzy bude – a neznala ho, tak by ji přitahoval.

Najednou si všimla, že po jeho boku stojí žena. To musí být Astoria Malfoyová, pomyslela si. Harry jí řekl, že se Draco oženil. Harry jí vždycky přesvědčoval, že od doby, co chodili do Bradavic, se Draco změnil, ale nikdy mu nevěřila. Nebo spíš Ron mu nikdy nevěřil. Hermiona byla vždycky připravená dát lidem druhou šanci, ale její manžel tvrdil, že Draco Malfoy se nikdy nezmění.

„Jmenuju se Astoria Malfoyová,“ řekla žena a potvrdila tak Hermioninu domněnku. Natáhla k ní dokonale pěstěnou ruku.

„Hermiona …Weasleyová,“ opověděla Hermiona a usmála se. Tušila, že v očích Astorie ten úsměv musí vypadat nuceně. „Známe se s Dracem z Bradavic.“

„Ach ano,“ řekla Astoria a posadila se na barovou stoličku vedle Hermiony. „Vyprávěl mi o vás. Byla jste kamarádka Harryho Pottera, že?“

Hermiona přikývla.

Zdálo se jí, že Draco si ji zkoumavě prohlíží. „Nic mi do toho není, ale co tady děláš?“

Znovu v ní vzkypěl vztek, i když věděla, že to je logická otázka. Nebyla to zrovna nejhezčí mudlovská hospoda a ona tu seděla a pila o samotě.

„A co tady děláš ty?“ odsekla. Trhla s sebou, když slyšela svůj ostrý hlas.

„Šli jsme kolem. Draco mě chtěl vzít na večeři do jedné z našich oblíbených mudlovských restaurací, ale pak si všiml, že tady sedíš. Chtěl tě jenom přijít pozdravit. Máme rezervaci až za půl hodiny,“ vysvětila Astoria s přívětivým úsměvem.

Hermiona si sarkasticky pomyslela, jestli je Astorie vždycky takhle hodná. To by vysvětlovalo tu Dracovu zázračnou proměnu poté, co dostudovali Bradavice.

„Pila jsem,“ řekla bezvýrazně. I když ji Astoria Malfoyová příjemně překvapila a dokonce i Draco Malfoy se nechoval jako blbec, pořád neviděla důvod, proč by jim měla říct pravdu.

Draco vypadal, jako by přemýšlel o tom, zda má něco říct, nebo ne. „Máte s Weasleym nějaké problémy?“ zeptal se nakonec.

Astoria jemně šťouchla svého manžela do žeber. „Do toho nám nic není,“ zamumlala na půl úst.

„To je pravda,“ odpověděla Hermiona rázně. „Je to moje věc. Doufám, že si užijete večeři. Prosím, teď mě nechte o samotě.“

Ale Draco se stále neměl k odchodu. Přestože ho Astorie uchopila za ruku a snažila se ho odtáhnout pryč, zůstal na místě. „Astorie,“ řekl tiše, „můžeš nás prosím nechat chvíli o samotě?“

Astorie zvedla dokonale tvarované obočí. „Ano,“odpověděla. „Stejně si musím zajít na toaletu. Hned jsem zpátky.“ Otočila se a zamířila pryč, ale předtím vrhla na Hermionu tázavý pohled.

Hermiona se zamračila.

„Musím ti něco říct,“ pronesl Draco. „Nechtěl jsem o tom mluvit před Astorií.“

Hermiona na něj beze slova zírala. Chce jí říct, že byl do ní v Bradavicích zamilovaný, nebo tak něco? Pochybovala o tom, ale po dnešku už ji nemohlo nic překvapit.

„Vím, že se Weasley schází s jinou ženou,“ řekl.

Hermiona upustila sklenici s whisky na bar a ta se rozbila. Ostatní hosté se na ni zamračili.

„Cože?!“ řekla hlasitěji, než měla v úmyslu.

„Stalo se to ehm…“ Draco zaváhal. „Pracovali jsme s Harrym na jednom případu. Viděli jsme Rona, jak mluví s nějakou ženou…Bylo zřejmé, že nejsou pouze přátelé. Harry ti nechtěl nic říkat.“

Hermiona se musela několikrát zhluboka nadechnout, než dokázala promluvit klidným hlasem. „Proč jsi mi to sakra neřekl?“ vyplivla.

Draco se zatvářil omluvně. „Mrzí mě to, ale potom, co jsem v Bradavicích strávil dost času tím, že jsem tebe a tvé přátele urážel, mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Myslel jsem, že bys mi nevěřila.“

Měl pravdu. Pokud by Draco Malfoy přišel a řekl jí, že se Ron schází s jinou ženou, nevěřila by mu. Sakra, i kdyby měl důkazy, tak by mu nejspíš nevěřila. Draco ji ve škole nenáviděl. Bezpočtukrát ji nazval mudlovskou šmejdkou. Myslela by si, že jí chce zničit šťastné manželství.

„A proč mi to říkáš teď?“ zeptala se a hlas se jí mírně třásl. Najednou se jí chtělo zvracet.

„Myslel jsem, že je to správné,“ opověděl Draco, který vypadal, že lituje toho, že jí to neřekl dřív. „Mrzí mě to,“ zopakoval. Zaváhal. „Pokud bys někdy něco potřebovala…. Pokud bys potřebovala pomoc nebo tak něco, tak přijď za mnou, nebo za Astorií. Pomůže ti. Sice nic neví, ale je to ta nejlaskavější osoba, kterou znám.“

Hermiona nevěděla, co by na to měla odpovědět. Byl to Draco Malfoy. Její Nemesis ve škole a najednou jí nabízel pomoc? Svět byl vzhůru nohama. Bylo to absurdní.

Náhle ji napadlo. „Proč mi to neřekl Harry?“

Draco otevřel ústa k odpověděli, ale v tu chvíli se vrátila Astorie.

„Měli bychom jít,“ řekla omluvně a usmála se na Hermionu. „Nebo nám nepodrží naši rezervaci. Doufám, že se zase někdy uvidíme.“ Obrátila se ke svému manželovi. „Budeme muset Hermionu pozvat na večeři.“

„To je dobrý nápad,“ odpověděl Draco.

Hermiona je sledovala, když odcházeli.

XXXXXXXX

„Bastarde,“ vyplivla Hermiona. Následující den ráno se rozhodla promluvit si s Harrym. Posadila se na paty a zamračila se do ohně v krbu. Věděla, že Harry vstává brzy. Přemýšlela, jestli Ginny ví o Ronově aféře, ale vlastně na tom nezáleželo. Ron za to zaplatí. Ne jen kvůli tomu, že ji podvádí. Samozřejmě, zuřila. Obrazy Rona, jak spí s jinou ženou ji pronásledovaly celou noc. Ale to nebylo to, co ji rozčílilo nejvíce. Byl to způsob, jakým pak reagoval.

Harry se na ni tázavě podíval, vlasy ještě rozcuchané spánkem. „Jsi v pořádku?“

„Vím, že mě Ron podvádí,“ odpověděla chladně.

Dívala se, jak v Harryho tváří promítla celá škála emocí – zmatek, šok, strach a nakonec smutek. Nikdy nebyl dobrý, co se týče skrývání svých emoci, pomyslela si chmurně. Pak se znovu zamyslela. Zjevně se mu podařilo utajit, že ví o Ronově mimomanželském vztahu. Možná je Harry lepší lhář, než si myslela.

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekl,“ začal Harry mluvit.

Přerušila ho. „Nechci slyšet žádné výmluvy. Je tam Ginny? Ví to?“

Harry vypadal překvapeně. „ Ne, není. Musela jít brzy do práce. A neví to. Je mi to líto. Ron mi slíb…“

Zasmála se. I já samotné to znělo ošklivě. „Uvědomuješ si, jak směšně to zní, Harry?“ vyštěkla. „Jsem tvoje kamarádka. Co si sakra myslíš, že přátelství znamená? Svým přátelům tyhle věci nezatajujeme. Řekla bych ti, kdyby Ginny spala s někým za tvými zády. Přepokládám, že bych ti měla být vděčná za to, žes jí to neřekl.“


Beze slova na ni zíral, jen oční víčka se mu pohybovala. Odolala nutkání odletaxovat se k němu domů a udeřit ho do tváře. Popadla hůlku, mávla s ní nad ohněm a dívala se, jak Harryho hlava zmizela.

Ztěžka dosedla na podlahu. Věděla, že se k Harrymu chovala krutě. Jasně, měl jí to říct, ale na druhou stranu věděla, že Harry nikdy nikomu nechtěl vědomě ublížit. Nejspíš si myslel, že to pro Rona byl jen sex na jednu noc. To ho neomlouvalo, že jí to zatajil, ale jeho mlčení to činilo alespoň trochu pochopitelným. Kromě toho to byl Ron, kdo ji podvádí. Ne Harry. Pokud věděla, Harryho manželství bylo momentálně perfektní.

Rty se jí začaly chvět. Ještě předminulou noc si myslela, že její manželství je taky dokonalé. Rozhlížela se po ložnici, kterou s Ronem sdíleli. Její strana postele byla úhledně ustlaná, zatímco ta jeho pomačkaná a rozházená. Přišla domů pozdě a tiše vklouzla do postele vedle něj. Předstírala, že spí, když cítila, jak jí Ron pod peřinou hladí. Když se ráno probudila, byl už pryč.

Nechal jí na stole vzkaz, že musí pracovat o víkendu. Slíbil jí, že jí to jindy vynahradí.

Její rty se zkroutily do ironického úsměvu. Nepochybovala o tom, že si právě teď někde užívá s tou ženou.

Pohrávala si s lemem noční košile. Netušila, co dneska bude dělat. Navíc začala cítit následky včerejšího pití. Jedna její část, chtěla vyndat ze spíže láhev červeného vína, kterou tam měla pro zvláštní příležitosti.

No, tohle rozhodně byla zvláštní situace, pomyslela si ponuře. Přemýšlela o tom, jestli Harry Ronovi řekne o jejich rozhovoru. Usoudila, že ne. To nebyl Harryho styl. Myslel si, že lidé by si měli své problémy vyřešit sami.

Vzpomínala na minulou noc. Litovala, že lépe nepoznala Draca a Astorii v uplynulých letech. Pořád měla před očima obraz Draca jako rozmazleného fracka z bohaté rodiny, jakým byl v Bradavicích. Ale včera v noci se zdálo, že se opravdu změnil.

Hermiona se kousla do rtu. Nechtěla vpadnou na Malfoy Manor bez ohlášení, přestože jí nabídnul pomoc.

Zamračila se a přešla ke kartotéce v ložnici. Ron vždycky nesnášel, když pracovala v posteli. Hermiona vymazala tu vzpomínku a našla složku, kterou hledala. Vypadalo to, že Lucius Malfoy bude z Azkabanu propuštěn na podmínku, ale některé části Starostolce požadovaly, aby si v Azkabanu odseděl dalších deset let.

Ještě předtím, než se minulou noc setkala s Dracem, tak k tomu měla výhrady. Nechtěla, aby Lucius Malfoy byl uvězněn v Azkabanu, aniž by se mu dostalo řádného soudního procesu. Jakkoli ho neměla ráda, myslela si, že si zaslouží skutečnou spravedlnost, stejně jako všichni ostatní. Během několika let, kdy pracovala na Ministerstvu, pochopila, že soudní procesy po druhé válce s Voldemortem byly jen fraška. Žádný ze Smrtijedů neměl obhájce s odpovídací kvalifikací a zkušenostmi a všichni byli odsouzeni k deseti a více letům v Azkabanu.

Hermiona musela uznat, že Azkaban nyní vypadal lépe. Tak dobře, jak jen může vypadat vězení. Ale alespoň tam už nebyli mozkomoři.

Všichni odsouzení byli Smrtijedi. Prokazatelní Smrtijedi se znamením zla na levém předloktí. Přesto pomyšlení na fingované soudní procesy zanechávalo hořkou pachuť v ústech.

Skousala si spodní ret, až ucítila chuť krve. Během posledních let získala víc než dostatečné zkušenosti s obhajováním lidí v kouzelnickém světě. Věděla, že někteří lidí ji nazývají křižákem spravedlnosti i to, že další ji už neoznačují tak lichotivě.

„Udělám to,“ řekl si pro sebe a její smích se rozezněl prázdným pokojem.

Věděla, že Lucius Malfoy nemá obhájce, který by ho zastupoval, až se bude před Starostolcem probírat jeho propuštění na podmínku. Vždycky jsem vedla kampaň za stejná práva pro všechny, pomyslela si zachmuřeně. Kromě toho, jednou chtěla udělat něco jiného.

S ironickým úsměvem si Hermiona uvědomila, že toto rozhodnutí vyplynulo z touhy mít záminku, aby si mohla promluvit s Dracem Malfoyem. Nevěděla, s kým jiným by si mohla popovídat o Ronově nevěře. Kdyby to byl kdokoliv z jejích dalších přátel, nepochybně by hned Ronovi řekl, že jeho žena ví o jeho pletce. A Hermiona na tenhle rozhovor ještě nebyla připravená.

Stejně jako si přála mluvit s Dracem Malofyem, tak si s překvapením uvědomila, že skutečně chce být obhájcem Luciuse Malfoye. Věděla, že je to správná věc.
XXXXXXXX

Draco Malfoy nevypadal zdaleka tak vlídně jako minulou noc. Ve skutečnosti, když mu Hermiona navrhla, že bude dělat jeho otci obhájce, tvářil se vyloženě nepřátelsky.

„Proč?“ zeptal se přímo.

Hermiona se zamračila. Ano, proč? „Protože je to správná věc,“ řekla pomalu. Uvědomovala si, že musí mluvit rozvážně a že jedno špatné slovo by mohlo vrátit jejich vztah zpět do minulosti. Měla vědět, že Draco se bude snažit chránit svého otce. Malfoyové vždycky drželi při sobě.

Draco zvedl obočí. „Jsi si jistá, že to není jen způsob, jak získat zpátky manžela?“

Hermiona se kousla do rtu. Co na to mohla říct? Nakonec usoudila, že pravda bude nejlepší. „Je to jeho součástí.“

Draco ze skřípěním odsunul židli a vstal. „To stačí,“ řekl chladně. „Nikdy se nepřiblížíš k žádnému členu mé rodiny. A beru zpět, to co jsem řekl včera v noci. Zjevně to byla jen nesmyslná sympatie.“

Hermiona stiskla zuby a potlačila chuť praštit ho do nosu. „Nedovolil jsi mi to doříct. Chtěla jsem zastupovala tvého otce, protože vím, že to Rona rozčílí. Ale když jsem o tom víc přemýšlela, uvědomila jsem si, že tvůj otec skutečně potřebuje obhájce! A zdá se, že já jsem jediná osoba, která o to má zájem. Víš, je to moje práce. A dělám ji dobře. Věř mi.“

Naklonil hlavu na stranu a díval se na ni přimhouřenýma očima. „Konečné rozhodnutí je na mém otci.“

Hermiona v duchu zajásala.

Slabý úsměv se objevil na Dracově tváři.

„Nesuď mě přísně za to, že mám rád svého otce, Hermiono.“

Rozhodla se, že nebude uvádět důvody, proč Lucius Malfoy není dobrý člověk. Draco je všechny nepochybně mockrát slyšel.

„Rodinu si nemůžeme vybrat,“ odpověděla pomalu.

XXXXXXXX

Hermiona netušila, proč si na návštěvu v Azkabanu tak pečlivě vybírá šaty. Dlouho zírala na svůj chudý šatník a nakonec se rozhodla pro oblečení ve stylu mudlovských podnikatelů.
S největší pravděpodobností u soudu bude muset mít na sobě hábit, ale na prvním dojmu záleželo.

Na ostrově nebylo povoleno se přemisťovat, tak se Hermiona přenesla do nejbližšího přemisťovacího přístavu, který byl dobrého půl kilometru od vězeňského komplexu. Určitě chtějí lidi odradit od návštěv, pomyslela si nevrle, když kráčela do kopce. Cítila, jak se jí na patě dělá puchýř.

Když vyšla nahoru, naskytl se jí výhled na celý ostrov. Nebyl to tak úchvatný pohled, jako když do Bradavic přijížděla vlakem. Vlastně ani nebyl zapamatovatelný. V úzkém průlivu se pohybovala několik mudlovských lodí a na ostrově bylo rozmístěno několik dlouhých, nízkých budov.

Celým ostrovem pulzovala magie. Hermiona ji cítila na vlastní kůži. Byla zřejmé, že po útěku Siriuse Blacka zpřísnili bezpečností opatření. Nyní tu byla kouzla, která vězňům znemožňovala utéct z ostrova, ale i z vězeňských budov a cel. Dozorci nechtěli nic riskovat, zvlášť když jim teď nepomáhali mozkomoři.

Hermiona byla ráda, že mozkomoři už tu nebyli. Stejně jako všem ostatním ji mozkomoři děsili. Zvládla by dobré Expecto Patronum, ale těšilo ji, že nemusí.

Nyní v Azkabanu – stejně jako v ostatních kouzelnických vězeních – pracovali jako dozorci čarodějky a kouzelníci. Jeden z nich na ní čekal u vchodu. Vysoký, opálený, suchý a ošlehaný muž. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, od límečku až k nízkým podpatkům a povytáhl obočí.

„Jmenuji se Hermiona Grangerová,“ řekla ostře, ignorovala jeho vzhled a podala mu ruku. Trvalo jí půl vteřiny, než jí došlo, že se představila rodným jménem.

Po chvíli váhání, jí potřásl rukou. „Jmenuju se Joshua,“ odpověděla a jeho hlas zněl ospale. „Jdete navštívit nějakého vězně, slečno?“

„Mám zde schůzku s mým klientem,“ zalhala Založila si ruce za záda. Doufala, že po této schůzce to skutečně bude pravda. Kdyby ne, tak se sem stejně nevrátí, takže na té drobné lži nezáleželo.

Usmál se na ni a Hermiona poznala, že se mu líbí. Téměř podvědomě dala dopředu levou ruku tak, aby se jí snubní prsten zaleskl na slunci. Joshua okamžitě pozbyl zájmu. „Kdo je váš klient?“

„Lucius Malfoy.“

Skoro si užívala jeho šokovaný výraz.

XXXXXXXX

Lucius Malfoy vypadal jako obvykle, s výjimkou oranžového vězeňského mundůru. Hermiona si nemohla pomoci, ale usoudila, že oranžová mu opravdu nesluší. Oblečení vězňů bylo další změnou, ke které došlo v Azkabanu. Tím, že tu nebyli mozkomoři, se z Azkabanu stalo humánnější místo. Koutkem očí viděla další vězně. Všichni byli příliš hubení, ale žádný z nich nevypadal tak strašlivě jako Sirius po svém útěku.

„Nevypadá to, že byste byl překvapený,“ poznamenala Hermiona.

„Můj syn mě varoval, že byste mě mohla navštívit,“ odpověděl Lucius. Jeho hlas byl suchý a chraplavý. Hermiona hádala, že je to proto, že nemá moc příležitostí ho používat. V Azkabanu drželi všechny vězně na samotkách.

„Pak vám také jistě řekl, že se chci stát vaší obhájkyní,“ řekla a mírně se přikrčila pod jeho intenzivním pohledem. Očividně to nebylo osobní. Kdykoliv kolem nich někdo prošel, Lucius si ho měřil stejně pronikavě. Uvažovala jestli je to nějaký vedlejší efekt držení v izolaci.

„Opravdu mi to řekl,“ poznamenal.

Hermiona na něj pár vteřin zírala, čekala, že něco dodá. Konečně si uvědomila, že to neudělá. Trochu ji to vyvedlo z rovnováhy.

„No? Chcete mě jako svou obhájkyni?“ rozhodla se být trochu neomalená. „Jsem to nejlepší, co se vám nabízí. Buď vás budu obhajovat, nebo si bezpochyby odsedíte zbytek svého trestu ve vězení, což je dalších deset dlouhých let.“

Naklonil hlavu a díval se na ni přimhouřenýma očima. Hermionu občas napadlo, kde Draco přišel k těm svým manýrům. Tohle byla odpověď.

„A co altruismus?“

„Věřím, že každý má právo na spravedlivý soudní proces,“ odpověděla Hermiona.

Drsný zvuk vyšel z jeho úst. Lucius několikrát zakašlal a nejedou si uvědomila, že se směje.

„Pokud byste o tom byla skutečně přesvědčena, tak už dávno byste zastupovala všechny ostatní ztracené duše, každého druhého Smrtijeda.“

Hermiona se v duchu nakopla. Věděla, že Lucius Malfoy je chytrý. Proč si nevymyslela lepší důvod? „Je to součástí mých plánů.“

„Bezpochyby,“ pomalu se usmál. „Nepochybuji o tom, že to má být pomsta. Děláte to, abyste někomu ublížila. Máte hluboký smysl pro spravedlnost a proto jste se rozhodla, že budete někoho obhajovat. Ale rozhodla jste se zastupovat zrovna mě, protože to někoho zraní.“

Hermiona se chvěla. „No,“ řekla ledově, „jsem ráda, že vás Draco tak dobře informoval.“

Lucius zavrtěl hlavou. „Můj syn mi nic neřekl. Vy jste jedna z těch mudlovských šm…lidí, kteří mají své pocity napsané na tváří.

„Proč jste neřekl mudlovských šmejdek?“ vyštěkla. „Nevadí mi to.“ Uvědomila si, že říká pravdu. To označení ji popuzovalo, ale nedokázalo jí ublížit. Ron vždycky reagoval vztekle, když slyšel mudlovská šmejdka; Hermionu to pouze rozčilovalo. Myslela si, že je to tím, že nevyrůstala v kouzelnickém světě a ten termín neznala, dokud nenastoupila do Bradavic. Bylo to jako klít v jiném jazyce. Tisíce „merdes“ pro ni nemělo stejný význam jako doprdele.

„Jsem toho názoru, že toto označení není politicky korektní,“ řekl Lucius mírně. Tak mírně, že už podruhé v několik málo dnech pocítila chuť někoho uhodit.

„Tak co?“ vyštěkla. „Přejte si, abych vás zastupovala?“

Znovu se zasmál. „Buďte laskavější na svého klienta, Hermiono, nebo byste mohla budit dojem, že pracujete pro opozici.“

Hermioně trvalo půl vteřiny si uvědomit, že jí tak Lucius dal najevo, že je nyní jeho obhájkyně.

XXXXXXXX

Ronovi trvalo tři dny, než mu došlo, že jeho manželka zastupuje nějakého kouzelníka. Tři dny, kdy se sotva mohla objevit před svým manželem. Minulou noc se ji v posteli snažil obejmout a ona okamžitě ztuhla. Pak paži stáhl a ona si vydechla úlevou. Tři dny, kdy ho Harry, nebo Draco mohli informovat o tom, že Hermiona ví o jeho nevěře. Tři dny, kdy byla zvědavá, jestli se jí Ron přizná.

Hermiona usoudila, že má v sobě část, která se chce pomstít. Správné by bylo to Ronovi říct. Rozdělit jejich majetek. Opustit ho. Rozvést se.

Ale ona se dál chovala, jako by se nic nestalo.

Ron ztratil právo na manželku, které se chová normálně, když se nechal přistihnout s jinou ženou v posteli, pomyslela si vztekle.

Ron přišel domů až večer a hned jí bylo jasné, že je rozzlobený.

„Dobrý večer, Rone,“ pozdravila ho mile. „Jak bylo v práci?“

Zamračil se a ona pocítila, jak ji mrazí kolem páteře. Nebyl to hezký výraz v manželových očích. Ron se postavil před ní a uhodil pěstí do stolu. „Proč si mi to neřekla?“

„Neřekla co?“ Zeptala se, oči nevinně vykulené. Přemýšlela o tom, jak dlouho mu bude trvat, než mu dojde, že zastupuje Luciuse Malfoye.

„Že zastupuješ toho bastarda!“ vyštěkl. Sliny mu létaly od úst. „Jak jsi mohla? Víš, že je to odsouzený Smrtijed. Nepamatuješ si, jak tě nazýval Draco Malfoy ve škole? Jeho otec si zaslouží hnít v Azkabanu po zbytek svého života. A ty se rozhodneš obhajovat takovouhle spodinu!“

„Každý si zaslouží spravedlivý soudní proces,“ podotkla klidně Hermiona. Stále ji to veškerou energii sedět a tvářit se klidně. Chtěla mu dát facku. Chtěla plakat a zeptat se, co udělala špatně. Chtěla vědět, co je to za ženu, aby jí mohla najít a vypíchnout jí oči. Hermiona si vždycky myslela, že když jde o nevěru, je chyba na straně ženy. Teď to viděla jinak.

„Lucius Malfoy má stejná práva jako ty, nebo já.“

Ron se ušklíbl a jeho normálně hezké rysy se ošklivě zkroutily. „Ten hajzl nemá právo na nic!“ Jeho výraz se změnil. Položil jí ruku na rameno Snažila se odtáhnout. „Hermiono, miláčku,“ hlas se mu trochu třásl, „copak to nechápeš? Nezaslouží si, aby ho někdo obhajoval. Nezaslouží si někoho, jako jsi ty – krásná, laskavá a inteligentní. Proč to vlastně děláš?“

Hermiona se skřípěním odstrčila židli. Jak se Ron opovažuje takhle o ní vmluvit, když věděla, že spí s jinou ženou? Část její mysli si uvědomovala, že Ron o tom nemá ani tušení, ale necítila se ani o trochu lépe. Když odpověděla, její hlas byl mrazivý. „Je to správná věc.“

následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 24. 6. 2011 22:26)

Výborný nápad, páči sa mi, že Hermiona ide obhajovať Luciusa, nevadí, z akého dôvodu. Ron je typický hajzel. Ďakujem za preklad.

 

 



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 1
Celkem: 235115
Měsíc: 1973
Den: 84