Jdi na obsah Jdi na menu
 


Change your mind (2/2)

 

Poznámka překladatelky: Tentokrát jsem opravdu váhala, jestli to zveřejnit, protože s překladem nejsem moc spokojená a následkem toho bude v této části překladu hromada chyb. Jenže než bych sehnala betu, tak byste na druhou část pravděpodobně čekaly pěkně dlouho. Ale varuji vás: čtěte jen v případě, že vám chyby nekazí potěšení z textu.

 

Večírek byl nádherný, Ginny! Měla jsi tam být. Všem studentům od čtvrtého do sedmého ročníku to ve slavnostních hábitech opravdu slušelo. Bavila jsem se pozorováním starších studentů. Bylo zajímavé sledovat dívku, které se očividně líbil nějaký spolužák, jenže ten byl příliš plachý na to, aby ji vyzval k tanci. Ohromilo mě, když jsem si uvědomila, že před pěti lety jsme na tom byly stejně. No, pořád jsme, že? 

„Byla jsem někdy taky taková?“ zeptala jsem se profesorky McGonagallové (vlastně Minervy, jak mě požádala, abych jí říkala).  

„Och, nepochybujte o tom, že byla,“ odpověděla si s pobavením i nostalgií. „Všichni věděli, že vy a pan Weasley jste do sebe zamilovaní.“  

„Musíte si myslet, že jsme byli hloupí,“ řekla jsem v rozpacích, když jsem si uvědomila, že jsme se s Ronem chovali úplně stejně nemožně jako ty děti ve Velké síni, i když jsem posléze zjistili, že se k sobě nehodíme tak, jak jsme si mysleli.  

„Nechovali jste se hloupěji, než se chovají studenti zasaženi první láskou,“ odpověděla. Samozřejmě věděla, že mně a Ronovi to nakonec nevyšlo. A samozřejmě nevěděla, že si přeji, aby to tentokrát vyšlo mně a Snapeovi. S čímž jsem se jí přirozeně nesvěřila. Co by si o mně pomyslela?  

Měla jsem své plány, takže jsem si narovnala vlasy a oblékla šaty, které by se profesorovi Snapeovi musely zamlouvat - ale on tam nebyl. Bylo už půl dvanácté, když se konečně objevil. Tvářil se velmi rozladěně a Minerva ho pevně držela za rukáv jeho hábitu. Samozřejmě nezměnil své běžné oblečení kvůli večírku, ale myslela jsem si, že by v ničem nevypadal lépe, než ve svém strohém (ale velmi sexy) černém hábitu. A náznak bílé barvy u jeho krku a kolem zápěstí mě nadchl. Musela jsem přemýšlet o tom, že někde pod všemi těmi vrstvami má oblečenou bílou košili. 

Dobře, dost už. K mému velkému překvapení ho Minerva přivedla ke stolu,  kde jsem seděla s profesorem Kratiknotem (vlastně s Filiusem). I když jsem na večírek šla s plánem potkat profesora Snapea a zahájit další část útoku, byla jsem nervózní, když ho k nám Minerva takhle přivlekla. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a začala jsem si neklidně uhlazovat šaty a vlasy, i když obojí bylo nezvykle bezchybné. Všechno, na co jsem dokázala myslet bylo: Líbím se mu? Všiml si nějakého rozdílu? Co si myslí o tom, když jsme se viděli naposledy?Ale když si sedl na židli vedle mě, nemohla jsem mluvit, protože jindy rezervovaná Minerva začala svůj proslov.  

„Shromáždila jsem vás zde, abyste si i vy mohli poslechnout skvělou zprávu…“ začala mluvit. V tu chvíli si Snape odfrkl. „…kterou má Severus pro Hermionu Grangerovou.“ 

Byla jsem zvědavá, protože tohle nebylo součástí mého plánu. A když mi má Snape něco říct, proč to musí Minerva přede všemi oznamovat? 

„Myslela jsem, že teď – mezi všemi přáteli – bude vhodná chvíle, abys to oznámil, Severusi,“ pokračovala Minerva. Najednou mi to došlo. Snape se rozhovoru se mnou vyhýbal. To, co mi chtěl sdělit, nemohl napsat na pergamen a poslat mi to soví poštou. Napadlo mě, jestli jsem ho tolik vyděsila, nebo jestli si jen myslel, že jsem tak hloupá.  

„Tím si nejsem jistý,“ reagoval Snape. Musím říct, že jsem byla zklamaná, že se rozhovoru se mnou tolik brání. Kdo by pro něj byl dobrou partnerkou, když si ani s někým jako jsem já nemá co říct? 

„Severusi, prostě jí to řekni! Stejně to budeš muset brzy udělat!“ 

„Ne, nebudu.“ 

„Jsi dětinský.“ 

„Nejsem dětinský!“ 

„Ale chováš se jako dítě!“ 

Minerva krátce a rychle dýchala nosem, až mi připomněla býka, který je připraven k útoku. Snape měl ruce zkřížené na prsou a tvářil se neústupně a vzdorovitě. Mračili se na sebe, jako by tam nikdo kromě nich nebyl. Netušila jsem, kdo to první vzdá. 

Ale zdálo se, že profesor Snape. 

Otočil se ke mně a flustrovaně si povzdechl, i když v tu chvíli jsem to sotva vnímala.. Dívala jsem se na něj, jako bych ho neviděla celé věky, utápěla jsem se v jeho černých očích (tajemných, krásných, černých hlubinách...), přelétla jsem jeho velký nos a vrásky v jeho obličeji mi řekly, jak moc je naštvaný i kolik mu je let. A pak jsem se cítila úplně hloupě, že jsem si kdy myslela, že bych mohla přechytračit muže o dvacet let staršího. Který na mě navíc nikdy nemyslel jinak, než jako na otravnou studentku, které byla nejlepší kamarádkou Chlapce-kterého-nenáviděl. Cítila jsem se trapně, že jsem ho tak pronásledovala. Nikdy nepochopí, proč si ho tolik vážím, zajímám se o něj a obdivuji ho. Uvědomila jsem si, jak dětinské by bylo mu to dokazovat, přestože náš věkový rozdíl nevnímám jako překážku, když se běžně dožíváme 150 let. V tu chvíli jsem se cítila naprosto beznadějně a pitomě. 

„Rozhodl jsem se vás přijmou jako svou učednici,“ řekl nakonec. Brzy poté, co jsem ukončila studium, jsem si podala žádost, abych se mohla stát jeho učednicí. Vyplnila jsem všechny formuláře, které jsem potřebovala a dala jsem mu je, aby je podepsal, kdyby se mě nakonec rozhodl přijmout. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to po pěti letech udělal! 

 A pak se dostavilo zklamání. Jako jeho učednice bych mu mohla být nablízku každý den, ale jakýkoliv vztah by byl nemožný. Není etické, aby dva lidé, kteří spolu pracují, měli i soukromý vztah a nikdy bych nevěděla, jestli se mou je, protože jsem po ruce, nebo protože mě opravdu chce. Myslím, že si všiml zklamání v mém výrazu, než jsem se neupřímně usmála a řekla jsem, že si toho opravdu vážím. 

Brzy poté jsem se šla projít do zahrady. Doufala jsem, že noční vzduch by mi pomohl zbavit se chladu v mém nitru. Ale samozřejmě se to jen zhoršilo, protože je prosinec a venku mrzne. Došlo mi, že jít na procházku jen v šatech s nahými rameny je špatný nápad, když za mnou přišel profesor Snape a půjčil mi svůj plášť. Látka byla silná a vlněná a okamžitě jsem se cítila mnohem lépe. Otočila jsem se k němu čelem. Mračil se. Přesto jsem mu poděkovala. 

„Neměl bych vám kazit ten šílený nápad, jak se otužovat,“ pronesl. Když znovu promluvil, mračil se. „Očekával jsem, že budete mít radost.“ 

Otočila jsem se, abych se na něj nemusela dívat. Věděl, co k němu cítím. Jsem si jistá, že si představoval, jak budu nadšená z toho, že ho budu moct vídat každý den.  

„To já taky. Ale dala jsem vám ty formuláře k podpisu už před pěti lety a od té doby se věci změnily,“ odpověděla jsem. 

„Takže nechcete být mojí učednicí,“ poznamenal překvapeně, jako kdybych se najednou rozhodla, že se chci učit u někoho jiného. 

„Ne. Ano. Ne!“ Otočila jsem se k němu. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu a prohlížela jsem si sponu u svého krku. „Stále bych chtěla být vaší učednicí, ale také bych od vás chtěla i něco jiného. Když mi bylo devatenáct, myslela jsem si, že učednictví je nelepší způsob, jak vám být nablízku. Nedošlo mi, že v tom případě bychom spolu nemohli mít žádný jiný vztah, i když jsem si jistá, že vás to ani na okamžik nenapadlo. Možná jsem se o to prostě nestarala. Ale dnes, po pěti letech bych od vás chtěla víc. Jediné, co chci vědět je, jestli chcete být se mnou, nebo ne, abych mohla jít dál a vzít si nějakého hezkého kolegu z práce, až mě požádá o ruku.“ 

Když jsem skončila se svým projevem, odvrátila jsem se a začala jsem se nekontrolovatelně třást. Věděla jsem, že zima s tím nemá nic společného. Způsobily to všechny ty slzy, které jsem zadržovala, protože jsem se bála, že uteče a nechá mě tam stát samotnou, nebo že mi řekne, že se mnou kromě učednictví nechce mít nic společného. 

Nečekala jsem, že položí své ruce na má ramena, skloní se ke mně a svůdně mi zašeptá do ucha: „Taky chci být s tebou.“ Ne, vážně jsem to nečekala. I když jsem si to myslela, nedokázala jsem si představit, že by se to mohlo skutečně stát. Netušila jsem, že ví, co jsou to sliby a naděje. Nejspíš jsem opravdu začala brečet, protože si mě k sobě otočil, hladil mě po tvářích a stíral přitom slzy.  

„N-nikdy jsi nic neřekl,“ koktala jsem. Nechala jsem zavřené oči a vychutnávala jsem si dotyk jeho rukou na tváři a vlasech. Uplynulo pár minut, když jsem ucítila, jak vytáhl spony z mého účesu a na záda mi dopadla záplava vlasů. Jeho prsty přejížděli po zkrocených kadeřích. 

„Tvá nepoddajná hříva se mi líbí víc.“ 

Vyhýbal se reakci na má slova, ale neměla jsem v úmyslu mu to tak usnadnit. Vzala jsem ho za ruce a přiměla ho, aby se na mě podíval. 

„Nikdy jsi nic neřekl,“ zopakoval jsem. 

„Ne, neřekl. Jednoho dne si ke mně přišla s tím, že ti na mě záleží. To jsem ti měl věřit? Že žena, po které toužím, by mě chtěla? A  ještě ke všemu nedávno dostudovaná studentka? Ne, nemohl jsem tomu uvěřit a klidně mě proklej, ale připadal jsem si jako úplný hlupák!“ 

„Choval jsi se tak,“  řekla jsem předtím, než jsem ho objala kolem krku a políbila. Nejprve strnul, ale když jsem pootevřela ústa, vnikl do nich jazykem. Já vím, je to asi to poslední, co bys chtěla číst, ale pro mě to bylo velmi důležité. Neexistují slova, kterými bych mohla popsat, jak jsem se cítila, když mě líbal. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a chvěla jsem se od paty až k hlavě. Můj žaludek jako by dělal malé skoky a přemety. A pak bylo po všem. Oči jsem měla pořád zavřené a rty asi stále našpulené, protože když jsem otevřela oči, uculoval se. 

„V pořádku?“ zeptal se. 

„Ehmhmr,“ bylo jediné, na co jsem se vzmohla. Myslím, že se smál, ale byla jsem příliš šťastná na to, abych cokoliv dalšího vnímala. 

Postačí, když řeknu, že jsem nepřijala učednictví. 

Ale zato jsem byla se Snapem (vlastně se Severusem, jak mě požádal, abych mu říkala) včera na večeři. 

Navždy tvoje (pokud mě dokážeš přijmou i se Severusem?),  

Hermiona Jane Grangerová

 

KONEC

 

předchozí kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Vanny, 23. 2. 2012 16:01)

Vskutku, je to velice zajímavé. Taky mám ráda pár HG/SS. Já si pořád stojím za tím, že i Severus má mít svůj šťastný konec. :)

oOo

(bella-cissy, 5. 1. 2012 10:19)

Taky jsem trosku rozpacita, ale tvuj preklad za to rozhodne nemuze. Osobne mam pocit, ze styl druhe casti je tvrdsi a nasilnejsi a udalosti se snazi nastrkat do pribehu drive, nez skutecne prijde jejich cas. Ale jako oddechovka super. A mimochodem, kdybys jeste nekdy nutne potrebovala betu, jsem k dispozici ;-).

Re: oOo

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:48)

Možná jsem povídce uškodila i já, když jsem jí rozdělila na dvě části. Vcelku by to přeci jen možná působilo lépe... Díky, bety hledám neustále:)

:)

(Michelle, 4. 1. 2012 22:44)

Moc krásný noboroční dárek :)

Re: :)

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:45)

Děkuji za komentář. Snažila jsem se vám něco málo nadělit:)

I don´t change my mind

(Claire, 4. 1. 2012 16:31)

Rozhodně to není tak hrozné, jak jsi "vyhrožovala". Pravda je, že mne zajímal více děj a rozuzlení. Mám z toho trochu rozpačitý pocit, jako by tam kus děje chyběl, což samozřejmě není tvoje vina, ale ten posun v ději mi přijde jaksi násilný - ledaže by mezi tím uplynulo těch zmiňovaných pět let, ale to bohužel není příliš jasné.
Nicméně povídka to byla příjemná, dopisová forma mne baví, ještě více pak, když jsou v ní zapojeni oba účastníci. Jestli mne paměť neklame, v tvých ochutnávkách je cosi, co by mohlo být to pravé ořechové :-))
Už se těším, za tento překlad díky.

Re: I don´t change my mind

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:38)

Pro jisotu jsem se ještě koukla, jestli jsem v tom chvatu vážně kus nevynechala - naštěstí ne:) Bylo to psané jako jednorázovka, takže to autorka asi nechtěla víc protahovat. Pokud narážíš na povídku S pozdravem, tak se zhruba za měsíc dočkáte. Už je skoro přeložená (dost jsem se u toho pobavila:), ale nejdřív musím dokončit to, co mám rozdělané...

hm

(GwenLoguir, 4. 1. 2012 14:07)

to sa tak ľahko nechal presvedčiť?

Re: hm

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:35)

No, předpokládám, že to autorka myslela tak, že Hermiona Severuse jednom zaskočila a vlastně ho přesvědčovala o něčem, po čem sám toužil. To se pak muži většinou nechají přesvědčit docela lehce:)

:o)

(Sonick, 3. 1. 2012 22:11)

Jedním slovem- krása...skvělý nápad a krásný překlad :) moc děkuju a opožděně přeji vše nej do nového roku :o)

Re: :o)

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:33)

Díky za přání i za komentář. Těší mě, že jsem někomu udělala radost.

:)

(zuzule, 2. 1. 2012 21:31)

Škoda, že je konec. Moc by mě zajímalo, co na to Ginny. :) Ale jsem ráda, že jim to dobře dopadlo a tiše závidím. Krásná povídka, díky!

Re: :)

(Suzanne, 5. 1. 2012 15:32)

Též Hermioně závidím šťastné konce - a hlavně se Severusem, že:) Díky za komentář, jsem ráda, že se povídka líbila.