Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 1. 2014

Kapitola čtvrtá 

 laska-v-dopisech4.jpg

Varování překladatelky: románově nešikovná Hermiona (koktá, zakopává, rozbíjí věci, moc mluví - občas je mi jí skoro líto:), klišé, postavy nepochybně OOC. Povídka je nenáročná oddechovka - něco jako průměrná romantická komedie. Ale i ty jsou někdy potřeba. 

_________________________________________________________________________

Legolasi, 

Jak se máš? Je mi líto, že odepisuji až teď. Můj strýc Vincent zemřel, takže jsem uplynulý týden strávila se svou rodinou. 

Nevím, proč mě smrt mého strýce tak zasáhla. Není to mé první setkání s lidskou smrtelností – vlastě jsem stála smrti tváří v tvář víckrát než jednou a byla svědkem toho, jak mně drazí lidé zemřeli. Přestože jsem strýce neviděla posledních dvanáct let, tak jsem na jeho pohřbu bezútěšně plakala. Možná to bylo tím, že byl jednou z posledních vazeb, kterou jsem měla na svůj předchozí život. Moji rodiče trpí ztrátou paměti, takže dokonce ani neví, že existuju – a protože jsem tak dlouho byla pryč od mého světa – mudlovského světa – ztratila jsem kontakt i se zbytkem rodiny. 

Mimochodem, pokud jsi to nepochopil, tak jsem z mudlovské rodiny. 

Jsem mudlovská šmejdka, jak nás někdo rád nazývá. Zní to tak nevinně, ale přitom je to tak hrozné označení. Ten kdo žije v mudlovském světě si vůbec není schopen uvědomit, kolik nenávisti se v tom skrývá. V tomto případě pochybuji o tvrzení, že „slova nemohou zranit“. Ne, mohou a hodně. Když mě takhle někdo nazval, bolelo to stejně, jako kdyby mě uhodil bičem nebo kamenem. Často jsem přemýšlela o původu tohoto označení. Kdo to mohl vymyslet? Bylo v minulosti používáno ve stejném významu jako dnes? 

Nevím. Nejspíš to ani nechci vědět. Tohle je poprvé, kdy nemám potřebu dozvědět se všechno. 

Promiň, Legolasi, že jsem tak depresivní. Potřebovala jsem se o to s někým podělit. Nebyla jsem si jistá, jestli ti mám tento dopis skutečně poslat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to udělám. Je moc sobecké doufat, že mi napíšeš něco hezkého, co mě rozveselí? 

Athéna 

♥♥♥ 

„Takže, Harry, je to pravda?“ zeptala se Hermiona s poťouchlým úsměvem. 

Seděla s Harrym a Ronem v příjemné restauraci, kterou nedávno otevřeli v Prasinkách George Weasley společně s Lee Jordanem. Na počest Freda Weasleyho ji pojmenovali prostě Fred. Nebyl to podnik, který by Hermiona nazvala nóbl, ale určitě to byla nadprůměrná restaurace. Velká okna poskytovala dostatek přirozeného světla, rudá a zlatá barva interiéru jí připomínala nebelvírskou společenskou místnost, hrála tu příjemná, instrumentální hudba a personál byl vstřícný a profesionální. Ještě nikdy tu nejedla, ale byla si jistá, že jídlo bude skvělé. 

Harry vzhlédl od svého menu. „Co jestli je pravda?“ 

Hermiona si zakryla úsměv jídelním lístkem a povytáhla obočí. „No, jistá zlatá muška mi pošeptala, že ses zeptal Lenky Láskorádové, jestli s tebou půjde na rande?“ 

Ron se zasmál. „Netušil jsem, že by mouchy mohly mluvit.“ 

Harry obrátil oči v sloup. „Ne, Rone, bzučí. A tahle moucha se motá kolem věcí, do kterých jí nic není. Mohla by na to doplatit.“ 

Hermiona odložila jídelní lístek a naklonila se k Harrymu blíž. „Takže je to pravda?“ 

„Hermiono, myslel jsem si, že se o tyhle věci nestaráš,“ namítl Harry, který trochu zčervenal. „Myslel jsem si, že nesnášíš drby.“ 

„Nebo to možná jen předstírala,“ podotkl Ron. „Myslím, že si dám steak. Zajímalo by mě, jestli mi to George napíše na účet podniku.“ 

„Nemám ráda drby, ale starám se o své přátele. Luna je taky má kamarádka, víš?“ rozzlobila se Hermiona. „Takže je to pravda, nebo ne?“ 

„U Merlina, jsi pořád stejně neodbytná. Dobře, ať je po tvém. Zeptal jsem se jí, jestli se mnou půjde na rande. Je hezká. Líbí se mi.“ Harry zrudl ještě víc a prohrábl si vlasy, jako vždycky, když byl nervózní. 

Ron si odfrkl. „Nevím, kam si dal oči, kámo, ale Bláznivka (1) není… Auuu! Za co to bylo?“ 

„Za to, že se chováš jako pitomec,“ odpověděla Hermiona. 

„Chceš říct, že se chová jako obvykle,“ poznamenal Harry a Hermiona se zasmála. 

„Nemusela si mě štípat. Máš hrozně ostrý nehty!“ protestoval Ron. „Teď si vzpomínám, proč jsme spolu přestali chodit. Vždycky si mě bila.“ 

Hermiona se ušklíbla. „A vždycky sis to zasloužil.“ 

Přišel číšník a zapsal si jejich objednávky. Zatímco čekali, až jim přinesou jídlo, povídali si o tom, co všechno se přihodilo od doby, co se viděli naposledy. Hermiona si už ani nevybavovala, kdy se naposledy cítila tak dobře.  Bylo skvělé tu sedět a povídat si s nejlepšími přáteli a užívat si života, místo toho, aby se utápěla ve smutku. Když jim řekla o smrti svého strýce, oba vyjádřili lítost a porozumění. Byla ráda, že zorganizovala tohle malé setkání. 

Harry s Ronem dospěli, ale některé věci se nikdy nezmění, pomyslela si, když se jejich rozhovor stačil k famfrpálu. Hermiona se pohodlně opřela a nechala je, ať se baví, protože nepoznala rozdíl mezi chytačem a odrážečem. Jedním uchem vnímala, jak diskutují o nějakém wronskyho chvatu – ať už je to, co je to – a vzpomněla si na poslední dopis, který napsala Legolasovi. Nadšeně Harrymu s Ronem začala vyprávět o svém novém, úžasném příteli, se kterým si píše, když zaslechla podivný zvuk. 

„Do hajzlu,“ zakleli Harry s Ronem unisono. 

Hermiona se na ně tázavě podívala, protože si uvědomila, že ten divný zvuk vychází z nich. „Co se to… Co je to?“ 

Harry s Ronem rychle vstali. 

„To dělají naše hůlky. Musíme se vrátit na Ministerstvo.“ 

„Bystrozorské povinnosti,“ vysvětlil rychle Ron. „Myslím, že půjde o něco vážného.“ 

„Buďte opatrní,“ řekla tiše s obavami. 

„Mrzí nás to, Hermiono. Musíme se zase co nejdřív sejít,“ řekl ještě Harry předtím, než se s Ronem přemístili pryč. 

Když přišel číšník s jídlem, omluvila se Hermiona za Harryho a Ronův náhlý odchod a požádala ho, aby jí zabalil jídlo sebou. Vzala si jídlonosiče, zaplatila a mířila k východu, když spatřila Luciuse Malfoye. 

Seděl v koutě na opačné straně místnosti tak, aby měl dobrý výhled do ulice, ale zároveň zůstal nezpozorován. Počasí bylo dneska nečekaně teplé, takže si sundal hábit. Oblečený v saku barvy dřevěného uhlí a bledě modré košili s rozepnutým límečkem, vypadal méně hrozivě a mnohem lidštěji, než ho kdy Hermiona viděla. Vlasy měl jako obvykle stažené dozadu, lokty se opíral o stůl, prsty měl propletené před bradou, a když se díval z okna, vypadal klidně a zamyšleně. 

Hermiona se nedokázala ovládnout, aby na něj nezůstala zírat. Byla ohromená, že právě ona se stala svědkem té chvíle, kdy Lucius Malfoy byl sám sebou a nehlídal si každé gesto a slovo. Napadlo ji, nad čím asi tak uvažuje. Nad tím, kolik zlata má v podzemních trezorech u Gringottových? Nebo vzpomíná na doby, kdy se ho polovina kouzelnického světa bála? Nebo že by se zaobíral něčím lidštějším a romantičtějším? Třeba vzpomíná na svůj svatební den, nebo na Dracovy první dětské krůčky. 

Co vlastně dělalo šťastnýmtakového člověka, jakým byl Lucius Malfoy? 

To se nejspíš nikdy nedoví… 

Jako by vycítil její pohled, nečekaně se obrátil a uviděl ji. Ostře se nadechla a proklínala samu sebe, že neodešla, jen ho uviděla. Jako by věděl, na co myslí, ironicky se pousmál a pokynul jí, aby k němu přišla. 

Nechoď nikam, nabádal ji rozum. Jen se na něj omluvně usměj a vypadni. Máš vlastní živnost, o kterou se musíš starat. V obchodě čekají zákazníci… 

Ale no tak, Hermiono. Jak bys mu mohla odolat? Jen se na něj podívej, zašeptal jí v hlavě jiný hlásek. 

Je to špatný člověk, udělal hrozné věci. Drž se od něj dál. 

Ó, ale představ si ty věci, co by mohl dělat s tebou. 

Zmlkněte, oba! Zaječela Hermiona ve své vlastní hlavě. 

A pak si uvědomila, že se očividně dočista zbláznila. 

V každém případě se nechtěla chovat nezdvořile, tak nejistě zamířila ke stolu Luciuse Malfoye. Už byla skoro u něj, když se opět projevila její tendence chovat se v jeho přítomnosti jako idiot. 

Vzhledem k tomu, že měla v plánu obědvat s Harrym a Ronem v hezké restauraci, si dala záležet na svém oblečení. Měla na sobě levandulově fialové šaty doplněné drobnými perlovými náušnicemi a náhrdelníkem. Chtěla vypadat hezky – a vzhledem k tomu, že jí kluci párkrát polichotili, se jí to zjevně podařilo. 

A taky měla podpatky. Vzala si nový pár páskových sandálů na zabijáckých podpatcích. Podrážky bot trochu klouzaly, ale uměla v nich chodit, takže by to mělo být v poho… 

Muž u vedlejšího stolu nečekaně vstal a Hermiona se mu snažila uhnout. Pravá noha se jí při tom manévru zvrtla, takže Hermiona zavrávorala a chytla se první věci v dosahu. Bohužel se chytla ubrusu, a jak padala, stáhla ho s sebou i se vším, co na něm bylo. 

Bum. Prásk. Křáp. 

Zvuky padajícího a tříštícího se nádobí doprovázely trapas epické, bezkonkurenční, nezapomenutelné velikosti. Cítila se tak trapně, že když přišli číšnicí, aby se ujistili, jestli je v pořádku, nevydala ani hlásku. 

Když se postavila na nohy s pomocí muže, který způsobil její historické znemožnění, ani se na Luciuse nepodívala. Rozhodla se, že už se na něj nepodívá až do konce života. Ten den, kdy to udělá, nejspíš bude jejím posledním. Jakmile se vrátí do knihkupectví, napíše ceduli, na které mu zakáže vstup do jejího obchodu. 

Ano. To udělá. Žádný Lucius Malfoy, žádné děsivé trapasy a nehody. Každý měl svou mez znemožnění – a ona si byla dokonale jistá, že tu svou už dávno překročila. 

Merline, chtělo se jí brečet. Věděla, že brzy začne plakat. Ale neudělá to před ním. 

A tak se přemístila pryč.

♥♥♥ 

Athéno, 

Upřímnou soustrast. Kéž tvůj strýc odpočívá v pokoji a jeho nová cesta je snazší, než byla na tomto světě. Poslal jsem ti malý dárek. Není to sice nic moc, ale doufám, že to vykouzlí úsměv na tvé krásné tváři. 

Jsi z mudlovské rodiny? A přiznala ses mi k tomu? Co když, navzdory všemu elfskému šarmu a vstřícnosti, jsem ve skrytu čistokrevný rasista, která pohrdá vším mudlovským? 

Obdivuji tě a jsem polichocen tvou důvěrou. Nicméně, musím přiznat, že kdysi jsem byl čistokrevným rasistou, který opovrhoval – nebo spíš nechápal – mudlovským světem. Nechtěl jsem (a stále nechci) nenávidět mudly. Jen jsem nepochopil, nebo nerespektoval jejich kulturu a zvyky. Zdálo se mi, že jsou slabí, hloupí, chamtiví, nevychovaní a nemají žádnou čest. A protože jsem vyrůstal s tím, že zabili stovky kouzelníků a čarodějek, jen proto, že se jich báli, byl jsem jimi znechucený. Jaký druh může chtít zničit jiný druh jen proto, že se ho bojí a nerozumí mu? 

Má nechuť k mudlům trvala, dokud jsem se nesetkal s jednou pozoruhodnou čarodějkou z mudlovské rodiny. Je to úžasná žena. Nesobecká, krásná a čestná duše, která mi ukázala, jak moc jsem se v mudlech mýlil – a že jsem se k nim choval stejně, jako oni ke kouzelníkům a čarodějkám. Protože jsem je nechápal, chtěl jsem je zničit. 

Toužím této ženě říct, jak moc mě změnila, ale nejsem si jist, zda k tomu budu mít někdy příležitost. Snad jednou. Doufám. 

Nevím, kdo jsi, Athéno, ale vím, kým jsem byl já. Proto, jako někdo, komu mohu, ale také nemusím těmito slovy ublížit, se ti z hloubi duše omlouvám za své názory a doufám, že mi dokážeš odpustit. 

Legolas 

♥♥♥ 

Dopis ležel na stole před ní a Hermiona zaměřila svou pozornost na balíček, který přinesla sova společně s ním. Byla to malá, bílá krabička s elegantním černým nápisem na víku. Když ji otevřela, uviděla malou hromádku sladkostí, ležící na zeleném hedvábí. Hermiona se znovu podívala na nápis na krabičce (Giavaro) a na množství sladkostí (nejméně dvacet kusů) a došlo jí, že to „nic moc“ je ve skutečnosti dost drahý dárek. Jedna pralinka od značky Giavaro stála dva galeony. Věděla to čistou náhodou, protože se jednou v té prodejně zastavila. Její mysl začala automaticky počítat -  pokud je tu 20 sladkostí po 2 galeonech, tak to stojí 40 galeonů, což dělá… 

Do háje, on utratil 200 liber za bonbóny! 

Omráčeně zavřela krabičku a odstrčila ji na druhý konec stolu, aby se na ni nemusela dívat. Merline, jak toužila vzít si jednu z těch pralinek a ochutnat ji, a to nejen proto, že byly drahé, ale taky proto, že byly čokoládové, tedy její oblíbené. Jak to mohl vědět? Nebo to byla náhoda? 

Najednou zjistila, že Legolas je zjevně docela bohatý – nebo to podle tohoto dárku alespoň předpokládala – a že pomalu začíná rozumět mudlům. Nevěděla, co ji zaskočilo víc. Ale… přece jen… ty pralinky. Měla by je sníst, nebo je poslat zpátky? Byl to příliš drahý dárek na to, aby jí ho dal jen tak. Co za to čeká na oplátku? Něco, co mu nemohla, nebo nechtěla dát? Vymýšlela si problémy spojené s dárkem, které tam ve skutečnosti vůbec nebyly? Co když jí ty pralinky poslal opravdu jen proto, že jí chtěl udělat radost? 

Zvonkohra na dveřích zacinkala. Instinktivně vytušila, kdo to přišel. 

Ne, ne, ne. Prosím, Merline, Bože, všichni Svatí, Davide Beckhame, ne. Prosím, já tě prosím… 

„Dobré odpoledne, slečno Grangerová,“ pozdravil ji Lucius Malfoy. 

Zatracená práce!

♥♥♥ 

(1) V originále Loony, což je slovní hříčka se jménem Lenky, která se v původním textu jmenuje Luna. 

♥♥♥

předchozí kapitola   následující kapitola

♥♥♥ 

Za beta-read děkuji Claire. Pokud jsou tam nějaké chyby, tak je přičtěte na vrub mé maličkosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(zuzule, 31. 3. 2014 12:25)

Tak David Beckham by ji asi moc nepomohl... :D
Skvela oddechovka. Diky. :)

oOo

(bellatrix-cissy, 20. 1. 2014 16:31)

Také si rozhodně nemůžu stěžovat. David Beckham i ti všichni ostatní byli naprosto úžasní. Cítím, že se povídka začíná rozjíždět a nové charaktery, sice OOC, ale každopádně ne tak moc, stále pevněji stojí na svých základech. To je skvosté - skvostné pro uvěřitelnější, překvapivější děj a následnou lepší čtivost. Doufám, že povídka stále pokračuje v tomto duchu. Naprosto mi sedl. Nakonec ocením tvé překladatelské schopnosti, a to nejen slovy, že já bych to nedokázala (což je očividné, jsem na cizí jazyky naprosto zoufalá), ale i poklonou, protože text je naprosto stejnorodý, gramaticky korektní, smysluplný. Naber elán a překládej dál!

Re: oOo

(Suzanne, 20. 1. 2014 23:05)

Přiznám se, že jsem povídku celou četla před poměrně dlouhou dobou - a v překladu jsem jen o kapitolu napřed - tak jsem sama zvědavá, kam se to vyvine. Nicméně jsem ráda, že ti to sedlo. Děkuji za pochvalu, nejsem profesionální překladatel, ani skvělý angličtinář, ale snažím se, aby to bylo čtivé. Právě jsem dokončila zakázku a mám zase pár dní volna, takže jen co doženu spánkový deficit a trochu zkulturním domácnost, tak se na to vrhnu. Vaše komentáře mi vždycky dodají chuť překládat, díky!

:)

(Sonick, 19. 1. 2014 18:27)

prostě úžasné, je to tak milé..a teď podle pralinek Legolas pozná, kdo je Athéna? :) miochodem "Merline, Bože, všichni Svatí, Davide Beckhame..." mě naprosto dorazilo :D :D :D skvělé

Re: :)

(Suzanne, 20. 1. 2014 22:58)

Jsem ráda, že se to líbí, i když je povídka tak průhledná:) Máš pravdu, ty pralinky tam nejsou bezdůvodně:) Přiznám se, že tuhle modlitbu jsem si vymyslela - autorka tam měla něco v podobném duchu, ale v češtině to prostě nemělo ten správný význam a říz, tak jsem si trochu zabásnila. Díky za komentář!