Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 5. 2014

 Kapitola dvanáctá

 laska-v-dopisech-12.jpg 

     

Varování překladatelky: Románově nešikovná Hermiona (koktá, zakopává, rozbíjí věci, moc mluví - občas je mi jí skoro líto:), klišé, postavy nepochybně OOC. Objevují se tu také narážky na sex a občas nějaké to sprosté slovo. Povídka je nenáročná oddechovka - něco jako průměrná romantická komedie.

Kapitola je věnována všem komentujícím čtenářům. To, že jsem se dopracovala (dopřekládala) až ke konci, je vaše zásluha. Doufám, že si čtení užijete a opět se setkáme u další povídky.

♥♥♥

Podle teorie Elisabeth Kübler-Rossové existuje pět fází smutku: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Popisuje pět oddělených fází procesu, kdy se lidé vyrovnávají se smutkem, zejména pak v případě ztráty někoho blízkého nebo diagnostikování smrtelného onemocnění. 

Hermioně nikdo blízký nedávno nezemřel, ale přesto měla dojem, že to chápe. I když by přísahala, že těch pět fází smutku takhle nevypadá. Když stála před krbem v obývacím pokoji na Malfoy Manor, řekla by, že truchlení vypadá takhle: nejdříve popírání, poté smíření – a nakonec hněv. 

Zprvu odmítala vidět ve všem spojitost. Snažila se samu sebe přesvědčit, že je to nějaká obrovská, neuvěřitelná shoda okolností. Možná, že to Lucius nevěděl. Možná netuší, že pod pseudonymem Athéna se skrývá právě Hermiona Grangerová. Možná, že by byl stejně zaskočený, kdyby zjistil její totožnost, jako byla ona. Ale i když Hermiona dokázala velmi dobře popírat zjevné věci, tady bylo příliš mnoho jasných důkazů, než aby je mohla ignorovat. Lucius to musel vědět. Všechna ta slova a narážky… Přestože to věděl, dál se s ní stýkal, takže za tím musel být nějaký skrytý úmysl. 

Když si to dokázala přiznat a přijmout to, vzápětí se dostavil hněv. Strašlivá zlost. Netušila, co bude dělat, ale jedno věděla jistě: nebude tu sedět na zadku a spekulovat, zatímco Lucius už se určitě chystá k dalšímu tahu v téhle podivné hře. 

Rozhlédla se po prostorné místnosti. Aniž by si to rozmyslela, použila letax a bez dovolení i bez ohlášení se dostala na Malfoy Manor. Ani se nezamýšlela nad tím, že krb na Malfoy Manor může její náhlou návštěvu prostě odmítnout a vrátit ji tam, odkud přišla. 

Když byla naposledy v této místnosti, trpěla strachem a bolestí pod rukama šílené čarodějky Bellatrix Lestrangeové. Nevzpomínala si, jak tato místnost tehdy vypadala, ale měla dojem, že prošla nějakými změnami – příjemnými změnami. Nicméně, nepřišla na Malfoy Manor proto, aby hodnotila jeho zařízení, nebo vzpomínala na hrozné zážitky z války. Byla tu proto, aby našla Luciuse Malfoye. Tady nebyl, takže jediným řešením bylo vydat se dál do hloubi jeho sídla a objevit ho. 

Z obývacího pokoje vedly dvoje dveře. Jedny na severní a druhé na východní straně pokoje. Hermiona se vydala přes místnost a zamířila k těm na východní straně, které se nacházely po její pravé ruce. Když je otevřela, spatřila rozlehlou vstupní halu s hlavním vchodem. Rozhodla se zkusit štěstí u těch druhých, když zaslechla tlumený zvuk, který přicházel odněkud poblíž krbu. Jako by něco spadlo na zem. Rozhlédla se po jeho zdroji a oči jí padly na malé, nenápadné dveře, kterých si předtím nevšimla. 

Instinkt jí našeptával, že tohle by mohly být dveře, které vedou třeba do pracovny nebo do knihovny. Prostě do nějakého méně formálního a více soukromého pokoje pána domu. 

Aniž by o tom přemýšlela, několika rychlými, odhodlanými kroky přešla obývací pokoj, prudce stiskla kliku a rázně otevřela. Klika jí vyklouzla z rukou a dveře s hrozivou ránou narazily do zdi. S dlouholetou praxí vytáhla hůlku, když překračovala práh. 

Lucius stál před jednou z několika knihoven, v ruce držel knihu vázanou v červené kůži, kterou se očividně chystal vrátit na její místo na polici. Při té ráně s sebou polekaně trhl a obrátil se čelem ke dveřím. Jeho obočí se tázavě povytáhlo a ústa se na okamžik pootevřela ve výrazu naprostého překvapení, když uviděl, kdo to stojí mezi dveřmi. 

„Slečno Grangerová,“ řekl a znělo to stejně překvapeně, jako vypadal výraz jeho tváře. „Jak jste se…“ 

„Dobrý den, Legolasi,“ přerušila ho a ušklíbla se. 

Kdyby nebyla tak naštvaná, dokázala by ocenit, jak rychle ovládl své emoce, protože vzápětí jeho pohledná tvář připomínala opět nečitelnou masku. Když se podívala na jeho chladný výraz, poslední špetky pochybností, že někdo s tak hrozným charakterem nemůže být Legolas, definitivně zmizely. Pokud to bylo vůbec možné, rozzuřilo ji to ještě víc. 

„Takže je to pravda?“ zeptala se pro jistotu. „Jsi skutečně Legolas?“ 

Odvrátil se od ní, dal knihu zpátky na její místo a pak se k ní opět otočil. 

„Nevypadáš, že by tě to nějak těšilo,“ poznamenal. 

Její úšklebek nahradilo zamračení. „A ty se mi divíš? Pověz mi, jak by ses cítil, kdybys zjistil, že něco, o čem sis myslel, že je skutečné, byla jen krutá hra?“ 

Jeho chladným výrazem probleskl zákmit nejistoty. 

„Nechtěl jsem ti lhát, Hermiono,“ řekl tiše. 

Křečovitě sevřela svou hůlku a zamračila se ještě víc. 

„Vážně?“ protáhla a snažila se ovládnout svůj vztek. „No, z mého pohledu to tak tedy rozhodně nevypadá. Vlastně to vypadá, že sis to všechno pěkně naplánoval, Luciusi.“ 

Otevřel ústa, aby promluvil, ale přerušila ho. 

„Chci říct,“ pronesla stále kontrolovaným hlasem, „že se známe. Naposledy jsme se viděli před týdnem. Takže pokud tvé úmysly byly čestné, tak proč jsi mi neřekl, kdo jsi? Proč ses schovával za vymyšlené jméno a totožnost?“ 

„Chtěl jsem…,“ začal, ale ona ho opět nenechala nic říct. 

„Abych tě přestala ignorovat?“ pronesla chladně. „No, to se ti podařilo. Ale proč jsi to dělal? Protože ses nudil? Dostal jsi chuť na malé povyražení? Potřebovals nějak zabít čas a tak sis řekl, proč nezkusit oblbnout jednu Grangerovou? A třeba přitom ještě zvítězit nad Dracem, ne?“ 

Jeho stříbřitě šedé oči potemněly zlostí, ústa se mu semkla do tenké čárky a napětí v jeho tváři svědčilo o tom, že se snaží ovládnout svou zlost. Bylo jí to fuk. Pravděpodobně ho rozzuřilo, že ho konečně prokoukla. Jeho reakce byla jen potvrzením toho, že její dohady jsou správné. Bastard jeden. 

„Myslel jsem, že jsi inteligentní,“ řekl chladně. „Ve skutečnosti jsi neuvěřitelně hloupá. Nebo slepá. Nebo možná obojí.“ 

„Výjimečně musím souhlasit,“ odsekla. „Byl jsem příliš hloupá, že jsem ti věřila, a taky slepá, že jsem neviděla, kdo jsi ve skutečnosti. Manipulativní, prolhaný bastard!“

Přistoupil k ní tak rychle, že stačila udělat pouze krok dozadu, aby unikla z jeho dosahu. Zcela bezúspěšně. Chytil ji oběma rukama, a i když se mu snažila vytrhnout, nepodařilo se jí to. Nesnášela, jak snadno ji silou přemohl. Nesnášela, jak ji chytil za ruce a zabránil jí utéct, nesnášela, jak jí zaklonil hlavu. Nesnášela jeho i sebe, když se jedna její část snažila vysvobodit z nevítaného objetí a druhá část si vychutnávala pocit jeho vysoké, štíhlé postavy přitisknuté k jejímu tělu. Nesnášela ho, když ji políbil. 

Nesnášela ho, ale přesto ho nechala, ať to udělá. 

Nesnášela ho, ale přesto ho nechala, ať to udělá. 

Pokud v ní někdo vyvolával ty nejpodivnější a nejzmatenější reakce, tak to byl Lucius Malfoy. 

V jeho polibku nebylo nic něžného a váhavého. Líbal ji prudce a vášnivě, jako by ji chtěl potrestat a zároveň si ji i přivlastnit. Jeho jazyk bojoval s jejím o nadvládnu. Zavřela oči, jako by tím mohla nevidět svou porážku, když se k němu přitiskla a vyšla mu vstříc. Už nechtěla bojovat. Vzdala se. A on si vzal, co chtěl. 

Merline, bylo to směšné, jak snadno ji přemohl jediným polibkem. Vždycky to tak bylo. Cítila, jak ji vlastní tělo zrazuje, protože i když se na něj stále zlobila – vlastně na něj byla pořád ještě neuvěřitelně naštvaná – celým tělem jí projela touha jako plamen. Kdyby jí začal strhávat šaty, dovolila by mu to. Kdyby se s ní chtěl vyspat na zemi nebo na psacím stole, dovolila by mu to. 

Ne! Křičel hlas v její hlavě a říkal jí, ať se od něj dostane pryč. Co nejdál. 

„Ne,“ řekla konečně nahlas, když se od něj odtáhla. Ztěžka oddechovala. 

„Proč to s tebou musí být tak těžké?“ zeptal se poraženecky. Hermiona si nebyla jistá, co ji překvapilo – a vylekalo víc – jestli tón jeho hlasu, nebo výraz jeho tváře, který byl v ten moment naprosto a dokonale čitelný. „Co ještě musím udělat, abych ti dokázal, že jsem tě hoden, Hermiono?“ 

Jejich pohledy se setkaly. Četla v jeho tváři jako v otevřené knize. A konečně pochopila. A vyděsila se. 

Na okamžik ji napadlo, že bylo příjemnější a snazší věřit svým mylným domněnkám, než vidět skutečnou, nepřikrášlenou pravdu. Nevědomost byla požehnáním. 

Bylo toho moc, potřebovala o tom, co najednou pochopila, chvíli přemýšlet. 

Měla dojem, že to řekla nahlas, ale nezáleželo jí na tom. Ať už to řekla, nebo ne, stejně to nezastavilo její kroky, když mířila ke krbu, natáhla se pro hrst letaxu a udělala to, co uměla tak dobře – utekla.

 ♥♥♥ 

Uplynul týden, pak dva, pak čtyři. Podzim přešel v zimu. Obchody šly dobře. A Hermiona, ačkoliv se ze všech sil snažila, nemohla zapomenout. 

„Proč to s tebou musí být tak těžké? Co ještě musím udělat, abych ti dokázal, že jsem tě hoden?“ 

Ve svých vzpomínkách pořád viděla jeho tvář ve chvíli, kdy to říkal. Ve chvíli, kdy konečně pochopila, jak hloupá a zaslepená skutečně byla. To ji vyděsilo tak, že si radši zvolila útěk. 

„Udělalas to nejhorší, co jsi mohla,“ kárala ji Ginny, když jí Hermiona vše vyprávěla u nedělního oběda. Vrátila se ze své pracovní cesty do Itálie a užívala si týden volna. „I když si moc nepotrpím na vyznání typu „miluji tě víc než cokoliv na světě“, mohla jsi mu aspoň říct, jak to cítíš, místo toho, abys utekla.“ 

„Jo, to jsem asi měla,“ zamumlala Hermiona sklesle, zatímco se rýpala ve svém talíři. 

„Stejně je to teda šok. Lucius jako Legolas. I když to vlastně asi není tak moc překvapivé. Pořád se motal u tebe v knihkupectví. Nikdo nemá rád knihy tak moc, aby sem musel chodit dvakrát týdně. No, teda s výjimkou tebe. Myslím, že se k sobě docela hodíte.“ 

„Je to Lucius Malfoy!“ namítla Hermiona. „Je zlý, nevyzpytatelný a… nebezpečný.“ 

Ginny obrátila oči v sloup. „Jo, to je, ale přesto jsi s ním spala.“ 

Hermiona podrážděně vydechla. Co na to sakra měla říct? Chvíli mlčely, až se nakonec Hermiona opět chopila slova: „Je dvakrát tak starý jako já. Klidně by mohl být můj otec.“ 

„To je sice pravda, ale nevypadá na to,“ ušklíbla se Ginny pobaveně. „A ty bys to měla dobře vědět, když jsi ho viděla nahého.“ 

Hermiona zrudla a sklopila zrak ke svému talíři. „Ale, Ginny, co by si všichni pomysleli?“ řekla tiše a nejistě. „Patřil mezi Smrtijedy. Sloužil Voldemortovi. Udělal strašné věci. Co když… co když se vážně nezměnil?“ 

„Hermiono, kašli na to, co si myslí ostatní lidé,“ řekla Ginny přesvědčivě. „Žij si svůj život, tak jak to se to líbí tobě, pokud tím tedy nikomu záměrně nebudeš ubližovat. Sice to ode mě zní asi divně vzhledem k tomu, co mi Lucius Malfoy kdysi provedl, ale já věřím, že se opravdu změnil. Taky věřím, že má o tebe opravdu zájem. A věřím, že ty to víš, jen si to odmítáš přiznat.“ 

„Neodmítám si to přiz…“ začala se Hermiona rozhořčeně bránit. 

„Potrefená huse se vždycky ozve,“ ušklíbla se Ginny. 

Hermiona se na ni zamračila. „Proč si vlastně myslíš, že má o mě zájem?“ 

Ginny si povzdychla a znělo to trochu podrážděně. „Hermiono, chodil k tobě do knihkupectví celý uplynulý rok dvakrát i třikrát týdně. Věděl, že ho nemáš dvakrát v lásce, tak si radši vymyslel pseudonym, aby s tebou mohl navázat kontakt. Trvalo několik měsíců, než se stal tvým přítelem, i když bylo jasné, že chce být víc než jen to. Koupil ti spoustu dárků, včetně tvých oblíbených sladkostí. Ani nemluvě o tom, že ti dal ukrutně drahý diamantový náramek. Ale co je nejdůležitější, v určitý moment ti přiznal, co k tobě cítí. Je ti to už jasné?“ 

Hermiona se zachmuřila ještě víc. „Jak víš, že mi přiznal svoje city?“ 

„Četla jsem ty dopisy, co ti psal, když jsi spala.“ 

„Ginny. To byla soukromá korespondence!" 

„Jé, promiň,“ řekla Ginny, ale neznělo to ani trochu kajícně. „Kdybys vyrůstala v malém domě plném lidí, věděla bys, že něco jako soukromí neexistuje. A to jsem ti vlastně neřekla, koho jsem včera potkala. Draca! A on se mě zeptal, jestli si s ním nevyjdu. Co na to říkáš? Mohli bychom jít na rande ve čtyřech. Ty s Luciusem, já s Dracem…“ 

♥♥♥ 

Měla Ginny pravdu? Ptala se Hermiona později večer sama sebe, když seděla u svého psacího stolu a už po několikáté četla jeden z dopisů od Legolase. Jeden z dopisů od Luciuse. Nechtěla si přiznat, že se Lucius Malfoy změnil? Nechtěla to vidět? 

Toužím této ženě říct, jak moc mě změnila, ale nejsem si jist, zda k tomu budu mít někdy příležitost. Snad jednou. Doufám.   

Bylo to tam, černé na bílém. Tento hrdý a komplikovaný muž chtěl získat její náklonnost. Doufal v to. A upřímně, získal ji. Přestože věděla, kým byl a co udělal, přitahoval ji, líbil se jí, toužila po něm, chtěla s ním trávit čas. Být s ním. Měla strach, že on to necítí stejně – a když jí dokázal, že její city opětuje, místo toho, aby se mu vrhla kolem krku, lekla se a utekla. 

Jaké by to bylo být s mužem, jako je Lucius Malfoy? 

Komplikované, ale vzrušující. Stálo by to za to. 

Ale mohlo by to fungovat? 

Mohla by to aspoň zkusit. Dát tomu šanci. Kdo ví, kam by je jejich cesta zavedla? Vzpomněla si, co napsala v jednom z dopisů: Ale Osud zasáhl. Osud věděl, že my dva se k sobě perfektně hodíme.  

Téměř před rokem byla tak osamělá, že se přihlásila do služby WizFriend. Téměř před rokem se Lucius Malfoy přihlásil k té samé službě. Každý z nich mohl být spárován s kýmkoliv jiným. Ale přesto k sobě byli vybráni právě oni dva. 

Hermiona bez přemýšlení sáhla po prázdném pergamenu, brku a lahvičce s inkoustem. Nervózně se kousala do spodního rtu. Nebyla si jistá, co by vlastně měla napsat. Nakonec se rozhodla, že přestane přemýšlet, a nechá to na pocitech. 

Legolasi, 

měl jsi jako dítě rád pohádky? Já je miluji tak dlouho, jak si vzpomínám. Samozřejmě jen ty s dobrým koncem. Nikdy jsem moc nemusela ty příběhy, kdy dívka našla svého prince na bílém koni.  Myslím, že byly pěkné, to ano, ale vždycky mě víc bavily ty pohádky, kde šlo o spravedlnost. Třeba Tři malá prasátka nebo Červená karkulka nebo Jeníček a Mařenka. Mimochodem všechno jsou to mudlovské pohádky. Nejsem si jistá, jestli jsi je někdy četl. Pokud ne, tak ti je mohu jen doporučit. Nicméně teď tu mám jednu pohádku, kterou bych ti ráda vyprávěla. Konec je ovšem zatím nejasný. Chtěl bys ji slyšet? 

Athéna 

♥♥♥ 

O dvě hodiny později: 

Athéno, 

nikdy jsem neměl trpělivost na poslouchání pohádek. Podle mého nemají reálné konce a je v nich až příliš mnoho moralizování a poučování. Možná bych pro ně ale mohl najít více porozumění. Mám zájem si poslechnout tvou pohádku, ať už je konec, jaký chce. 

Legolas 

Legolasi 

neboj se, můj nejdražší elfe. Tenhle příběh je ze života. Těžko bys v něm našel nějaké moralizování nebo poučování. Věřím, že už jsi ho slyšel mnohokrát předtím. Akorát se šťastným koncem. Mohu doufat, že má pohádka ho bude mít taky. Takže podám ti „zkrácenou“ verzi. 

Tady je: 

Kdysi dávno žila mladá žena, které se jmenovala… na jejím jméně nezáleží. Tato mladá žena byla velmi osamělá, a tak se vydala hledat muže, který by jí mohl být přítelem. Časem našla dokonalého muže, opravdu. Jejich přátelství se rozvíjelo a oni se o sobě dozvídali stále více a více. Psali si dopisy, ale nikdy se nesetkali. A jejich přátelství pokračovalo a sílilo, až jednoho dne se do sebe na dálku zamilovali. 

Naneštěstí ten dokonalý muž nebyl tím jediným, kdo získal srdce oné mladé ženy. Ta se totiž stále častěji přistihla při tom, že myslí na jiného muže. Na muže, na kterého myslet neměla. Nebyl to hodný muž. Byl zlý natolik, že nakopával štěňata a kradl dětem bonbóny – alespoň taková byla jeho pověst, které ta mladá žena bezmezně věřila. 

„Je zlý, vyhýbej se mu,“ říkala sama sobě pokaždé, když se přistihla, že na toho druhého muže myslí. Ona mladá žena nebyla moc chytrá, přestože ve škole patřila k nejlepším, a navíc byla i zaslepená předsudky, protože neviděla, že její dokonalý muž a ten druhý jsou jedna a ta samá osoba. 

Pak jednoho večera, když si znovu pročítala dopisy, které jí poslal dokonalý muž, konečně poznala pravdu. Oba muži byli ve skutečnosti jeden a ten samý. Velmi ji rozčílilo, že jí lhal – a tak mu to řekla a odmítla si poslechnout jeho verzi příběhu a utekla, aniž by se jedinkrát ohlédla. 

Po čase ale ta mladá žena začala litovat toho, co udělala. Uvědomila si, že se nezachovala správně. Chtěla se mu omluvit. Chtěla mu říct, co ve skutečnosti cítí. Že konečně pochopila, že není zlý člověk. Že je to dobrý člověk – vlastně skvělý člověk, dokonalý muž právě pro ni. Že je jí hoden. 

A to je všechno, Legolasi. Už jsem psala, že mám ráda pohádky se šťastným koncem. Ale tady nějak chybí, že? 

Athéna

 ♥♥♥ 

„Ano, to chybí,“ poznamenal Lucius, když se o hodinu později vynořil z krbu v jejím obývacím pokoji a pořádně ji tak zaskočil. Právě seděla na zemi, zády opřená o okraj pohovky a pila čaj. 

„Zmínila ses, že se ta mladá žena toužila omluvit. Proč to ale neudělala?“ 

„Je pozdě, můj letax měl být uzavřen,“ řekla místo odpovědi. 

Lucius si dal ruce do kapes. „Můj letax tě taky neměl pustit na Malfoy Manor - a stalo se.“ 

Ruce se jí chvěly, když postavila šálek s čajem na konferenční stolek. Vstala a ze všech sil se bránila, aby si nervózně nemnula ruce nebo nekousala rty. Ticho mezi nimi se prodlužovalo, bylo napjaté a nepříjemné. 

„Věděl jsi to celou dobu?“ zeptala se tiše. 

Vytáhl ruce z kapes a udělala krok k ní. „Ne, nevěděl. Začal jsem mít jisté tušení, když ses poprvé zmínila o Dracovi. Mé podezření se proměnilo v jistotu, když jsem tě uviděl jíst ty pralinky, na jejichž krabičce bylo napsáno: Athéna. No a všechny další dopisy mi jen a jen potvrzovaly, že jsi to ty.“ 

Nejistě se usmála. „A to jsem tě podezřívala z toho, že jsi vymyslel ďábelsky chytrý plán, abys mě dostal do svých spárů. Víš, že jsi vytvořil WizFriend a narafičil naše spárování…“ 

Udělal další krok směrem k ní. Vypadal pobaveně. „Nejsem si jist, jestli tím mám být polichocený nebo dotčený.“ 

„S tebou to nikdy není jednoduché,“ řekla. „Vždycky máš svoje důvody pro všechno, co děláš.“ 

„Možná,“ řekl, natáhl se a přitáhl si ji blíž k sobě. „Ale řekl bych, že tentokrát to byly ty správné důvody. „Ale vraťme se k věci. Stále ses mi ještě neomluvila. Budu to z tebe muset páčit násilím?“ 

Hermiona se hravě ušklíbla. „Vážně to musím říct nahlas? Není lepší si to domyslet, než to slyšet?“ 

Luciusovi problesk v očích plamínek pobavení, než se sklonil, aby ji políbil na krk. Hermiona automaticky naklonila hlavu na stranu, aby mu poskytla lepší přístup. „No, mohu si domýšlet, co chci, ale myslím, že některé věci je lepší vidět,“ zašeptal, předtím než zuby jemně stiskl její ušní lalůček. 

„Merline, na co to myslíš?“ 

Přesunul se k jejím rtům a usmíval se, když odpověděl: „Dostáváš ze mě to nejlepší, má drahá.“

KONEC

♥♥♥

předchozí kapitola 

♥♥♥ 

Za beta-read děkuji Claire. Udivuje mě, že jsi to se mnou tak dlouho vydržela. Už ani nepočítám kolikátá je to povídka, na které jsme spolupracovaly:)

Technická poznámka překladatelky: Pokud jsou někde chyby, na vině jsem já, nebo technika. Zrovna u poslední kapitoly blog zapracoval a krásně mi celý text rozjel. Snažila jsem se to vychytat, ale jsem si jistá, že se mi to úplně nepodařilo:) 

♥♥♥ 

Poznámka překladatelky na závěr: Povídka Láska v dopisech je konečně hotová. Má dvanáct kapitol a v překladu celkem 75 stran ve wordu. Někdy si říkám, že jsem blázen, když se do něčeho takového pouštím, aniž by mi za to někdo platil:) Ale ať už jsem, nebo nejsem blázen, mám v plánu překládat dál. Pokud víte o nějaké povídce, kterou byste si chtěli přečíst v češtině a sami si na její překlad netroufáte, přečtěte si článek Blog slaví 3. narozeniny. Máte tam možnost nechat si přeložit povídku a ovlivnit chod mého blogu. 

♥♥♥ 

Překladatelka: Suzanne  

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

díky :)

(ester-ka, 29. 5. 2014 23:17)

ahoj Suzanne, díky za poslední kapitolu... jiný konec než happyend jsem nepředpokládala, takže jsem spokojená. fjan nenáročná záležitost na dobrou noc :)

Re: díky :)

(Suzanne, 30. 5. 2014 10:11)

To jsem ráda, já na ty špatný konce moc nejsem, takže u mých překladů je velká záruka happy endu:)

Díky za překlad

(wodwar, 29. 5. 2014 17:06)

Kapitola se mi líbila; upřímně řečeno jsem si myslela, že to Lucius opravdu narafičil... Asi ne, no. Taky jsem se trochu bála, že se do toho zaplete Draco - to s Ginny zbytečně přehnané.
Ale překlad rozhodně dobrý, omrknu, jestli nenajdu nějako povídku, kterou bych si ráda přečetla i v čestině...

Re: Díky za překlad

(Suzanne, 29. 5. 2014 20:21)

Já jsem povídku četla už dávno, takže jsem si taky myslela, že to Lucius celé zosnoval, ale ono evidentně ne. Já mám pár Draco/Ginny poměrně ráda, ti dva by se mi k sobě prostě hodí.
Určitě se po něčem mrkni, za každý tip budu ráda. Mám ještě nějaké zásoby, ale povážlivě se tenčí... (A třeba s párem Lucius/Hermiona už jsem se zásobami skoro na dně).

děkuji

(Kitti, 27. 5. 2014 20:28)

Suzanne, díky za další pěknou povídku. Prosím pokud bys vyštárala nějakou DOPISOVKU, budu nadšená, stejně tak z povídky Lucius Hermiona, díky tobě jsem jim dvěma přišla na chuť. Ale myslím že budu ráda za jakoukoliv povídku, kterou přeložíš, máš skvělý vkus.

Re: děkuji

(Suzanne, 29. 5. 2014 20:18)

Já mám dopisovou povídku vlastně rozepsanou, ale je to jen taková humorná blbůstka, vedlejší produkt úplně jiné povídky. Žádnou dopisovou povídku na překlad vyhlédnutou nemám, stejně jako povídku s párem Lucius/Hermiona - i když s tímhle párem mám alespoň nějaké zbytky v zásobě. Díky, ráda se s tebou setkám u povídek s jinými páry:)

:)

(Ivet, 21. 5. 2014 18:16)

Konec byl super, dojem z povídky přetrvá jistě dlouho, jednou si ji určitě přečtu znova. Zajímalo by mě, jestli jsi našla další překlad? :-)

Re: :)

(Suzanne, 26. 5. 2014 18:11)

Děkuji, jsem ráda, že se povídka líbila.
Já mám v zásobě překladů spoustu, ale ne s tímto párem. Zatím úplně přesně nevím, čemu se teď budu věnovat. Slíbila jsem jeden překlad - slash na pár SS/HP -, takže se tu objeví ten. A taky píšu pokračování ze Života Malfoyů. Co tu ale budu publikovat v létě, vážně netuším. Nicméně, můžu vám slíbit, že blog ladem ležet nenechám a s něčím vyrukuju:)

Re: Re: :)

(Ivet, 27. 5. 2014 18:12)

Tak to mám radost, ležet ladem je teď totiž nějáká moda mezi blogy :-D a tvého by byla škoda, kvalitou převyšuje :-) Nejsem moc velký slash fanoušek, ale počtu si a na Život se taky těším

:)

(Sonick, 27. 5. 2014 11:50)

Opravdu nádhera :o) Děkuji moc za překlad, takové oddeyhovky přesně teď potřebuji :) Asi si ji přečtu ještě jednou :D

:-)

(scully, 25. 5. 2014 15:20)

Moc děkuju za překlad této pěkné povídky. Normálně čtu spíše snamione,ale tato povídka se mi moc líbila. Bylo mi trochu líto Draca,ale konec pro něj vyznívá nadějně. Děkuji za překlad a těším se na další povídku

Re: :-)

(Suzanne, 26. 5. 2014 18:17)

Jsem ráda, že i milovník snamione se mnou nechal zlákat k Luciusovi. Já sama mám snamione hodně ráda a dřív jsem ho četla ve velkém, teď už moc číst fanfiction nestíhám. Občas i nějaké snamione napíšu, ale mám pocit, že ho moc neumím:)
Myslím, že i Draco dopadne dobře:)

...

(Michelle, 23. 5. 2014 23:09)

miluju a nenávidím romantické konce.. mrzí mě, že povídka končí..je upně skvělá!! díky moc za skvělý překlad :)

Re: ...

(Suzanne, 26. 5. 2014 18:14)

Děkuji, není zač. Já si na romantické konce potrpím. Nikoliv ovšem na ty, které končí tím, že spolu mají čtyři rozkošné blonďaté děti, ty opravdu nesnáším:)

:)

(zuzule, 21. 5. 2014 20:37)

Je hezké si přečíst, že vše dopadlo jak má. Ani Draco nezůstane sám.
Je dobře, že jsi blázen. Alespoň pro mě. ;)

Re: :)

(Suzanne, 26. 5. 2014 18:13)

Já mám taky ráda dobré konce. Vlastně ani jiné nepřekládám:)
To jsem ráda, že aspoň někdo mé bláznovství oceňuje. Já se sama sobě občas divím, že se to něčeho podobného pouštím:)

oOo

(b-c, 20. 5. 2014 17:32)

Konec se mi líbil - pro tebe možná překvapivě. Mám pocit, že se stylem blíží začátku povídky, je nenucený a dobře plynoucí. Jsem ráda, že vše dopadlo tak, jak mělo (a to nejen obsahově, ale že i ty jsi dotáhla své překladatelské úsilí do konce). Žádné překvapeni sice nenastalo, ale má neklidná dušička řešící Dracův osud byla upokojena. Takže spokojenost. A ano, také doufám, že se co nejdříve sejdeme u další povídky!

Re: oOo

(Suzanne, 26. 5. 2014 18:08)

Opravdu jsem ráda, že se ti konec líbil. A to s Dracem mě taky pobavilo, autorka to docela hezky zaonačila:)
Nevím, kdy zase budu překládat něco s Luciusem, ale minimálně na podzim se tu objeví "můj" Lucius v pokračování ze Života Malfoyů.