Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 1. 2014

 Kapitola pátá

 knihy.jpg

Varování překladatelky: románově nešikovná Hermiona (koktá, zakopává, rozbíjí věci, moc mluví - občas je mi jí skoro líto:), klišé, postavy nepochybně OOC. Povídka je nenáročná oddechovka - něco jako průměrná romantická komedie. Ale i ty jsou někdy potřeba.

Poznámka překladatelky: Pro přidání této kapitoly jsme musely já i beta překonat různé technické obtíže - a já navíc i urputné migrény. Tohle je poslední kapitola, co jsem měla přeloženou do zásoby. Zkuste mi poslat nějakou energii, třeba pak ta bolest hlavy poleví - a já zase budu moci překládat.

_________________________________________________________________________

Hermiona si těžce a útrpně povzdechla, pak se ale přiměla k úsměvu, vzhlédla a pozdravila: „Dobré odpoledne, pane Malfoyi.“ 

„Slečno Grangerová, mohu se mýlit, ale zdá se mi, že byste mě raději viděla někde jinde,“ poznamenal Lucius nezúčastněným tónem. 

Usmála se ještě víc – a ještě neupřímněji. „Proč si to myslíte, pane Malfoyi? Kdybych nechtěla, abyste sem chodil, tak bych to napsala na dveře.“ 

Mimochodem, měla jsem to v plánu a zapomněla jsem to udělat. Máš štěstí, zmetku. 

„Ale co váš povzdech, který předcházel vašemu pozdravu? Řekl bych, že je to jasný ukazatel nelibosti.“ 

„Nepovzdechla jsem si,“ zalhala. „Já… jsem… ehm… jen zdržela dech, a pak jsem vydechla…“ 

Ticho. 

„Zadržovala jsem dech, protože jsem se chtěla přihlásit do soutěže.“ 

Delší ticho. 

Ach, Bože. Proč? Proč to dělám? Proč sama sebe tak nenávidím, že nedokážu zavřít pusu? 

Možná měla nějakou zvláštní nemoc. Dosud neodhalený patogen ve svém organismu, který se začal projevovat jen v přítomnosti Luciuse Malfoye. Patogen, který ji nutil, aby ze sebe dělala idiota. A který nešlo ovládnout. Možná by nebylo na škodu, aby si zjistila víc informací, proč v přítomnosti Luciuse Malfoye vypouští z pusy takové hovadiny. 

„A jak dlouho jste to vydržela naposledy?“ zeptal se a nepatrně se usmál. 

„Čtyřicet dva vteřin,“ odpověděla klidně. Když už s tím začala, nehodlala ustoupit. 

Naklonil se nad její pult, jeden loket si opřel o okraj. „A jak to tak přesně víte? Nevidím na vašem stole nebo na ruce žádné hodinky.“ 

Opětovala mu přímý pohled. „Počítala jsem to v duchu.“ 

Usmál se. „Musím uznat, že jste pohotová. Někdo, kdo vás tak dobře nezná, by vám to uvěřil.“ 

Vzpurně vystrčila bradu. „Obviňujete mě, ze lži, pane Malfoyi?“ zeptala se povýšeným tónem. „Měl byste být opatrnější. Mohla bych vás vyhodit ze svého obchodu.“ 

„Nepochybuji o tom, že byste to udělala moc ráda.“ 

Narovnal se a přešel mezi police. 

♥♥♥

Tím to ale neskončilo. Když se pustila do úklidu před zavřením obchodu, Lucius Malfoy přišel k jejímu pultu ještě jednou. Téměř se jí na něj podařilo zapomenout, protože většinu dne strávila papírováním. 

Vzhledem k tomu, že byla sobota a počasí bylo docela vlídné, sem nepřišlo moc zákazníků. To jí ale nevadilo, protože věděla, že v pondělí se to zase zlepší. Chtěla mít otevřeno až do čtyř, ale měla hlad a toužila si trochu protáhnout nohy, tak se rozhodla, že dneska zavře dřív. 

Také ji na stole dráždila krabice pralinek s logem Giavaro. Po dlouhém váhání nakonec neodolala a dva čokoládové bonbóny snědla. Byla to dokonalá slast. 

Náhlé zjevení Luciuse Malfoye vedlo k tomu, že jí krabička vypadla z rukou, právě když se natahovala po další pralince. Několik sladkostí se vkutálelo do jeho zorného pole. 

Chvíli mlčel. Tiše ji sledoval, když dávala pralinky zpět do krabičky a zavírala ji. Hermiona si uvědomila, že je na ní napsáno Athéna, a tak nápis zakryla rukou. 

„Dárek od milence?“ zeptal se Lucius Malfoy chladně. 

Začervenala se. „Do toho vám nic není, pane Malfoyi, ale když už to musíte vědět, tak je to dárek od… od přítele. 

V duchu se sama sebe ptala, proč mu proboha přiznávala, že jí ty pralinky neposlal milenec? Co na tom záleželo? A proč se o to Malfoy vlastně zajímá? 

„Opravdu? Tak bych vás snad mohl požádat, zda byste se mnou nešla na oběd?“ 

Pomalu zvedla hlavu a v šoku se na něj dívala. „Děláte si srandu?“ 

Ne, neusmíval se. Ani neušklíbal. Jeho pohledná tvář byla chladná a dokonale nečitelná. U Merlina, vypadal, že to myslí vážně. 

Srdce jí prudce bušilo. Tohle nemůže být skutečné. Prostě nemůže. Pravděpodobně se nějaký alternativní vesmír propojil s jejím reálným životem. Jak by se jinak dalo vysvětlit to, že Lucius Malfoy – Lucius Mafloy! – požádal ji, Hermionu Grangerovou, jestli by s ním nešla na oběd? 

„Ne,“ řekla, dřív než stačil něco říct. „To nepřipadá v úvahu.“ 

Nevypadal, že by ho to nějak zasáhlo. Spíš se tvářil zvědavě, když přišel blíž.

 „Proč?“ 

Napřímila se. „Protože jste Lucius Malfoy a já Hermiona Grangerová.“ 

„To je těžko přijatelný důvod, proč se mnou nemůžete poobědvat, slečno Grangerová.“ 

Zamračila se. „Pane Malfoyi, zapomněl jste, kdo jsme?“ 

„Jak bych mohl, když jste mi to ani ne před minutou připomněla. Jste Hermiona Grangerová.“ 

Podrážděně si odfrkla. „U Merlina, vy dokážete člověka rozčílit.“ 

„Beru to jako kompliment. Děkuji.“ 

„Ne, to nebyl…“ ohradila se rozčileně, ale pak se zhluboka nadechla a ovládla se. Klidněji pokračovala: „Pane Malfoyi, já nevím, co se vám dneska stalo – zde jste náhodou nespadl na hlavu – ale dovolte mi, abych to řekla jasně: jsem si vědoma toho, že jste velmi přitažlivý muž, ale to neznamená, že s vámi…“ Zarazila se, když Lucius zvedl ruku. „Co je zase?“ 

„Jen jsem vám chtěl poděkovat, slečno Grangerová. Je opravdu lichotivé,  že mě považujete za velmi přitažlivého muže. Pokračujte, prosím.“ 

Usmíval se tak samolibě, že by ho nejradši praštila. 

Zrudla jako rajče a celá zahanbená, a vzteklá současně, zaskřípala zuby. „Odejděte.“

„Ještě jsem vám nezaplatil za knihu, má drahá.“ 

Stále se tak nesnesitelně spokojeně usmíval, když jí položil na pult dvacet galeonů – což bylo mimochodem mnohem víc, než ta kniha stála -  a odešel z knihkupectví.

♥♥♥

Legolasi, 

děkuji ti za krásný dárek. Opravdu mě potěšil, tím víc, že jsou to mé oblíbené sladkosti. Je tvoje předvídavost nějakou vlastností typickou pro tvůj druh? Ha! Svedla jsem krutou bitvu, mezi touhou si pralinky nechat do zásoby a sníst je všechny na posezení. Nakonec jsem přišla na rozumný kompromis – každý den sním jednu. Snažila jsem se to ignorovat, ale nemůžu si pomoci, abych nezmínila skutečnost, že tento dárek byl dost drahý. Velmi mi polichotila tvá štědrost, Legolasi. Proto ti na oplátku taky posílám dárek. Není tak drahý, ale ráda bych věřila, že u dárků se nekouká na cenu.

S láskou

Athéna

„Sakra…“

Z poštovní sovy už byla pouhá tečka na obloze, když si Hermiona uvědomila, že udělala chybu. Co to tam do háje napsala.

S láskou Athéna… 

U Merlina i všech svatých, musela se úplně zbláznit. 

Jak to, že si toho nevšimla? Na co sakra myslela, když to psala? Měla si s tím vůbec dělat starosti? Třeba si toho vůbec nevšimne? Třeba na to nebude nijak reagovat? 

A pak jí došlo, že si přeje, aby si toho nejenom všimnul, ale aby jí odpověděl v podobném duchu. Byla do Legolase zamilovaná? Ne, to ne, ale přiznala si, že po třech a půl měsících dopisování ji začal přitahovat. Byl tak… dokonalý. Okouzlující, vtipný, inteligentní, zdvořilý a velkorysý. A když od něj dostala dopis, pokaždé měla pocit, jako by v břiše měla hejno motýlů a srdce jí mělo vyskočit z hrudi. 

Legolas. Kdo to vlastně je? A není příliš dokonalý na to, aby byl vůbec skutečný? Je možné, že se s ním někdy setkala v reálném životě, aniž by o tom věděla? Ne, to bylo nemožné. Pomatovala by si muže schopného vyvolat v ní takovou reakci jako Legolas. 

Jasně, jen sní o muži, kterého v životě neviděla, a sotva ho zná. 

I když vzápětí se sama se sebou v duchu hádala. Nebyla pravda, že Legolase nezná. V průběhu jejich dopisování se svěřovali se stále důvěrnějšími věcmi – napsala mu dokonce věci, které neřekla ani svým přátelům! Věděla, co se mu líbí a co ne, co má rád, jaké má záliby, o čem sní, čeho se bojí. Dozvěděla se něco o jeho dětství i dospělosti. Dokonce jí přiznal, že byl ženatý. 

Čím více nad tím přemýšlela, tím méně trapně se cítila kvůli tomu, co napsala v posledním dopise. Ať si to přebere, jak chce. Pokud o ni bude mít zájem, tak jí to snad dá najevo. Aspoň v to doufala. 

Zatímco přemýšlela o tom, že snít o romantickém vztahu s mužem, kterého v životě neviděla, je vlastně docela tragické, zvonkohra nade dveřmi ji upozornila, že přišel zákazník. Hermiona vzhlédla a uviděla Draca Malfoye. 

Okamžitě se jí vybavilo setkání s Malfoyem starším před třemi dny a dokonce i její historické znemožnění v restauraci, takže ji okamžitě zaplavila nová vlna ponížení. S souběžně ji  napadlo něco hrozného: co když se Lucius doma před Dracem chlubí tím, jak se v jeho přítomnosti Hermiona Grangerová mění v úplného idiota? Co když se Draco směje tak, až brečí, když jeho otec předvádí, jak Hermiona zakopává o neexistující věci, padá a koktá? 

Ježíši, to né. 

„Nazdar, Grangerová,“ pozdravil ji Draco a pozoroval ji. 

Nesměle se na něj podívala. „Nazdar, Malfoyi. Jak se máš?“ 

„Dobře. A co ty?“ 

„Taky dobře. Díky.“ 

„Fajn.“ 

„Fajn.“ 

Ticho. 

„Nechceš…“ začala mluvit. 

„Můžeš…“ řekl ve stejnou chvíli. 

„Pokračuj,“ pobídla ho. 

„Ne, to je v pořádku. Co jsi chtěla říct?“ 

„No, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nechceš pomoci najít nějakou knihu?“ 

„A já jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi nepomohla najít nějakou knihu.“ 

Usmáli se na sebe. 

„Tohle je očividně dost divné pro nás oba,“ poznamenala. 

„Očividně,“ souhlasil. 

„Co myslíš, že bychom s tím měli udělat?“ 

„Tvé nápady jsou stejně dobré jako mé,“ pokrčil rameny. „Možná spolu zajít na oběd? Zavzpomínat si u vína a krevet, dokud se nezačneme cítit trochu normálně?“ 

Další Malfoy ji zve na oběd? Možná že oba upadli na hlavu, nebo že by je třeba zasáhlo kouzloConfundus? Zdálo se, že oba dokonale zapomněli na to, že jsou čistokrevní a ona pochází z mudlovské rodiny. Zřejmě jim vůbec nedocházelo, že by se s ní neměli nechat vidět na stejném místě, natož s ní jít na oběd. 

Nebo je chyba na její straně, že to řeší? 

Užuž chtěla Dracovi říct: „V žádném případě,“ stejně jako to řekla jeho otci, ale zarazila se. Co když je vážně chyba na její straně, že se tím zaobírá? 

No, ano, oni jí podávali ruku k smíru, a ona je příkře odmítla. Jak by jim měla říct, že už jim odpustila? Proč prostě nemůžou nechat minulost minulostí? 

Pohlédla na Draca. Viděla, že se snaží tvářit nenuceně a nezúčastněně, ale v očích měl naději smíšenou se strachem z odmítnutí. Napadlo ji, že není tak dobrý v přetvařování, jako jeho otec. Přesto by ho měla odmítnout. Ještě pořád si pamatuje na ty urážky, kterými ji častoval v Bradavicích. Měla by ho odmítnout… ale ne. 

„To zní jako dobrý nápad,“ odpověděla a usmála se. „Ale momentálně nemůžu odejít, nemám totiž asistenta. Leda, že by ti nevadilo, kdybychom si něco objednali sem?“ 

Podruhé v životě viděla, jak se Draco Malfoy upřímně usmál. 

„To není problém, Grangerová.“ 

♥♥♥

Vzhledem k tomu, že Hermiona odmítala jíst v obchodě, kam mohl každou chvíli přijít nějaký zákazník, pozvala Draca na Smiřovací oběd – nebo jak to nazvat – do svého malého skladu. Seděli na kartonových krabicích plných knih a mluvili o všem možném, ale záměrně se vyhýbali problematickým nebo bolestivým tématům, jako bylo jejich studium v Bradavicích nebo válka. 

Hermiona byla překvapená, že se s Dracem cítí dobře. Měla ho tak neodbytně spojeného s negativními emocemi, že si nedokázala představit, že by se někdy mohla smát jeho vtipům nebo si užívat jejich konverzaci. Ještě víc ji ohromilo, jak ji podráždilo, když musela přerušit jejich rozhovor a jít se věnovat nějakému zákazníkovi. 

Obědvali spolu skoro dvě hodiny, než si Draco vzpomněl, že ten den má poslední hodinu Obrany proti černé magii s šestým ročníkem Nebelvíru a Zmijozelu, a musel se vrátit do Bradavic. 

„Bylo to nečekaně příjemné,“ poznamenal Draco, když vešli zpět do obchodu. 

Hermiona se usmála a chtěla souhlasit, když ji přerušil chladný hlas. 

„To nepochybně. Už dlouho jsem tě neviděl tak spokojeného, Draco.“ 

V téže chvíli se zarazili, jak ten hlas poznali, a pak se otočili vstříc zkoumavému pohledu Luciuse Malfoye. 

„Otče,“ řekl Draco rezervovaně. „To je ale překvapení. Nečekal bych, že tě tu uvidím.“ 

„Nápodobně,“ odtušil Lucius. Pak se jeho pohled přesunul k Hermioně. „I když možná mě to mohlo napadnout.“ 

Kdyby se Hermiona tak nesoustředila na Luciuse, viděla by, že Draco zrudl. Snažila se potlačit nepříjemný pocit v žaludku. Netušila proč, ale cítila se, jako kdyby je přistihl při něčem špatném. Co když si myslí, že spolu ve skladu prováděli… no tamto? Co by si asi myslel o románku mezi jeho pohledným čistokrevným synem a obyčejnou mudlovskou šmejdkou? 

Luciusův obličej byl chladný a nečitelný. Hermiona se nenápadně přiblížila Dracovi, jako by potřeboval ochránit, když najednou ustoupil. 

„Mu… musím se už vydat zpátky,“ řekl přiškrceným hlasem. Rychle na ni pohlédl. „Díky za … ehm… oběd, Grangerová. Uvidíme se večer, otče.“ S tím zašel za nebližší regál a zmizel jim ze zorného pole; cinkot zvonkohry jim vzápětí prozradil, že vyšel z obchodu.

Takže nyní stála v odlehlé části svého obchodu pouze s Luciusem Malfoyem. Cítila se trapně, ale taky měla trochu strach, protože si všimla, že jeho oči ztmavly do odstínu bouřkových mraků. Přestože se tvářil nezúčastněně, vycítila, že to, co viděl, ho rozhodně nepotěšilo. Instinkt jí radil postupovat opatrně, koneckonců Lucius Malfoy byl kdysi nebezpečný muž – a nikdy jím nepřestal být, ať už veřejnosti tvrdil, co chtěl. 

Neublíží mi. 

Nebuď si tím tak jistá… 

„Po… potřebujete pomoci, pane Malfoyi?“ zeptala se a snažila se znít profesionálně, i když si uvědomovala, jak moc se jí to nedaří. 

„Ano, slečno Grangerová,“ odpověděl a pomalu se k ní přiblížil. „Potřebuji vaši radu v jedné velmi vážné otázce.“ 

„Co… Cože?“ 

Byl tak blízko. „Proč jste odmítla mé pozvání na oběd, ale ochotně jste ho přijala od mého syna?“ 

„Jak víte, že jsem to nebyla já, kdo pozval jeho?“ namítla a udělala krok dozadu. 

„Ne, jsem si jistý tím, že on pozval vás.“ Vstoupil do jejího osobního prostoru a stále se pohyboval vpřed. „Proč jste to přijala?“ 

Ustupovala, až ucítila, že má za zády pevnou zeď. Vzdorně vystrčila bradu. „A proč ne?“ Poté podlehla směšného nutkání trochu ho provokovat. „Vadí vám to kvůli tomu, co jsem?“ 

Stál přímo před ní, tak blízko, že když vzhlédla, tak viděla každý rys jeho obličeje do nejmenších podrobností a cítila jeho dech na svém čele. Stáli tak blízko, že sebemenší pohyb by způsobil, že by se dotýkali… 

Kdo by kdy řekl, že kombinace strachu, vzrušení a vůně citronu a rozmarýnu může být tak opojná. Lákavá. Kdyby jí srdce nebušilo tak prudce, tak by řekla, že omdlí jako správná slečna z nějakého zamilovaného románu. 

Sklonil se k ní, přiliž blízko, než aby jí to bylo příjemné. Opřela si hlavu o stěnu ve snaze dostat se od něj dál. 

„Takže, co jste?“ zeptal se tiše. 

Vnitřní hlas jí moudře radil, ať mu odpoví: „Vážený pane Malfoyi, dejte ty pracky pryč a vypadněte z mého knihkupectví.“ Ale ona ho neposlouchala. 

Vystrčila bradu a upřeně opětovala jeho pohled. „Pocházím z mudlovské rodiny…“ Olízla si rty. „Jsem mudlovská šmejdka. Nemáte rád mudlovské šmejdy. Nemáte rád mě.“ 

Úsměv Luciuse Malfoye byl tak nevyzpytatelný – a tak nečekaně svůdný – že na něj zůstala ohromeně zírat. 

Velmi tiše a velmi pomalu odpověděl: „Kdyby to byla pravda, slečno Grangerová, udělal bych něco takového?“ 

A sklonil se k ní tak, že o jeho úmyslech ani na vteřinu nepochybovala. U Merlinových koulí, on se jí chystá políbit! A jako největší naivka, které se kdy narodila na této Zemi, se ani nepohnula, nic neřekla, ani nevykřikla hrůzou a znechucením. Prostě tam jen stála – trochu v šoku – a čekala, až se jeho rty dotknou jejích. 

„Hermiono! Kde, sakra, jsi? Čekám tu už celé věky!“

Ginny! 

Naštvaný hlas její kamarádky přerušil kouzlo okamžiku a jí se opět vrátilo rozumné uvažování i motorické schopnosti, takže rychle vyběhla ven, aby se setkala se svou přítelkyní – a unikla z dosahu Luciuse Malfoye.

♥♥♥

předchozí kapitola   následující kapitola

♥♥♥ 

Za beta-read děkuji Claire. Pokud jsou tam nějaké chyby, tak je přičtěte na vrub mé maličkosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

omluva

(Michelle, 23. 5. 2014 22:07)

právě jsem objevila tuhle povídku.. čtu jedním dechem od první kapitoly... a až ted mi došlo, že vůbec nepíšu komentáře..
takže, super, super, super.. žhavý trojúhelník.. jsem moc zvědavá, jak to dopadne.. :)
jdu na další kapitolku...

:)

(zuzule, 31. 3. 2014 13:19)

S takovou konkurenci urcite Lucius nepocital.

oOo

(bellatrix-cissy, 26. 1. 2014 15:01)

Řekněme, že to bylo mrazivé. Skutečně nevím, na čem Hemiona je. Protože ta povídka se zezačátku tvářila jako slaďárna bez jakéhokoliv ozvláštnění. Ale už jenom vztah mezi Luciusem a Dracem je sám o sobě zajímavý - a když se mezi ně dostane ještě Hermiona... Kdybych nebyla líná a měla víc času, jdu si okamžitě přečíst originál, protože umění autorky skončit v ten nejnapínavější okamžik je více než zjevné. Takže šup, šup, ať tu máme další kapitolu!

Re: oOo

(Suzanne, 27. 1. 2014 16:47)

Tenhle týden mám takový rozlítaný, musím si to nějak zorganizovat a pokusím se s překladem pohnout, aby tu kapitola přistála jako obvykle v neděli. Sama přesně nevím, jak to bude pokračovat (něco tedy vím, ale spíš tak zhruba:), takže to bude ještě zajímavé:)