Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 2. 2014

 Kapitola šestá 

 

malfoy6.jpg

 

Varování překladatelky: románově nešikovná Hermiona (koktá, zakopává, rozbíjí věci, moc mluví - občas je mi jí skoro líto:), klišé, postavy nepochybně OOC. Povídka je nenáročná oddechovka - něco jako průměrná romantická komedie. Ale i ty jsou někdy potřeba.

Poznámka překladatelky: Obrázek odkazuje na Valetýna, který byl předevčírem, takže není úplně přesný, ale vzhledem k obsahu kapitoly není až tak mimo. Snad:) Btw. To už pár Severus/Hermiona není v oblibě? Byla jsem překvapená, že se u povídky Nejdražší neobjevil jediný komentář. Tak doufám, že Lucius vás přiměje, abyste se polepšili(y).

_________________________________________________________________________

Moje krásná Athéno,   

pokud někdy budu vzpomínat na dárek, který jsem dostal, tak je to ten od tebe. Neobyčejná lektvarologická souprava od Fideliuse Melkina společně s knihou plnou receptur na lektvary. Ach, jak mě rozmazluješ. Když jsem dárek rozbalil, cítil jsem se znovu jako chlapec, který dostane pod stromečkem svůj vysněný dárek. Obávám se, že jsem se do tebe zamiloval. 

Cítím se trochu zahanbeně, že jsem ti poslal pouze pár sladkostí, když je porovnám s darem, který  jsi mi dala na oplátku. Dovol, abych to napravil. Doufám, že si ti můj dárek bude líbit, přestože ten od tebe ho dalece předčí. 

Věřím, že jednomu elfovi opětuješ jeho stále rostoucí náklonnost. 

Legolas 

♥♥♥

„Do prdele, to jsou diamanty?“ 

Hermiona držela náramek v ruce a byla příliš v šoku, než aby reagovala na Ginnyina sprostá slova. 

„Ano,“ řekla tiše. Doširoka otevřenýma očima hltala úzký náramek, který se třpytil, i když na něj nedopadaly sluneční paprsky. „Ano, vypadá to, že jsou.“ 

„Kdo ti ho poslal?“ Ginny přišla blíž k Hermioně, která seděla na pohovce. „Byl to ten chlap, Legolas, co jsi mi o něm včera vyprávěla?“ 

„Ano,“ odpověděla Hermiona jako ve snách. „Poslal mi ho Legolas.“ 

„Zatraceně, zatraceně,“ opakovala Ginny ohromeně. „Vypadá to, že ten náramek stál víc, než já vydělám tak za čtyři měsíce. A to vydělávám spoustu peněz.“ 

Hermiona mlčela. Vrátila náramek zpět do sametové krabičky, ještě chvíli se na něj dívala a pak odhodlaně zaklapla víko kazety.

„Pošlu mu ho zpátky.“ 

Ginny jí vytrhla krabičku z ruky. „Cože? Nebuď hloupá!“ vykřikla rozčileně. 

„Ginny, nemůžu přijmout takový dárek!“ protestovala Hermiona a pokoušela se své kamarádce vzít kazetu, ale ta ji držela bezpečně mimo její dosah. „Je příliš drahý.“ 

Ginny se před ní rozkročila a přísně si Hermionu měřila. Černou krabičku držela přitisknutou na hrudi, když si okázala odhodila vlasy přes levé rameno. 

„Blbost. Ty víš, že si ho chceš nechat.“ 

Hermiona se zamračila, ale neodpověděla. Ginny samozřejmě měla pravdu. Chtěla si ten náramek nechat. To, že jí ho poslal, mělo svůj význam, stejně jako dopis, který byl doručen spolu s ním. 

Legolas se o ni zajímal. V romantickém slova smyslu. 

No, alespoň doufala, že to tak je. 

Ale co víc (nebo méně) by mohla vyčíst z takového luxusního dárku? A ten dopis! Vždyť napsal, že „se do ní zamiloval“ a „že doufá, že mu jeho náklonnost opětuje“. Nebylo to dost jasné vyjádření, že je ochoten posunout jejich vztah na další úroveň? 

Rozhodně bylo. 

Překvapilo ji to, ale taky byla nadšená. A taky nervózní a trochu vyděšená. A to všechno najednou. Když seděla na pohovce ve svém obývacím pokoji, cítila, jak jí srdce bije rychleji a myšlenky se jí honily hlavou jedna přes druhou. Opravdu ho znám? Je to dobrý nápad? Mohl by být nebezpečný. A i kdyby nebyl, můžu mu skutečně věřit? Co když mi celou tu dobu v dopisech lhal? 

Když se Ginny svěřila se svými obavami, tak jí na ro řekla jediné: „Hermiono, je to stejné, jako jít na rande naslepo. Navíc, já si myslím, že tenhle způsob je lepší, protože se o něm můžeš dozvědět víc věcí, než přikývneš na to, že se s ním setkáš.“ 

„Ale Ginny, ten náramek!“ Hermiona se podívala na kazetu, kterou její kamarádka pořád držela v rukou. „Strašně ráda bych si ho nechala, ale nelíbí se mi, že bych měla přijmout něco tak drahého.“ Její obličej poznamenaly pochybnosti, které cítila. „Co když je to… no víš… nabídka?“ 

Ginny se zasmála a v očích se jí potměšile zablýsklo. „Nabídka čeho?“ 

Hermiona se kousla do rtu. „No… sexu. Víš, třeba očekává, že mu ten dárek oplatím sexem.“ 

Ginnyin úsměv se ještě rozšířil. „A chceš s ním mít sex?“ 

„Ne!“ ohradila se Hermiona rozhořčeně. „Já nevím. Zatím ne.“ 

Ginny se zatvářila nevinně. „Ale Hermiono, vy dva se spolu vyspíte, pokud mu teď pošleš dopis. Úplně vidím, jak píšeš: Ach, Legolasi, toužím cítit tvůj velký, tvrdý…“ 

„Ginny!“ přerušila ji Hermiona podrážděně. 

Ginny se zasmála. „No, dobře. Omlouvám se. Už tě nebudu škádlit. Tedy alespoň ne ohledně sexu. Nebo jeho nedostatku.“ 

Hermiona obrátila oči v sloup. „Ginny, to je tak těžké pochopit, že ne pro každého je sex tou nejdůležitější částí života?“ 

Ginny položila kazetu na konferenční stolek a posadila se znovu na pohovku. Vykouzlila si kartáč a začala si česat vlasy, až se jí leskly. 

„To říká každá žena, která si už více než rok neužila,“ podotkla a přestala se na chvíli věnovat svým vlasům, aby mohla vrhnout znepokojený pohled na Hermionu. „Hele, mám z tebe a toho Legolase radost, ale od té doby, co jste se rozešli se Seamusem, ses s nikým nesblížila.“ A pak se potutelný úsměv a šibalský pohled vrátil. „No… tedy když nepočítám Luciuse Malfoye.“ 

Hermiona otevřela a zase zavřela ústa. Málem by na to extempore zapomněla. Což byl sám o sobě výkon, protože pár dní po té příhodě nedokázala myslet na nic jiného. Neustále si v hlavě přehrávala ten moment, kdy Lucius Malfoy přišel blíž, sklonil se k ní a jen vteřina – a milimetry -  je dělily od toho, aby ji políbil. 

U Merlina! A ona tam jen tak stála. Stála a čekala, až to udělá. Připravovala se na to, až to udělá. Stála tam a přerývaně dýchala, když čekala, až ji Lucius Malfoy políbí. 

To se stalo před týdnem. Od té doby ho neviděla. Nicméně měla spoustu času, aby mohla uvažovat na téma, co by kdyby. Co by se stalo, kdyby je Ginny nevyrušila? No, samozřejmě, na to byla odpověď jednoduchá: políbili by se. Ale co by se stalo potom? Obchod byl téměř prázdný, byl tam jen jeden nebo dva zákazníci, kteří seděli v křeslech a četli si – a ona byla s Luciusem sama v zadní části obchodu, se skladem, který by jim poskytl ještě víc soukromí, hned za zády… 

A co by udělala ona? Polibek by mu opětovala. S naprostou jistotou věděla, že kdyby ji políbil, tak by ho objala kolem krku a opětovala by mu polibek tak vášnivě, jak si jen dokázala představit. Věděla to a cítila se kvůli tomu trapně a zahanbeně. A to i přesto, že asi  neexistoval jiný způsob, jak reagovat na jeho chování. 

Hrozné, naprosto hrozné. Opravdu by se nad sebou měla zamyslet. 

„Nesblížili jsme se,“ zamumlala Hermiona. „O to ses postarala.“ 

Ginny se znovu zarazila v plynulém pohybu hřebenem. Na tváři se jí objevil výraz zájmu. „Vážně jsem ve tvém hlase slyšela zklamání?“ 

„Ne, to, co si slyšela, byla úleva,“ vylhala se z toho Hermion a postavila se. „A kromě toho, já si nemyslím, že to myslel vážně. Nejspíš mi chtěl dát jen lekci, protože si myslel, že jsem se muckala ve skladu s Dracem.“ 

Ginny chápavě přikývla a odložila kartáč na konferenční stolek. „To by na Malfoye docela sedělo. Dokáže to být pěkný parchant, když chce.“ 

„Přesně,“ potvrdila Hermiona. „Na rozdíl od Legolase není dobrý člověk. Budu se od Luciuse Malfoye držet tak daleko, jak jen to půjde. To je to nejlepší, co můžu udělat.“ 

♥♥♥

Křup! 

S tím se rozloučila s brkem, co si nedávno koupila. A to stál, prosím, celý galeon. Proč se vůbec obtěžovala tím, že si kupovala nové věci? Zdálo se nevyhnutelné, že dříve či později otestuje jejich kvalitu – a to když se přiblíží Lucius Malfoy. Ale vážně. Myslela si, že už by to mohlo přestat, ale očividně se tak nestalo. A pořád to bylo zatraceně nepříjemné. 

Právě psala Legolasovi, aby mu poděkovala za tak úžasný dárek. Popisovala svoji počáteční váhavost o tom, zda ho může přijmout, i to, jak ji kamarádka nakonec přesvědčila. Byla už jen pár slov od toho, aby mu dala najevo, že by si přála jejich vztah zase o kousek posunout, když byla přerušena. 

Zvedla hlavu tak rychle, až jí luplo za krkem. 

„Co tady chcete?“ vypadlo z ní dřív, než si to mohla rozmyslet. Měla mu klidně říct: „Dobrý den, pane Malfoyi.“ No, ale už se stalo. Uvažovala nad tím, že by se měla mírnit, aby nezněla tak kousavě, ale radši zůstala zticha. 

Tázavě se na ni podíval. „Chtěl bych si koupit knihu, ostatně jako obvykle.“ Usmál se. „Měl bych mít nějaký jiný důvod pro návštěvu knihkupectví?“ 

Zamračila se a nedokázala potlačit rozladěný tón v hlase. „Ne, to vskutku ne. Jen se ujišťuji, že v tom není nic jiného, než touha po knize.“ 

Zatvářil se nevinně, ale ona mu to ani na okamžik nevěřila. „A co jiného by v tom mělo být?“ 

Ještě víc se zamračila. Odsunula stranou pergamen a zlomený brk, propletla si prsty a snažila se znít věcně a profesionálně. Tiše a úsečně řekla: „Pane Malfoyi, uvědomte si, že neoceňuji ten váš kousek, co jste tuhle předvedl. A pokud se někdy pokusíte o něco podobného, zakážu vám natrvalo přístup do svého knihkupectví:“ 

„Natrvalo? Trest je větší, než si zločin žádá.“ 

Podrážděně se ohradila. „Dovoluji si nesouhlasit. Je to trest zcela přiměřený tomu, jak jste se mě snažil zastrašit, když jste si myslel, že jsem měla nějaké techtle mechtle s Dracem…“ 

„A měla jste?“ 

„C-cože? Samozřejmě, že ne,“ vykoktala pod jeho upřeným pohledem. Vypadalo to, že skutečně chce slyšet pravdu. „Draco a já… nikdy…“ 

Intenzita jeho pohledu se zmenšila. „Dobře,“ řekl tiše. „Omlouvám se za své chování, slečno Grangerová. Abych vám vyjádřil svou lítost, tak bych vás rád pozval na večeři, pokud by to pro vás bylo přijatelné…?“ 

Překvapená a stále se snažíc ovládnout své rozhořčení, neměla tušení, jak se vlastně dostali až sem. Všechno se to stalo příliš rychle. Později, když si tu situaci znova přehrávala, usoudila, že za to mohlo její překvapení a zmatek, když odpověděla: „No tak dobře.“ 

Lucius Malfoy se zatvářil nechutně spokojeně, pokývl jí na pozdrav a odešel z jejího knihkupectví. 

Jak se to mohlo stát? 

♥♥♥

Legolasi, 

nikdy jsem neviděla, natož abych dostala, něco tak nádherného jako je náramek, který jsi mi poslal – a o němž si tvrdil, že ho můj dárek zastíní. Nesmírně mi to polichotilo. 

Ano, samozřejmě, že opětuji tvou náklonnost. Vlastně mi na tobě dost záleží, Legolasi. Přiznám se, že jsem na tebe často myslela, i když jsem ti zrovna nepsala dopis. Tvůj šarm a smysl pro humor jsou velmi přitažlivé – a já mám občas pocit, jak bych tě znala po celý svůj život. Kde jsi byl celou tu dobu? 

Před několik dny jsem přemýšlela o tom, jak asi vypadáš? Pak jsem s tím ale přestala, protože si tě nechci představovat jako někoho jiného, než kým jsi. Ale stejně si nemohu pomoci a představuji si alespoň tvůj hlas. Určitě bude kultivovaný. Když mluvíš, když posloucháš, budeš vytvářet dojem, že jsi záhadný a přitažlivý. Jsem si jistá, že ti to řekla víc než jen jedna žena. 

Tvá (ne tak) tajná ctitelka, 

Athéna 

♥♥♥

Hermiona stála před dveřmi restaurace Fred a snažila se překonat svou nervozitu hlubokým dýcháním a uklidňováním sama sebe. 

Hluboký nádech. „Ok, Hermiono, do toho.“ Hluboký nádech. „Je to jen večeře.“ Hluboký nádech. „Není to nejlepší nápad.“ Hluboký nádech. „Ale je to jen večeře… S Luciusem Malfoyem.“ 

Podívala se na své jednoduché oblečení. Košile v barvě myslivecké zeleně s krátkými rukávy, úzké černé kalhoty a pohodlné černé balerínky. Ačkoliv boty se k jejímu oblečení hodily, napadlo ji, že si měla obléci něco elegantnějšího. Třeba vysoké podpatky. A možná top. A možná si místo kalhot a košile měla vzít ty hezké červené šaty s tenkým černým páskem, které si tuhle koupila… 

Dost. Tohle je v pořádku. Sluší jí to. A hlavně žádné podpatky. Ne, po tom trapasu, co předvedla v téhle restauraci naposledy. 

Ještě jednou se zhluboka nadechla a řekla si, že to nějak zvládne. Za celý den měla dost příležitostí, aby napsala neosobní dopis Luciusi Malfoyovi, v němž jeho pozvání odmítne, ale pokaždé, když se chopila pergamentu a brku, uvědomila si, že je příliš dobře vychovaná na to, aby něco rušila na poslední chvíli. Měla v sobě příliš zakořeněné rady ohledně slušného chování od své mámy, takže věděla, že se nesluší, aby přijala něčí pozvání na večeři a následně ho odmítla, aniž by k tomu měla dobrý důvod. 

Popotáhla si ucho malé kabelka na rameni, otřela si dlaně o stehna a vešla do restaurace. Rychle se rozhlédla a uviděla ho, jak sedí opět nenápadně v rohu. Když se přiblížila servírka, aby jí nabídla místo, pokynula směrem k Luciusovi a přešla k jeho stolu. 

Vstal a znovu se posadil, až když si sedla i ona. To vzbudilo Hermionin zájem. 

„Myslela jsem si, že gentlemani už vymřeli,“ poznamenala. 

„Možná. Ale měl jsem v úmyslu pokračovat v jejich odkazu.“ 

Propletl si prsty a položil si je na stůl. Opět na sobě neměl hábit, ale jen sako barvy dřevěného uhlí a košili v barvě myslivecké zeleně. 

Ve stejnou chvíli zaregistrovali, že jejich oblečení spolu ladí. 

„Jaká náhoda,“ poznamenal s lehkým úsměvem. 

Hermiona si nebyla jistá, jestli ji to pobavilo, nebo podráždilo. Na chvíli zauvažovala nad tím, že by si kouzlem změnila barvu košile, ale pak to zavrhla. Jenže, co když ona a Lucius vypadají jako takové ty páry, co se rády oblékají stejně? 

My nejsme pár. Tohle je jen večeře. 

Nervózně poposedla na židli a pak si odkašlala. „Proč jste mě pozval na večeři, pane Malfoyi?“ 

Přišel číšník, aby se zeptal, co si dají k pití, nebo jestli už jsou připraveni si objednat. Hermiona požádala o pomerančový džus a Lucius o vodu. 

„Chtěl jsem se omluvit za své nevhodné chování, samozřejmě,“ odpověděl, když číšník odešel. 

„Nevěřím vám,“ povzdechla si. „Lidi jako vy se tolik nenamáhají kvůli lidem, jako jsem já.“ 

Úsměv z jeho tváře zmizel jako mávnutím hůlky. Vypadalo to skoro, jako by ho setřela nějaká neviditelná ruka. Tohle byla opět tvář Luciuse Malfoye, jak ho znala: chladná a nečitelná. 

„To byste se divila,“ poznamenal záhadně.

„Co tím myslíte?“ 

„Myslím tím, to co myslím, slečno Grangerová. Neznáte mě dost dobře na to, abyste mohla prohlásit, co bych udělal a co ne. Já bych to o vás nikdy netvrdil.“ 

Hermiona si uvědomila, že má pravdu, a proto odpověděla méně kousavě. „ Omlouvám se. To ode mě bylo nezdvořilé. Já jen…“ zabloudila očima k sousedním stolům, u kterých si lidé vychutnávali jídlo a konverzaci. „Těžko se mi můžete divit, že jsem nedůvěřivá, pane Malfoyi. Nedokážu uvěřit tomu, že jste mě pozval na večeři, aniž byste měl nějaký postranní úmysl.“ 

„Já jsem neřekl, že nemám postranní úmysly.“ 

Prudce se k němu otočila a pronikavě se na něj zadívala. „Co prosím?“ 

K jejich stolu znovu přišel číšník, aby si od nich vzal objednávky jídla. Hermiona byla podrážděná, že jen oddaluje Luciusovu odpověď, takže si objednala to samé, co měla minule, když tu byla s Harrym a Ronem. Lucius si dal s vybíráním jídla na čas – a samozřejmě si byl vědom její netrpělivosti. 

Když číšník konečně odešel, okamžitě se zeptala. „Jaké postranní úmysly máte ohledně mé osoby, pane Malfoyi?“ 

„Kdybych vám to řekl, tak už by to nebyly postranní úmysly, nemyslíte, slečno Grangerová?“ 

Zírala na něj, hněv, které se jí předtím podařilo zkrotit, se opět probudil k životu. Postavila se. 

„Jste neuvěřitelně drzý, pane Malfoyi. Pozval jste mě na večeři pod falešnou záminkou. Nemůžu tomu uvěřit, že jsem přistoupila na tak chabé vysvětlení. Od teď se ode mě držte dál.“ 

Popadla kabelku a rychle se proplétala mezi stoly, dobře si vědoma mnoha párů očí, které ji sledovaly. Pokud by zpráva, že večeřela s proslulým Luciusem Malfoyem nestála za zmínku v Denním věštci, tak zpráva, že naštvaná utekla uprostřed večeře, už měla slušnou šanci, že se v něm objeví. 

Vyšla z restaurace a chystala se přemístit domů, když ji cosi – kdosi – chytl za ruku a otočil ji k sobě. 

„Držet se od vás dál, slečno Grangerová – to bude problém,“ řekl Lucius a dřív než stihla něco odseknout, ji opřel o stěnu, objal dlaněmi její tváře a políbil ji. 

Šok ji naprosto ochromil. Nicméně po pár vteřinách si její mozek dokázal uvědomit to, co bylo zjevné: Lucius Malfoy ji políbil. Ústa Luciuse Malfoye se dotýkala jejích. Líbal ji. 

Nadechla se. Citrón a rozmarýn. Trochu se uvolnila. Lucius přesunul ruce z jejího obličeje na krk a ona se nebránila. A když jeho ruce sklouzly kolem jejího pasu, aby si ji přitáhly blíž, tak se taky nebránila. A když špička jeho jazyka poškádlila její rty ve snaze prohloubit jejich polibek, tak se taky nebránila. Naopak. U Merlina! 

Zastav ho. Odstrč ho. 

Ale jak by mohla? Jejich jazyky se propletly a v břiše jako by jí vzplál divoký oheň. Její ruce se probraly k životu, objaly ho kolem krku a proplétaly se jeho vlasy. Lucius ji líbal a ona mu to opětovala. Políbila ho hluboce a vášnivě a přitiskla se ještě blíž k jeho vysoké, štíhlé postavě. 

Když přerušili polibek, aby se mohli nadechnout, neodskočili od sebe. Naopak, zůstali okamžik stát v objetí, jejich čela a nosy se dotýkaly, zrychlený dech se mísil. Jeho ruce někdy během polibku vklouzly pod košili a teď se dotýkaly holé kůže jejích zad a ona měla stále ruce omotané kolem jeho krku. 

„Chutnáš jako pomeranče,“ řekl Lucius tiše. 

Tohle bylo špatné. Nebo ne? 

Tohle bylo špatné! Nebo ne? 

Měla ráda Legolase. Neměla ráda Luciuse Mafloye. 

Lucius Malfoy nebyl dobrý člověk. Nenáviděl ji. Ona nenáviděla jeho. Nebo ne? 

Pustil ji. Váhavě udělala totéž. 

„Dobrou noc, slečno Grangerová.“ 

„Dobrou noc, pane Malfoyi.“  

A on se vrátil zpátky do restaurace.

♥♥♥

předchozí kapitola  následující kapitola

♥♥♥ 

Za beta-read děkuji Claire. Pokud jsou tam nějaké chyby, tak je přičtěte na vrub mé maličkosti, jsem nějaká zmatená.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

..

(Michelle, 23. 5. 2014 22:17)

to je fakt hrozný..nejsem si jistá, komu bych měla fandit... Dracovi nebo Luciusovi.. jsem napnutá jako kšandy...

:)

(zuzule, 31. 3. 2014 13:36)

Mno konecne, krasny. :)

oOo

(b-c, 16. 2. 2014 22:53)

Má napnutá dušička konečně byla upokojena. Ta povídka je vážně dobrá. Objevila jsem pár chybek, asi dvě slova zůstala v textu neskloněna (kabelka a ještě něco), narazila jsem i na špatnou interpunkci, ale nic zásadního. Chápu, že jsi zmatená, taky bych byla, kdybych překládala tuhle povídku. Trošku unáší člověka do víru fantazie a nesplněných snů.

Ještě k povídce Nejdražší. Pár HG/SS mám ráda. Což neznamená, že se spokojím s každou povídkou, která o něm pojednává. Tuto jsem zkoušela číst dvakrát a ani jednou jsem se nedobrala konce. Není to tvoje chyba, ale téma mně přišlo trochu uhozené, nějak jsem se nedokázala vžít do situace hrdinů. Viděla jsem za tím snahu o vytvoření originálního dílka, která selhala. No nic. U povídek, které se mi nelíbí, kde však nejde vytknout pravopis, komentáře nenechávám. Nechci být jako můj češtinář, který řekne, že se mu to prostě líbilo nebo nelíbilo, bez jakékoliv argumentace. Každý má svůj názor. Když mě něco nezaujme, neznamená to, že je to špatné.

Těším se na další. Šup, šup pokračuj s překladem!

Re: oOo

(Suzanne, 17. 2. 2014 16:34)

Jsem ráda, že se povídka stále líbí:) Chyby se pokusím vychytat, ale moc šancí si nedávám:) Jsem zmatená spíš z toho, že dělám deset věcí najednou... a nestíhám.
Mně povídka Nejdražší přišla zajímavá, že je to zase něco jiného, ale je jasné, že se to nemusí líbit všem. To by byla nuda. Díky za názor, ráda vím, co si o tom čtenáři myslí.
Tenhle týden by kapitola měla být zveřejněna normálně. Sice vůbec nestíhám, ale kapitolu už má u sebe beta, takže by to mělo vyjít:)