Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 12. 2014

2. Zachráněná (1/2)

pribeh-stary-jako-cas---druha-kapitola.jpg

 

Podívejte, támhle jde ta dívka, je tak podivná
zajímalo by mě, jestli se cítí dobře
se sny podívat se daleko
a s nosem přilepeným v knihách,
jak je pro nás ta Belle záhadou

Podívejte, támhle jde
ta dívka je zvláštní, ale neobyčejná,
nejpodivnější mad´moiselle!

 

Stráž se s tou dívkou setkala o několik měsíců dříve. Byla to přítelkyně té podivné americké rodiny, o které mluvil Aro. Stráže věděli, že jí tehdy pomohl. Aro často vyprávěl o dívce, která má zvláštní schopnost odolávat upíří moci.

 

Stráže vyrazili vpřed tak rychle, že byli sotva vidět. Jeden z nich chytil potácející se dívku dřív, než ji porazilo auto, které ji pronásledovalo. Druhý z nich ve vteřině silou mysli nechal nabourat automobil do zdi. Když se kouř a prach trochu rozptýlil, uviděl upírku s rozcuchanými rudými vlasy a divokým pohledem.

 

„Ty tam! Zůstaň, kde jsi!“ křikl na ni jeden ze strážců. Vrhli se k ní, chytili ji a po chvíli zápolení znehybnili.

 

„Porušila jsi zákony tohoto města. Mistři se s tebou budou chtít setkat,“ řekl výhružně.

 

V tu chvíli se objevily další stráže a odvedly Victorii dovnitř budovy. Jeden ze strážců se vrátil zpět k té dívce, zvedl ji a odnesl do paláce. V bezvědomí ji přinesl před dveře do Arových komnat. Zaklepal.

 

„Ano?“ ozval se zevnitř tichý hlas.

 

„Mám tu někoho, o kom si myslím, že ho znáte,“ odpověděl strážce.

 

„Pojď dál…“

 

Otevřel dveře stále držíc Bellu v náruči.

 

„Ach,“ zašeptal Aro, když poznal, kdo je ta dívka. „Polož ji sem,“ ukázal na pohovku u zdi. Klekl si na podlahu a opatrně si ji prohlížel. „Snad bude v pořádku… Možná je v šoku. Kde jsi ji našel?“

 

„Pronásledovala ji žena našeho druhu, kterou jsme zatkli za porušení zákonů tohoto města,“ odpověděl strážce.

 

„Dobře… Můžeš jít, podívám se na zajatkyni později.“

 

Strážce odešel a Aro se obrátil zpátky k Belle. „Mládě…“ zašeptal.

 

Uvědomil si, že je Bellino oblečení nasáklé krví. Jeho oči potemněly hladem. Naklonil se blíž a pomalu vdechl její vůni, které byla tak neodolatelná… V tu chvíli se mu v mysli zjevila tvář Carlislea. Celé rodině Cullenů na té dívce velmi záleželo, takže nemohl udělat to, po čem tak zoufale toužil. Vstal a rychle ustoupil dál.

 

Bella tiše sténala, když ji čísi hlas volal zpátky k vědomí. Nechtěla se vrátit. Návrat znamenal jediné – bolest.

 

A ta bolest byla strašlivá, zařezávala se jí do každého kousku těla. Smrt byla hrozná. Život byl ale horší.

 

Pomalu a vzdáleně začala vnímat. Její oblečení bylo mokré, ale zásluhu na tom neměla jen voda z fontány, kterou při svém úprku přeplavala. Ucítila pach rzi a soli, pach krve. Čí krve? Její? Edwardovi?

 

Uteč, Bello, uslyšela opět jeho hlas.

 

Zkusila se pohnout, ale bolest jí v tom zabránila. Zasténala. Pootevřela těžká víčka, ale světlo v místnosti bylo příliš jasné a ostré, a tak je raději zase zavřela. Chtěla umřít. Možná už vlastně byla mrtvá, jenže proč by i po smrti existovala tak hrozná bolest?

 

Přesně v tu chvíli se dveře prudce otevřely a do místnosti vešla Athenodora Volturiová, manželka Caie Volturia. V klanu Volturiových byla něčím jako Královnou prokletých, panovnice upírů, kterým vládla už více než dva tisíce let. Přesto vypadala jako by právě vyšla ze školy – a to jak vzhledem, tak i chováním. Athenodora byla monstrum – a to přiznávali i členové její vlastní rodiny. Nebyla vždycky tak krutá jako dnes, ale už od začátku měla sklony ubližovat a navíc se okamžitě rozzuřila, když všechno nešlo podle ní. A její vztek byl děsivý. Dokonce i její vlastní manžel se jí trochu bál.

 

Její děsivá povaha byla v příkrém rozporu s jejím vzhledem. Athenodora byla skutečná krasavice, s mléčně bílou pletí, vlasy barvy zlata, které jí sahaly až po kolena – přestože je většinou nosila vyčesané do vysokého, složitého účesu – a rudými rty. Dojem poněkud kazily jen červené oči, ale i tak se svými aristokratickými rysy a vysokými lícními kostmi působila velmi důstojně a vznešeně. Tomu odpovídalo i její oblečení. Nikdy si na sebe nic nevzala dvakrát a každý kousek z její skříně byl od některého z předních módních návrhářů. Zvláště si potrpěla na elegantní oděvy od Roberta Cavalliho. Ročně utratila stovky tisíc dolarů, aby vypadala tak, jak si přála, nicméně kontům rodiny Volturiových to nijak výrazně neuškodilo. Athenodora byla velmi náročná manželka, které se starala jen o sebe a své pohodlí, ale nedalo se o ní říct, že by byla jen další z řady krásných, bezduchých žen, které se nechají živit manželem. Ne, Athenodora byla krásná, chytrá a dokonale smrtící.

 

„Co se tu, sakra, děje, Aro?“ vyprskla podrážděně, když vešla do pokoje. Světle modré hedvábné šaty jí působivě zavířily kolem nohou.

 

„Felix a Demetri mě měli doprovodit do města na nákupy. V jednom butiku bude mladý, talentovaný návrhář představovat novou kolekci a já jsem dostala pozvánku, jenže když jsem sešla dolů, zjistila jsem, že moje auto není připravená a stejně tak strážci. A všichni jsou prý zaneprázdnění. Zaneprázdnění! Takže se ještě jednou ptám, Aro, co to má znamenat?“ mhouřila oči a zadívala se na Bellu ležící bezvládně na pohovce.

 

„Co je to za… za věc?! Okamžitě to dej pryč, ta pohovka je z doby Ludvíka XV.!  Úplně ji zničíš. Dej to pryč, povídám!“

 

Bella zasténala, pootevřela oči a podívala se Athenodoru. „Anděl…“ zašeptala.

 

Athenodořiny oči se nebezpečně přimhouřily. „Jak se opovažuješ na mě promluvit, ty malý ubohý lidský červe. Já nejsem žádný anděl, jsem démon! A ty jsi udělala tu chybu, že jsi vstoupila do mého domu, protože se teď staneš mou malou chutnou svačinkou!“ vycenila špičáky a oči se jí rozzářily hladem a touhou po krvi.

 

Aro se vrhl mezi Athenodoru a bezbrannou Bellu. „Ne! Patří do rodiny Cullenových a nikdo z nás jí neublíží!“ Arův hlas zněl drsně, jako by už dlouho nepromluvil.

 

„Ale já chci její krev!“ zasyčela Athenodora, oči jí rudě zářily a snažila se přes Ara dostat ke své kořisti. „Měla se vyhýbat mému domu… Ach, voní vážně neodolatelně. Aro, musím ji ochutnat!“ vykřikla a konečně se přes něj dostala.

 

„Ne!“ vykřikl Aro. „Vypadni z mých komnat, Athenodoro.“

 

Upírka ho ale neposlouchala, touha po čerstvé krvi, které byla tak blízko, ji zcela ovládla. Bella se pokusila pohnout, ale i kdyby byla úplně zdravá neměla by proti ní šanci. Athenodora sevřela Bellina zápěstí a její zuby se ocitly sotva centimetr od její kůže, když ji Aro popadl za vlasy a táhl ji po podlaze ke dveřím.

 

Sklonil se k Athenodoře a smrtícím hlasem zašeptal: „Nezajímá mě, co chceš. Já jsem jeden ze Tří a ty uděláš přesně to, co ti řeknu.“

 

Athenodora ležela na podlaze před Arem. Když ji chytl za vlasy, rozčilený výkřik byl slyšet snad po celém hradě. Athenodora Volturiová nebyla zvyklá na to, aby jí někdo přikazoval, co má a nemá dělat; to že ji Aro chytl za vlasy její vztek ještě posílilo. Kroutila se v jeho sevření, nadávala, vyhrožovala a urážela.

 

V tu chvíli se rozlétly dveře a v nich stále Caius. „Co se to tu děje?“ zeptal se a rudé oči se mu rozšířily překvapením, když spatřil zakrvácené tělo na pohovce, převrácený nábytek a svou manželku, jak se válí na podlaze v záchvatu vzteku.

 

„Caie, vezmi svou ženu pryč a pokus se ji uklidnit. Nechci ji vidět nikde poblíž mých komnat. Vezmi ji a jdi!“ Aro zuřil; Athenodora se odvážila zpochybnit jeho autoritu v jeho vlastním paláci… a co víc v jeho vlastních komnatách!

 

„Aro…“ zaprotestoval Caius a bezradně ukázal na svou ženu, které se svíjela na podlaze, ječela a kopala jako démon, kterým skutečně byla. „No… dobře. Ale jen když mi později řekneš, co se zde stalo.“ Opatrně se nadechl vůně krve, které se linula celou místností. Ta osoba na pohovce vypadala tak hrozně, že nebylo poznat, kdo to je. Vůně mu ale byla povědomá, jenže jeho žena měla v tuto chvíli přednost. Sklonil se, chytil Athenodoru za paži a vytáhl ji na nohy.

 

Athenodora se v manželově objetí téměř okamžitě uklidnila, takže tam už jen stála, a probodávala Ara pohledem. „Vytrhl jsi mi vlasy!“ zasyčela vztekle.

 

Caius obrátil oči v sloup. „Děti si hrají, zítra bude hezky,“ zamumlal si pro sebe, když ji vedl co nejrychleji pryč.

 

„Pošlete za mnou Giannu,“ zavolal za nimi ještě Aro.  Pak znovu obrátil pozornost k Belle. Pořád raději stál na opačné straně místnosti. „Omlouvám se, Mládě. Athenodora občas zapomene, kde je její místo.“

 

„A…an…anděl,“ zašeptala Bella, jejíž rty se sotva pohybovaly.

 

„Je mi líto, co se ti stalo. Rád bych ti pomohl, ale nedůvěřuji si. Čekám na Giannu…“ mluvil Aro znepokojeně. Co se stalo? Jak se tady ocitla – a sama? Kde jsou Cullenovi?

 

„Bolí… to,“ zašeptala popraskanými rty. Kvůli bolesti nebyla schopná odvrátit tvář, aby ji neviděl. Ani bolest ji nezbavila rozpaků z toho, že ji Aro Volturi vidí v tomhle stavu. Že vidí odhalenou podstatu jejího lidství. Bylo to jako noční můra, v níž stojí ve světle reflektorů před stovkou lidí – a je úplně nahá, až na vysoké kovbojské boty. Cítila se tak odhalená…

 

Ale nemohla se ani pohnout, každý nádech jí působil bolest, jako kdyby se jí do hrudi zabodávaly stovky jehel.

 

Ve dveřích se objevila Gianna. „Volal jste mě?“ zeptala se Ara, ale v tu chvíli uviděla Bellu na pohovce a ucítila pach krve. Omdlela jako špalek. Nikdy se svým nadřízeným ani slovem nezmínila o tom, že se jí z pohledu na krev dělá špatně.

 

Aro zůstal zírat na Giannu ležící na podlaze. „Proboha…“ zamumlal a přešel k ní. Gianna byla jedinou osobou, která mu mohla pomoci. Lehce ji nadzvedl. „Gianno… prober se… hned! To je rozkaz!“

 

Pootevřela oči a po chvíli, kdy se s ní všechno přestalo točit, dokázala vstát, i když se musela opírat o veřeje dveří.

 

„Aro…“ zamumlala rozpačitě. Dotkla se zadní části hlavy, kam se uhodila při pádu na podlahu. V očích se jí objevily slzy bolesti. „V inzerátu na tvou asistentku nebylo uvedeno nic o tom, že musím zvládat pohled na krev.“ Stále se opatrně dotýkala bolavého místa na hlavě. „Dělá se mi z krve zle,“ ujistila ho, kdyby to ještě nepochopil, a ani koutkem oka nezavadila o Bellu. „Ale můžu ti říct, že potřebuje doktora… a to rychle.“

 

„Tak nějakého sežeň,“ řekl přísně.

 

Gianna se otočila a spěchala pryč, než jí znovu padne zrak na Bellu a ona opět omdlí.

 

„To je nemožné…, naprosto nemožné…, nemůžu tě použít jako způsob, jak to urovnat s Athenodorou,“ mumlal Aro a obrátil se k Belle.

 

„Mě… použít… omluvu… zbavit se… problémů,“ zašeptala Bella.

 

Arův výraz změkl. „Nic takového neudělám. Jsi zde čestným hostem. Jako ostatně každý, kdo potřebuje pomoc. Jsi Cullenová, a tak se k tobě budou všichni chovat!“

 

„Nemůžu… dýchat…“ zašeptala. „Bolí… to.“

 

Aro zůstal nehybně stát. Neexistoval žádný způsob, jak by jí mohl pomoci, než se Gianna vrátí. „Doktor přijde už brzy, Mládě,“ řekl tiše. Ničím jiným jí v současné chvíli nemohl utěšit.

 

„Neodcházejte,“ zašeptala. „Váš… hlas… pomáhá.“

 

Aro vytřeštil oči; nic takového nečekal. „Jistě, zůstanu,“ vypravil ze sebe.

 

„Mluvte… prosím… je jedno co… jen mluvte,“ zašeptala Bella i přesto, že jí každé slovo způsobovalo v hrudi mučivou bolest.

 

„Kde je tvoje rodina?“ zeptal se Aro, aniž tušil, že to je to jediné, na co nechce ani pomyslet.

 

Belle začaly téct slzy po tvářích. „Victoria… zabila…“

 

„Zabila je?“ zeptal se ohromeně. „Omlouvám se, neměl jsem ani tušení…“

 

„Nenechte… utéct.“

 

„Nenechám, dávám ti své slovo.“ Arův hlas sliboval Victorii krutou pomstu. Carlisle patřil mezi jeho nejbližší přátele. Rodina Cullenových ho fascinovala. Aro nedokázal pochopit, jaká to pro Bellu musí být ztráta.

 

„Vylákala nás… dům… oheň… Edward… hořel…“

 

Aro tiše sykl. „Je mi to líto, Mládě. O jejím osudu rozhodnu já sám.“

 

„Edward….  Sbohem… Dům se zhroutil,“ šeptala Bella dál. „Alicino porsche… Victorie… pronásledovala… Nehoda… Přišla jsem sem…“

 

Aro si zoufale přál, aby ji mohl nějak utěšit. Nicméně sám sobě nevěřil, když byla tak blízko čerstvá lidská krev. „Už jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží.“

 

„Honila… mě,“ vydechla Bella a slzy jí dál tekly po tvářích.

 

Aro zavřel oči. Za tohle Victorie zaplatí.

 

„Upadla jsem… honila mě… dál… utíkala jsem…“

 

„Ne, už ne. Zachránili tě moji strážci, kteří tě přinesli ke mně. Zdá se, že si tě pamatovali od tvé poslední návštěvy. Pak taky zatkli Victorii.“

 

„Chytila… mě.“

 

Aro si zhluboka povzdechl. „Prožila jsi něco strašného, ale třeba by ti pomohl spánek,“ navrhl nejistě.

 

„Nechci… probudit.“

 

„Kde je sakra ta Gianna?“ Aro si ani neuvědomil, že to vyslovil nahlas, tak ho Bellina slova zasáhla.

 

„Gianna?“ zašeptala.

 

„Šla pro doktora, a pokud se brzy nevrátí, tak se jí nebude líbit, co se stane.“

 

„Doktor… nemůže… Upíři… Dozví se… to.“

 

Aro se na ni překvapeně podíval. „Máš strach z toho, že by se o nás někdo dozvěděl?“

 

„Ano,“ trochu s sebou škubla. „Nikdo… nesmí vědět… Zákon… upírů…“

 

„Ano, je to nejdůležitější zákon upíří společnosti. Ale ty bys opravdu obětovala život pro to, abychom nebyli objeveni?“

 

„Když… vás… zachrání…“

 

Aro byl ohromený. „Mládě, nemáš se čeho bát. Gianna ví, komu může důvěřovat, a pokud jde o zachování tajemství, známe způsoby, jak toho dosáhnout.“

 

„Jaké?“

 

„No, pokud máme pocit, že by o nás někdo chtěl něco vypustit do světa, můžeme se ujistit, že už nikdy nepromluví,“ odvětil Aro úsečně. Nechtěl se s ní bavit zrovna o tak citlivém tématu.

 

„Ach,“ vydechla; znělo v tom pochopení. „Tolik… problémů…“

 

„Nepůsobíš nám žádné problémy. Je to to nejmenší, co mohu udělat… jako výraz úcty k tvé rodině.“

 

„Jsou pryč,“ řekla trochu zřetelněji. „Nevrátí se… Ztratila jsem… lásku… život… Měli jsme… se brát… za dva… měsíce…“

 

„Viděl jsem Aliciny myšlenky. Věděl jsem, že se to má stát.“

 

Bella zavřela oči. „Věčnost… bez… nich… Nezvládnu… to“

 

Aro odvrátil pohled. Netušil, co má dělat. Znal zákony upíří společnosti – a věděl, co se musí udělat s člověkem, který zná jejich tajemství. Buď ho přeměnit, nebo zabít. Ale obojí bylo nepřijatelné.

 

Naštěstí si to Bella očividně neuvědomovala. Najednou zůstala nehybně ležet, oči zavřené, tvář popelavou a mělce dýchala.

 

Aro už nemohl čekat. Zadržel dech a vrhl se k ní. „Mládě…“ řekl naléhavě. Opatrně se jí dotkl.

 

„Aro,“ zašeptala. Byla při vědomí, ale jen tak tak.

 

„Ano, mládě?“ Byl rád, že vnímá. Neuvědomil si, že začal znovu dýchat. Strach o ni přemohl jeho upíří pudy.

 

„Nemohu…“

 

„Nemůžeš co?“

 

„Dýchat…bolí to… moc…“

 

„Je mi to strašně líto.“

 

Slzy jí tekly po tvářích, když se na něj podívala.

 

Aro na chvíli zaváhal, ale pak natáhl ruku a setřel je. „Slibuji, že pomoc tu bude brzy.“ Jeho oči byly plné bolesti. Mohl udělat jen jednu jedinou věc, aby uctil památku svého přítele, a byl naprosto bezmocný.

 

♥♥♥

předchozí kapitola         následující kapitola 

♥♥♥ 

 

Za beta-read děkuji Santinan Black. 

Překladatelka: Suzanne  

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zajímavé

(ranchan, 14. 12. 2014 3:48)

Je to zajímavá povídka a moc dobrá myšlenka na příběh. Jen se mi zdá, že to vzato celkově moc rychle. Škoda, že to není více propracované.
Těším se na další díl.

Re: Zajímavé

(Suzanne, 14. 12. 2014 10:36)

Povídka je docela stará a byla to autorčina prvotina, takže je jí potřeba něco odpustit. Ale jsem ráda, že nápad zaujal. Vaše komentáře mi vždycky dodají chuť do dalšího překládání:)

Tleskám

(Aro, 12. 12. 2014 23:58)

Úžasné sem tak nedočkavá a uvažuji si to přečíst v AJ. Děkuju za překlad. Doufám že tu brzo pribude dalši

Re: Tleskám

(Suzanne, 13. 12. 2014 8:10)

Díky, jsem ráda, že se překlad líbí. Druhá část této kapitoly tu bude v týdnu, asi ve čtvrtek, nebo v pátek. Mám přeloženou nahrubo asi půlku povídky, takže bych ráda přidávala kapitoly pravidelně. Ale taky to záleží na tom, jak má čas moje beta, občas jí musím dopřát taky chvíli volna:))