Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. 2. 2015

5. Kráska a zvíře

the-tale-as-old-asi-time---pata-kapitola.jpg

Příběh tak starý jako čas
Pravdivý tak jak jen může být
Sotva se stanou přátelé
Než se někdo otočí
Nenadále

Jen drobně změní
Málo, řekněme přinejmenším
Oba trochu vystrašeni
Ani jeden připraven
Kráska a Zvíře

Pořád jen to samé
Pořád překvapení
Pořád jako dřív
Pořád jistí jen tak
Jako slunce které vychází

Příběh tak starý jako čas
Nápěv tak starý jako píseň
Hořkosladký a zvláštní
Najdeš co můžeš změnit
Naučíš se v čem jsi chyboval

Přesvědčivý jako slunce
Stoupající na východě
Příběh tak starý jako čas
Píseň tak stará jako rým
Kráska a Zvíře

♥♥♥

Jane neočekávala rušné ráno. Předchozí noc pouze slíbila Arovi, že mu pomůže připravit romantický večer na svátek Sv. Marka, ale zorganizovat „romantický večer“ za méně než čtyřicet osm  - dobře, technicky za třicet dva – hodin, se ukázalo mnohem obtížnější, než očekávala. Nebylo by ta tak těžké, kdyby dva obyčejní lidé plánovali romantickou schůzku, ale Voturriovi neznali slova jako „obyčejný“ nebo „malý“. Nápad, že by Jane mohla připravit pouze malou večeři s hudbou a tancem, byl nemyslitelný. Ne, ten večer musí být kouzelný a mimořádný. Jane v tom byla dobrá. Přestože měřila pouze čtyři stopy, nechyběla jí přirozená autorita, takže ji lidé poslouchali. I když tak nějak nemohli věřit tomu, že poslouchají malou holku. Zdálo se poněkud směšné nechat si poroučet od sedmiletého dítěte. Ovšem nechat si poroučet od dítěte, kterému bylo sedm již několik staletí, to byla jiná věc.

 

Jane zařídila, aby večeři připravil nejtalentovanější šéfkuchař v Itálii. Dalo jí to docela práci, protože pracoval v pětihvězdičkové restauraci, kde bylo každý večer plno a obzvláště v sobotu, na kterou připadl svátek Sv. Marka. Nicméně suma, kterou mu nabídla, jej nakonec přesvědčila. Mezitím Jane umožnila Arovi, aby se postaral o potravu pro sebe. Rovněž zajistila, aby byla otevřena hodinová věž. Patřila k Priori Dei Palazzo a byla otvírána jen při formálních příležitostech – obvykle když Volturriovi pořádali velkolepé bály v době renesance.

 

Ve věži se nacházel taneční sál zdobený zlatem, krásná jídelna, ložnice a velký balkón. Nejenom, že bylo potřeba zajistit, aby byla věž otevřena, ale také se musela uklidit – všude se válela spousta prachu a špíny. Postarala se o menu a pak našla pianistu, který měl hrát v malém výklenku. Vypadal podobně jako zpovědnice, kde hosté nemohli vidět klavír a hráče, ale mohli slyšet hudbu – vyvolávalo to dojem, že jsou sami a hudba vzniká sama od sebe pomocí kouzla. Pak přišly na řady girlandy z růží, kterými nechala obtočit sloupy kolem tanečního sálu. Tabule byla prostřena pro dva, ne v jídelně, ale na balkóně, který patřil k tanečnímu sálu. Aro si ta tak přál. Rád se díval na hvězdy.

 

I když zvládla tohle všechno, stále tu zůstal jeden problém – a to velký. Nenašla žádné vhodné šaty pro Bellu a nechat ušít plesové šaty za méně než třicet dva hodin, to nezvládla ani Jane Volturriová. Šaty musely být navrženy na míru, daná osoba změřena, vytvořit se vzor, najít správný materiál, ušít šaty a nakonec udělat poslední úpravy, aby perfektně padly. Athenodora byla mnohem vyšší než Bella. Měla pět stop jedenáct palců a Bella, která měla jen pět stop a čtyři palce, by její šaty tahala za sebou. A navíc Athenodora by raději zemřela, než by Belle půjčila šaty.

 

Nesmířila se s Bellinou přítomností a po celém hradě vykládala, že Aro porušuje svoje vlastní zákony. Každého už s tím štvala a dokonce i Caius ji pokáral, ale nebylo to k ničemu. Ve skutečnosti prostě jen žárlila. Konec konců Bella byla pouhý člověk, který okupoval její území, a nic si nepřála tolik, jako se jí zbavit. Dostávala krásné dárky a všichni jí věnovali spoustu pozornosti  - dokonce i Caius ji měl rád!

 

Jane byla zase příliš malá. Měly by štěstí, kdyby Belle sahaly její šaty po kolena. Navíc by se do nich tak jako tak nevešla. Nežily zde žádné další ženy, které by vlastnily skutečné plesové šaty. Aro, jak doufala, si na sebe obleče modrý smoking. Neměl ho na sobě už pěkně dlouho, ale bylo to nejhezčí oblečení, které vlastnil. S Bellou to bude problém.

 

Jane nad tím přemýšlela, zatímco seděla ve svém pokoji. Náhle dostala geniální nápad. Usmála se a popadla mobilní telefon a otevřela ho. Přestože Volturriovi patřili mezi prastaré upírské rodiny, vždy se jim dařilo držet krok s dobou. Jane měla telefon Blackberry v třpytivě fialové barvě s přívěskem „Janey“. Rychle našla v seznamu jméno Marcus a poslala mu textovou zprávu: Můžeš rychle přijít do mého pokoje, musím s tebou o něčem důležitém mluvit. Janey

 

Poslala zprávu a úzkostlivě čekala na odpověď.

 

♥♥♥

 

Marcusův telefon vedle něj zavibroval. Natáhl se a přečetl si zprávu od Jane. Dal si telefon do kapsy a vydal se do jejích pokojů. Tiše zaklepal na dveře a vešel.

 

„Chtěla jsi mě vidět?“

 

Jane se usmála, když uslyšela zaklepání. „No, jo. Můžeš si sednout, jestli chceš.“ Jane mu pokynula směrem k druhé polovině postele.

 

Jane byla zajímavá osoba. To, že byla proměněna se svým dvojčetem v pouhých sedmi letech, nebylo moudré. Nebyli dostatečně fyzicky, ani citově vyspěl, a i když měla zkušenosti a znalosti staletých, určitá část sedmileté holčičky se nikdy neztratila. Její pocity pořád patřily sedmiletému dítěti. Žárlila a bylo snadné jí ublížit nebo rozhněvat, byla netrpělivá, důvěřivá a nevinná, což nikdo nečekal od několik století starého upíra.

 

Její pokoj toho byl důkazem. Byl velmi dívčí. Měl kamennou podlahu a stěny, ale podlaha byla pokryta bílými koberečky s dlouhým chlupem a její obrovská postel měla růžová hedvábná nebesa a povlečení. Záclony byly bílé s vyšitým motivem růžových poupat, stěny zase potažené tapetami, na nichž byly většinou vyobrazeny pohádkové princezny jako Růženka a Sněhurka.

 

Marcus se usadil na okraji postele a zvědavě se na ni podíval. „S čím ti mohu pomoci, Jane?“

 

„No, mám problém. Existuje určitý člen rodiny, který je… ehm, poněkud posedlý… dalším členem rodiny,“ zamumlala a uculovala se. „Připomíná ti to někoho, koho znáš?“

 

Marcus přikývl. Věděl, pravděpodobně lépe, než kdokoliv jiný, jak moc se vztah Ara a Belly prohloubil. Ale nebyl si jistý, kam tím Jane míří.

 

„No, nakonec se rozhodl najít odvahu a něco s tím udělat. Teda nemyslím si, že to dělá proto, že ji miluje. Dělá to jen tak, protože chce udělat něco, co by jí potěšilo. Chce s ní zažít romantický večer… při svíčkách na den Sv. Marka a myslím, že chce mít malý soukromý ples…“

 

Marcus se ušklíbl a ve skutečnosti to vypadalo téměř jako úsměv. Rozhodně to mělo blíž k úsměvu, než kdykoliv v předchozích staletích. „A já předpokládám, že tě požádal o pomoc. Neřekl jsem ti, že jsi stále jeho milovaná?“

 

Jane se ušklíbla. „Nevadí mi, že mě požádal o pomoc, ale to není můj problém.“

 

„Tak jaký máš problém? Pokud ti budu umět pomoci…“

 

„Zařídila jsem všechno. Myslím, že to bude opravdu velkolepé. Našla jsem nejlepší šéfkuchaře v Itálii, nechal jsem otevřít hodinovou věž a uklidit ji a objevila jsem klavíristu, který je opravdu talentovaný,“ vysvětlovala, co všechno je připraveno. „Mám jen jeden malý… problém. Věděl jsi, že lidé obvykle nevlastní plesové šaty?“ Jane vytáhla obočí a bylo to roztomilé, protože z jejího výrazu bylo patrné, že si myslí o někom, kdo nevlastní tucet formálních plesových rób, že je prostě divný.

 

 Marcus se tiše uchechtl. Poprvé po tak dlouhé době. „Jsem si jist, že to znamená, že jsi našla nějaké řešení…“

 

„Ano… ano,“ řekla Jane s povzdechem, přelezla postel, aby se dostala ke skříni, odkud vytáhla svůj nejcennější majetek – krásnou knihu se zlatým kováním v rozích, se zlaceným nápisem a ořezem stránek. Otevřela ji a odhalila portréty Volturiových. Ze začátku byly malované, později na fotografiích a nakonec na digitálních tiscích. Listovala knihou, až našla jeden portrét. Žena na něm byla namalována tak, jako by mohla v okamžiku z obrázku vystoupit. Působila tak živě, až z toho trochu mrazilo.

 

Byla trochu podobná Belle, ale nechyběla jí upíří krása. Byla vysoká, s dokonalou postavou, obrovským množstvím hnědých vlasů vyčesaných v kadeřích nahoru a měkkýma očima v jemné tváři. Měla na sobě nádherné zlatě žluté hedvábné šaty a sála na vrcholu schodiště, které vedlo do tanečního sálu v hodinové věži. Didyme Volturiová.

 

Marcusovy oči při pohledu na portrét změkly. „Co potřebuješ, Jane?“

 

„Ty plesové šaty…, kdybys je  mohl půjčit Belle… a doplňky,“ řekla Jane váhavě a kousla se do rtu.

 

Marcus se chvíli díval na obrázek. Přemýšlel. Měl Bellu opravdu rád a viděl, jak šťastného dělala Ara. „Tak dobře… ale jen proto, že jsi o to požádala ty a je to pro Bellu…“

 

Jane vstala z postele a čekala, až se k ní Marcus připojí. Komnaty Didyme byly v západním křídle hradu Volturiových a nikdo do nich nesměl vstoupit bez výslovného souhlasu Marcuse – a on na podobné dotazy vždycky odpovídal záporně, až se nakonec lidé přestali ptát. To, že se uvolil, aby jí zapůjčil šaty, které měla na sobě Didyme na svůj poslední svátek Sv. Marka byl téměř zázrak. Chtěl její komnaty zachovat tak, jak vypadaly, když ještě žila, takže na dveřích byl speciální symbol, ke kterému zapadal přívěsek na jeho řetězu, takže nikdo nemohl vstoupit dovnitř.

 

Marcus je vedl k pokojům Didyme. Když dorazili ke dveřím, zhluboka se nadechl. Natáhl se pro klíč a třesoucí se rukou pomalu odemkl a otevřel dveře. Vzduch byl cítit prachem a uplynulým časem. Vešel dovnitř, rozhlédl se a pak se obrátil k Jane.

 

„Měly by být tam,“ řekl a ukázal na elegantní skříň na druhé straně místnosti.

 

Jane sledovala, jak Marcus chvějící se rukou odemykal. Jeho tvář byla neproniknutelná, přestože věděla, že zažívá hlubokou bolest. Bylo to tak dávno, co byla naposledy v těchto pokojích. Připomnělo jí to, jak moc Didyme postrádá. Athenodora ji nebo Aleca nikdy neměla ráda. Byla to Didyme, kdo seděl vedle jejího lůžka během přeměny, držel ji za ruku a šeptal jí, že bolest brzy skončí. Jane si myslela, že Didyme je její matka, která zemřela příliš brzy na to, aby si ji Jane pamatovala. Pojilo je zvláštní přátelství, stejně jako ji a Ara.

 

Obrovská okna od podlahy až ke stropu byla pokrytá prachem, ale stále jimi pronikal dostatek světla. Jane zamířila k veliké šatní skříni. Jak šla, boty klapaly po mramorové podlaze.

 

Chvějící se rukou otevřela dveře a odhalila řadu plesových šatů – a to byly jen ty  nejkrásnější. Jane si povzdechla, byla příliš malá na to, aby dosáhla na ramínka a tak vešla do skříně a probírala se oděvy. Jemně odstrčila jedny, ty nechtěla, další na chvíli podržela v ruce, ne, ani ty to nebyly. Najednou, aniž by věděla, jak se to stalo, těžké šaty kouzly z ramínka a Jane vypadla ze skříně zpět na mramorovou podlahu. Posadila se a potřásla hlavou.

 

Marcus se vrhl dopředu a pomohl jí vstát. „Jsi v pořádku? Pomůžu ti je najít.“

 

Marcus přešel ke skříni a zavřel oči.  Zhluboka se nadechl, aby rozpoznal jednotlivé vůně. Okamžitě poznal žluté hedvábné šaty. Měla je na sobě naposledy, takže na nich ulpívala vůně jeho ženy nejsilněji. Sáhl dovnitř a opatrně róbu vyndal. Měkké šustění hedvábí zaznělo tichou místností a světlo rozehrálo třpytivou podívanou na lesklé tkanině.

 

Jane protočila oči. „Jo, jsem v pohodě, ale neřekl jsi mi, že na mě ty šaty podniknout útok,“ zamumlala s úsměvem.

 

Následovala ho a převzala si od něj šaty, které chtěla.  „Máme štěstí, Bella má stejnou velikost. Zajímalo by mě, jestli si Aro uvědomuje, jak těžký byl tento úkol,“ zamumlala, když vytahovala spodničky a spodní prádlo z cedrové truhly v čele postele. Zavřela truhlu a přešla k malé skříni, kde byly uložené boty. Vytáhla zlatem zdobené střevíčky, které ladily s róbou, a rukavice. Pak našla šperky a sponky do vlasů. „Tak. To je všechno,“ řekla s úsměvem, zatímco nesla všechny věci. „Děkuji ti,“ řekla a odešla.

 

Marcus prostě přikývl. Jak vycházeli z ložnice, naposledy se rozhlédl. Nechal ze rtů splynout slabý povzdech a svěsil hlavu. Zavřel oči a opřel se zády o dveře. Bylo to tak dávno, co viděl tolik věcí, které patřily Didyme. Strašně mu chyběla.

 

♥♥♥

 

Bella otevřela oči a promnula si je, když náhle zahlédla pár červených očí, které ji pozorovaly. Na chvíli se jí úlekem málem zastavilo srdce, ale když poznala, kdo je to, ulevilo se jí.

 

„Jane!“ vykřikla. Jen tam tak seděla, pozorovala ji a čekala, až se probudí.

 

Zívla a protáhla se. Na Janeino doporučení si na chvilku zdřímla. Jane to očividně brala jako přípravu na dnešní večer. Dříve toho dne ji Jane vzala na náměstí, aby se podívala na oslavy svátku Sv. Marka. Bella šla do koupelny, osprchoval se a umyla si vlasy. Když se vrátila zpátky do ložnice, jen podala kartáč Jane, protože věděla, že by o to dívka beztak požádala.

 

Jane se usmála, vzala kartáč a jemně začala Belle rozčesávat vlasy. „Jak se těšíš na dnešní večer?“ zeptala se a znělo to víc jako od sedmileté holčičky, než obvykle.

 

Bella cítila, jak rudne. „Těším se,“ přiznala tiše a podívala se Jane do očí prostřednictvím zrcadla. Jane stála na podnožce za ní a česala ji. „Díky za to, že jsi to všechno zařídila,“ řekla s úsměvem. Jane jí neprozradila absolutně nic o tom, co přichystala.

 

„Bylo mi potěšením. Bude se ti to líbit… všechno,“ Jane pokračovala v česání Belliných vlasů. Byla opravdu zručná, když přišlo na úpravu vlasů. Za chvilku vytvořila Belle na hlavě z prstýnků vlasů elegantní drdol. „Takže… co na to říkáš?“ zeptala se.

 

Bella se na sebe podívala. „Jsou to opravdu moje vlasy?“ zasmála se.

 

„Rozhodně! Máš krásné vlasy.“ Jane seskočila ze stoličky a usmála se. „Tak pojď. Musíme tě obléct.“ Natáhla k ní ruku.

 

„Obléct? To znamená, že to, co mám na sobě, není dostačující?“ zeptala se a uchopila Jane za ruku.

 

„Pojď. Máme nejvyšší čas.“ Jane vytáhla Bellu z křesla s větší silou, než by kdokoliv k její drobné postavě hádal. Posadila ji na stoličku. „Ty šaty jsou opravdu speciální. Musíš se v nich chovat, jako by na nich závisel tvůj život…, což je také pravda,“ Jane se usmála a  našpulila rty. Poté použila svou moc, protože věděla, že na Bellu nepůsobí.

 

Bella se ušklíbla a pak předstírala, že se svíjí a ječí bolestí, což vypadalo dost komicky. „Ne. Prosím, Janey, nemuč mě!. Neeee.“ Vypadalo by  to témě uvěřitelně, kdyby se u toho Bella zeširoka neusmívala.

 

„To není vtipné. Můžeš jen doufat, že získáš nějaký dar, až se staneš jednou z nás. Takže, slíbíš mi, že na ně dáš maximální pozor?“ Jane se tvářila velmi vážně, když se na ni dívala.

 

Bella se usmála. „Na mou duši,“ řekla Bella s dlaní přiloženou k hrudníku. „Nevadilo by ti ale vysvětlit mi, proč můj život má cenu jedněch šatů?“ zeptala se s úsměvem.

 

Jane se vedle ní posadila. „Ty šaty, které budeš mít na sobě dnes večer, patřily Didyme. Sám Marcus dal svolení k tomu, že si je smíš vzít na sebe.“

 

„Ach,“ zašeptala Bella. „Ach.“ Slzy jí stekly po tvářích, když se natáhla a objala Jane. „Moc mu poděkuju, až ho uvidím.“ Věděla, jak moc přemáhání ho to muselo stát.

 

Jane opětovala Bellino objetí a usmála se. „Marcus tě musí mít opravdu rád, víš? Jsi jediný člověk – kromě mě  - který směl vidět věci Didyme.“ Jane vyskočila a natáhla se pro ochranný obal, ve kterém byly schované plesové šaty. „Jsi připravená?“ zeptala se vzrušeně.

 

„Ano!“ odpověděla Bella a taky ji zachvátilo nadšení.

 

Jane se zářivě usmála. Rozepnula obal a objevila se spousta žlutého hedvábí, které odráželo světlo svíček v pokoji. Jane vzhlédla k Belle, její červené oči zářily.

 

Bella vytřeštila oči, když se podívala na šaty. „Ach, můj… bože.“ Vstala a přešla přes pokoj. Měla pocit, jako by se ocitla ve snu. „Janey, to je nádhera. Vypadají…“ odmlčela se a zasmála se. „Vypadají jako šaty z Krásky a zvířete.“

 

„Přesně tak!“ řekla Jane, která nadšením málem poskakovala. „Nejprve přijdou na řadu spodničky.“ Začala vytahovat krinolínu.

 

Bella se zatvářila trochu vyděšeně, když to viděla. „Ach jo,“ zamumlala se smíchem. „Víš, jak to na sebe patří?“

 

Jane se ve tváři odrazil Bellin strach. „Ty to nevíš? Jak to, že nevíš, jak se to má nosit?“ zavrtěla hlavou zklamaně a pomáhala Belle obléci spodní prádlo.

 

„Nejspíš proto, že jsem se narodila o pár století později,“ protestovala Bella, když jí Jane přetahovala krinolínu přes hlavu. „Plesová šaty nevlastním.“

 

„No, když zde budeš žít, může se to změnit. Rádi se hezky oblékáme.“ Jak ji Jane pomáhala do šatů, měla ve tváři výraz hlubokého soustředění a špičku jazyka vyplazenou.

 

„Všimla jsem si,“ poznamenala Bella, když nechala Jane, ať ji obléká. Konečně všechno to tahání, tlačení a utahování ustalo, Jane ji přes hlavu přetáhla poslední vrstvu a hedvábně šaty se jí zavlnily kolem nohou. Světlé hedvábí bylo překryté průhlednou vrstvou zlaté organzy zdobené drobnými třpytivými korálky. Široká sukně byly bohatě nabíraná, živůtek těsný a hladký s krátkými rukávy a párem zlatých rukavic, které sahaly až k loktům. Vlasy zdobily zlaté sponky se vsazenými topasy.

Nakonec jí Jane připjala kolem krku zlatý řetízek s topasovým přívěskem ve tvaru srdce lemovaného diamaty a topasové náušnice. Nakonec jí podala rukavice a boty a stříkla jí na krk pár kapek parfému s vůní květin.

 

Bella se pomalu otočila a podívala se na sebe do zrcadla. I pro člověk byla… zářící.

 

„Ach,“ vydechla Jane udýchaně. „Vypadáš stejně jako ona…“

 

Bella se kousla do rtu a plaše se usmála. „Vypadám dobře? Budu se Arovi líbit?“ zeptala se nervózně.

 

„Určitě se budeš Arovi líbit!“ Jane se usmívala jako dítě. „Vypadáš jako princezna!“

 

Bella cítila, jak rudne. „Já? To těžko,“ zašeptala a dívala se do zrcadla.

 

♥♥♥

 

Mezitím v jiné části hradu probíhaly horečnaté přípravy na to, aby byl Aro připravený na slavnostní večeři. Vzhledem k tomu, že se Aro odmítl chystat s předstihem, nebylo jisté, jestli to stihne.

 

„Přijdeš pozdě,“ trval na svém Alec.

 

Aro byl nervózní. „Doufám, že je to dobrý nápad…“

 

Alec zaúpěl: „Hlavě se nesnaž z toho vycouvat na poslední chvíli. Janey už mi poslala ememesku Belly. Vypadá jako princezna. Nedovol, aby ji viděl Marcus…“ Odmlčel se. „Jejda, málem jsem to prozradil…,“ ušklíbl se. „Ty si vezmeš tohle.“ Podal Arovi modré sako, kalhoty, bílou košili a zlatem zdobenou vestu.

 

Aro se usmál. „Jsem zvědavý, jak se Jane podařilo udělat Bellu ještě krásnější než je obvykle.“ Aro se natáhl pro oděv, který mu Alec podával a začal se rychle oblékat.

 

„Dobře. Sedí ti,“ zamumlal Alec a přinutil Ara, aby se posadil před zrcadlo. Chopil se hřebenu a kartáče a začal čest Arovy čerstvě umyté vlasy. Jednoduše je stáhl dozadu modrou stuhou. „Tak, hotovo.“

 

„Skvělé. Už jsme skončili? Je čas jít?“ Arovy oči jiskřily vzrušením. Moc si přál, aby večer už začal.

 

„Ano, ale pouze pokud odsud nechceš odcházet roztržitý nebo netrpělivý nebo tak něco,“ protočil Alec oči.

 

Aro se na něj usmál. „Děkuji ti.“ Vyšel ze dveří a spěchal do věže, aby počkal na svou princeznu.

 

♥♥♥

předchozí kapitola        následující kapitola 

  ♥♥♥ 

 

Překladatelka: Suzanne  

Zdroj obrázku: weheartit.com

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Mám už bludy

(Ivet, 9. 2. 2015 19:36)

Normálně jsem si už od přidání kapitoly myslela, že jsem ji okomentovala svými dojmy, až teď jsme se dívala na to, "co jsi mi odpověděla" :-D Tak tedy kapitolku stejně jako maryska jsem četla jedním dechem, je to krásný příběh :) A těším se na další dvě třetiny :-)

Re: Mám už bludy

(Suzanne, 9. 2. 2015 22:22)

To se mi občas taky stává:)
Díky, jsem ráda, že si takhle povídka našla své příznivce. Musela jsem vám tuhle kapitolu takhle nakouskovat, protože je ohavně dlouhá a já zoufale nestíhám...

:-)

(maryska, 7. 2. 2015 14:42)

Tak jsem si uvařila kávu a zhltla tuto kapitolu jedním dechem. Obdivuji Marcuse. Muselo to být pro něj hodně těžke. Už se těším na další část. :-D :-D

Re: :-)

(Suzanne, 9. 2. 2015 17:29)

Díky za komentář, na další části pomalu pracuju, čeká vás pořádná romantika:)