Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 5. 2011

1. Bez návratu

 

„Pohleďte, vesnice Prasinky!“ Godrik Nebelvír opsal rukou oblouk, který zahrnul několik chatrčí nedaleko nichž zastavili.

Salazar Zmijozel seskočil z vozu a rozhlédl se kolem sebe. „Myslím, že označení vesnice je dost přehnané,“ poznamenal, když pomáhal dolů Helze z Mrzimoru a Roweně z Havraspáru.

„Co si myslíte, dámy?“ zeptal se Godrik.

„Myslím, že právě stojíme společně s jedním prasetem na…ehm…něčem, co bychom mohli nazvat silnicí,“ zamumlala Rowena, která si s nechutí prohlížela své boty.

„Vidím spousty prasat,“ dodala Helga.

Salazar se tiše uchechtl. „Takže které z těchto úžasných stavení by se mělo stát místem pro naši školu?“

„Samozřejmě že žádné,“ mávl Godrik povzneseně rukou. „Tudy, pojďte.“

S tím se otočil zády k vesnici a mířil ke kopcům před nimi.

„Beru to tak, že zbytek cesty jdeme pěšky,“ zamumlala Rowena, když se podívala na zataženou oblohu, které hrozila pěkným lijákem. „Doufám, že to není daleko.“

„Vzdálenost není to, co mi dělá starosti, jako to, že zde není žádná cesta,“ řekl Salazar, který se vlekl za Godrikem.

Chůze byla namáhavá a zdálo se, že pouze Godrik nevnímá příkré stoupání a naprostý nedostatek jakýkoliv směrovek. Za chvíli byl daleko před ostatními. Helga se začala opožďovat, občas se zastavila a zkoumala různé rostliny a plevel podél cesty.

„Něco tě trápí,“ řekla Rowena Salazarovi, když se prodírali bujnou zelení, která jim bránila v cestě. Mlčky přikývl.

„Podívej se na to takhle,“ řekla Rowena, když pochopila, že Salazar nemá v úmyslu se jí v dohledné době svěřit, „nemůže to být horší než zámek obsazený děvkami, na který jsme se byli podívat minulý měsíc.“

Vzpomínka na rychlý odchod ze zámku, o němž uvažovali jako o možném místě pro svou školu, vyvolala na Salazarově tváři úsměv a za chvíli se oba váleli smíchy na louce, jak si ten den vybavovali.

„ …jeho tvář, když odhrnul ten závěs…“

„…jak jsme rozbíjeli vzácné sklo, když jsme běželi ke dveřím…“

„…tvář prodávajícího…“

„….málem jsme ho ušlapali…“

„…ta, která nechtěla pustil Godrikovy vlasy…“

Ještě stále se smíchem vzpomínali, když je dohnala Helga s náručí plnou nejrůznějších rostlin.

„Na válení ve vřesu jste si vskutku nemohli vybrali vhodnější dobu,“ poznamenala, když je míjela.

„Jsi jen podrážděná, protože Wilbur se nedokázal odtrhnout od své nové posedlosti a jít se na nové prostory podívat s námi,“ škádlil ji Salazar, zatímco pomáhal Roweně na nohy.

„Famfrpál se stane nejoblíbenějším kouzelnickým sportem,“ odsekla Helga. „Uvidíš!“

„Není nad to bít se pro radost a vzrušení v souboji,“ oponoval Salazar.

Rowena poslouchala, jak se její přátelé škádlí, když pokračovali ve směru, kde naposledy viděli Godrika.

Nakonec ho našli stát uprostřed zeleně, na břehu velkého, trochu kalného jezera.

„Řekněte mi, že se neztratil?“ zeptala se Rowena s netrpělivým povzdechem.

„Merlinžel, vypadá to tak,“ povzdechla si i Helga. „Bylo příliš očekávat, že někoho zastaví a zeptá se na cestu.“

„Abychom byli spravedliví, neviděl jsem nikoho, koho by se mohl zeptat,“ dodal Salazar.

„Tak co tomu říkáte?“ zvolal Godrik, jakmile k němu přišli blíž. Roztáhl paže a prohlížel si okolní krajinu se spokojeným úsměvem na tváři.

„Moc hezké,“ odpověděla poslušně Rowena. „Ale kde je budova?“

„To je na tom to nejlepší,“ oznámil jim Godrik. „Žádná tu není.“

„To je to, čeho jsem se bál,“ zamumlal Salazar.

„Chceš říct, že jsi nás sem vláčel celou tu cestu, abychom se podívali na nějaké špinavé jezero a hory?“ zeptala se Helga a a rozgořčena ukazovala rukama plnýma kořenů na Godrika.

Rowena cítila, že ji začíná bolet hlava.

„Podívejte se na ten výhled,“ zvolal Godrik nadšeně. „Takový výhled je k nezaplacení!“

„Ty jsi to neudělal, že ne?“ zeptal se Salazar tónem, který jasně naznačoval, že si je téměř jist, že to Godrik udělal.

„Udělal co?“ zeptala se Rowena, na kterou se přenesla část Salazarových obav.

„Postavíme tady hrad,“ oznámil Godrik.

„Řekni mi, že jsi to neudělal?“ prosil Salazar.

„No vážně, co neuděl?“ opakovala Rowena. Nesnášela, když nevěděla, o čem se mluví.

„Bude to skvělé!“ vykřikl Godrik a začal vyndávat různé pergameny z svého roucha.

„U Merlina, udělal jsi to!“

„Udělal co?!“ Rowena už prakticky křičela, když jí nikdo neodpovídal.

„On už koupil ten pozemek,“ řekl Salazar vědoucím tónem. „Nebo ne?“

Godrik vzhlédl od pergamenu, který studoval. Jeho dřívější vzrušení bylo nahrazeno výrazem chlapecké viny.

„Podívej, Salazare, ten výhled je k nezaplacení!“

„Myslím, že někdo si za něj zaplatit nechal,“ odpověděl Salazar cynicky.

„Kolik jsi za ten pozemek zaplatil?“ zeptala se Helga starostlivým tónem. Podle nepsané dohody měla díky své praktické povaze na starost jejich peněžní zdroje. Rowenu napadlo, že by v tom smyslu měli mít sepsanou nějakou smlouvu…merlinžel bylo pozdě.

„Je to prvotřídní pozemek,“ vyhnul se odpovědi Godrik.

„Je to uprostřed země nikoho,“ zdůraznila Rowena a otočila se k Helze a Salazarovi. „Kolik mu za to mohli naúčtovat?“

„Jakýkoliv jiný čaroděj by to nejspíš získat téměř zadarmo. Ale mluvíte tady o Godrikovi. Smlouvání nepatří do jeho slovníku.“

„Pokud to potřebujete vědět, usmlouval jsem to na pět set galeonů,“ přerušil je uraženě Godrik.

„U Merlina, kolik že jsi to zaplatil?“ zeptala se Rowena a s Helgou klesly v šoku do trávy.

Godrikův provinilý výraz se vrátil.

„Vrátí nám peníze, bude to v pořádku,“ uklidňoval Salazar Helgu, která zírala na Godrika. Něco, co spatřil na tváři muže, ho přimělo odmlčet se. „Nedostaneme zpátky peníze…?“

Godrik zavrtěl hlavou. „Prodej byl ukončen.“

Salazar klesl mezi Helgu a Rowenu a složil si hlavu do dlaní. Rowena měla pocit, že si pro sebe něco mumlá, ale byla ještě příliš v ohromená na to, aby nad tím přemýšlela.

Po deseti minutách prvotní šok pominul a oni přešli ke Godrikovi, aby se podívali, co to tak zaujatě studuje.

„Co je to?“ zeptala se Helga. Naklonila hlavu na stranu a pak na druhou ve snaze pochopit, co znamená změť čar na pergamenu.

„Je to plán našeho hradu,“ řekl hrdě Godrik. „Pracuju na něm už celý měsíc.“

„Vždyť o projektování nic nevíš,“ zamumlal si Salazar pod vousy. „Proč potřebujeme hrad? Myslel jsem, že neočekáváme mnoho studentů.“

„Představuji si školu rostoucí v průběhu času,“ řekl Godrik. „Nemá smysl stavě budovu příliš malou, aby se škola v budoucnu musela stěhovat jinam.“

„Jak máš v plánu ten hrad postavit?“ zeptala se Helga a mračila se starostmi. Zamžourala do plánů v marné naději, že jí budou srozumitelnější.

„Postavíme ho společně,“ řekl Godrik. „Každý kámen láskyplně a pečlivě umístíme, až bude škola hotová a připravená uvítat nové studenty.“

„Uvědomuješ si, že některá z horních pater jsou dvakrát tak větší než patra pod nimi?“ zeptal se Salazar, jak si prohlížel jeden z pergamenů.

„Taky jsi zapomněl nakreslit schodiště do věže,“ podotkla Rowena.

„Jsme kouzelníci, nepotřebujeme schodiště,“ odsekl Godrik.

„Myslím, že někteří studenti by ho ocenili,“ zdůraznila Helga.

„Zapomněl jsi taky zakreslit sklepení,“ dodal Salazar.

„A jsou tu jenom dvě toalety pro celou školu,“ přisadila si Rowena.

„K této učebně nevede žádná chodba.“

„A sem nevede vůbec nic.“

„Kolik věží má hrad mít?“

„Cesta, kterou jsi navrhl do vesnice, vede uprostřed jezera.“

„Dal jsi učebnu Péče o kouzelné tvory na vrchol jedné z věží. Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Je něco, co se vám na těch plánech líbí?“ zeptal se Godrik ublíženým tónem.

„No, líbí se mi, že je společenská místnost pro zaměstnance blízko kuchyně,“ řekla Rowena po minutě nebo dvou přemýšlení. Helga se Salazarem přikývli.

Godrik se na ně podíval s nadějí na další kompliment. Vypadalo to, že se nedočká.

První kapky deště, který hrozil od chvíle co přijeli do Prasinek, spadly na pergameny.

„Myslím, že rovnou můžeme začít se stavbou,“ řekla Rowena, jak začalo stále více a více pršet.

„Jeden pokoj bude stačit,“ podotkla Helga. „Můžeme na zbytku pracovat odtamtud.“

„Hlasuju pro to, abychom začali jídelnou,“ řekl Salazar a ukázal na místo, které bylo na pergamenu označeno jako Velká síň. „Je to centrální prostor školy a…“

„Jistě,“ přerušila ho Rowena. „Hlavní je, že budeme v suchu.“

Rowena se Salazarem stáli a dívali se, jak Helga odstraňuje roští a buduje cestu, zatímco Godrik vyčaroval kameny a stavěl je na sebe, až vytvořil zdi.

„Dokonalé,“ řekl Godrik, když poslední kámen našel své místo na vršku jedné ze zdí.

„Ne tak docela,“ podotkla Rowena a vytáhla svou hůlku. Namířila ji na nejbližší zeď a za chvíli se v ní objevily dveře.

„Jen jsem nechtěl dělat veškerou práci sám,“ zafuněl Godrik, protože spěchal ke dveřím a hledal úkryt před deštěm.

„Já tu vidím další problém,“ řekl Salazar vesele, když za nimi zavřel dveře.

Nikdo se nepotřeboval ptát jaký.

„Myslím, že to napravíme,“ řekl Salazar, vytáhl hůlku a namířil ji na oblohu.

„Nemůžu pamatovat na každý drobný detail,“ zamumlal Godrik, když se nad jejich hlavami objevil klenutý strop a konečně je ochránil před deštěm.

Díky stropu byli sice v suchu, ale zase ve tmě. To vyřešila Rowena, když uprostřed místnosti vyčarovala oheň.

„Myslím, že kamenná podlaha bude vhodná,“ řekla Helga víc sama pro sobe než ostatním, namířila hůlku dolů a sledovala jak se tráva mění v pevné kameny.

„Budeme mít koberec?“ zeptala se Rowena pochybovačně. „Děti a jídlo, to nikdy není dobrá kombinace pokud jde o úklid.“

„Necháme pouze kámen,“ souhlasil Godrik a namířil hůlkou vysoko na levou stěnu, kde se vzápětí objevil stožár s vlajkou s nebelvírským lvem. Ukázal hůlku do dalších třech rohů, kde se objevily další vlajky.

„Co je to na vlajce Havraspáru?“ zeptala se Rowena, hledíc přimhouřenýma očima na známé barvy, ale cizí zvíře.

„Havran, samozřejmě,“ odpověděl Godrik s pokrčením ramen. „Děje se něco?“

„Má to být orel,“ povzdechla si Rowena, když namířili vlastní hůlku na standartu a opravila to.

„Ale jsi Rowena z Havraspáru,“ zdůraznil Godrik.

„No a? Ten pták je orel,“ pokrčila rameny Rowena. Nemělo smysl vysvětlovat mu něco, co sama doteďka nepochopila.

„Otočil jsi zmijozelského hada na druhou stranu,“ řekl Salazar, vytáhl hůlku a namířil ji na zelenou a stříbrnou vlajku naproti té Havraspárské.

„Nemyslíš, že jezevec má oči příliš blízko u sebe?“ otázal se Godrik Helgy dotčeným hlasem.

„Ne,“ odpověděla pokorně. Godrik se trochu uklidnil, ukázal hůlkou na protější zeď a vyčaroval okna s vitrážemi.

„Myslela jsem, že barvy Mrzimoru jsou černá a zlatá?“ zašeptala Rowena.

„Jsou,“ odpověděla Helga rovněž šeptem.

„Tak je to rychle změň, dokud se nedívá,“ zasyčela Rowena.

„To nevadí,“ odpověděla Helga s pokrčením ramen. „Žlutá a zlatá…je to skoro to samé a nikdo si toho nevšimne.“

Jak déšť smáčel skotskou krajinu, čtyři přátelé studovali Godrikovy plány a pustili se do debaty o tom, jak by měli svůj hrad postavit. Godrikovo nadšení bylo nakažlivé a během několik hodin se rozhodli, jak by měl hrad vypadat , aby dobře sloužil jejich rozličným potřebám.

 

následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(pimpinela, 12. 7. 2011 13:15)

Uau, zaujímavý nápad.So zakladateľmi som tuším poviedku ešte nečítala. :) Zbežne som čítala poslednu kapitolu, čo si zverejnila a zaujalo ma to. Tak si vravím, že by sa patrilo čítať od začiatku. :)
Pekne sa to začína. :))

:D

(Viky, 29. 5. 2011 14:30)

Výborná první kapitola :D Perfektně jsem se u ní zasmála :)) A myslím, že jdu pokračovat ;-))