Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 5. 2011

 10. Pár zádrhelů



Dalších patnáct minut zakladatelé, Wilbur a Rhys honili potlouk kolem školy a bezmocně sledovali, jak proráží dveře, rozbíjí okna a demoluje jedno schodiště.

Wilburovi se ho nakonec podařilo chytit - nebo spíš chytil to, co na něj letělo a narazilo mu do břicha.

"Proč jsi to vlastně nechal venku?" zeptala se vyčerpaná a podrážděná Helga a chytila za bok, ve kterém ji píchalo z běhu kolem hradu.

"Nechtěl jsem," odpověděl Wilbur. "Vařil jsem si večeři a nějak mezitím unikl."

"Mám to brát tak, že tohle je potlouk?" zeptal se Salazar a kývl na nyní uvězněný míč, který se opět snažil osvobodit.

"Ano, je," opověděl Wilbur spokojeně. "Dostal jsem je za dobrou cenu."

"Ehm...je?" zeptala se Rowena a zamračila se.

"Jo, koupil jsem dva za cenu jednoho," řekl pyšně Wilbur. "Myslel jsem, že budeme při hře používat jen jeden, ale jak bych mohl odmítnout takovou nabídku? S prodávajícím jsme si plácli. Díky dvěma potloukům bude hra ještě víc vzrušující!"

"Vzrušující?" vykvikla Helga.

"Co s nima vlastně chceš dělat?" zeptala se Rowena. "Teda, myslím kromě používání při famfrpálu?"

"Jsou to demoliční potlouky," vysvětlil Wilbur. "Jsou používány k bourání opuštěných budov. Jak jste viděli, nic je nezastaví, když něco chtějí zničit."

"Ano,"přikývl Godrik. "Dokážu si to představit. Škoda toho schodiště," ukázal za sebe a ostatní se otočili a zjistili, že schodiště, které měl na mysli, je úplně pryč. Kdyby to bylo normální schodiště, nejspíš by se celé zhroutilo. Kouzlo, kterým ho očarovala Rowena, tomu zabránilo, ale zato chyběly jednotlivé schody.

"Nemějte obavy," řekl Wilbur a rychle vytáhl hůlku a mávl jí směrem ke schodišti. "Hned to dám do pořádku."

"Ne!" vykřikl Godrik, ale už bylo pozdě.

Dívali se, jak se schod objevil v mezeře, a nic neprozrazovalo skutečnosti, že ještě před okamžikem tam nebyl.

"Myslela jsem, že nikdo kromě nás nemůže měnit strukturu budovy?" zeptala se Rowena a dívala na schody.

"Nemůže," souhlasil Godrik, když šel po schodišti k nově vytvořenému schodu. "Cizí lidé můžou dělat kosmetické změny - jako opravovat rozbitá okna, ale nemůžou vytvořit něco z ničeho."

"No, tak to vypadá, že se něco pokazilo," okomentovala to Helga, když následovala Godrika nahoru. "Vzhledem k tomu, že ten schod vypadá docela skutečně."

"Jen proto, že vypadá, to neznamená, že je," poznamenal Godrik a vytáhl hůlku. Dotkl se špičkou hůlky schodu a ten okamžitě zmizel.

"To se mi nikdy předtím nestalo," řekl Wilbur zmateně, když se k nim přidal. "Nechte mě to zkusit znovu."

"Nebude to fungovat," informoval ho Godrik. "Pouze zakladatelé můžou měnit budovu - a to se týká i schodišť. Zkusím to já."

Godrik švihl hůlkou a schod se znovu objevil. Bohužel, když se ho dotkl, znova zmizel.

"To asi způsobilo to mé kouzlo," zamumlal Wilbur.

Všichni zakladatelé se jeden po druhém pokoušeli vyčarovat chybějící schod, ale marně.

"Nemůžeme to nechat jen tak," řekla Helga, když to navrhl Salazar. "Co když na něj někdo z prvního ročníku šlápne?"

"Nemůžu říct, že by se mi ten nápad nějak zvlášť líbil. Můžu na něj šlápnout i já," odsekl Salazar. "Ale co jiného můžeme dělat?"

To bylo jádro pudla. Nic jiného jim nezbývalo. Magie zakladatelů byla zmařena Wilburovým kouzlem a to jeho nefungovalo díky kouzlům, která umožňovala měnit školu pouze ředitelům. Byla to patová situace a na schodišti tak mohli všichni udělat potencionální smrtící krok.

"Budeme muset nějak varovat studenty," řekl Godrik. Nedodal to, co si všichni mysleli. Bylo tam tolik pohybujících se schodišť, že bylo prakticky nemožné si zapamatovat, ve kterém z nich je jeden chybějící schod.

XXXXXXXX

Později ten den se zakladatelé sešli v Godrikově kanceláři. Jocelyn už byla v pořádku a vrátila se do knihovny. Setkání s potloukem ji očividně nijak nepoznamenalo a ostatní zaměstnanci si prohlíželi okolí školy.

Ředitelé se zatím chystali k tomu, co už nějakou dobu odkládali. Rozdělit studenty do jednotlivých kolejí.

Rozhodli se je rozřadit před jejich příjezdem do školy podle dotazníků, které měli vyplnit jako součást přijímacích zkoušek.

Půl hodiny se probírali formuláři, četli si informace o studentech, kteří tu brzy budou studovat, a rozhodovali, do které koleje by se hodili.

Nicméně brzy bylo zřejmé, že rozdělit budoucí žáky spravedlivě i podle počtu je nemožné. Godrik měl totiž před sebou jenom jeden dotazník z celé hromady.

"Kdo je tohle?" zeptala se Helga a začetla se do pergamenu. "Píše, že pomáhá rodičům krotit divoké koně… to zní dost odvážně na dvanáctiletou holku."

Godrik přikývl, vzal si dotazník od Helgy a přidal ho k tomu, který vyplnil chlapec, co měl za domácího mazlíčka mantichoru. Byl to doposud jediný student, kterého Godrik shledal dostatečně statečným.

"Tady je další, kterého bys měl mít ve své koleji," Salazar studoval další přihlášku. "Zdá se, že je Roweniným vzdáleným příbuzným. Píše, že nejodvážnější věc, kterou kdy udělal je to, že ochutnal Rowenin ovocný koláč."*

"To tam nepíše!" vykřikla Rowena. Salazar jí ukázal pergamen a zjistila, že je to tam skutečně uvedeno. Helga se uchechtla, i ona jednou ochutnala Roweniny koláče. Rowena podala formulář Godrikovi, který ho neochotně přidal na svou hromádku.

"Tenhle jedenáctiletý kluk píše, že jednou požádal Merlina o autogram," poznamenala Helga.

"Merlin je mrtvý už dobrých třicet let," podotkl Godrik a vzal si od ní pergamen, aby se podíval, jestli to přečetla správně.

"To neznamená, že ho lidé nevidí," řekl Salazar. "Po jeho smrti byl viděn víckrát, než za svého života. Byl spatřen všude od Egypta až po Paříž."

"Neříkala jsi, že jsi ho před pár lety zahlédla v Jorviku?" zeptala se Rowena Helgy, které zčervenala a zabývala se urovnáváním svých přihlášek.

"A co tenhle?" zeptal se Rowena a zvedla další přihlášku. "Neodpověděl na otázku o statečnosti, ale uvádí, že se chce stát krotitelem draků."

Godrik jí vytrhl pergamen z rukou a s nadšením ho položil před sebe.

"Možná by bylo lepší posuzovat je podle toho, jak odvážné mají cíle, než podle toho, co statečného už vykonali," upozornila je taktně Helga. "Koneckonců většina dětí mladších patnácti let nemohla udělat moc statečných věcí."

"V době, kdy mi bylo patnáct, jsem bojoval se svým prvním trollem," poznamenal Godrik.

"Nemyslím si, že bys měl na vybranou," odbyl ho Salazar. "Navíc, když jsi šel pátrat po dalších stvůrách, tak ses v horách ztratil."

"To není důležité!"

"Důležité je rozdělení studentů," připomněla jim Helga důrazně.

"Tady je další student pro tebe, Godriku," oznámila jim Rowena s úsměvem. "Nejenže už slyšel o famfrpálu, ale chce se živit jako jeho profesionální hráč. Tomu říkám odvaha!"

Trvalo několik hodin, než byl každý student umístěn do jedné ze čtyř kolejí.

Rowena byla s výběrem studentů velmi spokojená. Měla mezi nimi dva studenty, kteří již vymýšleli vlastní kouzla a jednoho chlapce, který jim napsal, že je zvěromág a umí se přeměňovat v hada. Ona a Salazar se deset minut hádali, do které koleje půjde, ale nakonec Rowena vyhrála.

Bylo tam také trochu škorpení mezi Salazarem a Godrikem kvůli studentovi, který uvedl, že si přeje být zaklínačem a že je z čistokrevné rodiny, v níž jsou samí kouzelníci nejméně deset generací.

Helga byla trochu v šoku, když to vyšlo najevo a vytkla Salazarovi, že potřeboval tolik informací o původu jejich budoucích studentů. Ale přestala, když jí Salazar vysvětlil, že se ptal jen na rodiče a prarodiče, takže se chlapec nechal trochu unést. Nakonec byl zařazen do Nebelvíru, čistě kvůli číslům.

"Je to všechno?" zeptala se Rowena, když každý z nich dvakrát zkontroloval své pergameny.

Helga přikývla a všichni se shodli, že další rozřazování v tomto roce už není potřeba. Godrik měl méně studentů, než ostatní, ale ne o tolik, aby to bylo nápadné a ne o tolik, aby tím museli ztrácet dál čas.

XXXXXXXX

O chvíli později byly připraveny k odeslání všechny dopisy, v nichž byli studenti informováni o tom, jak dopadly jejich žádosti, o začátku školního roku a o věcech, které si s sebou mají přivézt.

Zakladatelé s rukama plnýma svitků vstoupili do sovince a zarazili se.

"Ehm, kolik dopisů tu máme?" zeptal se Salazar. "A kolik máme sov?"

"Doručím dopis rodině chlapce s mantichorou osobně," nabídl se Godrik ochotně.

"O jeden méně," konstatovala Rowena. "A co ty ostatní?"

Salazar se rozhlédl po místnosti a brzy našel Dia. Pták na něj a hromadu dopisů vrhl ošklivý pohled a pokusil se utéct z okna.

Teprve teď jim došlo, že mají ve škole tolik sov, kolik je zde učitelů a zaměstnanců. Vlastně méně, protože profesorka Plunkettová žádnou nevlastnila, nebo se spíš pták před pár lety rozhodl vydat za svobodou. Taky si uvědomili, že Wilburova sova je v současné chvíli někde v Devonu, kam nese objednávku levných branek.

"Myslím, že potřebujeme víc sov," podotkla Rowena, když přivazovala první dopis na nohu Hery, své nevrle vypadající sovy. "A ty mě najdi hned, jak přiletíš zpět!" zavolala za sovou odlétající na jih.

Nakonec rozeslali všechny ptáky - i když někteří jevili jen pramálo ochoty vydat se na cesty - a vrátili se do Velké síně s desítkami dopisů, které ještě museli poslat.

Divili se, na co všechno zapomněli.

XXXXXXXX

"Tady jste!" zvolal Wilbur, když vešli do vstupní haly. "Všude jsem vás hledal. Mám skvělou zprávu. Právě se přihlásil poslední hráč do famfrpálového týmu."

"Gratuluju," odpověděl každý z nich poslušně, zatímco tajně uvažoval nad tím, jestli opravdu našel sedm lidí dostatečně šílených na to, aby se věnovali tomu takzvanému sportu.

"Takže - kdy bude první zápas?" zeptal se Godrik.

"Nemůžeme mít zápas, protože se zatím nevytvořil jiný tým," vysvětlil Wilbur. "Ale přemýšlel jsem o tom. Máme jeden tým za každou kolej, takže by mohli hrát proti sobě. Uděláme něco jako turnaj, ne?"

"Ehm," zdálo se, že Helze se nedostává slov.

"Už máme plány na některé soutěže mezi kolejemi," uvedla Rowena a ukázala na čtyři přesýpací hodiny na protější zdi. "Studenti získají body pro svoji kolej tvrdou prací a odhodláním."

"A přijdou o ně, když poruší pravidla nebo se budou nevhodně chovat," dodal Salazar.

"Chtěl jsem se vás na něco zeptat," pokračoval Wilbur. "Proč jsou každé hodiny naplněný peřím jiné barvy?"

"Tak víme, které hodiny patří které koleji," odpověděl Salazar, jako by vysvětloval něco nechápavému dítěti.

"Ale proč zrovna peří?" objasnil to Wilbur. "Měli jste tam dát něco jako drahokamy - rubíny nebo smaragdy... Je vám něco?"

Rowena otevřela ústa, zatímco Salazar nevěřícně kroutil hlavou.

"Vždycky můžete začarovat hodiny tak, aby se k nim nikdo nedostal," dodal Wilbur.

"Jsou už začarované, takže s nimi nikdo nemůže manipulovat," řekla Helga. "Není to tak, že bychom se obávali toho, že studenti drahokamy ukradnou… jde o to, že náklady na drahokamy by nás zničily."

"Ale nemusíte utrácet tolik peněz," namítl Wilbur a zamračil se. "Neznám nikoho, kdo by dokázal zařídit výhodný obchod jako ty, Helgo."

Helga se usmála lichotce, zatímco Rowena se Salazarem se podívali na Godrika, kterého očividně zaujal záhyb na jeho hábitu.

"Ach," dovtípil se Wilbur. "Možná, že za rok nebo za dva bychom si mohli pořídit drahokamy?"

"Možná," souhlasila Rowena s váhavým přikývnutím. "Musíme nakoupit další věci, které jsou mnohem důležitější, například poštovní sovy."

"Chápu," řekl Wilbur, vytáhl pergamen a podal jí ho. "Ale možná mám řešení. Povídej se na tu výhodu koupit… deset zlatonosek za galeon. Budu je kupovat ve velkém pro školní famfrpálové zápasy, ale není důvod, proč bychom je nemohli vycvičit k doručování pošty. Aspoň než budeme mít nové sovy."

Zakladatelé shodně pokrčili rameny. Pokud chtěli, aby se studenti včas dozvěděli, že byli přijati, neměli moc na výběr. Prostě doufali, že ptáci budou větší, než na obrázku. Pokud chtěli školu skutečně otevřít, tak nejdůležitější věcí nebyly knihy, zaměstnanci nebo famfrpálové potřeby, ale právě studenti.

* Poznámka překladatelky: O tom, jak strašnou kuchařkou Rowena je, si můžete více přečíst v povídce Seducing Salazar


Za beta-read vděčím Snapeovkám. Díky za dovzdělání o historii famfrpálu:)

 

předchozí kapitola            následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(pimpinela, 26. 7. 2011 17:38)

Ďalšia skvelá kapitolka :).

Zajímavé

(Viky, 30. 5. 2011 17:03)

Tyjo, fakt je hrozně zajímavý číst o tom, jak to všechno vznikalo...:))