Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. 7. 2011

 Kapitola třináctá – Lektvary a plížení

 

Salazar se rozhlédl po učebně, kde se usazovali studenti čtvrtého ročníku. Čekala je první hodina lektvarů. Nevypadali, že by dávali nějak zvlášť pozor a dokonce pár studentů podezříval z toho, že dojídají svůj oběd. To byl jeden z problémů výuky lektvarů. Mezi tolika věcmi na stolech bylo snadné skrýt i to, co nemělo s přísadami do lektvarů nic společného. Ať už to byly domácí úkoly z jiných předmětů, nebo nedojedené dýňové paštičky. V duchu si poznamenal, že musí celou hodinu chodit po třídě, aby viděl, co se před ním studenti snaží schovat.

 „Během roku vás budu učit, jak správně uvařit některé lektvary. Pro začátek se budeme soustředit na zvládnutí lektvarů, které se používají v každodenním životě. Například budeme vařit čistící nebo hojící lektvary. Poté, co zvládnete připravit tyhle, budeme se věnovat těm složitějším a méně obvyklým.“

 Jeden student zvedl ruku. Salazar si povzdechl. Ještě nedomluvil a někdo už má dotaz? Mávl rukou směrem k chlapci a dal mu tak svolení, aby promluvil.

 „Můj táta říká, že stát u kotlíku je vhodné leda tak pro ženy,“ řekl chlapec. „Tak proč tuhle hodinu musí navštěvovat i kluci?“

 „Protože ne všichni kluci najdou manželku, které by dělala práci za ně,“ odsekl Salazar a přemýšlel, jestli si ten hoch všiml rozzlobených pohledů, které na něj vrhala něžnější část třídy.

 „Budeme se učit vařit taky bramborový guláš?“ zavolal jiný hlas.

 „Cože? Bramborový guláš?“ Salazar se rozhlédl po učebně, aby našel studenta, který to řekl. „Ne, nebudeme se učit vařit žádný guláš. Jedná se o hodinu lektvarů.“

 Třídou se rozlehlo několik slabých zasténání. Salazar se zamračil. „Je tu ještě někdo, kdo se domníval, že jde o hodiny kulinářského umění?“

 Ve třídě bylo ticho, ani jedna ruka se nezvedla. Salazar se chystal pokračovat ve výkladu, když si uvědomil, že na něj hledí dost zmatené obličeje. „Je tu ještě někdo jiný, kdo si myslí, že jde o hodiny vaření?“ přeformuloval otázku. Osm rukou vystřelilo do vzduchu.

 „No, tak na to rychle zapomeňte, nebo se zvedněte a jděte pomáhat domácím skřítkům do kuchyně. Jsem si jist, že budou šťastní, když vám budou moci dát lekci.“

 Nikdo se nezvedl. Škoda, studentů tu bylo hodně a Salazar měl podezření, že jim nevystačí přísady, které pro ně připravil.

 „Můj táta tvrdí, že i to je práce pro ženy,“ reptal chlapec stále.

 „Váš otec to říká nejspíš proto, že to sám neumí,“ uzemnil ho Salazar. Několik studentů se uchechtlo.

 „Můj otec je skvělý čaroděj,“ protestoval chlapec. „Jednou v souboji porazil Merlina.“ Několik studentů vydechlo úžasem.

 „Myslím, že jakmile se Merlin dostal ke džbánku piva, porazila by ho většina vašich babiček,“ odtušil Salazar a pokračoval ve výkladu.

 „Dneska se budeme učit vařit uspávací lektvar. Ano, co je to teď?“ Salazar se obrátil k dívce, o kterém mu Rowena při obědě řekla, že se jmenuje Rosalyn.

 „Já už ho umím, tak můžu místo toho dělat něco jiného?“

 „Ne,“ odsekl Salazar. „Pokud už ho umíte, očekávám, že uvaříte prvotřídní lektvar a své koleji tak získáte body. Když každý pracuje na jiném lektvaru, je to matoucí pro m… pro zbytek třídy.“

 Po dalších deseti minutách, kdy na něj pršely otázky, konečně dokončil pokyny k výrobě lektvaru. Potěšilo ho, když zjistil, že Rosalyn skutečně umí uvařit uspávací lektvar, i to, že chlapci, který si myslel, že je to ženská práce, se nedaří.

 V půlce hodiny se ozvalo zaklepání na dveře.

 „Dále,“ zavolal a sklonil se ke kotlíku, který se začínal tavit, aby zjistil, co se pokazilo. V duchu si zaznamenal, že musí říct Godrikovi, aby si od příštího roku studenti s sebou přivezli potřebné vybavení. Jinak by se škola nedoplatila.

 „Ehm, pane profesore…“ Vzhlédl a spatřil dívku z druhého ročníku, která stála nejistě ve dveřích. Nemohl se jí divit, některé výtvory studentů vypadaly docela nebezpečně.

 „Ano, co se děje?“ zeptal se Salazar a kráčel mezi stoly.

 „Ehm, jde o profesorku z Mrzimoru,“ odpověděla dívka. „Nepřišla na naši hodinu.“

„Copak výuka nezačala už před půl hodinou?“ zeptal se Salazar.

 „Měla, ale nezačala.“

 „A vy jste čekali až doteď, než to oznámíte jinému učiteli?“

 „Musela jsem z učebny doslova utéct, abych to mohla někomu vůbec říct,“ odpověděla dívka. Salazar si všiml, že má roztržený rukáv a vlasy trochu rozcuchané. Vypadalo to, že hodina kouzelných formulí nešla vůbec podle plánu Helgy.

 Váhal, zda může opustit své studenty, ale pokud se něco stalo s Helgou, neměl na vybranou. Rozhlédl se po učebně a hledal studenta, který by za něj mohl převzít odpovědnost, až je tu nechá samotné. Po chvíli, když ho dívka z Mrzimoru začala tahat za rukáv, to vzdal a pouze jim řekl, ať pokračují v práci, dokud se nevrátí.

 Zamračil se, když spěchal chodbou. Studenti měli návod, všechno, co museli udělat, bylo přečíst si ho a řídit se jím. Co by se mohlo stát?

 Vzpomněl si na roztavený kotlík a jedovaté výpary. Přidal do kroku.

 Helga, jak očekával, nebyla nikde v blízkosti učebny, kde se měly konat kouzelné formule. Nebyla ani ve svém kabinetě, ani ve sborovně.

Nakonec ji objevil, jak stojí před dveřmi učebny jasnovidectví.

 „Uvědomuješ si, že jsi měla mít druhý ročník na Kouzelné formule?“ řekl, když k ní přicházel. „Jedna z tvých studentek přišla do mé třídy, aby mi řekla, že ses nedostavila.“

 „To už je tolik hodin?“ podivila se Helga. „Byla jsem tu celé dopoledne a snažila se dostat profesorku Plunkettovou ven. Její třídy jsem poslala do knihovny. Doufám, že tam ještě jsou.“

 „O tom pochybuji. Jocelyn je jistě poslala na oběd, pokud nešli do Velké síně rovnou sami. Jsi si jistá, že je profesorka Plunkettová vevnitř?“

 „Ano, slyšela jsem ji asi před hodinou, jak tam chodí. Myslím, že zabarikádovala dveře nábytkem a navrch použila kouzlo.“

 „Možná bys ji měla na chvíli nechat být,“ navrhl Salazar. „Tvůj druhý ročník je dost znepokojený, že jsi nepřišla a já se zase bojím, jak bude vypadat učebna lektvarů, až se vrátím.“

 Helga přikývla a nechala profesorku jasnovidectví svému osudu. Ostatně, neměla jinou možnost.

 XXXXX

 „Tímto zahajuji mimořádnou poradu zaměstnanců,“ řekl Godrik a uhodil kladívkem do desky stolu. Rowena sebou trhla, jak ji rána vytrhla z dřímoty. Netušila, že má Godrik pravomoc svolávat porady profesorského sboru na sedmou ráno. Z hloubi duše doufala, že je to poslední porada v tak nekřesťanskou hodinu.

 

„Záležitost, kterou musíme vyřešit,“ pokračoval Godrik, „se týká profesorky Plunkettové. Všichni jistě víte, že se zabarikádovala ve své učebně ve věži a zdá se, že úplně zapomněla, že by tu měla učit jasnovidectví.“

 Obrátil se směrem k Helze, která vypadala, že jí to není vůbec příjemné a žvýkala konec svého brku.

 „Teď, když jsme si všichni vyzkoušeli suplování jasnovidectví, myslím, že se shodneme na tom, že nevíme, jestli pro to máme dostatečnou kvalifikaci,“ kývl na skupinku zaměstnanců a čekal na jejich souhlas.

 Rowena přemýšlela, jak si na hodinách jasnovidectví, které byli nuceni během dvou uplynulých týdnů pokrýt, vedli její kolegové. Učila jednu třídu číst z čajových lístků a větší část hodiny promarnila tím, že žákům vařila čaj.

 „Přiznejme si to,“ poznamenal Salazar, „nikdo z nás neví ani zbla o jasnovidectví. Nemohli bychom ho prostě zrušit?“

 „No, to by nám vyřešilo problém suplování,“ souhlasil Godrik. „Ale nijak nám to nepomůže dostat profesorku Plunkettovou z její věže.“

 „Nech tu starou bláznivou čarodějnici tam, kde je,“ navrhl Salazar s pokrčením ramen. „Nikdo jiný tu věž nepotřebuje.“

„Nemůžeme ji tam jen tak nechat,“ protestovala Helga. „Máme za ni zodpovědnost.“

„Tys ji najala a tak je to tvoje zodpovědnost,“ odsekl Salazar. „Ale opravdu by nemělo být těžké dostat tu čarodějnici z věže. Jsme kouzelníci a čarodějky, tak bychom si s tím měli poradit.“

„Čekám, až přijdeš s nějakým nápadem,“ podotkla Helga. „Užitečným nápadem.“

„No, když dáme všichni hlavy dohromady, na něco určitě přijdeme,“ řekl Godrik s nadějí. Podíval se kolem stolu. Každý sklonil hlavu, aby se nesetkal s jeho pohledem.

V sborovně zavládlo ticho.

"No, když jsme tady všichni,“ přerušil ho nakonec Salazar. „Přemýšlel jsem o pár věcech, které bychom měli probrat.“

„Jakých věcech?“ zeptal se Godrik opatrně.

„Za prvé: je tu otázka nákladů. Škola přišla už o tucet kotlíků. Myslím, že bychom měli studentům sdělit, aby si přivezli své vlastní.“

„Nebylo by možné eliminovat výbuchy, kdyby učil lektvary lepší učitel?“ ozval se Ryan Lynch. Dával najevo už od začátku, že by se nebránil tomu učit tento předmět a využil každé příležitosti, aby se o tom zmínil.

„Ne, to by nepomohlo!“ vyprskl Salazar.

„Hm, zamyslíme se nad tím příští rok,“ navrhl Godrik, který se chtěl vrátit k původnímu tématu.

„Je tu ještě jedna věc,“ pokračoval Salazar.

„Jaká?“ zeptal se Godrik ještě ostražitěji než předtím.

„Víkendy jsou trochu problematické,“ pokračoval Salazar. „Všichni studenti mají příliš mnoho volného času. K více než polovině všech nehod a úrazů dojde právě o víkendu a myslím, že bychom mohli zvážit to, aby studenti v pátek odjížděli domů a vraceli se do školy v neděli večer.“

Godrik se zamračil. „To je příliš komplikované. Mnoho studentů cestovalo stovky kilometrů, aby se sem dostali a jejich rodiče platí za to, že tu budou celý školní rok.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ souhlasila Helga. „Bylo by mnohem jednodušší je tu nechat přes víkend a dávat lepší pozor na to, co dělají. Souhlasíš s tím, Roweno?“

Rowena otevřela ústa, aby přitakala, když ucítila lehké kopnutí do nohy. Podívala se na Salazara, který jí věnoval významný pohled.

„Aha,“ poznamenal Godrik, který to postřehl, s úšklebkem. Přehraboval se v pergamenech před sebou a vytáhl jeden list. „Ach, tady to je,“ řekl nakonec, když si přečetl, co na něm bylo napsáno. „Naposledy jsi řekl, že spací návyky zaměstnanců nepatří na porady. Přemýšlel jsem o tom a nakonec dospěl ke stejnému závěru.“

Helga se uchechtla. „Bod pro Godrika,“ zašeptala hlasitě.

Salazar polohlasně zaklel. „Tak bychom mohli dostat extra dovolenou během jednoho pololetí. Nebo raději dvě. Řekněme jednu na začátku října a pak ještě v listopadu…“

„Ne!“ řekl Godrik a uhodil do stolu kladívkem. „Můžeme se, prosím, vrátit k původnímu tématu?“

„A to je jaké?“ ozval se ode dveří hlas. „Opravdu jsem se touhle debatou bavila.“

Všichni se otočili a šokovaně hleděli na profesorku Plunkettovou, která konečně vyšla ze své věže a seděla na konci stolu ve sborovně, jako by tam byla od začátku.

„Promiňte, že jdu pozdě,“ omluvila se. „Nikdo mi o poradě neřekl. Dozvěděla jsem se to od Sal před několika minutami.“

Rowena se podívala na Salazara, který ale vypadal stejně zmatený, jako všichni ostatní.

„Sal je hodná holka,“ pokračovala profesorka Plunkettová. „Že jo?“

Každý se natáhl, aby lépe viděl, co profesorka dělá, když se sklonila pod stůl.

„Odveďte někdo tu prašivou kozu ven ze sborovny. Hned!“ Godrik znovu uhodil kladívkem do stolu.

„Říkala jsem, že pokud toho nenecháš, zničíš stůl,“ povzdechla si Helga, když Godrik zlomil topůrko svého kladívka a zanechal hluboký šrám na stole.

XXXXXX

Rowena opustila své komnaty tak tiše, jak jen to dokázala. Připadala si jako zloděj ve svém vlastním hradě, když po špičkách šla ze schodů.

Překvapil ji zvuk šeptajících hlasů, tak se schovala za brnění. Přemýšlela, kdo se to toulá po hradě takhle pozdě v noci. Tedy kromě ní.

Hlasy se přibližovaly a za chvíli uviděla dívky, které odhadla tak na třetí ročník, prohýbající se pod nákladem pečiva a koláčů.

„Co se to tady děje?“ zeptala se Rowena a vynořila se před překvapenými studentkami. Jedna z nich krátce vykřikla, zatímco druhá, stejně vylekaná, upustila pár kusů pečiva na podlahu.

„Půlnoční hostina,“ přiznala nakonec druhá dívka. „Domácí skřítci řekli, abychom si přišli kdykoliv, když budeme chtít svačinu.“

„Nejspíš jste neslyšela profesora z Nebelvíru, když první den říkal, že nesmíte opouštět své koleje po večerce.“

Díky se na sebe provinile podívaly.

„Měla bych vám za to dát školní trest,“ řekla Rowena. „Ale jestli se hned vrátíte do havraspárské věže, tak vám to protentokrát prominu.“

„Ale my jsme z Nebelvíru, paní profesorko,“ ozvala se první z dívek.

„Aha.“ Ani šest týdnů po zahájení školního roku nedokázala Rowena rozeznat, který student patří ke které koleji, pokud na sobě neměli školní hábity. „Tak pojďte, půjdeme do nebelvírské věže.“ Otočila se a dívky ji poslušně následovaly.

„Neřeknete to profesorovi z Nebelvíru, že ne?“ zeptala se jedna z dívek, jakmile stály před portrétem, který hlídal vstup do věže.

„No, já nevím,“ přemítala Rowena navzdory skutečnosti, že to opravdu neměla v plánu. Poslední věc, kterou chtěla vysvětlovat Godrikovi, bylo to, proč se o půlnoci potulovala po hradě.

„Ach, prosím, prosím, paní profesorko,“ škemraly dívky.

„No tak dobře,“ řekla Rowena. „Ale budu muset vaší koleji odečíst body. Deset bodů za každou z vás za porušení pravidel.“

Děvčata vypadala, že se jim ulevilo, když nebudou muset čelit Godrikovi a nezdálo se, že by s nimi nějak hnula ztráta dvaceti bodů.

 Rowena dohlédla, že bezpečně vešly do věže a otočila se.

O minutu později se ukrývala v prázdné učebně, když ji míjela třída studentů v čele s Wilburem, kteří mířili na hodinu astronomie.

„Nechápu, proč se musíme učit takhle pozdě v noci,“ stěžoval si jeden chlapec.

„Protože ve dne hvězdy nesvítí, hlupáku!“

„A má to vůbec smysl učit se číst z hvězd?“

„Já chci zpátky do postele!“

„Přestaňte si stěžovat, vy dva, není to moje chyba, že zakladatelé trvají na vyučování těchto nesmyslných předmětů. Pokud si chcete stěžovat, tak v dopise svým rodičům.“

„Můj táta by mi napsal, ať si nestěžuju.“

Hlasy odmlouvajících studentů nakonec utichly, Rowena vyšla z učebny a pospíchala dál.

Najednou k ní dolehl zvuk chichotání, které přicházelo z knihovny. Že by další studenti nebyli ve svých ložnicích?

Opatrně otevřela dveře a doufala, že přistihne nějaké další studenty z jiných kolejí, kterým by mohla strhnout body. Godrik a Salazar se nechali unést při přidělování bodů svým kolejím, takže tohle byl jediný způsob, jak s nimi udržet krok.

„Profesorko z Havraspáru,“ řekl Augustus, když polekaně vyskočil ze svého křesla. Něco, co vypadalo jako kniha básní, spadlo na podlahu a červenající se Jocelyn se ji snažila schovat.

 „Ehm…pokračujete…prosím…ehm…“ Rowena couvala ke dveřím.

Velmi rychle se jí podařilo opustit knihovnu a spěchala dál do hlubin hradu.

Další překážkou se ukázaly být dvě peroucí se kočky ve třídě Kouzelných formulí. Podařilo se jí je od sebe odtrhnout, aniž by způsobila velký hluk. Stálo ji to jen pár škrábanců na pažích.

Právě se konečně dostala do Velké haly, když uslyšela, jak se více studentů směje. Tentokrát hluk vycházel z chodby ke kuchyni.

„To vám tady nedáváme dost najíst?“ zeptala se, když vešla do kuchyně. Jeden z chlapců upustil potraviny, které si nabral z improvizovaného bufetu na stole. „Do postele, hned!“ přikázala. „A odebírám Mrzimoru pět bodů za každého z vás.“ Sebrala by jim deset, ale Helga měla zatím nejméně bodů ze všech.

 Provinilý domácí skřítek se rozhlížel kolem.

„Běž se vyspat,“ řekla Rowena a ukořistila si jablko.

Odešla z kuchyně a po cestě narazila na dalšího studenta, co byl po večerce mimo svou kolej. Copak vážně neexistoval nikdo, kdo by byl dneska ve své posteli?

Zakašlala, aby ho upozornila na svou přítomnost.

„Promiňte, slečno, myslím, že jsem náměsíčný,“ řekl nevinně. Rowena si nemohla pomoci, ale musela se té drzosti usmát.

„Do postele!“ ukázala směrem k Mrzimorské koleji.

„Co se to tu děje?“ zeptala se Helga, když vyšla ze své ložnice na druhém konci chodby.

„Přišla jsem si pro svačinu,“ odpověděla Rowena a jako důkaz ukázala jablko.

„Nepochybně,“ poznamenala Helga. „Odkdy trpíte v Havraspárské věži hlady, Roweno?“

„Myslím, že hlady se trpí ve všech kolejích. Máš představu, kolik studentů se toulá po večerce po chodbách?“

„Jen se nenech chytit Godrikem,“ poznamenala Helga stručně, než se vrátila do své ložnice.

„Nenechám, když si to přeješ,“ křikla za ní Rowena.

Konečně se dostala k Salazarovým komnatám, aniž by narazila na nějakého studenta či profesora. Zaklepala na dveře a čekala.

A čekala.

Zaklepala znovu, tentokrát hlasitěji.

A čekala.

Nakonec jí došla trpělivost a pomalu otevřela dveře.

„Sale?“ zavolala. Odpovědí jí bylo hlasité zachrápání. „Sale, probuď se,“ zašeptala. Žádná reakce. Šťouchla ho do ramene, ale on si pouze odfrkl ze spaní. Zatřásla s ním silněji, ale on se stále nechtěl probudit.

Začínala mít strach, co se to s ním děje, když zahlédla lahvičku na nočním stolku. Zvedla ji a přičichla k jejímu hrdlu. Chvilku jí trvalo, než poznala Bezesný spánek.

 "A je dost silný na to, aby porazil hipogryfa,“ zamumlala předtím, než se sama napila.

Za beta-read děkuji Snapeovkám.

 

 předchozí kapitola       následující kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Viky, 16. 7. 2011 11:44)

Super, tyjo, až je mi jich líto :D

:D

(Valli, 15. 7. 2011 19:27)

Super,těším se na další kapitolu :D