Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. 8. 2011

Kapitola čtrnáctá – Peří a vejce

 

Čas ubíhal a každý ze zakladatelů si postupně zvykl na svou novou profesi. Studenti byli, alespoň z větší části, ochotní se něco naučit. Přestože nechybělo ani pár výtržníků, kteří se navzájem proklínali nebo si prováděli naschvály. Jednou to bylo deset očarovaných potkanů v mrzimorské společenské místnosti, nebo někdo přesunul všechna školní košťata na Astronomickou věž. Vždycky se najde někdo, kdo bude dělat problémy.

„Myslíte si, že studenti našli způsob, jak zmanipulovat body?“ zeptala se Helga a podívala se na přesýpací hodiny Havraspárská koleje ve vstupní hale.

„Ano,“ odpověděl Godrik. „Neexistuje žádné jiné vysvětlení,“ mávl rukou směrem k hodinám, ve kterých přibývalo peří, označující počet bodů patřící Havraspárské koleji. Každou minutu nebo dvě přibylo pár modrých per.

„Myslím, že je někdo očaroval tak, aby přidávaly peří celou dobu,“ navrhla Helga. „Je neděle, studenti tedy nemůžou získávat tolik bodů, protože se dnes neučí.“

Godrik vytáhl hůlku a poklepal na hodiny, mumlaje potichu kouzlo, kterým zjišťoval, zda s hodinami bylo manipulováno, nebo ne.

„Nic?“ zeptala se Helga, když se Godrik zamračil.

„Nevím, jak to udělali, ale musí to být opravdu náročné kouzlo, když nejsem schopen zjistit, jak ho provedli.“

„Ale nejstarším studentům je teprve čtrnáct,“ podotkla Helga. „Jak by se jim podařilo něco takového?“

Něco jako co?“ zeptal se Salazar, který vyšel ze sklepení.

„Vypadá to, že někdo manipuloval s Havraspárskými hodinami,“ informovala ho Helga. Ukázala na hodiny, do kterých právě spadlo další peří.

„Měli jste na ně vyzkoušet kouzlo, abyste si byli jistí,“ podotkl Salazar a sklonil se blíž, aby si je lépe prohlédl.

„Zkusili jsme!“ odsekl Godrik. „Ale nic jsme nezjistili. Někdo musel hodiny očarovat, aby každých pár minut přidaly další peří.“

„A myslíte si, že by to dokázali čtrnáctiletí studenti?“ zeptal se Salazar skepticky a Helga přikývla.

„Napadá tě nějaké jiné vysvětlení?“

„Nepředpokládám, že byste se na to zeptali Roweny, co?“ poznamenal Salazar. „Je to její kolej, která právě vyhrává…“

„Rowena by nikdy nemanipulovala s přesýpacími hodinami!“ Helga vypadala zděšeně jen z toho, že to Salazar vůbec vyslovil.

„Neřekl jsem, že by to udělala,“ bránil se Salazar. „Ale třeba mohla přidělit hodně bodů někomu ze své koleje? Nebo ji někdo mohl očarovat, aby to udělala?“

„Nemyslíš si, že je to trochu extrém? To kouzlo je Imperius a patří mezi neodpustitelné kletby a nemyslím si, že…“ Hlas Helgy se vytratil. Jen pomyšlení, že některý ze studentů by byl schopen použít jednu z Kleteb, které se nepromíjejí, bylo znepokojivé. Přinejmenším.

„Myslím, že bychom měli najít Rowenu a uvidíme, jestli nám to pomůže objasnit,“ navrhl Godrik. „Nevíš, kde je?“

„Proč se díváš zrovna na mě?“ zeptal se Salazar. „Nehlídám každý její pohyb.“

„No, dneska má narozeniny, tak jsem myslel, že den trávíte spolu.“

„Vezmu ji na večeři – je to překvapení – ale nemám tušení, kde je teď.“

„A kam ji vezmeš?“ zeptala se Helga zvědavě. „Rowena se o ničem nezmínila.“

„To proto, že je to překvapení!“ otočil Salazar oči v sloup. Doufal, že si nevšimne, že jí neodpověděl na otázku, kam půjdou. Jemu i Roweně se podařilo zatajit existenci Tajemné komnaty před všemi ve škole a chtěl, aby to tak zůstalo.

„Pojďme se podívat do jejího kabinetu,“ navrhl Godrik a nechtěně tak přerušil Helgu, která se chystala zopakovat svou otázku podruhé, a ušetřil tak Salazara nutnosti lhát.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Salazar a mířil k prvnímu patru Havraspárské věže, kde se nacházela Rowenina pracovna.

Bohužel tam nebyla a nenašli ji ani v jejím pokoji.

„Salazare, proč tady visí tvoje šaty?“ zeptal se Godrik, když se rozhlížel po Roweniných soukromých komnatách.

Salazar vrhl provinilý pohled na plášť visící vedle dveří. „Asi proto, že Rowena prala?“ navrhl nevinně, zatímco se Helga rozesmála při představě Roweny, která se zabývá domácími pracemi.

Godrik obrátil oči v sloup a šel otevřít skříň.

„Nemyslím si, že se skrývá zrovna tam,“ upozornil ho Salazar, zahradil Godrikovi cestu a přibouchl dveře od skříně.

„Co se takhle podívat do učebny Přeměňování?“ navrhla Helga. „Možná si připravuje nějaké materiály na zítřejší vyučování?“

„Nebo tady na ni můžeme počkat?“ podotkl Godrik. „Musí sem někdy přijít. Nebo bychom se možná měli jít podívat k Salazarovi, jestli se neobjeví náhodou tam?

„Možná bychom se měli rozdělit a hledat ji každý zvlášť?“ oponoval jim Salazar, ignorujíce Godrikovu poznámku. „Bradavice jsou velké a může být kdekoliv.“

„Neztratila se,“ odsekla Helga. „Opravdu potřebujeme pátrací skupinu?“

„Musíme ji najít dřív, než bude problém s přesýpacími hodinami ještě horší,“ řekl Salazar.

Ještě pět minut o tom diskutovali a nakonec se rozhodli jít ji hledat. Dalších pět minut jim trvalo, než se shodli na tom, kde ji mají hledat.

Když nakonec dospěli ke shodě, dveře se otevřely a dovnitř vešla Rowena.

„Děje se něco?“ zeptala se při pohledu na zbývající tři zakladatele ve svém pokoji.

„Ano!“ řekl Godrik důrazně.

„Je to jen drobnost,“ uklidňovala ji Helga.

„Někdo si hrál s přesýpacími hodinami Havraspárské koleje,“ informoval ji Salazar.

„Ty bys o tom mohla něco vědět, ne?“ zeptal se Godrik podezíravě.

„Rowena s tím nemá nic společného!“ utrhl se na něj Salazar.

„Nemám,“ potvrdila Rowena a důrazně kroutila hlavou.

„Ale někdo má,“ poznamenal Godrik. „Každých pár minut Havraspárské koleji přibudou body. Trvá to už od rána.“

„Ach, to je všechno?“ zeptala se Rowena s úlevou. „Za to můžu já.“

„Cože?“ Ostatní na ni šokovaně zírali.

„Ale právě jsi řekla, že jsi s hodinami nemanipulovala,“ poznamenal Salazar s náznakem nesouhlasu i zklamání v hlase.

„Taky že ne,“ odpověděla Rowena. „Ale přidělovala jsem body.“

„Ale za to?“ zeptala se Helga. „Je neděle, nekoná se vyučování nebo tak něco.“

„Dala jsem body těm studentům, kteří si pamatovali heslo do Havraspárské věže,“ pokrčila Rowena rameny. „Změnila jsem heslo na začátku října. Tak jsem si chtěla ověřit, kolik lidí si teď pamatuje, kdy mám narozeniny a ten, kdo si to pamatoval, získal pár bodů.“

„Takže, abychom si to vyjasnili,“ řekl Salazar a zvedl ruku, aby uklidnil ostatní. „Ty jsi dala body každému, kdo ti popřál k narozeninám?“

„No, ano,“ odpověděla Rowena. „Ale nejenom studentům Havraspáru. Přidělila jsem body i studentům z jiných kolejí, kteří to také věděli. Musím být spravedlivá.“

„Ale většina studentů z jiných kolejí nemá tušení, kdy máš narozeniny,“ zdůraznila Helga, i když jí cukaly koutky.

„Ale od rána přibylo víc bodů, než má Havraspárská kolej studentů!“ dodal Godrik.

„Ehm, Roweno,“ začal Salazar. „Je možné, že bys přidělila body některým studentům víckrát než jednou?“

„Ehm…no, myslela jsem si, že mi jedna nebo dvě tváře jsou povědomé…“

„Je zřejmé, že někteří studenti z Havraspáru si uvědomili, co Rowena dělá, a rozhodli se, že využijí to, že si nepamatuje jména a tváře,“ vysvětlil Salazar. „Určitě se našlo pár expertů, kteří jí přáli k narozeninám znova a znova a znova…“

„Jejda,“ řekla Rowena s provinilým úsměvem.

„Připadá mi, že někteří naši studenti mají příliš volného času,“ poznamenal Salazar.

„Budu jim zadávat na víkend domácí úkoly,“ řekla Rowena.

„Anebo můžeme najít ty výtržníky a dát jim trest,“ navrhl Salazar. „To by nám ušetřilo opravování dalších esejů.“

„Já bych potřebovala pomoct s pracemi v bylinkové zahradě,“ navrhla Helga. „A jsem si jistá, že Augustus ocení další pár rukou při úklidu stájí.“

„Mám jiný nápad,“ řekl Godrik. „Můžeme zabránit studentům v páchání nepřístojností a ještě tím pomoci škole.“

„Tak povídej,“ pobídl ho Salazar.

„No, většina výtržníků je z třetího ročníku,“ začal Godrik. Všichni na souhlas přikývli. Zdálo se, že v téhle věkové skupině je až neuvěřitelné množství problematických dětí. „Myslím, že bychom jim mohli přidat zvláštní projekt z Péče o kouzelné tvory.“

 „A není to stejné jako domácí úkol?“ zeptala se Rowena.

„Ne, nevyžaduje to žádné opravování a hodnocení. Budou mít na starosti rozmnožování sov, odchov mláďat a jejich trénink.“

„To nemáme dost sov?“ zeptala se Helga. „Zakoupili jsme jich docela hodně v létě poté, co jsme zjistili, že jich máme nedostatek.

„A v příštím roce, kdy přijmeme nové studenty, jich zase budeme mít málo a další rok taky a tak pořád dokola.“

„Mohlo by být užitečné mít vlastní chov,“ souhlasil Salazar.

„Znám člověka, který by nám mohl dodat vajíčka…“ začal Godrik.

„Ehm…ehm,“ zamumlala Helga.

„Co se ti nelíbí?“ zeptal se Godrik a zněl víc než jen trošku dotčeně.

„Co se mi na tom nelíbí?“ odsekla Helga. „Buď nám naúčtuje vejce, která už jsou uvařená, nebo ti je dá skoro zadarmo a pak se ukáže, že jsou dračí nebo tak něco.“

„Myslíš, že nedokážu rozpoznat soví vejce od dračího?“ Godrik zněl ještě uraženěji.

„Musím ti připomínat ten incident s koněm, o kterém nějaký podvodník tvrdil, že je to jednorožec?“ připomněl mu Salazar s úšklebkem.

„To bylo jedno z nejlepších lepících kouzel, které jsem kdy viděl,“ bránil se Godrik. „Každý z vás by byl taky oklamán tak dokonalým padělkem.“

„Nebyl to ale náhodou tažný kůň?“ připadal se Rowena se škodolibým úsměvem.

O to nejde,“ mumlal Godrik. „Myslím, že se mi podaří koupit soví vejce pro školu, aniž by s tím byly nějaké problémy.“

 „Pojedu s tebou,“ řekla Helga. „Pro jistotu.“

 „Ale ty nevíš nic o vajíčkách různých ptáků,“ namítl Godrik.

 „Ale vím, kolik stojí soví vejce, což je každopádně víc, než víš ty,“ Helga si založila ruce na prsou a pohlédla na Godrika, jestli jí bude odporovat. Ten nakonec přikývl.

 

XXXX

 „Profesore z Nebelvíru, pane? Myslím, že něco není v pořádku s mým vejcem…“

Godrik zasténal. Až do vylíhnutí ptáčat, neexistoval žádný způsob, jak zabavit studenty. Jediné, co mohli dělat, bylo pozorovat svá vejce. Skutečná práce začne až při odchovu a výcviku malých sov. Následkem toho bylo, že při každé hodině minimálně jeden student našel na svém vejci „něco, co bylo v nepořádku“.

Buď vejce záhadně změnilo barvu, nebo s ním byl jiný problém. Některá dokonce začala poletovat vysokou rychlostí po sovinci.

Byl zázrak, že se žádné z vajíček zatím nerozbilo.

„Jsem si jistý, že je vše v pořádku,“ ujistil Godrik dívku, která tentokrát měla obavy.

„Myslím si, že se ptáče právě líhne,“ poznamenala studentka.

„Jste si jistá? Je ještě trochu brzy.“ Godrik spěchal přes sovinec, aby se na vejce podíval. „Ach, ano, zdá se, že se hýbe. Nemáte náhodou u sebe hůlku, že ne?“ zeptal se. Po incidentu s létajícími vejci se rozhodl zakázat nošení hůlek.

Dívky zavrtěly hlavami a jedna se pokusila vejce dotknout.

„Hm, tohle nedělejte, drahá,“ zamumlal Godrik a odolal pokušení odstrčit dívčinu ruku pryč. „A propos, čí je to ropucha?“

„Vypadá jako Reginaldova. Říkal, že ji minulý týden ztratil. Myslím, že mu utekla právě tady, když sem něco přinesl.“

„No, v tom případě ji někdo vezměte a vraťte majiteli,“ Godrik zvedl ropuchu z podlahy a předal ji nedočkavě se natahujícím rukám svých studentů dychtivých splnit jeho přání.

„Jaký druh sovy to bude?“ zeptal se jeden z chlapců ze zadní skupiny, která se nyní shlukla kolem vejce a čekala, co se bude dít.

„Sázím pět srpců, že bude žlutohnědá.“

„A já tři srpce, že bílá,“ oponoval mu jiný student.

Godrik se k nim otočil a mračil se, ale nikdo si ho nevšímal, jak peníze začaly putovat z ruky do ruky. Brzy byla třída rozdělena do dvou skupin: první se shlukovala kolem studenta, který vybíral sázky, a druhá kolem klubajícího se vejce.

 „Hele, vážně se líhne!“ vykřikla dívka, když si všimla, že skořápka začala praskat.

 Každý se naklonil blíže a zatajil dech, když čekal, až poprvé spatří soví mládě.

Pomalu, ale jistě se mládě klubalo ven. Studenti samým napětím zapomněli, že mají ještě další předměty a všichni zůstali v sovinci a čekali, až spatří mládě.

Nakonec se dočkali.

„Ehm, pane profesore, ta sova vypadá trochu divně,“ jedna ze studentek zmateně naklonila hlavu na stranu a lépe se podívala na mládě.

„Jaká to je sova?“ zeptal se chlapec, co se ujal role bookmakera, aby mohl vyplatit peníze vítězům.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se někdo ze zadní řady. Nedostatek aaaach a oooooch od dívek, která stály vepředu, je přivedl na možnost, že to nemuselo dopadnout dobře.

„Zdá se, že profesorka z Mrzimoru byla podvedena. Byla jí prodána vajíčka, která nejsou soví,“ informoval Godrik studenty.

„Myslel jsem, že to vy jste kupoval ta vajíčka?“ ozval se jiný hlas zezadu.

„Ano…no…ehm…“

„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se dívka, která se o vejce starala. „Nedokážu vycvičit nějakého pitomého hada, aby nosil poštu. Nepodaří se mi to, když to budu muset zkusit. Není fér, abych já cvičila hada. Nemám hady vůbec ráda!“

„Nebuďte hloupá,“ řekl Godrik. „Můžete trénovat jiné soví mládě, až se vylíhne. Hada pustíme, až bude trošku starší a bude se o sebe schopen postarat.“

„Nemůžeme ho prostě zabít?“ zeptala se dívka znovu a snažila se dostat co nejdále od hada. Samozřejmě se jí to nedařilo, protože naopak ostatní studenti se snažili dostat co nejvíce dopředu, aby se na neobvyklý přírůstek mohli podívat.

„Rozhodně ne,“ odpověděl Godrik. „Jen proto, že je nemáte ráda, neznamená, že hadi nemají žádné místo na tomto světě.“

„Ach, tady jsou všichni,“ ozval se Salazar, když vešel do sovince. „Je tu někdo, kdo by mi mohl vysvětlit, proč jsem musel vážit celou cestu až sem nahoru, abych našel studenty, kteří měli být už patnáct minut na hodině lektvarů?“

„Omlouvám se, je to moje chyba,“ řekl Godrik. „Vyklubalo se nám první vejce a v tom vzrušení jsme úplně zapomněli na čas.“

„Jistě,“ povzdech si Salazar netrpělivě. „Jen doufám, že se to nestane pokaždé, až se budou líhnout ostatní sovy.“

„Ano…ne…tak běžte na hodinu,“ vyháněl Godrik studenty ven. Několik studentů opouštělo sovinec jen velmi neochotně, protože se nestihli na hada pořádně podívat. Dívka, která se o vajíčko starala, prakticky běžela k východu, přičemž stihla Godrikovi šlápnout na nohu.

„Chci zpátky své peníze…“ slyšel hlas jednoho studenta ze schodiště.

„Není to ani sova…“

„Všechny sázky propadly bookmakerovi. Nikdo z vás neuhodl to, co se vylíhlo…“

„Ale nikdo přeci nemohl tušit, že to bude had…“

„Všechny sázky propadly!“

„Slyšel jsem správně?“ zeptal se Salazar, když kolem něj procházeli studenti.

„Jen trocha neškodného sázení,“ odbyl ho Godrik. „Bude to pro ně dobrá lekce, aby se příště nepouštěli do hazardních her.“

„Myslel jsem to, že je to had,“ upřesnil Salazar. „Opravdu jsi koupil hadí vejce místo sovího?“

Musel jsem se splést,“ pokrčil Godrik rameny a ukázal na vejce. Salazar přistoupil blíž, aby se na něj mohl podívat.

„Ehm…Godriku…máš tušení, co to je?“ zeptal se Salazar a pozorně sledoval hádě.

„Věřím, že je to had,“ odpověděl tázaný. „Myslel jsem, že to poznáš.“

„Nemám dneska náladu na vtípky,“ odfrkl si Salazar a odstranil kousek prasklé skořápky, aby na mládě lépe viděl. „Myslím, že se toho zvířete musíme okamžitě zbavit.“

„Měl jsem za to, že máš hady rád,“ podivil se Godrik. „Jednou jsi řekl, že jsi vedl inteligentnější rozhovor s hady, než se mnou.“

„No, to bylo tehdy, když jsi neustále mluvil o té mladé čarodějce z Oxfordu. Ale tohle není jen tak nějaký had.“

„Ne?“ zeptal se Godrik a sklonil se blíž, aby se mohl lépe podívat.

„Možná se mýlím, ale myslím, že je to bazilišek.“

„Opravdu?“ zeptal se Godrik a dál pozoroval mládě. „No, není to úžasné?“

„Přímo fascinující,“ zamumlal Salazar. „Víš vůbec, co to bazilišek je?“

„Druh hada.“

Salazar protočil oči v sloup. „Možná se mýlím. Pevně doufám, že se vážně pletu. Ehm…nebyly tady žádné ropuchy, že ne?“

„Reginaldova ropucha utekla a potloukala se kolem vejce,“ odpověděl Godrik. „Ale myslel jsem, že bazilišek potřebuje slepičí vejce.“

„Taky že ano,“ potvrdil Salazar. „Vypadá to, že tě někdo pěkně doběhl, když ti prodal ty vejce.“

„Myslel jsem, že chov bazilišků byl před pár lety zakázán,“ poznamenal Godrik.

„Byl a to z dobrých důvodů. Jsou smrtelně nebezpeční. Mají jedovaté zuby, a když se jim člověk podívá do očí, zemře. Jako každé mládě se narodil slepý, ale nezůstane tak dlouho. Musíme se ho zbavit dříve, než se tak stane. Někde v Prasinkách si pravděpodobně můžeme opatřit kohouta. Jejich křik je pro bazilišky smrtelný.“

„Nemohli bychom ho chvíli zvládnout?“ zeptal se Godrik. „Nemohl bys na něj mluvit hadím jazykem a udržet ho pod kontrolou?“

„Nejsem kvalifikovaný opatrovník smrtelně nebezpečného hada,“ odfrkl si Salazar. „Máme dost problémů se studenty, nepotřebujeme k tomu přidávat ještě zabijáckého hada.“

„Nechci ho tu nechat navždy,“ bránil se Godrik. „Jen tak dlouho, abychom ho mohli prozkoumat. Je to jedinečná příležitost.“

„Pokud někdo zjistí, že máme ve škole tajně baziliška, tak nás pravděpodobně zatknou za nezákonný chov.“

„Ale představ si, že ho budeme moci studovat!“

„Klidně bych se toho vzdal. Nemůžeme zde mít baziliška!“

Godrik se zatvářil nešťastně. „Nemůžeme mu najít nějaké vhodné místo? Někde, kde nikoho nebude ohrožovat?“

„Doroste do délky padesáti metrů a zabíjí lidi,“ odsekl Salazar. „Kde by podle tebe bylo pro něj vhodné místo?“

„Dalo by se mu říct, aby nezabíjel lidi,“ navrhl Godrik. „Mohl bys ho vycvičit.“

„Pominu-li to, že se bazilišek nedá vycvičit, tak kde bys ho chtěl schovat? Ve svých komnatách?“ zeptal se Salazar. „Kromě toho, Rowena nesnáší hady a nikdy by nevkročila do mého pokoje, když bych tam měl baziliška!“

„No, tím by se to taky vyřešilo,“ ušklíbl se Godrik.

„Nebudu ho mít ve svých komnatách. Tak jako tak by to nebylo bezpečné.“

„Ve škole musí existovat místo, kde bychom ho mohli chovat. Co třeba ten pokoj, který se objevuje a zase mizí?“

„Nikdo z nás ještě nepřišel na to, jak ta místnost funguje,“ namítl Salazar. „Co kdyby se baziliškovi podařilo utéct?“

 

„Nemůžeme ho jen tak zabít,“ řekl Godrik prosebným tónem. „Musí existovat ještě jiná varianta.“

 

„Promluvíme si o tom později,“ odpověděl Salazar. „Právě mám učit lektvary. Musím se vrátit do sklepení a zkontrolovat studenty. Mezitím se postarej, aby se baziliškovi nedostala do cesty žádná zvířata. A neztrať ho!“

Salazar se otočil, aby opustil sovinec, a kroutil hlavou nad tím, jaký to má život. Věděl o jednom místě, které bylo dostatečně zabezpečené, aby odsud bazilišek nemohl utéct. Také bylo dost velké, aby se tam vešel, až doroste plné délky. Nemohl by se nikdy dostat ven a on by ho mohl cvičit, když by byl dole.

Jediný problém byl v tom, že nechtěl, aby Godrik věděl o Tajemné komnatě, kterou vytvořil pro sebe a Rowenu.

Nakonec Salazar baziliška přeci jen schoval dole v Tajemné komnatě a Godrikovi řekl, že ho může zkoumat, dokud se nestane příliš nebezpečným.

„Tak kde ho máš?“ zeptal se Godrik.

„V bezpečí. Nemá šanci utéct,“ odpověděl Salazar. „Dej mi vědět, až ho budeš chtít vidět, a já ti ho přinesu ke studiu. Ale starat se a cvičit ho budu já sám. Je příliš nebezpečný.“

„Ale kde je?“ ptal se Godrik znovu. „Už jsi přišel na to, jak ho zavřít v komnatě, která mizí?“

„Ne, ta místnost je stejně záhadná jako kdykoliv předtím.“

„Tys ho schoval ve své koleji?“

„Samozřejmě, že ne!“

„Ty jsi postavil ve škole nějakou tajemnou komnatu, že jo?“ dotíral dál Godrik. „Kde je? Chci to vědět.“

„Když se o ní každý dozví, tak už nebude tajemná,“ odfrkl si Salazar.

„Vsadím se, že Roweně jsi to řekl,“ přemýšlel Godrik. „Musím se jí zeptat.“

„Neřekne ti to.“

„Řeknu jí, že jsi tam dole ukryl baziliška.“

„Už to ví.“

„A to s tím souhlasila?“

„Stejně jako já, dobře ví, že je to jediná možnost, tedy kromě té, že bychom ho zabili.“

„Nemůžeme ho jen tak zabít!“

„Což je ten důvod, proč k němu budu mít přístup jen já.“

„A nemůžeš mi říct, kde je?“

„Ne!“

„A jsi si jitý, že mi to Rowena neřekne?“

„Přesně tak.“

„A studenti jsou v bezpečí?“

„Tak v bezpečí, jak jen mohou být ve škole čar a kouzel.“

„A nezabiješ ho?“

„Nechám ho žít tak dlouho, jak jen ho budu moci ovládat. Pokud se to někdy vymkne z rukou a přestane mě poslouchat, tak pardon, ale…“

Godrik několik minut mlčel, než znovu promluvil. „Tak, jak ho pojmenujeme?“

Poznámka překladatelky: Pokud by někdo potřeboval osvěžit paměť – já jsem to potřebovala – zde máte vysvětlení, co je to bazilišek:

„Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou. Způsoby, jak zabíjí své oběti, jsou překvapivé, poněvadž bazilišek má k tomu účelu netoliko smrtící jedovaté zuby, nýbrž i vražedný pohled a všichni, na něž jej upře, okamžitě zemřou. Pavouci před baziliškem prchají, neboť on jest jejich úhlavním nepřítelem, a sám bazilišek prchá toliko před kokrháním kohouta: ono jest pro něj smrtící.“ (HP a Tajemná komnata str. 244).

Za beta-read vděčím Snapeovkám. Díky!

 

předchozí kapitola          následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Skvělá kapča

(Nikuš, 16. 8. 2011 20:54)

Skvělá kapča, tudle povídku mám strašně ráda :) moc díky

Re: Skvělá kapča

(Suzanne, 24. 8. 2011 13:20)

Díky za komentář, jsem ráda, že se povídka líbí:) Už se pomalu ale jistě blížíme ke konci...