Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 8. 2011

Kapitola patnáctá: Vláda chaosu

 

„Profesore Zmijozele?“ tenký hlásek se ozval ze zadní části učebny. Salazar vzhlédl od opravování esejů a rukou rozehnal kouř, který stoupal z kotlíků.

„Máte nějaký dotaz?“ zeptal se, zdráhaje se opustit svoje místo za katedrou, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Isolda vypadala nervózně, ale snažila se i nadále získat profesorovu pozornost „Ano, pane profesore.“

„A otázka souvisí s lektvarem, na kterém pracujete?“

„Ne tak docela.“

„Ano, nebo ne? Týká se ta otázka lektvarů?“

„Ani ne.“

„Pak navrhuji, abyste se soustředila na vaření svého lektvaru, aby vypadal lépe než teď a položila mi svůj dotaz až po hodině.“

„Ale potom je přestávka na oběd!“

„Pokud si opravdu přejete znát odpověď na svou otázku, budete muset obětovat pár minut z přestávky na oběd. Namísto plýtvání času při mé hodině. Snižte plamen pod kotlíkem, jinak lektvar úplně znehodnotíte.“

Salazar si brzy uvědomil, že většina otázek, které mu během výuky studenti pokládali, byla zcela zbytečná. Jediný cíl, který měly, bylo studenty na chvíli vytrhnout z vaření lektvarů. Proto zvolil tuto taktiku a většinou se stávalo, že do konce hodiny studenti zapomněli, na co se to vlastně chtěli zeptat a byl klid. Proto se podivil, když po konci hodiny Isolda přešla ze zadní části učebny před katedru.

„Richardsi, počkejte chvíli!“ zavolal na studenta, který se snažil co nejrychleji zmizet ze dveří. Na výzvu svého profesora se Rufus Richards obrátil a neochotně se loudal zpátky. „Proč má váš lektvar tak odporně oranžovou barvu?“

„Přidal jsem do něj dýňovou šťávu, abych vylepšil jeho chuť,“ vysvětil Rufus s úsměvem a pokrčil rameny.

„Jedná se o čistící lektvar,“ zdůraznil Salazar. „Nikdo ho nebude pít, takže nezáleží na tom, jak chutná.“

„Myslel jsem, že jsme dneska měli dělat lektvar na zvýšení pozornosti?“ zeptal se Rufus zmateně. „Jsem si jistý, že jste něco v tom smyslu říkal.“

„Myslím, že zjistíte, že jsem řekl, abyste dával pozor a sejmul kotník z plamenů ve správný moment.“

„Jste si jistý? Protože já si myslím, že…“

„Vypadá to, že mi i někdo jiný nerozuměl?“ zeptal se Salazar a ukázal na ostatní lektvary na svém stole. Většině studentů se čistící lektvar podařilo uvařit, ačkoliv jeden vypadal, že se chystá roztavit lahvičku, v níž byl nalitý, a jiný měl konzistenci těsta.

„Ale uvařil jsem ten zbystřující lektvar správně, ne?“ zeptal se Rufus, jako by nevadilo, že celou hodinu pracoval na něčem, na čem neměl.

„Tak ho vyzkoušejte a zjistíte to,“ navrhl Salazar. „Mám tu pro všechny případy protijed, kdybyste náhodou při přípravě něco udělal špatně…Nebo, pokud tomu dáváte přednost, můžete napsat dvě stopy dlouhý referát o vaření čistícího lektvaru a odevzdat mi ho před koncem týdne.“

„Napíšu tu esej,“ zamumlal Rufus.

„Myslím, že je to správné rozhodnutí,“ odvětil Salazar a pokynul mu, že může jít.

„Profesore Zmijozele?“ zeptala se nervózně Isolda a položila na stůl vlastní lektvar. „Říkal jste, že mi po skončení hodiny odpovíte na mou otázku,“ připomněla mu.

Salazar vzhlédl k dívce nervózně pokukující po svých kamarádkách, které stály mezi dveřmi a čekaly na ni.

„Tak na co jste se to chtěla zeptat?“ zeptal se Salazar, zvědavý na to, co bylo tak důležité, že to přimělo dívky neřítit se s větrem o závod do Velké síně na oběd.

„Já…ehm…ehm…my jsme se chtěly zeptat, jestli byste nám mohl říct, kdo je ten školní duch?“ zeptala se Isolda a podívala se na své kamarádky, které stále lemovaly veřeje dveří.

„Žádný tady není,“ odpověděl překvapeně Salazar. „Tento hrad je úplně nový. Byl postavený letos. Nejsou tady žádní duchové.“

„Ale my jsme slyšeli takové kdákání,“ trvala na svém Isolda.

„Duchy se stávají kouzelníci a čarodějky, kteří zemřeli, ale rozhodli se zůstat v našem světě. V této škole nikdo nezemřel. A i kdyby tomu tak bylo, jsem si jistý tím, že duch žádného kouzelníka nebo čarodějky by se nesnížil k tomu, aby kdákal.“

„Jste si jistý?“ zeptala se Isoldina kamarádka Betsy a přišla blíž ke katedře. „V učebně jasnovidectví to vždycky zvláštně páchne. Mohlo by tam být mrtvé tělo.“

„Myslím, že ten zápach je ve skutečnosti koza,“ odpověděl Salazar s úsměvem. „Jsem si jist, že by si profesoři všimli, kdyby ve škole někdo umřel.“

„Nikdo nezpozoroval, že Rosalyn minulý týden odešla do Prasinek. Strávila tam dva dny.“

„Vážně?“ zeptal se Salazar. „A co tam dělala?“

„Myslím, že byla na návštěvě u svého strýce,“ odpověděla Betsy po chvilce přemýšlení. „Nebo to taky mohla být babička.“

„Jsem si jist, že měla povolení k návštěvě svých příbuzných,“ ujistil Salazar studentky.

„Opravdu?“ otázala se pochybovačně Isolda.

„Ujišťuji vás, že o všem, co se děje ve škole, profesorský sbor dobře ví.“

Dívky mu věnovaly skeptický pohled, předtím, než se na sebe rychle usmály.

„Ale jak tedy vysvětlíte to kdákání?“ zeptala se znova Isolda. „Slyšely jsme ho, tak jsme se tam šly podívat, ale nikoho jsme nenašly.“

„A kde to bylo?“ otázal se Salazar. Měl silné podezření, že někde poblíž kurníku.

„Ve Velké síni.“

Hm, poblíž rozhodně nebyl žádný kurník.

„Asi si z vás nějaký student vystřelil.“

„Ale to bylo v noci,“ trvala na svém Isolda, zatímco její kamarádky se pomalu, ale jistě přesouvaly ke dveřím a vrhly na ni rozzlobený pohled.

„Tak to byl jeden z profesorů, co měl dozor na chodbách. Děláme to, aby se studenti po večerce netoulali po chodbách. Každého, koho přistihneme, tomu strhneme body, nebo přidělíme trest.“

„Tak hlídka na chodbě?“ Isolda stále zněla hodně nedůvěřivě.

„Určitě to tak bylo,“ ujistil si Salazar a zkřížil prsty pod stolem, když lhal. Bylo dobré, aby studenti věřili, že profesoři nemají nic jiného na práci, než se celou noc toulat po chodbách. Možná potom vydrží ve svých postelích déle než deset minut.

„Ale nikoho jsme neviděly, když jsme to slyšely,“ podotkla Betsy. „A proč by nějaký profesor kdákal?“

„No, nebyl jsem to zrovna já, takže vám nemohu odpovědět,“ přiznal Salazar. „Ale mohu vás ujistit, že v Bradavicích nejsou žádní duchové.“

Dívky očividně nepřesvědčil, protože odcházely a přitom mumlaly něco o strašidlech.

XXX

Rowena se v kuchyni stavila na rychlé občerstvení o přestávce, když ji vyrušil zvuk, jak něco velkého padá, z Velké síně o patro výše.

Zapomněla na jídlo a vyběhla po schodech nahoru.

Stála ve dveřích a dívala na strašlivý nepořádek uvnitř, když těsně za ní vpadl Godrik a tiše zaklel, když spatřil to, co ona.

„Co se to tu stalo?“ zeptal se. „Viděla jsi někoho utíkat?“

„Nikoho,“ odpověděla Rowena.

„Počkej tady, dojdu zkontrolovat vstupní halu,“ řekl Godrik a spěchal přes celou síň. Nešlo to moc rychle, protože lavice a stoly byly rozházené po celé místnosti a vytvářely tak slušnou překážkovou dráhu.

Nakonec se Godrik dostal ke dveřím do haly a otevřel je. Rowena se přes síň podívala ven, očekávajíc, že tam uvidí výtržníky, ale nikoho nespatřila.

„Myslíš, že by některý ze studentů mohl vlastnit neviditelný plášť?“ zavolala Rowena na Godrika, který se prodíral rozházeným nábytkem zpátky.

„Doufám, že ne,“ odpověděl Godrik. „Který rodič by byl tak nezodpověděný, že by dal svému dítěti neviditelný plášť?“

„No…Měla jsem jeden, když mi bylo čtrnáct,“ poznamenala Rowena. „Ztratila jsem ho někde na Vysočině. Přikryla jsem s ním svého poníka a pak jsem přesvědčila bratrance, že umím létat a ani k tomu nepotřebuju koště. Ale poník mě shodil a utekl a už jsem ho potom nikdy neviděla.“

„Právě proto by děti neměly vlastnit neviditelné pláště,“ zamumlal Godrik. „Jsou velmi cenné a vzácné…“

„Ano, podobnou přednášku už jsem kdysi absolvovala, děkuji,“ odbyla ho Rowena a začala kouzlem zvedat lavice a vracet je na své místo.

„Nemyslím si, že by to mohl udělat některý ze studentů,“ přemýšlel Godrik a připojil se k ní, aby jí pomohl. „Byl jsem tady jen pár minut předtím, než se ozvaly ty rány a jednomu studentovi by trvalo mnohem delší dobu, než by dokázal způsobit takový nepořádek. Leda že by jich bylo více, ale to by se zase nevešli pod neviditelný plášť.

„Možná víc studentů má neviditelný plášť,“ navrhla Rowena.

„Jsou vzácné,“ zopakoval Godrik. „Pochybuju, že je tu jediný student, který má neviditelný plášť, natož hned několik.“

„A kdo si myslíš, že to tedy udělal?“ Zeptala se Rowena.

„Nemám tušení,“ přiznal Godrik, když se poslední lavice vrátila zpátky na své místo.

Opustili Velkou síň, spěchajíce na své hodiny. Rowena měla dojem, že za sebou slyší smích, ale když se otočila, nikdo tam nebyl.

XXX

„Myslím, že všichni víme, proč jsme tady.“ Helga se rozhlédla kolem stolu, kde seděli ostatní Zakladatelé. „Zdá se, že tu máme něco…“

Zmlkla. Problém byl, že neměli ani tušení, co – nebo kdo – ve škole v uplynulých týdnech způsobuje takové problémy.

Velká síň byla poničena ještě třikrát poté, co ji Rowena s Godrikem dali do pořádku. Téměř každou třídu potkal stejný osud. Jediná učebna, která unikla chaosu, byla věžní třída jasnovidectví. Nebo si to alespoň mysleli, ale běžně tam panoval takový zmatek a nepořádek, že se to těžko odhadovalo.

Také za nimi přiběhlo více než tucet napůl hysterických studentů, hlavně z prvních ročníků, kteří tvrdili, že slyší strašidelný smích a zvuky. První takovéto zvěsti byly od studentů, kteří se toulali po Velké síni v noci, ale protože konečně začali žáci zůstávat ve svých společenských místnostech a ložnicích, zvuky se ozývaly i kdykoliv během dne.

„Nemohl by to nakonec být vážně duch?“ zeptal se Godrik. „Vím, že jsme školu postavili teprve nedávno, ale nemohl by to být nějaký pokus, jak nás odsud vyštvat? Třeba proti někomu z nás nějaký kouzelník něco má…?“ Rozhlédl se kolem stolu, než se pohledem zastavil na Salazarovi.

„Proč se díváš zrovna na mě?“zeptal se dotyčný. „Kdokoliv z vás může mít nějaké nepřátele.“

„Myslím, že bychom měli sepsat seznam všech, o kom víme, že by nám chtěli ublížit a pak zkontrolovat, jestli jsou ještě naživu,“ navrhla Helga.

„Ale to může trvat celé měsíce!“ vykřikl Salazar.

„Možná tobě,“ odpověděla Helga sladce. „Já svůj seznam mám už hotový,“ zamávala nad hlavou pergamenem, na kterém se zdálo, že není ani půl tucet jmen.

„Jsem si jistý, že je na tebe naštvaných víc lidí, než jsi uvedla,“ poznamenal Salazar. „Třeba mě štveš docela pravidelně,“ dodal s úsměvem, kterým zmírnil svoje slova.

„Uvažovala jsem o tom, že tě tam připíšu,“ odpověděla Helga přemýšlivě. „Ale nemyslím si, že by tohle byl tvůj styl.“

„Pořád si myslím, že je to duch,“ ozvala se Rowena. „Jsme si jistí, že žádný ze zaměstnanců, které jsme přijali, se nás nesnaží podrazit?“

„Proč by to dělali?“ zeptala se Helga. „Když nás odsud vyštvou, nedostanou výplatu.“

„Copak nechtěli peníze předem?“ zeptal se Godrik.

„Ano, ale to neznamená, že je skutečně dostali,“ odpověděla Helga se spokojeným úsměvem. „Dostanou svou mzdu na konci každého semestru. Mají tu ubytování a jídlo, takže nepotřebují moc peněz v průběhu roku a navíc žádný z nich není vyloženě bez prostředků. Pokud bychom tady skončili, nedostali by peníze za celé pololetí.“

„Ehm…Helgo,“ poznamenal Salazar a opřel se v židli. „Zdá se, že se ti něco děje s vlasy.“

Ruce Helgy vyletěly vzhůru, jak ucítila tahání, a poté se jí začaly vlasy splétat do copů. Vyjekla a vyskočila. „Roweno, to jsi byla ty?“ vykřikla.

„Godrik sedí blíž, tak proč obviňuješ právě mě?“ ohradila se Rowena.

„Protože jsem si jistá, že Godrik netuší, jak uplést cop,“ podotkla Helga.

„Nebyl jsi to ty, Salazare?“ zeptala se Rowena.

„Jak by asi Sal věděl, jak zaplést vlasy?“ otázal se Godrik s úsměvem, jak mu Rowena neúmyslně poskytla další zbraň.

„Já jsem to nebyl,“ odpověděl Salazar s pohledem upřeným na Rowenu. „Kromě nás je tu ještě někdo.“ Namířil hůlku na dveře a zamkl je.

„Pokud je tu někdo skrytý pod neviditelným pláštěm, brzy ho najdeme,“ řekla Rowena. Zvedla se a s rukama rozpaženýma začala prohledávat místnost. Ostatní ji brzy napodobili, ale nezdálo se, že by tu kromě nich někdo byl.

O deset minut později Helga vylezla zpod stolu. „Nikdo tu není,“ zamumlala.

„Není,“ souhlasil Salazar. „Ale přesto si někdo hrál s tvými vlasy.“

Najednou se nad nimi ozvalo hlasité zakdákání.

„Co to, u Merlina, je?“zeptala se Helga a podívala se na mužíčka, který se vznášel vedle lustru.

„Je to duch?“ zeptal se Godrik a vylezl na stůl, aby se na něj mohl lépe podívat.

„Na ducha je příliš hmotný,“ podotkla Rowena a také se vydrápala na stůl. „Myslím, že je to strašidlo.“

„V tom případě, proč stojíte na stole?“ zeptal se Salazar. Strašidlo se zlomyslně zašklebilo a to, na co Salazar pomyslel, proměnilo ve skutečnost. Salazar zachytil Rowenu, která spadla z převracejícího se stolu. Godrik bohužel takové štěstí neměl a tvrdě dopadl na podlahu.

Vylezl zpod stolu, popadl jednu z ulomených noh a hodil ji po strašidlu.

„Ano, to pomůže,“ zamumlal Salazar, když strašidlo chytilo nohu stolu a začalo s ní mávat jako s mečem.

„Jak se ho zbavíme?“ zeptala se Helga.

„Nezbavíte!“ řeklo strašidlo předtím, než pohrdlivě vyplázlo jazyk na Godrika a se spokojeným kdákavým smíchem jim zmizelo z očí.

Za beta-read děkuji Snapeovkám!

 

předdchozí kapitola                 následující kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Nikuš, 3. 9. 2011 0:33)

škoda, že tahle povídka bude končit, je totiž úžasná :) moc díky a už se těšim na další část

Re: :)

(Suzanne, 6. 9. 2011 20:10)

Už nás čekají jen poslední dvě kapitoly, které naštěstí mám už přeložené, takže šestnáctka by se zde mohla objevit poměrně brzy:) Děkuji za komentář.