Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 10. 2011

 Kapitola sedmnáctá - Vánoce

 

Poznámka překladatelky: Omlouvám se za tu dlouho prodlevu, ale tentokrát jsem v tom nevinně: kapitola byla už před měsícem odeslána betám, ale bohužel se někde na virtuální cestě ztratila:(

 

„Poslouchejte,“ řekla Rowena sedící na schodech vedoucích z hradu na nádvoří.

„Co máme poslouchat?“ zeptal se Salazar, když si sedl vedle ní.

„To ticho,“ odpověděla Rowena. „Je tu klid a mír. Naposledy tu bylo takhle ticho předtím, než jsme zahájili provoz.“

„Ještě je tu několik studentů,“ podotkl Godrik, který se k nim připojil. „Sourozenci Cuttosovi jsou stále tady, protože mladší z bratrů dostal nějakou nakažlivou nemoc, kterou naše ošetřovatelka není schopná identifikovat. A také je tu pár studentů, jejichž rodiče jsou o Vánocích za hranicemi.“

„Ale stejně,“ řekla Rowena. „Je tu báječné ticho.“

„No, bylo by, kdybys ho neporušovala tím, že to říkáš,“ poznamenala Helga.

„Vlastně jsme se právě dostali na konec prvního pololetí,“ změnil téma Godrik. „Nikdo neumřel, ani se vážně nezranil.“

„A proč to říkáš tak udiveně?“ zeptala se Helga. „To jsi očekával každý den smrt a zkázu?“

„No, každý den asi ne,“ uvažoval Godrik. „Ale rozhodně jsem čekal větší potíže, než jsme nakonec měli. Doufám, že by to takhle mohlo pokračovat příštích pár desítek let.“

„Určitě bude,“ souhlasila Rowena. „Když jsme se dostali až sem.“

Čtyři zakladatelé seděli na schodech a pozorovali západ slunce, než se vydali do Velké síně na večeři.

XXX

„Ale proč ho nemohu dostat už teď?“ zeptala se Rowena trucovitě ublíženým hlasem. Na Salazara to nemělo žádný účinek a i nadále jí odmítal dát vánoční dárek, který měl pro ni připravený.

„Je to překvapení,“ zopakoval Salazar už počtvrté. „Musíš počkat, dám ti ho později. A přestaň mě s tím pořád dokola otravovat, nebo nedostaneš vůbec nic.“

„Pořád jsi mluvil o tom, jak je to úžasný a krásný dárek, a teď je Štědrý den a ty mi ho nechceš dát!“ poukázala Rowena nevrle.

„To je pravda,“ odpověděl Salazar s úšklebkem. „Teď jdi a pomož Helze v kuchyni, nebo tak něco.“

„Helga mě vyhodila. Nenechá mě vejít do kuchyně, dokud nedokončí přípravu štědrovečerní večeře. Řekla, že se jí akorát pletu pod nohy a přidělávám jí práci.“

„Tak proč nejdeš třeba pomoci Augustovi ve stájích? Nebo si nečteš v knihovně?“

„Nechci. Chci jen vědět, co dostanu za dárek.“

„Tak proč jí ho nedáš, ať už je to cokoliv?“ zeptal se Godrik z druhé strany sborovny. „Opravdu je to její škemrání horší, než když jsem prvním ročníkům řekl, že se nesmí koupat v jezeře.“

„Vidíš, i Godrik si myslí, že bys mi ten dárek měl dát,“ otočila se Rowena k Salazarovi s okouzlujícím úsměvem a svůdně zamrkala.

„U Merlina, měl bys jí to prozradit, než tím mrkáním dočista oslepne,“ poznamenal Godrik.

„Ne,“ trval na svém Salazar a vytáhl hůlku.

XXX

Dřív, než se Rowena stihla vzpamatovat, Salazar prostě zmizel z místnosti.

„Nemůžu uvěřit tomu, že to udělal!“ vykřikla Rowena. Zdálo se, že Godrik se nastalou situací opravdu dobře baví. „Netušíš, co má za lubem?“

„Naštěstí mohu s čistým svědomím odpovědět, že netuším,“ poznamenal Godrik s úsměvem. „Celý týden byl hrozně tajemný.“

„Jsi si jistý?“ zeptala se Rowena a namířila hůlku Godrikovým směrem.

„Naprosto,“ odpověděl Godrik a obrátil svou pozornost zpátky k dopisům, které měl na stole před sebou.

Rowena si nebyla jistá, jestli mu může věřit, ale připadalo jí jednodušší sledovat Salazara a pokusit se zjistit, kam se vypařil, než něco páčit z Godrika.

Uplynulo několik hodin a Rowena stále netušila, kde je Salazar. Měla dojem, že by se mohl skrývat v Tajemné komnatě, ale od té doby, co tam ukryl Godrikova domácího mazlíčka – teda baziliška – se nepokusila najít ty správné cihly, které by jí otevřely vchod.

Vzhledem k tomu, že nemohla najít Salazara a nechtěla se pokoušet dostat se do Tajemné komnaty a setkat se s baziliškem, zamířila přeci jen do kuchyně. Momentálně seděla u stolu, zatímco se Helga zabývala přípravou štědrovečerní večeře.

„Možná, že mi zapomněl koupit dárek a teď šel narychlo sehnat něco opravdu zvláštního,“ poznamenala Rowena a strčila si do úst kuličku hroznového vína.

„Nemohl zapomenout na Vánoce,“ vysvětlovala Helga trpělivě. „Nejsou to tvoje narozeniny, nebo nějaký jiný den. Jsou to Vánoce!“

„Pamatoval na mé narozeniny,“ řekla Rowena. „Možná ho někdo unesl. Nebo se ztratil, nebo…“

„Je to Salazar, o kom tu mluvíme,“ přerušila ji Helga. „Ne Godrik.“

„Přeci někde musí být!“

„Objeví se, až se mu bude chtít.“

„Ty si tady na mě pořád stěžuješ?“ zeptal se Salazar, když strčil hlavu do dveří.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla Helga. „Odveď si ji, ať můžu v klidu pracovat. Zdržovala mě tu poslední tři hodiny.“

Salazar obrátil oči v sloup a směřoval Rowenu ze dveří.

„Takže teď už se dozvím, co dostanu za dárek?“ zeptala se Rowena, zatímco ji vedl chodbou.

„Za chvilku.“

„Po těch všech tajnostech očekávám něco opravdu výjimečného,“ varovala ho Rowena.

„No, myslím, že se ti to bude líbit,“ poznamenal Salazar a vedl ji do sklepení.

„Můj dárek se nenachází nikde poblíž Godrikova hada, že ne?“ zeptala se Rowena.

„Ne, mám ho tady,“ řekl Salazar a otevřel dveře do jeho komnat.

O několik minut později Rowena nedočkavě strhávala balící papír z malé krabičky.

„Je to šperk, že ano?“ zeptala se a lehce krabičkou zatřásla.

„Tak nějak,“ odpověděl Salazar. „Vzhledem k tomu povyku, cos tady dělala celé dopoledne, bys to mohla otevřít místo se to pokoušet rozbít, ne?“

„Dobrý nápad,“ poznamenala Rowena, nadzvedla víko krabičky a podívala se dovnitř. „Co je to?“

Uvnitř byl ten nejneobvyklejší náhrdelník, který kdy viděla. Na konci jemného stříbrného řetízku visel malý přívěsek ve tvaru přesýpacích hodin uprostřed kruhu.

„Neotáčej ještě ty přesýpací hodiny,“ zastavil ji Salazar, když do nich začala Rowena šťouchat ukazováčkem.

„Proč ne?“ zeptala se Rowena a podívala se lépe na svůj dárek.

„Je to obraceč času,“ řekl Salazar s úsměvem. „Nebo alespoň jsem to tak nazval.“

Nikdy jsem nic podobného neviděla,“ řekla Rowena. „Kde jsi to našel?“

„No, má to co do činění s druhou částí tvého dárku,“ řekl Salazar se spokojeným úsměvem. „Konečně se mi podařilo zjistit, jak funguje ten pokoj v sedmém patře, který se střídavě objevuje a mizí.“

„Chceš říct, žes to našel tam?“ zeptala se Rowena. „Nevzpomínám si, že bych tam něco podobného někdy viděla.“

„To proto, že tam nikdy dřív nic podobného nebylo. Místnost ti poskytne to, co zrovna nejvíc potřebuješ. Až na pár výjimek. Zdá se, že není schopná ti dát třeba jídlo a pití.“

„Chceš mi říct, žes mi dal dárek, který jsi našel v nějakém pokoji?“ Rowena povytáhla jedno obočí. „Jsi pěkná držgrešle.“

„No, pokud ho nechceš, můžeš mi ho prostě vrátit,“ dobíral si ji Salazar. „Možná ho budeš chtít, až zjistíš, jak funguje.“

„A jak?“

„Vlastně si myslím, že nejlepší bude, když si to vyzkoušíš sama. Počkej, dovol, ať ti ho připnu.“ Salazar jí pověsil na krk řetízek s obracečem času. „Tak, a teď otoč přesýpacími hodinami dvakrát…ne, radši třikrát.“

Rowena udělala, co říkal, a čekala.

„A co teď?“ zeptala se. Otočila se, ale Salazar byl pryč.

„Salazare?“ vykřikla. „Kde jsi? Sale? No tak, tohle není vtipné!“

Naneštěstí Salazar se neobjevil, a i když prohledala celý pokoj, nikde ho nenašla.

Nakonec se rozhodla, že vyzkouší ten tajemný pokoj v sedmém patře. Možná se že se tam objeví, když si to bude přát. Šla po schodech nahoru a cestou se rozhlížela po Salazarovi, jestli ho náhodou někde neuvidí.

Přišla na chodbu, kde se objevovala a mizela tajemná místnost a byla překvapená, když uviděla pootevřené dveře.

„Salazare?“ zavolala, když je otevřela.

„Tudy,“ ozvalo se v odpověď.

Rowena za sebou zavřela dveře a kráčela chodbou, která byla tak odlišná od chodby, kterou šla minule, jak jen mohla být. Byla svátečně vyzdobena a na konci byly dveře, které vedly do prostorného obývacího pokoje, v němž hořel oheň v krbu. Místnost byla také vyzdobena a Salazar stál uprostřed.

„Jak se ti líbí tvůj dárek?“ zeptal se se širokým úsměvem.

„Jak jsi zmizel ze svého pokoje?“ zeptala se Rowena. „Myslela jsem, že se nemůžeš přemisťovat na hradě.“

„Nepřemístil jsem se,“ odpověděl Salazar. „Ve skutečnosti tam pořád jsem.“

„Cože?“

„Ty jsi na to nepřišla?“ zeptal se Salazar. Zněl trochu zklamaně, ale rychle se vzpamatoval.  „Nevadí, chvíli mi taky trvalo, než mi to došlo.“

„Došlo co?“

„Ten malý náhrdelník, co máš na sobě, může vrátit čas.“

„Cože? Opravdu? Jak to víš?“

„Protože jsem ho mnohokrát vyzkoušel, než jsem ti ho dal,“ odpověděl Salazar a položil ruku přes hodiny, kdyby je chtěla znova obrátit. „Každý obrat tě vrátí o hodinu zpátky. Takže jsi tu nejenom teď se mnou, ale také někde ve škole, kde…no, myslím, že právě trápíš Helgu v kuchyni.“

„Co kdybych potkala sama sebe?“ zeptala se Rowena. „To by bylo opravdu divné.“

„Teď jsi v kuchyni s Helgou, takže věřím, že neexistuje žádná šance, abys potkala samu sebe na cestě sem, což bylo přesně to, co jsem měl v úmyslu. Akorát nesmím zapomenout za tři hodiny přijít a zachránit Helgu tak, že si tě odvedu.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se Rowena a studovala přesýpací hodiny.

„Naprosto,“ odpověděl Salazar. „Navíc, takhle můžeme přelstít Godrika. V jednu chvíli můžeš být jako hodná holka ve své ložnici nahoře v Havraspárské věži, kde budeš k dispozici studentům, i u mě dole ve sklepení.“

„A to jsi objevil v téhle místnosti?“ zeptala se Rowena. „A proč je dneska tak jiná?“

„Místnost vypadá tak, jak chceš, aby vypadala. Byl jsem zde před několika týdny a snažil jsem se přijít na to, jak ji otevřít, když se najednou objevily ty dveře. Ale uvnitř to vypadalo jinak. Když jsem přišel na to, jak se dostat dovnitř, začal jsem experimentovat s tím, co se dá změnit na jejím vzhledu. A jednou jsem byl tady a přemýšlel jsem nad tím, jak vyřešit náš malý problém, když se najednou na stole přede mnou objevil obraceč času.“

„Jsi si jitý, že chceš, aby to tu vypadalo takhle?“ zeptala se Rowena.

„Vždycky si můžu přát, aby to tu bylo jiné,“ usmál se Salazar. „Ale teď mi řekni, co si myslíš o zbytku svého dárku?“ zeptal se a rukou obsáhl místnost.

„Je to tu krásné,“ řekla Rowena a posadila se před krb. „Je to tu jako v domku. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme stále uprostřed hradu.“

„Je to domek,“ řekl Salazar a posadil se vedle ní. „Chodba vede do obývacího pokoje, ale k dispozici je tu i kuchyň – akorát si tam musíš sama vařit – ložnice a toaleta.“ Ukazoval směrem, kde se nacházely jednotlivé místnosti. Pak vytáhl hůlku, namířil ji na krb a plameny vyšlehly ještě výš.

„Je to dokonalé,“ řekla Rowena a stočila se vedle něho do klubíčka jako kotě.

„Ne tak docela,“ poznamenal Salazar smutně.

„Pokud se chystáš vtipkovat o mé schopnosti vařit…“ Rowena mu varovně zabodla prst do hrudníku.

„Myslím tím, že to není skutečné,“ řekl Salazar a chytil ji za ruku, aby tak zabránil dalším šťouchancům.

„Zdá se mi to docela skutečné,“ poznamenala Rowena. „Cítím teplo ohně.“

„Ale je to jen kouzelná místnost na hradě a ne skutečný dům, kde bychom mohli společně žít.“

„Nikdy jsem si nemyslela, že bys byl rodinný typ.“

„Proč ne?“ zeptal se Salazar. „Mohl bych se proslavit jako vynálezce nových lektvarů a vylepšováním těch, které už známe, a ty bys vychovávala tucet našich dětí.“

Rowena si odfrkla.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Jestli chceš tucet dětí, tak začni vymýšlet lektvar, který mužům umožní nosit a porodit dítě.“

„Dobře, tak možná by stačil tak půl tucet.“

„Co třeba nějaký kompromis?“ zamumlala Rowena. „Co je špatného na tom, kdybych já byla slavná vynálezkyně?“

„Vůbec nic,“ zasmál se Salazar. „Můžeš být čímkoliv chceš. A běda každému, kdo ti bude stát v cestě.“

„Správně.“

„Omlouvám se,“ řekl Salazar a přitáhl si ji k sobě.

„Za co?“

„Že jsem si tě nevzal před pěti lety, když jsem to měl udělat.“

„Nemohl jsi to udělat. Chápu, jak těžké rozhodutí to muselo být. Nikdy jsem ti to nevyčítala.“

„Vím, že ne, ale já si to vyčítám.“

„Nikdy bych tě nenutila k tomu, aby sis vybral mezi mnou a svou matkou.“

„Což je jeden z důvodů, proč tě tak moc miluju.“

„Možná že tvůj otec jednou změní názor?“ navrhla Rowena, i když to neznělo moc věrohodně.

„Ať už si to rozmyslí, nebo ne, jednoho dne budeme svoji a budeme mít dům. Slibuji.“

„Neslibuj věci, které nemůžeš splnit,“ varovala ho Rowena.

„Neslibuju nic, co nemůžu splnit. Nikdy,“ ujistil ji Salazar. „Bez ohledu na současnou situaci, jednou to bude skutečnost.“

„Ano,“ souhlasila Rowena.

„Ale teď máme tohle.“

„A je to dobré,“ řekla Rowena. „Děkuji za krásný dárek.“

Salazar se na ni rozpustile usmál. „Teď musíme vymyslet nějaký způsob, jak strávit těch pár hodin, než budu muset odsud odejít, abych ti předal tvůj dárek. Máš nějaký nápad?“

„Ano, mám hned několik nápadů,“ odpověděla Rowena a taky se škádlivě usmála.

 KONEC

 

předchozí kapitola

 

Poznámka autorky: Je to poslední kapitola příběhu. Doufám, že se vám líbil. Myslela jsem, že konec prvního pololetí v Bradavicích je vhodné místo, kde příběh ukončit.

 

Poznámka beta-readerů (Ally a Arielky): To si autorka dělá srandu, takto to ukončit. Fňuk. Měla pokračovat ještě pár let :)

Poznámka překladatelky: Bradavice pouvažuji za první dokončenou kapitolovou povídku. Jen pro zajímavost: překlad má 106 ve wordu a vycházel něco málo přes rok. Vzhledem k tomu, že má povídka „jen“ 17 kapitol, mi to zrovna nelichotí… Chtěla bych moc a moc poděkovat Snapeovkách za jejich skvělý beta-read. Jen díky nim jste si mohli tuto povídku přečíst, aniž by vás rušily mé chyby a překlepy. A také samozřejmě děkuji všem čtenářům, kteří to navzdory dlouhým prodlevám nevzdali a četli až do konce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

=)

(Ejunka-a, 25. 8. 2012 0:56)

Dokonalá povídka, opravdu moc díky za překlad:) Někde v komentářích u téhle povídky na fanfiction.harrypotter.net si psala (tuším, že jsi to byla ty), že má tahle povídka i pokračování..? Nechtěla by si přeložit i to? Protože mě by vážně zajímalo jak to bylo dál:-D

:)

(Nikuš, 19. 10. 2011 22:44)

Povídka byla vážně skvělá. Škoda jen, že to autorka trochu neprotáhla... aspon na ten jeden celej rok a né to ukončit v pololetí. A tvůj překlad byl moc dobrej :-) čekání na každou další přeloženou kapču se určitě vyplatilo :-) Moc díky za tuto povídku, nevim jestli bych si ju někdy přečetla, kdybys ju nepřeložila... :)

Re: :)

(Suzanne, 26. 10. 2011 16:21)

Mám tuhle povídku ráda, autorka tam má spoustu věcích hezky vymyšlených. Jsem ráda, že se překlad líbil, občas mi dával pěkně zabrat, ale hodně jsem se na téhle povídce naučila. Díky za komentář.