Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 5. 2011

4. Na Bradavice!

 

„Sakra,“ zamumlala Rowena, když se držela levou rukou zábradlí a pravou se snažila ze šatů vytáhnout hůlku. Stín padl na její tvář. Byl to Salazar, který se rovněž hluboce předklonil, aby se k ní dostal. Jeho obvykle bledá tvář byla úplně bílá.

„Vrať se zpátky. Já to zvládnu,“ řekla a dál se snažila vytáhnout hůlku.

Salazar ignoroval její protesty. Ohnul se přes zábradlí, pravou rukou se pevně držel a levou paží ji chytil.

„Mám tě,“ řekl udýchaně. Roweně se konečně podařilo vytáhnout hůlku. „Přece tě nenechám spadnout.“

Rowena se usmála, namířila hůlku dolů. Proud vzduchu kolem ní zavířil a vynesl ji zpátky na balkón.

„Proč jsi mě prostě neodlevitoval?“ zeptala se tiše, když byli oba zase na správné straně zábradlí. „Nemusel jsi pro mě lézt.“

„Nemyslelo mi to,“ přiznal šeptem Salazar a pevně si ji k sobě tiskl. Mírně se chvěl, i když Rowena nevěděla, jestli je to strachem o ni, nebo strachem z výšek. „Zpanikařil jsem.“

„Jsi v pořádku?“ volala Helga zezdola. Godrik běžel na balkón.

„Byli jsme příliš daleko, než abychom mohli zasáhnout,“ řekl Godrik omluvným tónem. „Kdybych zasáhl kouzlem Salazara místo tebe, spadla by jsi. Nevěděli jsme, jestli tě vytáhne zpátky, nebo jestli ty použiješ kouzlo.“

„Není třeba se omlouvat,“ ujistila ho Rowena. „Zachovala jsem se hloupě.“


„To teda ano!“ zasyčel Salazar, jehož strach ustoupil zlobě. „To je druh chování, které bych očekával od Godrika a ne od tebe!“

„Je mi to líto,“ zašeptala Rowena, zatímco Godrik křičel na Helgu, že jsou oba v bezpečí a v pořádku.

„Jinak – co tě to přimělo udělat?“ zeptal se Salazar.

„Přišla jsem na to, jak vyřešit problém se schodištěm,“ vysvětlila Rowena. „Pojďme dolů a já vám ukážu, co mám na mysli.“

XXXXXXXX

„Není to trochu nebezpečné?“ zeptala se Helga, když jim Rowena předvedla svůj nápad.
„Co když bude nějaký dvanáctiletý student na schodech zrovna ve chvíli, kdy se začnou pohybovat?“

„No, budeme muset zdůraznit pravidlo o zákazu běhání,“ navrhl Salazar s úsměvem.

„To není legrace,“ odsekla Helga.

„Mohlo by to fungovat,“ pronesl Godrik, jak přemýšlel nad Roweniným nápadem. „Zatím jsme nenašli využití pro místnosti v této chodbě. Můžeme je používat jako skladiště a schodiště se tam může přesouvat jednou týdně. Skladiště tak bude lépe zabezpečené proti příliš zvědavým studentům.“

„Nikdo kromě nás nemůže měnit strukturu hradu,“ řekl Godrik, jako by to všechno vysvětlovalo. „Máme vlastní zemi a pouze my zde můžeme stavět pomocí magie. Je to zaznamenáno ve smlouvách a co je důležitější, potvrzeno pomocí kouzel.“

„A poté, co odejdeme?“ zeptala se pochybovačně Helga.

„Pak toto právo přejde na ředitele školy…“

„Nebo ředitelku,“ přerušila ho Rowena.

„…nebo ředitelku,“ obrátil Godrik oči v sloup „a jen on nebo ona budou moci měnit strukturu budovy nějakým zásadním způsobem.“

„A schodiště jsou brána jako struktura?“ zeptala se Helga, která očividně tou myšlenkou nebyla tak nadšená jako Rowena a Godrik.

„Patří k této budově,“ odpověděl Godrik. „Nikdo nebude moci změnit způsob, jakým se pohybují kromě nás a ředitele, který nastoupí na naše místo. Možná by se dalo zařídit, aby se schodiště pohybovala stejně i po našem odchodu – beze změn nebo pomoci našich následovníků.“

„Líbí se mi ten nápad,“ řekl Salazar. Godrik se k němu obrátil a tázavě zvedl obočí.

„Když budu vědět, kdy se pohybují, nebudu na nich stát, až se začnou přesouvat,“ vysvětlil Salazar.

„Takže souhlasíte?“ zeptala se Rowena, dychtivá začít. Helga nakonec váhavě přikývla a Rowena se pustila do práce.

XXXXX

Navečer hrad nabyl tvaru. Byla stále postavena pouze jediná věž, ale první patro a většina podzemních prostor byly dokončeno. Procházeli postupně místnostmi, které vytvořili a zařizovali je nábytkem ze skladu.

„Tady to vypadá jako ve skutečné třídě,“ vyjekla Rowena, když vybavili první učebnu.

Salazar s Godrikem obrátili oči v sloup.

„Je to skutečná třída,“ poznamenal Godrik.

XXXX

Večer čtyři přátelé seděli na břehu jezera, pozorovali západ slunce a jedli večeři, kterou pro ně připravila Helga.

„Je to opravdové, že?“ zeptala se Helga, když se podívala na hrad. Šedivé kameny zalévalo oranžové a červené světlo zapadajícího slunce.

„Ano, je,“ odpověděla Rowena. „Konečně máme vlastní školu.“

„Na Bradavice,“ řekl Godrik a pozdvihl pohár vína.

„Na naši školu,“ doplnila Helga a taky pozvedla pohár.

„Na náš sen,“ připojil se Salazar.

„Opravdu musím souhlasit s tím jménem?“ zeptala se Rowena.

„Ano,“ odpověděli sborově.

„Na nejlepší školu čar a kouzel, kterou kdy svět spatřil!“ řekla Rowena a taky zvedla pohár.

Připíjeli si na budoucnost školy a své sny dokud slunce nezmizelo za horizontem.


předchozí kapitola            následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(pimpinela, 13. 7. 2011 10:29)

teeda nahrubo postavený :D

:)

(pimpinela, 12. 7. 2011 23:09)

Hurá,konečne je hrad postavený. :))