Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 5. 2011

5. Tajemná komnata

 

V průběhu dalšího měsíce se hrad rozšiřoval, patro po patře rostl a byl stále vyšší a vyšší.

Nebelvírská věž byla dokončena jako první, ale díky problémům, které s ní měli, jak stavěli další patra, se rozhodli zbylé věže postavit jako poslední.

„Jste si jisti, že je tohle poslední patro?“ zeptal se Godrik poté, co přesídlili základnu jeho věže do sedmého patra.

„Doufám, že ano,“ řekla Rowena. „Opravdu si myslím, že je zde víc než dostatek pokojů. Dala by se tu pravděpodobně bez potíží ubytovat celá kouzelnická populace v této zemi.“

„Myslíš, že jsme to trochu přehnali?“ zeptal se Godrik.

„Možná víc než jen trochu,“ odpověděla Rowena se smíchem. „Ale kdo ví, kolik studentů by tahle škola jednou mohla mít?“

„No, já dokončím tohle a půjdu spát,“ oznámil Godrik s mohutným zívnutím.

Rowena přikývla a odcházející Godrik pozměnil uspořádání své věže ještě jednou.

Rowena zamířila dolů, aby našla ostatní. Právě když se nacházela ve čtvrtém patře, snesla se k ní poněkud rozzlobeně vypadající sova. Převzala vzkaz a poslala ji zpátky. Usmála se, když si přečetla dopis, přidala do kroku a zamířila do druhého patra.

„Mohl bys mi přestat posílat vzkazy po Diovi?“ zaprosila, když došla k Salazarovi.

„Nudí se. Potřebuje se cítit užitečně,“ vysvětlil Salazar.

„Jenže on je naštvaný, protože ho nikdo nenakrmí, když mu předá vzkaz. Všechny pamlsky pro něj mi došly už před hodinou.“

„Vůbec mu to nevadí.“

„Myslím, že vadí,“ odporovala Rowena. „Měl jsi vidět ten pohled, co mi věnoval právě před chvílí. Každopádně pokud se potřebuje cítit užitečně, tak ho pošli na pěkný dlouhý výlet a nenechávej ho poletovat kolem zdejších zdí. Mohl bys třeba napsat své matce.“

Salazar ignoroval její stížnosti a vedl ji k otevřeným dveřím za nimi.

„Co si o tom myslíš?“

„Myslím, že stojíme v mužské umývárně,“ odpověděla Rowena. „Ehm…proč?“

„Za prvé - je to dívčí umývárna. Neposlouchala jsi včera Godrika, že tuto a ještě jednu umývárnu v šestém patře změnil na dívčí?“

„Myslím, že v tomhle bodě jsem usnula,“ přiznala Rowena.

„Přepočítávali jsme to a zjistili jsme, že je zde víc chlapeckých umýváren než dívčích, takže jsme to upravili. Musíme věnovat víc pozornosti těmto věcem.“

Rowena obrátila oči v sloup a Salazar pokračoval. „No a co si o tom myslíš?“ zeptal se nedočkavě.

„Godrik souhlasil s touto experimentální inhalační prací?“ zeptala se Rowena.

„Je to instalatérská práce a já jsem myslel, že vás všechny překvapím,“ odpověděl Salazar. „Římané běžně používali instalatérské práce po celá staletí. Jen sotva se to dá nazvat experimentem.“

„Nevzpomínám si, že bychom v Římě viděli nějakou stavbu tak velikou nebo vysokou,“ zdůraznila Rowena.

„No, možná s tím bude pár problémů, ale nic, s čím by si trocha magie neporadila.“

„No, když je to nyní dívčí umývárna, tak se to Godrik nemusí dozvědět,“ navrhla Rowena. „Pokud jsi…?“

Salazar přikývl v odpověď na její nedokončenou otázku. Udělal to samé se zbytkem koupelen na hradě. Ach jo.

„Podívej se,“ řekl a natáhl ruku. „Obrátíš kohoutek sem a poteče ti voda, kdykoliv potřebuješ. Perfektní pro mladší studenty, kteří nebudou vědět, jak si vodu vykouzlit.“

Rowena dala ruku pod proud vody a rychle ucukla zpět. Zalapala po dechu. „Je ledová!“ vyprskla.

„Ano…ehm…je z jezera a nepřišel jsem na to, jak ji ohřát, než se dostane sem,“ odpověděl Salazar s rozpačitým výrazem.

Rowena zamžourala do umyvadla, do kterého tekla voda. „Je to ryba?“ zeptala se.

„Ehm…vypadá to tak,“ odpověděl Salazar, když se podíval do mísy. „Není čeho se bát, stačí, když vytáhnu tady ten špunt a voda se vrátí zpět do jezera.“

„Ale v té vodě byla ryba!“ vykřikla Rowena.

„To je nejlepší prostředí pro ryby. Kdyby nebyla ve vodě, byla by mrtvá, že. Vrátí se v mžiku do jezera a nestalo se nic horšího, než že si trochu zacestovala sem a tam.“

Byl to jeden z mála okamžiků v Rowenině životě, kdy nevěděla, co by měla říct. Nebyla si jistá, jestli si ji dobírá nebo zda opravdu nespatřoval problém v tom, že ve vodě určené k mytí rukou plavou ryby.

Natáhla ruku, aby vypnula kohoutek, a když zastavila proud vody, pocítila záchvěv dětinské radosti. Obrátila se a znovu otočila kohoutkem, až začala téct voda. Rozesmála se. Pak se přesunula k dalšímu umyvadlu a zapnula vodu a pak k dalšímu a k dalšímu.

Když se dostala k pátému umyvadlu, uvědomila si, že něco není v pořádku. Kohoutek se točil stejně jako ostatní, ale z trubky nevytékala žádná voda. Otočila ho do polohy vypnuto a pak znovu do zapnuto, ale stále nevytekla ani kapka.

„Ach, tady je jeden, který nefunguje,“ řekl Salazar tajemným tónem. „Vždycky někde musí být něco, co je jiné.“

„Vážně?“

„Bude se ti to líbit,“ řekl Salazar, když vypnul zbytek kohoutků a odtáhl Rowenu od umyvadel.

Rowena sledovala, jak vytáhl hůlku a poklepal jí na straně kohoutku. Otevřel ústa, aby promluvil, ale přerušila ho Rowena, která přišla blíž.

„Je tam vyrytý had?“ zeptala se, když se sehnula, aby se mohla lépe podívat.

„Ano, je to had,“ odpověděl Salazar trochu netrpělivě. „Kousek ustup.“

Rowena poslechla a Salazar poklepal hůlkou na hada ještě jednou. Tentokrát stála Rowena vedle něj, když promluvil hadí řečí.

„Co jsi to říkal?“ zeptala se Rowena zvědavě. Ale dřív než mohl Salazar odpovědět, umyvadlo se začalo pohybovat a o chvíli později se objevil otvor směřující dolů.

„Jen jsem řekl ´otevři se´,“ odpověděl Salazar. „Jsi připravena se podívat, co je dole?“

„Už jsi tam byl?“ zeptala se Rowena skepticky. Potrubí mizelo ve tmě a zdálo se, že je pěkně dlouhé. Nějak si nedokázala představit, jak Salazar s sebou mrská po cestě potrubím.

„Šel jsem dolů, když jsem to potrubí stavěl,“ odpověděl Salazar. „Byl to mnohem pomalejší způsob.“

„Neskákal jsi dolů, že ne?“ zeptala se Rowena, když nejistě udělala krok k okraji potrubí.

„Když jsem to mohl udělat já, můžeš taky. Budu hned za tebou,“ ujistil ji Salazar. Vzal ji za ruku a vedl ji zpět k potrubí. „Jen si sedni na okraj a já tě popostrčím. Dole na tebe čeká překvapení.“

Rowena se podívala na vstup do potrubí a udělala malý krok tak, aby její boty byly na samém okraji. Nikdy neměla strach z výšek nebo pádu, tak jako měl Salazar. Když to mohl udělat on, mohla taky. Sedla si na okraj kamenné podlahy a pak padala někam do tmy.

Zavřela oči, když se hnala dál a dál zákruty trubky a před ní nebylo nic než temnota.

Začala se divit, že je potrubí tak dlouhé, když se před ní objevil záblesk světla. Vystřelila do spoře osvětlené místnosti. Zasténala, když se zvedala z vlhké podlahy. Ustoupila stranou a čekala, až se k ní Salazar připojí.

Minuty plynuly a neobjevil se.

Rowena začala volat jeho jméno do potrubí, ale nepřišla žádné odpověď. Začala volat ještě hlasitěji, ale opět bez odpovědi.

Po pěti minutách došla k názoru, že Salazar prostě ztratil odvahu seskočit dolů a rozhodla se vylevitovat nahoru potrubím. Trvalo to dlouho a vyžadovalo to obrovskou koncentraci, ale podařilo se jí vyvolat mocné proudy vzduchu a stoupat výš a výš.

Konečně se ocitla v horní části potrubí. Nebylo zde žádné světlo, které by jí ukazovalo cestu a v té tmě narazila do spodku umyvadla. Její koncentrace polevila šokem ze srážky a znova padala dolů temnotou.

Hlasitě zaklela, když se podruhé ocitla v dolní části potrubí.

Vypadalo to, že odsud bude muset najít jinou cestu. Podívala se směrem k tunelu před sebou a zamířila tím směrem, myslíc na to, co udělá Salazarovi, až ho znovu uvidí.

Tunel se štěpil na další chodby, ale světla plamenů ji vedla dál. Jen doufala, že ji dovedou k druhému východu.

Šla se skloněnou hlavou, aby zabránila styku své hlavy s kamenným stropem.

„No to ti to trvalo.“ Známý hlas se rozlehl chodbou. Vzhlédla a spatřila Salazara stojícího před otevřenými dveřmi

„Ty…ty…“ koktala Rowena rozzlobeně a namířila na něj hůlku.

„Ty jsi skutečně věřila, že skočím dolů, že?“ zasmál se Salazar. „Za jakého blázna mě máš?“

„Přelezl jsi zábradlí, abys mě zachránil,“ podotkla Rowena a ještě jednou se v ní zvedla vlna důvěry.

„To bylo něco jiného,“ odpověděl Salazar a ustoupil stranou, aby mohla projít dveřmi.

Rowena ignorovala to gesto a ani se nepohnula.

„Kdyby neexistoval žádný jiný způsob, jak se dostat dolů, tak bych za tebou do toho potrubí skočil, ale protože tu je…“

„Ale protože existuje jiný způsob, tak jsi si myslel, že bude zábavné nahnat mi strach,“ vztekala se Rowena.

„Přiznám se, že jsem se bavil, ale děsit jsem tě nechtěl. Myslel jsem, že budeš sledovat louče. Zapálil jsem je tu dnes ráno, aby ti ukazovaly cestu.“

„Dobře,“ zabručela Rowena. „Tak jsem viděla vnitřek dalšího vlhkého tunelu a teď můžeme jít ven?“

„Tunel není tím překvapením. Překvapení je tam.“ Salazar znovu otevřel dveře a tentokrát Rowena šla dál. Když procházela kolem něho, Salazar jí hravě přikryl oči svými dlaněmi a opatrně vedl její kroky.

„Připravena?“ zašeptal jí do ucha poté, co zastavili.

Rowena přikývla a byla zvědavá, o jaké překvapení se jedná. Salazar jí odkryl oči a čekal na její reakci.

„Co si myslíš?“

Rowena upírala pohled před sebe.

„Tak co?“ zeptal se Salazar znovu, když stála mlčky několik minut.

„Máš podivnou představu o tom, co bych považovala za překvapení,“ zamumlala Rowena nakonec. „Socha tvého otce, která na mě zírá, není něco, co bych kdekoliv chtěla vidět a určitě ne tady dole.“

„Ehm…to není překvapení,“ vysvětlil Salazar. „I když bych tě měl varovat, že vypadám úplně stejně jako on v mém věku, takže za třicet let budu vypadat jako ta socha.“

„To mě trochu děsí,“ řekla Rowena se zachvěním.

„Pochybuji, že mé vousy někdy budou takhle dlouhé,“ podotkl Salazar. „Nyní se ale můžeš podívat na moje překvapení.“

Rowena pod vlivem mírně prosebného, mírně netrpělivého tónu konečně uviděla to, co měla.

„Myslel jsem, že bychom mohli povečeřet jen my dva,“ vysvětlil Salazar a vytáhl židli od nádherně prostřeného stolu. Posadila se a on si sedl naproti ní. „Helga uvařila – a dřív než se zeptáš – ona ani Godrik neví o tomto místě, takže si nebudeš moci stěžovat na mé kuchařské umění. Ale hudba je má.“

Salazar vytáhl hůlku a najednou odněkud zazněl zvuk trubky.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptala se Rowena, když se rozhlédla.

„Jsou tady duté části, které jsou navrženy tak, že když jimi proudí vzduch, znějí jako různé hudební nástroje.“

„A jak tě napadlo postavit místnost tady dole?“zeptala se Rowena, než začali jíst.

„No, hlavní komnata byla vytvořena přirozeně. Našel jsem ji při průzkumu a zasypávání některých těch nadbytečných tunelů. Jeden z nich vedl přímo do této místnosti. Ten den silně foukal vítr, dosahoval až sem a já jsem dostal nápad na skladbu. Pracoval jsem na tom celé týdny.“

„A předpokládám, že jsi si ponechal ten původní tunel, který sem vede?“

„Ano,“ odpověděl Salazar s úšklebkem. „Myslím, že bych ho měl zapečetit dříve, než otevřeme školu. Pouze my dva víme, kde je.“

„Tak proč ten vstup z dívčí umývárny?“

„Je to dramatické a kromě toho ještě včera to byla chlapecká umývárna,“ odpověděl Salazar s pokrčením ramen. „Plus, které místo má lepší zabezpečení? Jenom ten, kdo mluví hadí řečí, může otevřít vchod. Naši potomci sem budou moci získat přístup, ale nikdo jiný. Myslím, že nakonec zasypu všechny ostatní vstupy.“

„No, to vysvětluje nadměrný počet hadích symbolů,“ řekla Rowena. „Ale proč jsi, u Merlina, dal sem dolů tohle?“ Ukázala s nechutí na sochu Salazarova otce.

„No řekl, že pokud trvám na zneuctění našeho rodinného jména tím, že se budu věnovat učitelské profesi, tak to nejmenší, co můžu udělat, že postavím jeho sochu…“

Rowena si odfrkla, což způsobilo, že se Salazar zadrhl a pak zase pokračoval.

„…na nějakém místě. Protože nespecifikoval kde, řekl jsem si, že tohle místo je stejně dobré jako kterékoliv jiné.“

Rowena se ušklíbla, když si představila výraz ve tváři staršího Zmijozela, kdyby zjistil, kde jeho syn umístil jeho sochu. Setkala se s tím starým hašteřivým kozlem pouze jednou a bylo to dost zlé.

Dojedli v přátelském mlčení a pak Salazar odlevitoval hrnce a talíře do kuchyně a stůl s židlemi do komory.

„Prokážete mi tu čest a zatančíte si se mnou, má paní?“ Salazar se s přehnanou zdvořilostí hluboce uklonil.

Rowena mu úklonu opětovala. „Bude mi potěšením, drahý pane.“

Salazar ji popadl do náruče a zatočil se s ní dokola za zvuku okouzlující hudby.

Zasněný výraz se objevil v Rowenině tváři, když si vzpomněla na Salazarovu ležérní poznámku o jejich dětech. To, že zatím neotěhotněla, bylo spíš dílem štěstí než snahy. Oba tajně doufali, že se vezmou dříve, než budou mít děti, aby jejich potomci mohli nést jméno Zmijozelů. Byl tam jeden důvod, proč stále nebyli svoji a podobizna toho důvodu si je právě měřila shora.

Za beta-read děkuji mnohokrát Snapeovkám.

předchozí kapitola           následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(pimpinela, 13. 7. 2011 10:51)

Hašterivý kozel ma pobavil...dúfam, že sa Sal a Rowena čoskoro zoberú. :) To bolo milé ten koniec kapitolky
...len ten Salazar sa fakt nezaprie...teké "úžasné fóry," chudák Rowena...