Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 5. 2011

8. Lektvary a přijímací pohovory


Škola byla nakonec dostavena dva měsíce před tím, než měli přijet první studenti. Čtyři zakladatelé byli nesmírně pyšní na to, co dokázali v tak krátké době. Každá učebna byla očíslovaná, knihy v knihovně katalogizovány a všechno bylo na svém místě.

Vyskytlo se jen několik zádrhelů. Godrik dvakrát změnil školní osnovy, což mělo za následek drobné problémy s Roweninými pohyblivými schody. Třetí ročník Zmijozelu by si musel po hradě udělat docela dlouhou procházku, aby se dostal na hodinu formulí ve čtvrtek. Rowena zdůraznila, že v tomto případě to nemůže změnit, protože by to znamenalo odříznutí přístupu do nemocničního křídla. Vzhledem k tomu, že tento den měl Godrik předmět Péče o kouzelné tvory, nebylo možné, aby nemohli na ošetřovnu. Všichni si dobře pamatovali na loňské nešťastné setkání s jednorožcem.*

Ale pohyblivá schodiště byla užitečná a skutečně měla pomáhat studentům snáze se orientovat ve škole. Rowena vzala v úvahu i hodiny, které se budou konat v následujících třech letech. Samozřejmě to bude fungovat tak dlouho, dokud někdo nezmění časový harmonogram, nebo nevyužije učebnu na jiný předmět… ale byla by to hloupost, když je to tak dobře naplánované.

Všichni zakladatelé byli spokojeni s podobou hradu, který měl být brzy otevřen jako Bradavice, škola čar a kouzel.

Vzhledem k tomu, že se podařilo vše dokončit s předstihem, tak se Rowena na začátku července přistihla, že se nudí.

Godrik odešel, aby zajistil dopravu studentů do školy. Většinu dětí doprovodí na okraj bradavických pozemků rodiče, ale byli i tací, pro které to bylo obtížné; většinou ti, co pocházeli z mudlovských rodin a nemohli se tedy přemístit společně se svými staršími příbuznými.

Helga měla v Prasinkách domluvené schůzky s potenciálními zaměstnanci a Salazar odešel z jejich komnat a zmizel Merlin ví kde dříve, než se probudila.

Napadlo ji, že je v Tajemné komnatě, ale neexistoval způsob, jak si to ověřit. Snažila se vzpomenout, kde se nachází vchod, ale vypadalo to jednodušší, než to bylo. Salazar ho měl chráněný tak, že ten, kdo chtěl vstoupit, musel hůlkou poklepat na určité cihly ve správném pořadí. Bohužel v dlouhém, tmavém tunelu vypadaly všechny cihly stejně a ona nebyla schopná najít ty správné bez Salazarovy pomoci.

Vzdala to a vracela se zpátky do vstupní haly, když uslyšela zvuk, jak něco dopadlo na zem v učebně lektvarů, o které si myslela, že je prázdná.

Přiblížila se ke dveřím a nakoukla dovnitř.

V místnosti bylo asi devět kotlíků, v nichž bublaly lektvary v různých fázích přípravy. Rowena škvírou ve dveřích tiše sledovala, jak Salazar přechází od jednoho stolu ke druhému, míchá lektvary a přitom má stále ostatní pod kontrolou. Jediný lektvar, na kterém nepracoval, stál v samém středu místnosti – a přestože tento kotlík mnohokrát minul, nikdy se ho ani nedotkl.

Přidal počtvrté něco do jednoho lektvaru, když jí dal najevo, že si je vědom její přítomnosti. „Roweno, buď pojď dovnitř a zavři za sebou dveře, nebo zmiz a najdi si něco užitečného na práci. Když máš takhle pootevřené dveře, tak průvan zanáší ke mně ty nejnebezpečnější výpary.“

Rowena vešla do místnosti a zavřela za sebou dveře. „Opravdu by si měl zvážit Helgin nápad, abys přesunul učebnu lektvarů do druhého patra. Není to to samé, jako bys byl v jedné z věží. Ve skutečnosti je to docela blízko k zemi a určitě blíž než učebna Dějin čar a kouzel v pátém patře.“

„Opravdu si všichni myslíte, že jsem chtěl mít učebnu lektvarů tady ve sklepení jen proto, že mám malý – a zdůrazňuju malý – problém s výškami?“ podíval se na ni Salazar nevěřícně a obrátil oči v sloup.

„A není to tak?“ zeptala se Rowena a přemýšlela, co jí tady nesedí. „Nebylo by jednodušší mít ve třídě okna, která můžeš otevřít, aby ses nadýchal čerstvého vzduchu, když se z kotlíků linou škodlivé výpary?“

„A co si myslíš, že by se stalo, kdyby se do lektvaru dostal zbloudilý hmyz nebo semeno z pampelišky, které by přilétlo oknem a spadlo do kotlíku nepozorného studenta?“

Rowena pokrčila rameny. „Nevzpomínám si na žádný lektvar, do kterého by se přidávala semena z pampelišky,“ přiznala.

„To proto, že do většiny lektvarů se nepřidává,“ odpověděl Salazar. „A přidávání přísad, které by v lektvaru neměly být, není nejlepší nápad, že?“

„Jistě.“

„Kromě toho, tohle funguje mnohem lépe,“ pokývl směrem k lektvaru ve středu místnosti a zhasl oheň pod jedním z kotlíků.

„Co to je?“ zeptala se Rowena a přisunula se blíž.

„Budu předstírat, že jsem to neslyšel,“ povzdechl si Salazar. „Vím, že vaření lektvarů nikdy nebylo tvoje hobby, ale jsem si jistý, že tenhle bys měla poznat.“

Rowena začichala - částečně proto, že to vypadalo povýšeně, částečně proto, aby zjistila, co je v kotlíku a zachránila si zbytky důstojnosti.

„Ty jsi uvařil lektvar lásky?“ zeptala se nakonec, když rozpoznala v kotlíku nejsilnější ze všech lektvarů tohoto druhu.

„Deset bodů pro Havraspár,“ pronesl Salazar s úšklebkem. „Trvalo ti to dost dlouho.“

„Ale proč?“ zeptala se Rowena, které iracionální žárlivost utlumila zdravý rozum.

Něco v jejím hlasu upozornilo Salazara, kterým směrem se ubírá její mysl, tak se otočil a podíval se na ni.

„Vypadni z mé hlavy!“ vyštěkla, když ucítila známý pocit, že se jí někdo cizí přehrabuje v myšlenkách. Obvykle jí to nevadilo, ale teď to jen zhoršilo její náladu.

Salazar se stáhl jak psychicky, tak fyzicky a usedl na židli za jedním stolem. Založil si ruce na prsou a klidně se na ni podíval.

„No, nechceš mi náhodu něco říct?“ vyštěkla Rowena, která už dále nemohla být zticha.

„Co cítíš, když jsi v blízkosti lektvaru?“ zeptal se Salazar a poněkud ji zaskočil jeho zdánlivě irelevantní otázkou.

„Vůně, které mi připomínají panství mých rodičů a…“ odmlčela se. Cítila, jak jí tváře hoří.

„A mě,“ doplnil ji Salazar. „Vařím osm různých druhů léčivých lektvarů a většina z nich produkuje špatné výpary. No, stejně špatně budou i chutnat, až budou hotové. Pokud bych se šel ven nadýchat čerstvého vzduchu, tak bych riskovat, že všechny lektvary zkazím. Tak jsem předtím uvařil nápoj lásky, abych se mohl nadechnout, když na mě výpary začnou působit.“

„Aha.“

„Ano, aha. Teď by bylo vhodné, abys sklonila svou hůlku,“ poznamenal klidně Salazar. Rowena se podívala na svou ruku a uvědomila si, že skutečně drží hůlku výhružně napřaženou Salazarovým směrem. Ani si neuvědomila, že ji vytáhla z šatů. Sklonila ji a zasunula zpátky do kapsy.

„Opravdu v nápoji lásky cítíš mě?“ zeptal se Salazar, když se chvatně zvedl ze své židle a pospíchal k jednomu z kotlíků, ze kterého vyrostla velká bublina.

„Samozřejmě,“ odpověděla tónem, který jasně naznačoval, jak je ta otázka nesmyslná.

„Už jsi někdy…?“ zaváhala Rowena a přisunula se ke kotlíku s lektvarem lásky trochu blíž.

„Pokud se chystáš zeptat, zda jsem ti byl někdy nevěrný, pak raději sáhni znovu po své hůlce, teď hned,“ varoval ji Salazar.

„Nechystala jsem se,“ ujistila ho rychle Rowena. Skutečně ji to ani nenapadlo. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli jsi ho někdy ochutnal.“

„Ne,“ odpověděl Salazar, přešel k jinému stolu a přidal do kotlíku nějaké nakrájené kořeny. „Je to docela silný lektvar a nesmí se používat lehkomyslně.“

Podíval se do kotlíku, přesvědčen, že má vše pod kontrolou. Rowena tam stála, dívala se na něj se zvláštním pohledem v očích a olizovala si ukazováček pravé ruky.

„Tys to udělala…?“

Rowena vytáhla prst z pusy a usmála se.

„Prosím, řekni mi, žes to neudělala?“

Rowena obešla stůl a vydala se směrem k němu.

„Sakra, udělala jsi to!“

XXXXXXXX

Helga seděla v malé chalupě na okraji Prasinek. Čarodějka naproti ní se zhluboka napila medoviny. Helga využila jejího chvilkového rozptýlení a ještě jednou se podívala do seznamu svých otázek.

Bylo to zvláštní. Předpokládala, že to ona se bude ptát, a ne naopak. Zatím se jí ale nepodařilo získat jedinou pořádnou odpověď na svou otázku. Sakra, vlastně se jí nepodařilo dát dohromady víc než dvě nebo tři slova od chvíle, kdy vstoupila do místnosti.

„Dobře,“ pokračovala žena s bezzubým úsměvem. „Jak vidíte, mám ráda čisté a spořádané místo.“

„Opravdu?“ zeptala se Helga a užasle se rozhlédla. Kdyby tohle byla loď, tak by litovala všechny spolucestující. Loď by se totiž potopila dříve, než by vyplula z přístavu. Zatoulané kuře se prohrabovalo slámou, která pokrývala podlahu, a kotlík zavěšený v krbu divoce bublal, což způsobovalo hluk a vyvolávalo různobarevné plameny.

„Něco se vám nezdá na mém pokoji?“ zeptala se žena útočněji, než bylo nutné.

„Ne, ne...je to tu...ehm...krásné a útulné,“ koktala Helga.

„Takže kdy mám začít?“

„Začít?“ zopakovala Helga.

„Pracovat v té tvé malé škole... Takže, kdy mám začít?“

„Škola není tak malá,“ řekla Helga pevně. Možná to byl způsob, jak ji odradit, protože si opravdu nepřála, aby tato žena učila v Bradavicích. V neposlední řadě proto, že osamělá koza, která nakukovala dovnitř oknem, vypadala jako příbuzná Sal a ona neměla chuť skončit u místního šerifa kvůli krádeži kozy.

„Nemůže být tak velká,“ oponovala jí žena se zavrčením. „Jste tu jen pár měsíců.“

„Ach, je větší, než si myslíte,“ řekla Helga se shovívavým úsměvem. „Je to plně vybavený hrad.“

„Vy jste tam nahoře postavili hrad?“

„Ano.“

„A už jste byli napadeni?“ zeptala se čarodějnice, když popadla hůlku do jedné a pohrabáč do druhé.

Helga vyskočila, až začala židle vrzat, a utíkala ke dveřím. „Ozvu se vám,“ zavolala, když běžela po cestičce a snažila se vyhnout polekaným husám a slepicím.

„Dobře, to bylo výživné,“ zamumlala a lapala po dechu. „Doufám, že druhý zájemce bude mít alespoň všech pět pohromadě.“

Naštěstí pro Helgu druhý zájemce vypadal naprosto normální, tedy alespoň dělal takový dojem... na první pohled.

„Máte krásný dům,“ řekla Helga, když se rozhlédla po jeho malém příbytku.

Zvenčí vypadal jako chatrč - stejně jako ostatní domy v Prasinkách, ale uvnitř to bylo něco docela jiného.

Místnost byla bezvadně uklizená, dokonce mohla říct, že neposkvrněná. Nikde nebyl ani náznak, že majitel by byl čaroděj a pokud by Helga nevěděla, že vesnici Prasinky obývají výhradně kouzelníci a čarodějky, myslela by si, že se ocitla v domě nějaké starší mudlovské hospodyně. Krajkové ubrusy pokrývaly každý kousek nábytku a všechno bylo na svém místě. Zdálo se jí, že našla jejich školníka.

„Nevadí vám, když si zujete boty?“ zeptal se kouzelník a rozhlédl se po místnosti.

Helga nepotřebovala, aby jí říkal dvakrát, že si má sundat své zablácené boty, které zanechaly špinavé stopy na naleštěné mramorové podlaze. Zamumlala omluvu, sundala si je a nechala je u dveří. Zrudla, když si uvědomila, že má díru na patě levé punčochy. Červeň se prohloubila, když jí došlo, že si toho její potencionální zaměstnanec všiml.

To, co následovalo, byl ten nejstrašnější přijímací pohovor, jaký kdy zažila. Teprve, když se zvedla k odchodu, uvědomila si, že tento muž by byl jistě dokonalým správcem.

On však byl zřejmě toho názoru, že pohovor je určen k tomu, aby zjistil, zda je vhodná zaměstnavatelka. Na konci ji chladně informoval, že nesplňuje jeho požadavky.

„Bezvadný,“ ulevila si Helga, když si obula své boty a vydala se zpět na cestu do Bradavic.

Cesta, kterou Godrik se Salazarem postavili v uplynulém týdnu, činila chůzi mnohem snazší, než tomu bylo poprvé. Přesto však šla pomalu, zklamání z neúspěchu ji těžce zasáhlo.

Došla k nově postavené bráně školy a našla cizince, který očividně přemýšlel, jak se dostane dovnitř.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se, když k němu přišla blíž.

„Scháním práci, madam,“ odpověděl mladý muž a udělal malou uctivou úklonu. „Todle místo prej hledá zaměstnance. Tady jsem přišel nabídnout své služby. Vy taky?“

Helgu by zajímalo, co je špatného na jejím vzhledu, že vypadá, jako by hledala práci a nebyla jedním z ředitelů školy.

„Víte, já jsem...“ začala, ale mladý muž, který byl očividně nervózní, ji nevnímal.

„Koho si myslíte, že hledaj? Víte, jak se ta brána votevírá? Potkala jste někoho z nich?“

„Co vás zajímá?“ zeptala se Helga zvědavě, co jí mladý muž nabídne.

„No, to je těžký, jako... podívejte... já nemůžu kouzlit.“

„Vy jste moták?“ zeptala se Helga s náznakem soucitu v hlase.

Záblesk hněvu probleskl v očích mladého muže.

„Myslíte, že nevemou nikoho, jako jsem já? Že je nebude zajímat, že dělam tak dvakrát tak dlouho jak voni?“ Vztekle odkopl kámen před branou a otočil se na cestu zpátky do Prasinek.

„Počkejte!“ zavolala za ním Helga. „Škola hledá správce, pokud si myslíte, že byste tu práci zvládl.“

Mladý muž se otočil a podíval se na Helgu, pak na hrad a pak znovu na Helgu.

„Voni nikdy nevemou motáka,“ řekl pochmurně.

„Ale ano, vezmeme,“ odpověděla Helga. Muž se na ni udiveně podíval. Netušila, zda to byl údiv nad tím, že by ho přijali jako zaměstnance, nebo nad tím, že ona je jedním z ředitelů. Nicméně se zastavil, tak pokračovala. „Vezmeme nejlepšího kandidáta – a tím jste.“

„Nikdo jiný nechce tudle práci?“

„Vlastně jste třetí člověk, se kterým o té pozici dneska mluvím,“ přiznala Helga.

Muž se podíval vzhůru na hrad. Helga viděla v jeho očích nejistotu. Nechtěla ho obviňovat. Dokonce i post správce tu bude trochu složitější. Velikost budovy byla největší překážkou. Bohužel to bylo jediné pracovní místo, které mohla nabídnout motákovi a to zejména, když už obsadila pozici knihovnice mladou čarodějkou, které se jmenovala Jocelyn Jonesová.

„Jsem Helga z Mrzimoru,“ představila se a natáhla ruku. Jeho stisk byl pevný. Pousmál se.

„Augustus Addison.“

„Chtěl byste se podívat na hrad dříve, než se rozhodnete, že to místo chcete?“ zeptala se Helga, poklepala hůlkou na bránu a ustoupila, protože se začala otevírat. Augustus přikývl a nechal ji jít první.

„Zjistíte, že velká část hradu se dokáže postarat sama o sebe,“ mluvila Helga, zatímco procházeli vstupní halou. „Je zde spousta úložných prostor, takže by neměl být problém s nošením prostředků po schodech nahoru a dolů. Ehm... ty schody... se trochu pohybují. Poskytneme vám plánek, takže byste se tu neměl ztratit...“

Helga provedla Augusta po prvním patře a kolem kuchyně, kudy vedla cesta do Zmijozelské koleje.

„Nejspíš zjistíte, že tato část hradu je mnohem víc vlhká, než ty ostatní,“ řekla, když šli dolů tunelem. „Je to tím, že se nachází pod jezerem a přestože kouzlem zadržujeme vodu, tak je to tu trochu vlhké.“

Augustus chápavě přikývl.

„Ach, to vypadá, že tady je profesor Zmijozel,“ poznamenala Helga, když procházeli kolem jedné učebny lektvarů. „Dovolte mi, abych vám ho představila. Tyto sklepení jsou jeho kolej, kde budou jeho studenti, takže by vám možná mohl pomoci nalézt problematická místa.“

Zaklepala na dveře a vešla do místnosti s veselým úsměvem na tváři. Tento rozhovor bude jistě lepší než ty první dva.

Helga po dvou krocích ztuhla a s rudou tváří se obrátila. Vycouvala ven, zavřela dveře a rychle vedla Augusta dál. „Možná vás představím později, zdá se, že mají trošku napilno,“ mumlala.

„Ehm, můžu se na něco zeptat?“ otázal se Augustus, když se vrátili do vstupní haly.

Helga přikývla. Mladý muž se obrátil zpátky do tunelu, který právě opustili.

„Jakej druh zábavy to tady provozujete?“


*Poznámka překladatelky: Myslím, že o tomto setkání se můžete dočíst v povídce Seducing Salazar, kterou autorka napsala později, ale dějově této povídce předchází:)

Za beta-read děkuji Snapeovkám.

 

předchozí kapitola            následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(pimpinela, 16. 7. 2011 0:13)

super kapitolka...no snáď sa im čoskoro podarí obsadiť všetky pracovné miesta :) pekná kapitolka