Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 5. 2011

9. Požadavky


"Ale ty jsi chtěl, aby to schodiště vedlo k chodbě jen o víkendech!" vykřikla Rowena a frustrovaně mávla rukou.

"Já jsem myslel, že by to mohlo stačit," přiznal Godrik, když sestupoval po přesouvajícím se schodišti, na jehož úpatí čekal zbytek zakladatelů.

"Jak ses tam vlastně dostal?" zeptala se Helga. "Schodiště se přesunulo o půlnoci."

"Ještě jsem upravoval učební osnovy a ztratil jsem pojem o čase," odpověděl Godrik.

"Chceš říct, že jsi tam uvízl na celou noc?" Rowena se pousmála.

"Určitě jsem tam neuvízl," ujistil ji Godrik a zamračil se. "Kdybych měl s sebou svoji hůlku, tak bych tady rozhodně nezůstal."

"Proč pořád musíš někde nechávat svoji hůlku?" otázala se Helga. "Mysleli jsme si, že ses zase ztratil."

"Nikdy se neztrácím," oznámil Godrik povzneseně. "Vždycky vím, kde jsem, i když neznám svoje okolí."

"Ano, Godriku, tomu my ostatní říkáme ‚ztratit se‘," podotkl Salazar.

"Takže se zúčastníš naší druhé pracovní porady?" zeptala se Helga. "Můžeme ji přesunout na dnešní odpoledne, kdyby ses chtěl vyspat."

"Není potřeba." Godrik zavrtěl hlavou. "Použil jsem ložnici, která se tam nachází. Mimochodem - to byl dobrý nápad, umístit ji tam."

"Kdo by, u Merlina, tam postavil ložnici?" řekla Helga. "To jsi byla ty, Roweno?"

"Milé, že si hned vzpomeneš na mě," podotkla Rowena, ale zavrtěla hlavou. "Nebyl jsi to ty, Salazare?"

"Ne," odpověděl tázaný. "Jsi si jist, že tam opravdu byla ložnice, Godriku?"

"Myslím, že zcela bezpečně poznám ložnici, když ji vidím."

"Tak kdo jim tam postavil?" zeptala se Rowena. "Pokud to neudělal nikdo z nás a nikdo jiný nemůže měnit budovu školy, jak se tam objevila?"

"Salazare, kam jdeš?" zavolala Helga, když se černovlasý muž otočil a vyběhl po schodech, po nichž Godrik právě sešel. "Přijdeš pozdě na poradu!"

Rowena se otočila a vydala se za Salazarem následována Godrikem.

Helga pokrčila rameny a šla za nimi. Žádná porada nemůže začít, když na ní nebudou oni čtyři.

"Co to je?" zeptala se Rowena, když dohnala Salazara, který stál v půlce chodby a díval se na prázdnou zeď.

"Víš, kde jsme?" odpověděl jí otázkou.

"Někde v sedmém patře," pokrčila Rowena rameny. "Abych byla upřímná, tak mi všechny chodby přijdou stejné. Pořád říkám, že sem musím dát nějaké sochy nebo obrazy, aby se měli podle čeho orientovat."

"Můžeš nám vysvětlit, proč ztrácíš čas tím, že zíráš na prázdnou zeď?" zeptala se mírně netrpělivě Helga. Salazar si toho nevšímal a začal na zeď poklepávat hůlkou. Cosi si přitom tiše mumlal pod vousy.

Rowena se opřela o protější stěnu. Znala ten typ Salazarovy nálady. Něco ho zneklidňuje, a dokud na to nepřijde, nemá cenu se ho na cokoliv vyptávat.

"Jaká je šance, že přijdeme na poradu dřív, než zbytek zaměstnanců po nás vyhlásí pátrání?" Helga netrpělivě podupávala nohou.

Godrik mezitím šel dále chodbou a díval se na tmavou skvrnu na podlaze. "To je krev?" vykřikl a podřepl, aby si to mohl lépe prohlédnout.

"Skřítčí víno," zavolal za ním Salazar. "Rowena ho tu rozlila minulý víkend."

"Hej!'" Rowena dloubla Salazara do zad. "Nemůžeš mě vinit za každý malý nepořádek, co tady je."

"Neviním," odpověděl Salazar nepřítomně a dál hůlkou poklepával na kameny. "Ale byla jsi to ty, kdo hodil tou skleničkou s vínem. Byl jsem tu tehdy s tebou."

Rowena se zamračila a pak se usmála, jak se jí ta příhoda vybavila. "Ach!" Podívala se na Godrika, který se snažil odstranit skvrnu kouzlem, ale nějakým záhadným způsobem se mu to vůbec nedařilo. Zmateně se zamračil. Pak přešla k Salazarovi a taky začala hůlkou zkoumat zeď.

"Godriku, nemusíš ten flek čistit," řekla Helga. "Máme správce, který se o to postará."

"Ale proč na něj nefunguje kouzlo?" zeptal se Godrik.

"Pravděpodobně proto, že je tu na jednom místě koncentrováno příliš mnoho magie," odpověděla Helga. "Nech to na Augustovi."

"Tak se jmenuje?" otázala se Rowena a na okamžik se odvrátila od ohledávání zdi.

"Copak si s ním ještě nemluvila?" Helga byla překvapená.

"Vždycky někam hned zmizí, jakmile mě uvidí přicházet." Rowena pokrčila rameny a obrátila svou pozornost zpět na zeď.

"Zní to, jako bys měla ctitele," škádlil ji Godrik. "Dej si pozor, Sale."

Salazar si se smíchem odfrkl. "Pokud je tím důvodem, že před Rowenou utíká, jeho sympatie k ní, tak máme problém, protože přede mnou utíká taky."

"A co jste čekali?" zeptala se Helga rázně. "Nikdy mi nebylo tak trapně, jako když jsme vás tam nachytali."

"Měla jsi zaklepat," odpověděl Salazar nesmlouvavě.

"Klepala jsem. Kromě toho jste byli v jedné z učeben," zdůraznila Helga. "Není to to samé, jako kdybych vešla do vašich soukromých pokojů."

"Nedělej si s tím starosti, Helgo," řekl Godrik. "Je to jedna z věcí, kterou plánuju probrat na poradě."

"Jak je to možné?" zeptala se Rowena ve stejnou chvíli, kdy jim Helga opět připomněla, že by měli jít na schůzku se zaměstnanci.

"Nezdá se, že by se chtěla otevřít," zamumlal Salazar a přestal klepat na zeď.

"To protože tam nic není," povzdechla si Helga podrážděně.

"Ale je," trvala na svém Rowena. "Je tu ložnice. Byla zařízena v modré a stříbrné."

"Ne, byla červená a zlatá," oponoval Godrik. "Pamatuji si to jasně, jsou to barvy Nebelvíru."

"Když jsme ji viděli," přerušil ho Salazar, "tak byla laděna ve zmijozelských a havraspárských barvách."

"Jsi si jistý?" dotázal se Godrik. "Pokud jste dělali to, co si myslím, že jste dělali, tak je možné, že jsi byl příliš rozptýlený na to, aby sis všiml, v jakých barvách je zařízena místnost."

"Nebyl jsem roztržitý," odfrkl si Salazar. "Mimochodem, nejsi barvoslepý?"

"Nejsem barvoslepý!"

V tuto chvíli Helga už vypadala, že je schopna své přátele proklít, pokud se brzy nevydají směrem ke sborovně. "Dobře, pokud můžeme nechat tajemství mizející ložnice na jindy, tak se, prosím, pokusme dostat na poradu ještě před západem slunce!"

"Nepřeháníš trochu?" zeptala se Rowena váhavě, ale přestala poklepávat hůlkou na kameny.

"Pojď, Roweno, půjdeme přetrpět Godrikovu poradu dřív, než si Helga okouše všechny nehty." Salazar ji vedl pryč od stěny a následoval Helgu a Godrika po schodišti.

"Vlastně máš dnešní poradu vést ty," přiznala Helga neochotně.

"Já?" Salazar se zastavil a zamračil se. "Jo, jasně, mám to být já, že jo?"

A s tím Salazar přešel do rychlého poklusu. Ostatní běželi za ním.

"Kdybych věděla, že ho tím přiměju k pohybu, tak už jsem to dávno řekla," mumlala Helga a přidala, aby s ním udržela krok.

XXXXX

Většina zaměstnanců byla již ve sborovně, když vešli čtyři zakladatelé. Každý se snažil stát trochu rovněji a vypadat inteligentněji a pozorněji, když je viděl přicházet.

Godrik vešel první a hned mávl hůlkou. Uprostřed místnosti se objevil velký stůl a kolem něj židle. Druhým švihem vyčaroval pergameny, brky a inkoust.

"Prosím, každý si sedněte na své místo," řekl Godrik s úsměvem, jak se kouzelníci a čarodějky začali šourat po místnosti.

"Své místo?" zeptala se Rowena, když přišla ke stolu. Hned uviděla, co tím Godrik myslel. Každý pergamen měl v záhlaví napsáno jméno. "Vypadá to, že sedíš tady, Helgo," poznamenala.

Helga si sedla a Rowena se ušklíbla, když si všimla, že Godrik sám sebe posadil na opačný konec stolu. Její úsměv však zmizel, když jí došlo, že nechal prostor i mezi ní a Salazarem. Nebylo to tak, že by nemohla být od něj chvilku odloučená, ale zlobilo ji, že se s nimi zachází jako s puberťáky.

Chystala se posadit na přidělené místo, když její jméno na pergamenu vybledlo a místo něj se objevilo Jocelyn Jonesová. "Tvoje místo je tady, Roweno," zavolal Salazar z opačného konce stolu a ukázal na židli vedle sebe. "Chceš k tomu něco říct, Godriku?"

Godrik se rozhodl neprotestovat před zbytkem personálu a Rowena se posadila vedle Salazara.

Jakmile se všichni usadili, zjistil, že jedna osoba chybí.

"Kde je Wilbur?" zeptal se Salazar Helgy a zamračil se.

"Přijede dnes odpoledne," odpověděla. "Říkal, že se musí postarat o potlouky."

"O co?" zeptala se Rowena.

"Potlouky," opakovala Helga.

"Co je to potlouk?" otázal se Rhys Lynch, učitel Věštění z čísel a Mudlovských studií. Byl vždy elegantně oblečen a měl poněkud snobské způsoby. Sám sebe považoval za odborníka na všechny předměty, které si jen lze představit. Zjistil, že je nesnesitelné hovořit s někým, kdo o dané problematice ví víc, než on.

Helga se na něj podívala a pokrčila rameny. Byla si jistá, že Wilbur každému dopodrobna řekne vše o famfrpálu, takže tím teď nehodlala ztrácet čas.

"Myslím, že můžeme začít poradu bez něj," navrhl Godrik. "Nemá smysl na něj čekat. V případě potřeby zná Helga všechny důležité detaily."

"Souhlasím," řekl Salazar a podíval se na pergamen před sebou.

"To je můj program porady," poznamenal Godrik trochu zbytečně. Pergamen se sám rozvinul, odhalujíc řádek po řádku témata, o kterých by měli se zaměstnanci diskutovat. "Nemusíme to probírat v tomto pořadí. Psal jsem to, jak mě to napadlo."

"Hm." Salazar se začetl do seznamu. "Pokud máme tohle všechno probrat, budeme tu sedět ještě, když přijede Wilbur."

"Každý bod je důležitý," oponoval Godrik. "Čím dříve začneme, tím dříve skončíme."

Rowena obrátila oči v sloup a začala si na pergamen kreslit.

"První bod," začal Salazar. "Přijetí studentů."

"Myslím, že zjistíš, že ve skutečnosti je to až bod tři," přerušil ho Godrik.

"Myslím, že to, kde bude pobývat ta zatracená koza, ani spací návyky mě a ředitelky Havraspárské koleje, nejsou nijak prioritní," odpověděl Salazar.

"Pan Addison má nyní Sal na starosti," informovala je Helga a pokynula ke školníkovi, který vypadal trochu v šoku, že se o něm mluví na poradě. "Postavil jí mnohem lepší ohradu, ze které už neuteče."

"Máte náš dík," pokynul uznale Salazar rozpačitému Augustovi. "A teď, přijetí studentů."

"Opravdu si myslím, že musím probrat bod dva," trval na svém Godrik.

"Dobře," odpověděl Salazar s úsměvem a obrátil se k Roweně. "U tebe, nebo u mě, má drahá?"

Helga se zakuckala smíchy a Rowena zčervenala. Přesto, že žila se Salazarem na hromádce již pět let, pořád se nedokázala ubránit rozpakům v podobných situacích. Pokaždé proklínala rodiče, že ji do této situace dostali. Salazar jim v duchu děkoval, myslel si, že je to legrace.

"Myslím na naše studenty," opáčil Godrik. "Jako ředitelé jednotlivých kolejí musíte být pořád k dispozici. A to i v noci. V případě nouze..."

"Dobře, dobře," přerušil ho Salazar, který už dále nechtěl touto neplodnou diskuzí ztrácet čas. "Něco s tím uděláme dřív, než začne škola. Roweno, poznamenej si, že musíme něco vymyslet. A teď - přijetí studentů."

Salazar mávl hůlkou a uprostřed stolu se objevila hromada pergamenů.

"Zde jsou žádosti, které bychom měli probrat. My, ředitelé, určíme, kdo bude zařazen do jaké koleje. Celá řada studentů a rodičů má ale spoustu dotazů. Například mnoho rodičů se ptá, jestli si jejich děti s sebou mohou do školy vzít své domácí mazlíčky?"

"Nevidím důvod, proč ne," zareagovala Helga. "Prostě jim v uvítacím dopise napíšeme, že si sebou mohou vzít svá domácí zvířata. Máme tu spoustu místa a Augustus bude šťastný, když se o ně bude moci starat."

"Ehm... to není tak snadné," poznamenal Salazar. "Jeden z rodičů chce vědět, jestli si s sebou jeho jedenáctiletý syn může přivést mantichoru."

"Cože?" Helze poklesla ústa. "Měla jsem na mysli spíš sovy a kočky."

"To asi všichni," okomentoval to Salazar. "Mohl by někdo, prosím, zvednout Augusta z podlahy?"

Paní Jonesová vyskočila, aby pomohla vyděšenému školníkovi zpět na židli.

"Myslím, že bychom měli určit, která zvířata si s sebou do školy můžou vzít," pokračoval Salazar. "A mantichory to nebudou."

"Ve skutečnosti jsou to docela fascinující stvoření," přemítal Godrik. "Jejich jed stojí za prozkoumání a jsou pozoruhodně inteligentní, alespoň pokud na ně někdo neútočí.“

"Pokud chceš jít a studovat je, pak jdi a pocti svého studenta návštěvou," zamumlala Helga. "Tohle je škola a ne zoologická zahrada."

Godrik vypadal trochu zklamaně, ale nehádal se.

"Ostatní zvířata jsou především sovy a pár dalších poštovních ptáků, kočky, pár koní a jedno dítě se údajně nemůže rozloučit se svou ropuchou," pokračoval Salazar.

"U Merlina, kdo má za mazlíčka ropuchu?" zeptala se Rowena.

"Prý Reginald Williams," odpověděl Salazar. "Myslím, že nepřijdeme na žádný důvod, proč by si ji nemohl s sebou vzít do školy. A co ostatní zvířata?"

"Nebude žádný problém s kočkami a poštovními ptáky," řekl Godrik. "I když ještě nevím, kde je umístíme a jak udržíme kočky od ptáků."

"Ptáky dejme do hradní věže," navrhla Rowena. "Většina koček bude líná lézt celou tu cestu nahoru. Je to příliš daleko od kuchyně."

"A co koně?" optala se Helga. "Máme umožnit studentům, aby tu měli koně? Je s nimi příliš mnoho starostí."

"Postarám se vo ně," ozval se Augustus.

"Skvěle," poznamenal Salazar. "To bychom měli vyřešené. Godrik může navštívit rodinu, co vlastní mantichoru a oznámit jim tu špatnou zprávu."

Godrik se rozzářil.

"Bod číslo pět. Ano, Godriku, ignoroval jsem čtvrtý bod," předešel Salazar protestům druhého muže dřív, než stihl otevřít ústa. "Budu nadále vařit lektvary, jaké budu chtít a pokud je Rowena natolik pošetilá, že je ochutná, tak je to její problém."

Rowena ho pod stolem kopla. Salazar se ušklíbl. "Takže pátý bod..."

Schůze trvala několik hodin i přes Salazarovy pokusy přeskočit různé položky na Godrikově seznamu. Nakonec přeci jen projednali všechna témata.

"Dobře, jestli je to všechno, tak myslím, že si můžeme dát oběd," Salazar se postavil, když jediný profesor, který celou dobu porady mlčel, promluvil.

"Koule!" vykřikla profesorka Daisy Plunkettová.

"Promiňte?" zeptalo se několik dalších zaměstnanců a zírali na profesorku jasnovidectví, na jejíž přítomnost úplně zapomněli.

"Ztratila jsem svou křišťálovou kouli," mračila se profesorka. "Chci vědět, kdo vzal mou křišťálovou kouli?!"

"Dali jsme ji do vašich komnat ve věži, pamatujete?" Helga upřímně doufala, že tam je, ale neznala žádný důvod, proč by někdo chtěl ukrást zrovna křišťálovou kouli.

"Moje pokoje jsou ve věži?"

"Ano," přikývla Helga. "Copak si nevzpomínáte? Dohodli jsme se na tom před pár dny. Všechny křišťálové koule jsou ve vaší učebně."

"V učebně? Jsem trochu stará na to, abych chodila do školy."

"Ne, vy jste učitelka, pamatujete?" Helga začala trošku panikařit, když viděla prázdný výraz ve tváři profesorky jasnovidectví.

Profesorka Plunkettová zamyšleně přikývla a šourala se ke dveřím. Každý ustoupil a ponechal jí dostatek prostoru, kdyby náhodou bylo šílenství nakažlivé.

Všichni vydechli úlevou, když otevřela dveře. "Ehm, který předmět že to mám učit?" otočila se čelem k ostatním zaměstnancům, kteří se tvářili nadmíru zmateně.

"Přijala jsi ji, tak ji taky můžeš propustit," zašeptal Salazar Helze a zabýval se uspořádáním štosu pergamenů, které už byly v bezvadném pořádku.

XXXXXX

Helga doprovodila profesorku Plunkettovou do jejích komnat, zatímco zbytek zaměstnanců zamířil do kuchyně, z níž se linula vůně pečené zvěřiny, která je mučila poslední hodinu.

Zaměstnanci právě dojídali pozdní oběd ve Velké síni, když se ve vstupní hale ozval hluk.

"Zní to, jakoby přijel Wilbur," prohodil Godrik mezi sousty pečeného masa.

O chvilku později zazněl výkřik Helgy.

"To nezní jako výkřik radosti, že opět vidíš lásku svého života," zamumlal Salazar a odložil pohár.

Personál spěchal ke dveřím, aby zjistil, co se děje.

"Hlavy dolů!" slyšeli Wilburův křik, zatímco běželi do vstupní haly.

Rowena se sklonila právě včas. Salazar myslel stejně rychle a strhl ji na podlahu. Jocelyn bohužel nebyla tak pohotová a jakýsi létající předmět ji zasáhl.

Rowena s Augustovou pomocí odtáhla Jocelyn do bezpečí Velké síně.

"Myslím, že je omráčená," řekla Rowena po rychlém vyšetření ženy.

"Co to bylo?" zeptal se Augustus a nervózně se podíval mezerou zpět do haly.

"Nevím," přiznala Rowena. "Ale něco mi říká, že by to mohl být potlouk. Počkejte tu s Jocelyn, dokud se to neuklidní."

Opatrně vystrčila hlavu ze dveří a spatřila, jak se Salazar, Godrik a Rhys krčí na zemi, zatímco Wilbur vysílal kouzla všemi směry. Klesla na zem a plazila se k Salazarovi.

"Támhle je!" vykřikl Wilbur a běžel po schodech do prvního patra.

Rowena spolu s ostatními následovali Helgu, která ohnutá běžela po schodech.

"Myslím, že je pár dalších věcí, které bychom měli probrat na příští poradě," poznamenala Rowena a zkoumala, jakou škodu potlouk napáchal. "Navrhuji, abychom přednostně našli léčitele a..." Rychle uhnula, jak kolem ní prolétl potlouk. "Opravdu si myslíš, že bychom měli přidat famfrpál mezi předměty? Protože v tomto okamžiku bych raději čelila mantichoře, než jedinému Wilburovu potlouku!"

Za beta-read vděčím Snapeovkám.

 

předchozí kapitola           následující kapitola

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(pimpinela, 26. 7. 2011 17:12)

Tak opäť som sa začítala. Sklerotická profesorka veštenia nemala chybu :D.Aj záver bol skvelý :D

:D

(Viky, 30. 5. 2011 13:31)

:D super kapitola, výborně mě pobavila :D